„Ležel jsi roztažený na zádech, jednu ruku pod hlavou, druhou na břiše. Oči jsi měl zavřené. Dlaň na břiše se zdvihala a klesala v pravidelném rytmu dechu, tričko jsi měl lehce povytažené, takže odhalovalo opálené břicho a cestičku jemných chloupků vedoucí dolů. Na okamžik jsem tam stál jako přikovaný, prohlížel jsem si tě a bál se, že tě vzbudím a ty mě přistihneš. Tvé dlouhé řasy. Nádherné žily na tvých pažích. Netoužil jsem po ničem jiném, než tam stát a prohlížet si tě. Otevřel jsi oči, šedomodré a zářivé. Pohlédl jsi na mě a mně poskočilo srdce v hrudi.“
Stále čítate? Chápal by som, ak by ste medzičasom boli o stranu ďalej. Chápal by som, ak by ste knihu vrátili do poličky. Najskôr však budete patriť k tým, ktorých potmehúdstva ako táto stať z prebalu nezaskočia. Poznáme takéto literárne žartíky, nad ktorými sa zo slušnosti ešte pousmejeme: autor sa tvári, že gýč vyrovnáva anti-gýčom, a my sa tvárime, že nás tým nesmierne prekvapuje a baví. Akurát, že v tomto prípade nejde o infantilné žánrové samplovanie, ale o poctivo slabý úryvok v príbehu o láske. O poctivo neadekvátnu červenú knižnicu rozpŕchnutú v románe vyrozprávanom naivne pôsobiacim hrdinom. Práve tým je sympatický.
Ludwik, vysokoškolský študent, si po záverečných skúškach odpracováva svoju poslednú povinnú repnú brigádu a svoje rozprávanie z emigrácie adresuje rovesníkovi Januszovi. [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
