Energetická chudoba dopadá na nájemníky procentuálně více
Každý rok nová smlouva, nová smlouva, ale stejný byt. V České republice je praxe řetězení krátkodobých smluv velkým problémem, který ovlivňuje život nájemníků a nájemnic hned několika způsoby. Ve spojitosti s energetickou chudobou se stále více mluví o nutnosti zateplení budov, tato povinnost by měla být majitelům nemovitostí uložena v nejbližších letech. Jak ale zajistit, aby potřebné náklady na rekonstrukci neovlivnily výši nájmu a tím nezhoršily již teď dost nejistou situaci nájemníků?
Volám si s paní, která má zájem o vstup do Iniciativy nájemníků a nájemnic, od září působící v České republice. Sama je nájemnice, stěhuje se často a její zkušenosti s pronajímateli jsou rozporuplné. Říká mi, že se jí zvedly zálohy na energii a plyn, ale s tím asi prý mám zkušenosti. Kvituji, protože sama zápasím s tím, jak moc šetřit, mrznout a nechat nekontrolovaně bujet plíseň, nebo si občas trochu přitopit.
Ve druhé části příběhu už mluví o své vlastní zkušenosti. Majitelce jejího bytu se zvedl nájem, běžná praxe, že si majitelé platí z nájemného jiný byt či hypotéku. Majitelka jí následně oznámila navýšení nájmu se slovy: „To víte, zvedl se mi nejen nájem, ale i energie, no tak vám nájem musím taky zvednout.“ Bohužel opomenula skutečnost, že nájemnici se taky zvedly náklady na energie, ale nikdo je za ni nezaplatí.
„Milá Iniciativo, nejlépe uděláte, když si našetříte a koupíte vlastní byt. Tohle má v ČR tradici a jinak to fungovat nebude.“
Tento komentář se objevil na facebookovém účtu Iniciativy nájemníků a nájemnic pod pozvánkou na pravidelné veřejné setkání nájemníků. Lidé, kteří na setkání pravidelně chodí, sdílejí podobné problémy a toto sdílení se stalo také hlavní motivací pro vznik Iniciativy. Když jsme ji zakládali, spojovala nás frustrace, špatné zkušenosti s pronajímateli, neustálé stěhování z bytu do bytu, vykořenění, nejistota, která je chtě nechtě přímo spjata s nájemnickým životem.
V České republice dnes žije něco kolem 20–30 procent lidí v nájmu, většina tedy bydlí ve vlastním. Tak jako v mnohých zemích postsocialistického bloku vznikla tato dysbalance primárně kvůli privatizaci bytových fondů a restitucím v devadesátých letech. Změna formy bydlení byla důležitou součástí celé transformace od socialismu k liberálnímu kapitalismu. Proč je však mylná představa, že stačí šetřit a je to?
Dnes si koupi vlastního bydlení může dovolit stále menší procento lidí. Snažila jsem se vypočítat, za jak dlouhou dobu bych na vlastní bydlení (garsonku 1+1 za 2 miliony korun) ušetřila se současným příjmem, kalkulačka ukazuje 8,333 roku, a to bohužel ani nepočítám jakékoli náklady na život. Díky svému nejistému příjmu, který se skládá ze stipendia a příležitostných DPP, na hypotéku nemusím ani pomyslet. Tento příběh není jen můj, ale týká se většiny lidí, kteří v nájmu žijí.
Díky nedostupnosti vlastního bydlení se očekává, že procento nájemníků v další dekádě významně poroste. Kdo tedy nemá to štěstí a nepodědí byt či dům po své rodině nebo nepatří k vysokopříjmovým či do vyšší střední třídy náležejícím obyvatelům, musí čelit hned několika problémům, které již nedopadají pouze na nejohroženější skupinu obyvatel, ale na stále větší část společnosti, která žije v nájmu.
„Proč nejdete bydlet do vlastního? Proboha!“ Odpověď mnohých trollů na internetu, kteří nechápou, proč si nájemníci stěžují na svoji pozici a nedostatečnou právní ochranu. Kvůli dominanci vlastního bydlení je pozice nájemníků oslabená a o jejich problémy se zajímá málokdo.
Sedím na debatě organizované novináři z českého deníku Aktuálně.cz na téma bydlení, naše členka Yulia sedí v panelu a zastupuje nájemníky. Snažila se být nekonfliktní a věcná, ale po prohlášení, že bydlení by mělo být na bydlení, ne na investice, jsem měla pocit, že ji diváctvo během pár minut rozcupuje a prohlásí za radikálku. Možná je toto prohlášení opravdu radikální. Reklamy často lákají k investicím do bydlení. V tuto chvíli jsou totiž nemovitosti jednou z nejjistějších možných investic, která se zhodnocuje v průběhu času na základě lokality, stavu budovy, bytu či jeho užití. Investiční byty nejen že podporují představu, že bydlení představuje legitimní zdroj zisku, ale často jsou prázdné či využívané ke krátkodobým pronájmům. Tomuto procesu se říká financializace bydlení, která velkou měrou přispívá ke krizi bydlení. V rámci tohoto procesu dochází ke stále častějšímu využívání finančních mechanismů, jako jsou půjčky, hypotéky, investice do bydlení, k řešení různých životních situací a problémů, v našem případě bydlení. To automaticky vede k velkému tlaku na individualizaci řešení, kdy se očekává, že každý si bydlení zajistí sám. Ale jak si sami můžeme zajistit bydlení, když jsme odkázáni na blahovůli majitelů a trhu s bydlením?
Vše začíná a končí u krátkodobých smluv
Nájemnice K. žije v nájmu již šest let ve stejném pronajatém bytě. Každoročně je jí prodloužena smlouva na jeden rok. Byt má ráda a vnímá ho jako svůj domov. Každý rok ale zažívá úzkost, zda jí smlouva bude zase prodloužena nebo se jí dramaticky nezvýší nájemné. Každý rok se jí uleví, že je navýšení jen v řádech procent, každý rok se jí na dalších jedenáct měsíců uleví, že o svůj domov nepřijde.
Nájemník B. žije bez smlouvy, když se ptám, jak je to možné, odpovídá, že mu před necelými dvěma lety smlouva skončila, ale majitelce platí pravidelně nájem dál. Ptám se proč, vždyť je to velké riziko. On na to odpovídá, že má vcelku levný a přijatelný nájem, a když na sebe upozorní, je možné, že se nájemné zvýší nebo bude z bytu vystěhován. Tak na sebe raději nechce upozorňovat. „To víš, nějaký ty opravy zvládneme sami,“ říká na konci rozhovoru.
Od 1. ledna 2013 začala platit plná deregulace nájemného na celém území České republiky. Zrušení regulace nastalo na základě velké lobby od majitelů bytů a domů, kteří dlouhodobě tlačili na stát. Jejich hlavním argumentem bylo, že za nájmy státem regulované nemají dostatek finančních prostředků na opravy restituovaných budov. Místo citlivější regulace se tím stát a města zbavily nástroje pro kontrolu růstu a výše nájemného. Na zrušený zákon navázal nový občanský zákoník, který sice posílil práva nájemníků, ale jen pro ty, kdo uzavřeli smlouvu na dobu neurčitou či žijí v dlouhodobém nájmu. To se dnes ale podaří jen málokomu.
Jedním z hlavních problémů, jemuž čelí většina nájemníků v Česku, je stále častější praxe řetězení krátkodobých, většinou jednoročních smluv s možností prodloužení. Neznám mnoho lidí, kteří by měli to štěstí a vyjednali si smlouvu dlouhodobou, mně se to nikdy nepovedlo. Touto praxí pronajímatelé obcházejí práva nájemníků garantovaná novým občanským zákoníkem, který například u dlouhodobých smluv omezuje navyšování nájmů na 20 procent za tři roky.
U krátkodobých smluv tedy neexistuje zákonem daná regulace. Většina nájemníků tak žije v permanentní nejistotě, která se projevuje častým pocitem vykořeněnosti, strachem z nutného dalšího stěhování a vlastně i zamezením budovat dlouhodobější vztahy v sousedství.
Jak přinutit pronajímatele k zateplení budov? Horko těžko
Nejistota v bydlení daná krátkodobou smlouvou oslabuje vyjednávací pozici nájemníků v otázce oprav v bytě nebo i v domě jako takovém. Když tedy nemáte to štěstí a s majitelem se vám nepodaří vybudovat dobrý vztah, kdy je možné se domluvit, vede tato praxe často k tomu, že nájemníci vyjednávání o opravě buď vzdají, nebo si ji zajistí sami, aby na sebe nepoutali pozornost. Nový občanský zákoník sice určuje, které opravy a do kolika peněz ročně musí pronajímatel zajistit, v praxi se ale málokdo vrhne do dlouhodobého soudního procesu, který by stejně s největší pravděpodobností vedl k ukončení krátkodobé smlouvy.
Nájemnice B. bydlí ve velkém bytě s dalšími osmi spolubydlícími. Majitel se o byt nestará, čeká na povolení k rekonstrukci. Nájemnice říká, že občas by si i zatopili, ale kotel funguje na dobré slovo. Její spolubydlící R. k tomu dodává, že tento rok sice topí prokazatelně méně (každý měsíc vyplňují spotřebu do grafu, aby měli průběžně představu o nedoplatcích), ale bojují s plísní, která se nedrží jen v rozích či na zdech, ale napadla také dvě matrace na spaní.
Nájemník V. zažívá celkově finanční krizi. Během podzimu nemohl tolik pracovat kvůli svému zdravotnímu stavu. Když se ptám, jak na něj dopadají zvyšující se ceny energií, odpovídá, že „jedna věc jsou energie, druhá věc je neuvěřitelná inflace, kdy mi prostě peníze přestávají stačit a i jídlo se stává problémem“. Vlivem dalších životních okolností ztratil dostatečný finanční polštář, tedy čeká na vyúčtování s lehkou nervozitou.
A jak si topí, ptám se. Má v bytě zateplená okna, nebo snad i celý dům? „Nemáme ani jedno. Je to starý dům, správcovská firma se o něj zas tolik nestará, ale i díky tomu je nájem ještě stále na pražské poměry spíš menší. No a topím si, ale jen občas, tři dny si dám studenou terapii a pak si zas trochu přitopím, ale máme vafky, to se blbě reguluje a odhaduje.“
Dle studie Energetická chudoba a její řešení 86 procent lidí žijících v nájmu, kteří trpí energetickou chudobou, bydlí v budovách s velmi vysokou energetickou náročností.
Kvalita oken, způsob zatápění, zateplení budovy či střechy nejvíce ovlivňují spotřebu energie v průběhu zimy. Nájemníci ale často bydlí v bytech, které jsou v budovách vysoce či středně nehospodárných. Výše nájemného je v těchto budovách většinově nižší než v rekonstruovaných, což ale také znamená větší energetickou náročnost, tedy větší účty za energie. Mnozí ale raději volí zimu než měsíčně platit pár tisíc navíc. Jelikož nájemné a zálohy za energie jsou často oddělené a energie si nájemníci musí nebo i chtějí napsat na sebe, nemají pronajímatelé prakticky žádnou finanční motivaci k opravám či rekonstrukcím tohoto typu. Zateplení budovy nebo snad i výměna oken je často velká investice, kterou si nemůže každý pronajímatel dovolit, a když už tedy majitel k rekonstrukci přistoupí, vede to často ke zvýšení nájmu z důvodu rekonstrukce nebo k ukončení smlouvy. Vyjednávání o zateplení budovy nebo snad o výměně oken tedy často vede spíše k patové situaci, nebo dokonce k odpovědi majitele: „Nelíbí se vám to? Tak se odstěhujte!“
Nájemnice J. se snažila se správcovskou firmou zastupující majitele bytu vyjednat možnost, že by si okna zateplila svépomocí. Sama to prý zvládne, má velké zkušenosti z dětství, vyrostla totiž na Sibiři. Povolení nedostala, argumentem se stalo možné znehodnocení bytu a nedovolení úprav v bytě, které jsou zakázané v uzavřené smlouvě. „A co mám tedy dělat,“ zeptala se na konci vyjednávání. „No, můžete se odstěhovat,“ zněla odpověď.
Nájemnice S. popisuje, že tuto zimu se jim plíseň rozlezla téměř po celém bytě. „Situaci jsem samozřejmě řešila s pronajímatelem, nejdříve přišel na kontrolu stavu, několikrát i volal, že se snaží najít řešení. Po necelém týdnu jsem ho potkala na chodbě a víš, co mi poradil? Ať pravidelně větráme.“
Bludný kruh, který začíná a končí krátkodobou smlouvou, často nelze vyřešit. Zákon sice nájemníkům garantuje skrze nový občanský zákoník větší práva, než tomu bylo dříve, tato práva jsou ale v praxi těžko vymahatelná, když nad nájemníky visí neustálá hrozba neprodloužení smlouvy nebo navýšení nájmu.
Jak tedy donutit pronajímatele k zateplení budov, bytů, k razantnímu řešení plísně či ke snížení energetické náročnosti dopadající na nájemníky? V současném uspořádání věcí a s nemožností vymáhání práv danými občanským zákoníkem nemají nájemníci, ale ani stát v tuto chvíli nástroje, jak dotlačit majitele k jednání a opravám takového rozsahu.
Jak danou situaci řeší stát?
Žijeme v době, kdy stát místo razantnější regulace trhu volí spíše kosmetické řešení v podobě sociálních dávek. Žijeme v době, kdy místo posilování sociálního státu dochází k přesnému opaku. Na energetickou krizi proto reaguje takzvaným deštníkem proti chudobě, v rámci kterého došlo ke zjednodušení žádostí o doplatky či příspěvky na bydlení, nově při navýšení nákladů na bydlení nad 30 procent vašich měsíčních příjmů, jestliže se výše nájemného neodkloní od průměrných nákladů. Ale i pod deštníkem prší. Proces žádání o sociální dávky není jednoduchý ani přes snahu o jeho zjednodušení. Úřady práce jsou přeplněné žadateli a sociální pracovníci jsou přepracovaní a finančně podhodnocení.
Sociální pracovnice M. mi vysvětluje, že není vítěze ani poražených. „Víš, pracovnice jsou vyčerpané, lidi frustrovaní z pomalého procesu, vůči pracovnicím často i agresivní. Z pochopitelných důvodů – kdo by vyžil s tak malými příjmy a stále se zvyšujícími náklady? Situace na pracáku je napjatá, jedni na druhé nadávají. Nejde nikoho obviňovat, jen stát, který sociální sektor věčně podhodnocuje.“ Musím M. jen přiznat, že si moc neumím představit pracovat na úřadě, natož na úřadě práce.
To vše přispívá k tomu, že příspěvky často chodí pozdě. Což v některých případech vede i k vystěhování nájemníků, kteří žijí od výplaty k výplatě, nebo jsou dokonce na dávkách plně závislí.
„V České republice žije v energetické chudobě přibližně 910 000 lidí. Z toho až 220 000 tvoří děti. To znamená, že každé desáté dítě v Česku žije v energetické chudobě.“
Tato citace je ze studie Energetická chudoba a její řešení, kterou připravila nezávislá iniciativa Energie lidem. Jedná se o iniciativu propojující ekologické a sociální organizace a jejím cílem je řešit dopady rostoucích cen energií a energetické chudoby nejen skrze prosazování strukturálních řešení, ale i praktickou (své)pomoc v podobě zateplovacích workshopů a brigád či jiných doporučení. Skupina organizací nadefinovala deset základních požadavků směrovaných na stát, které by dle nich vedly k omezení či úplnému vyřešení energetické chudoby, jíž dnes čelíme.
Iniciativa nájemníků a nájemnic v koalici zastupuje práva nájemníků. Nějaký čas trvalo vysvětlit, že do požadavků ochrana nájemníků patří, že je to téma, které s energetickou chudobou přímo souvisí. Ještě déle trvalo vysvětlit, že bez řešení nekonečného řetězení krátkodobých smluv se nikam moc nepohneme. Jestliže se tato praxe nezmění, je téměř nemožné, aby při tlaku na majitele zvýšit energetickou udržitelnost činžovních domů náklady nedopadly i na nájemníky. Není ale divu, že je to pro mnohé téměř nepochopitelné a život nájemníků je jim velmi vzdálený. Většina starší generace žije ve vlastním, nemá zkušenosti s placením nájmu a nikdy si ani nájemní bydlení nehledala. Generační propast mezi námi (řadím se ke třicátnicím) a našimi rodiči je v otázce bydlení asi nejvíc patrná. Mí rodiče si za svůj život našetřili na byt a chatu. V mém věku již obojí měli, stejně jako tři děti na krku. Já jsem si zatím našetřila na auto, starou dodávku Francescu, která když nastartuje, tak cítím, že mám co oslavovat. Bohužel tu mezi námi již dlouho nebude.
Nic nikam nevede
Zvedám telefon a volám paní, která bydlí v městském činžáku v Praze. Místní obyvatelé s naší Iniciativou na popud jednoho nájemníka začali spolupracovat, aby si společně pro sebe vyjednali lepší podmínky během rekonstrukce týkající se jejího průběhu nebo i snížení nájmu. Hlásím jí, že vyjednávání bylo úspěšné, že se výboru nájemníků podařilo většinu požadavků vyjednat. Paní ale drží svou: „No, nic se nezmění, to nikam nevede. Simvás, to bude furt stejný.“ Pro mnohé lidi je nepochopitelné, že by se něco mohlo změnit k lepšímu. Pochopitelně, současný vývoj tomu moc nenasvědčuje.
Když jsme Iniciativu v září minulého roku zakládali, hlavní motivací bylo vytvořit subjekt, který by mluvil za nájemníky, který by zviditelňoval sdílené problémy týkající se většiny nájemníků. Nájemníci, kteří navštěvují naše veřejná setkání nebo jsou přímo členy, mají kupodivu velmi podobné příběhy.
Člen P. mi jednou po konci schůzky vyprávěl: „Než jsem přišel na veřejné setkání, myslel jsem si, že mám fakt pech na majitele, že jednou narazím na někoho, kdo bude v pohodě. Ale pak mi došlo, že to není jen o jednotlivcích, ale že máme všichni za sebou stejný zkušenosti nehledě na majitele.“
Popsal to přesně, jako jednotlivci si možná můžeme vyjednat slušnější výši nájmu, menší navýšení, nebo dokonce opravy v bytě, ale na zvyšující se energie, neexistenci regulace nájmů, nekonečné řetězení krátkodobých smluv sami prostě nestačíme. Paní sice i přes úspěch ve sliby nevěří, ale i malé úspěchy představují motivaci a naději, že když nás bude víc, i s většími problémy se dá hnout.
Autorka je komunitní organizátorka v Iniciativě nájemníků a nájemnic
Text vznikol v spolupráci s pražskou kanceláriou Heinrich Böll Stiftung.
