Klubácký komiks: politika jako každodennost

Ondřej Krajtl9. júla 2020501

V domácí komiksové tradici najdeme jen málo superhrdinských komiksů, jimž se komiksová studia obvykle věnují v souvislosti s politikou. Přesto jsou politická témata výrazně akcentována v žánru klubáckého komiksu, který je pro československé tvůrce příznačný. K jejich charakteristice patří, že politika je zde součástí vyprávěné každodennosti a modelových návodů na to, jak být dobrým členem klubu, člověkem a občanem. 

Komiks byl od svých počátků pevně spjat s ideologiemi v úzkém i širokém významu, ať už ve smyslu politických hodnot, proudů a hnutí, či obecněji jako souboru norem, hodnot a každodennosti. Už první moderní komiks o Žluťáskovi (Yellow Kid) z devadesátých let 19. století představoval velmi vyhraněnou sociální kritiku společenských poměrů, neboť hlavní hrdina a jeho přátelé se potýkali s chudobou, životem na ulici či ve slumech a strádání a beznaděj měli vepsáno i ve tvářích. O několik desetiletí později akcentoval politickou rovinu komiksů americký psychiatr německého původu Fredric Wertham ve své (ne)slavné knize Svádění neviňátek (Seduction of the Innocent), v níž označil právě komiksy jako viníka všech negativních společenských jevů v poválečné Americe, ať už se jednalo o kriminalitu mládeže, úpadek tradičních hodnot a úcty k autoritám, rostoucí rozvodovost, nebo uvolňující se sexuální morálku. Jak upozorňují McAllister, Sewell a Gordon ve sborníku Comics & Ideology, Wertham byl ve svém pohledu na komiksy ovlivněn evropskými kritiky masové kultury, mimo jiné i Theodorem Adornem, a možná právě proto jeho dílo silně zarezonovalo mezi teoretiky i veřejností, která s nedůvěrou pohlížela na média a jimi šířenou populární kulturu. Z Werthamovy kritiky nepřímo vycházely také evropské komunistické strany se svými médii, které se v padesátých letech předháněly v očerňování komiksu – ten připisují výhradně zkažené, pornografické a úpadkové západní kultuře, spisovatel Jan Drda jej dokonce označuje za „nekrofilní svinstvo“. Další vlnu pozornosti komiksu a jeho politickým vazbám pak v roce 1971 přinesla kniha Ariela Dorfmana a Armanda Mattelarta Jak číst Kačera Donalda: Imperialistická ideologie v Disneyho komiksech (How to Read Donald Duck: Imperialist Ideology in the Disney Comic).

Jenže ve stejné době se komiksu zmocňuje underground a politické rámování komiksu se opět lehce mění. Mimo mainstream se obrázkový seriál stává pískovištěm, na kterém probíhají experimenty vydavatelské, formální i obsahové. Čím méně se v komiksu objevuje superhrdinů a „imperialismu“, tím více zde nalezneme každodennosti, rodinných i osobních traumat a radostí, stejně jako problémy menšin všech typů. A tak asi příliš nepřekvapí, že v roce 2014 komiksoví tvůrci Chuck Dixon a Paul Rivoche publikují ve Wall Street Journal obžalobu moderního komiksu, který podle nich klesl do bahna politické korektnosti, morální nejednoznačnosti a levičácké ideologie. Dostáváme se tedy vskutku na míle daleko od tradičního superhrdinského komiksu, který byl často považován za baštu reakčního konzervativismu – Superman, Kapitán Amerika a řada dalších jsou spojováni zejména s tématy národní identity a „amerického způsobu života“. Dixonova a Rivochova kritika současných obrázkových seriálů však byla řadou teoretiků rychle odmítnuta – ztotožnění komiksů s ideály levice či pravice podle nich není tak jednoznačné. Jakožto typický produkt popkultury závislý mimo jiné na číslech prodejnosti, tvrdí například Michael Goodrum v knize The Routledge Companion to Comics, musely komiksy vždy velmi citlivě reagovat na společenské nálady a celkovou atmosféru. Spíše lze tedy na politické vyznění komiksových příběhů nahlížet jako na soupeření hegemonních a kontrahegemonních idejí, o nichž psal již Antonio Gramsci.

Kluby mladých gentlemanů

V anglosaském prostředí představují příběhy jedinců obdařených výjimečnými schopnostmi jeden ze stěžejních žánrů pro analýzu politických motivů v komiksu, v československém prostředí však tento žánr nikdy příliš nezdomácněl, třeba i proto, že význam osobní identity zde byl různými způsoby potlačován ve prospěch identity kolektivní. Kam tedy sáhnout, pokud chceme sledovat vazby mezi komiksem a politikou? Lákavý materiál představuje specificky český subžánr označovaný jako klubácký komiks, tedy vyprávění o příhodách zejména chlapeckých skupin, které formovaly Rychlé šípy scenáristy Jaroslava Foglara a kreslíře Jana Fischera.

Právě Rychlé šípy představují například podle Martina Foreta počátek tradice klubáckého komiksu, „který byl dominantním typem české komiksové tvorby po dlouhé dekády a jehož rozsah představuje výrazné specifikum domácího komiksu jako celku“. Proč o klubáckém komiksu, který Foret označuje jako kluby mladých gentlemanů, uvažovat v rovině politické? V drtivé většině totiž představovaly jakýsi normotvorný prvek pro mládež a její zapojení do veřejného života – ať už se jednalo o institucionální zázemí (oficiální organizace, patron z řad dospělých či alespoň zaštiťující časopis), či doporučující vhodné činnosti jednotlivých kolektivů. Příběhy chlapců (a výjimečně i dívek) z komiksových klubů mohl vzhledem k zaměření na každodenní drobná dobrodružství zažít každý ze čtenářů, ať už se jednalo o poznávání přírody, nejrůznější soutěžení, či humorné historky. Foglarův výchovný program, který vycházel ze skautských ideálů, se kromě praktických rad a exempel (známé historky typu nepijte na třešně, neskákejte uhřátí do vody, neroztloukejte dynamitové patrony či nelezte na sloupy elektrického vedení) zaměřoval také na morální rozměr života mládeže. Rychlé šípy tak ve svých příbězích očišťují neprávem obviněné, chytají zloděje, varují před kouřením či sebevraždou, pomáhají potřebným a starým lidem. Ale také bojují proti překupníkům na černém trhu, což je jeden z nejzřetelnějších odkazů na konkrétní politickou realitu meziválečného Československa, a popisují sociální problémy – život chudých a vyloučených rodin, dětské domovy nebo šikanu mezi mládeží.

Stejně důležitou politickou linii u Rychlých šípů tvoří také to, co ukazováno není – až na drobné výjimky je zcela vyloučen svět dospělých, rodiče vstupují do děje jen příležitostně, příběhy se odehrávají v cyklickém bezčasí utvářeném ročními obdobími a aktivitami s nimi spojenými.

Politický kontext pak získávají příhody Mirka Dušína, Jarky Metelky, Červenáčka, Jindry Hojera a Rychlonožky kvůli četným publikačním zákazům a omezením, s nimiž se od prvního vydání v prosinci roku 1938 musel jejich autor potýkat. Právě v těchto obdobích zákazů se i čtení Rychlých šípů stává politickým aktem, subverzivní revoltou, kterou se čtenáři hlásili ke ztraceným ideálům a politickému uspořádání vymykajícímu se z nejrůznějších podob totalitních režimů v Československu.

Dědicové Rychlých šípů

První zákaz Rychlých šípů přichází v roce 1941, druhý pak po únorovém komunistickém puči v roce 1948. V padesátých letech zažívá klubácký komiks vynucený klid a teprve v roce 1957 se objevuje další klubový seriál, Šestka z Hradební. Rychlé šípy si musí na svůj návrat počkat ještě o deset let déle, až do roku 1968. Už o rok dříve se však čtenáři mohou začíst do dobrodružství jiné chlapecké party, raketové posádky 89A jménem Strážci. Jejich autor a scenárista Vlastislav Toman se foglarovskou inspirací zpočátku příliš netajil – patron klubu (všimněme si, že na činnost mládeže najednou musí dohlížet zodpovědný dospělý) se nikoli náhodou jmenoval Mirek Dušek, jeho nejlepší kamarád Jarka Motlík.

Jak poznamenává Vít Schmarz ve své studii Komiks a ideologie, i když restriktivní „ideologické režimy 20. století komiksu leckdy nepřály, ani pohrdání touto údajně zkaženou západní imperialistickou formou škváru jim ale nebránilo v pokusech o vlastníc ideologické využití obrázkových seriálů“. Proto je také činnost Strážců mnohem silněji navázána na vnější svět – v několika dobrodružstvích se objevuje například spolupráce s armádou, čas příběhů je kromě ročních dob vyměřován také politickými svátky a slavnostmi. Rychlošípácké tady a teď věčného mládí je směřováno od poznání minulosti skrze schválené a prověřené výkladové rámce (vzpomínky na Vítězný únor pohledem člena Lidových milicí) až k budoucnosti zodpovědného a zapojeného dospělého, plnohodnotného člena socialistické společnosti.

Ctnosti v mládežnickém kolektivu

Můžeme namítat, že ani Strážci nepředstavují silnou propagandu a že kromě povinných úliteb dobovým požadavkům se v ničem neliší od svých předchůdců a dál představují svět chlapeckých klubů a dobrodružství mladých gentlemanů. Politický dopad tohoto seriálu však leží v rovině diskurzivní – nezáleží tedy jen na tom, co a jak je ukazováno, ale jakými pravidly je utvářen svět příběhu, jaké nástroje k interpretaci a přenosu významů dává čtenáři k dispozici. Zdánlivě nepolitické produkty normalizační všednosti představují ideologii, která vede k plíživému a pasivnímu přitakání skutečnosti jako takové, tvrdí Schmarz, a právě sem lze podle něj zařadit „náhražkové“ Tomanovy Strážce. I vzpomínky dobových čtenářů potvrzují tuto náhražkovost, nakonec typickou pro celé normalizační československé hospodářství – když nelze vydávat a číst Šípy, spokojíme se alespoň se Strážci

S jistou nadsázkou lze tvrdit, že dva klasické typy klubáckého komiksu využívají stejných prostředků: didaktickými etudami v panelech a bublinách se snaží vštípit svým čtenářům jistý okruh ctností související s kolektivní identitou. Zatímco u Rychlých šípů můžeme najít ctnosti dobrého člověka, Strážci chtějí vychovat dobrého socialistického člověka; obecnou kategorii redukují skrze politické rozhodnutí a gesto.

Znovu si připomeňme, jak silně je politický dopad komiksů navázán nejen na poselství v nich ukryté, ale také na kontext a způsob, jímž čtenáři s díly zacházejí. Otevření se světu, možnost cestovat a zažívat dobrodružství i na jiných místech než jen v lese za rodným městem, důraz na individuální úspěch a zodpovědnost spolu se záplavou komiksů zejména zahraniční produkce proměňují každodennost domácího komiksového čtenáře. Pro přicházející generace jsou Rychlé šípy i Strážci přinejlepším četbou na úrovni Boženy Němcové či Aloise Jiráska.

Poslední klubácké komiksy přežívají v křesťanském mládežnickém časopise Nezbeda, aby se po roce 2000 prakticky úplně vytratily. Společensko-politická mapa československého komiksu je překreslena natolik, až se zdá, že pro klubácký komiks zde momentálně není místo…

Autor sa zaoberá komiksom, ideológiami a vizuálnou kultúrou. 

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *