Od růstové křivky a mřížky ke klidu divokých věcí

Wendell Berry (*1934), ze sedmé generace farmářů v Kentucky, vystudoval literaturu a po několika letech života v Itálii, Francii a New Yorku, kde učil na univerzitě a bydlel v Greenwich Village, se rozhodl s rodinou vrátit do svého rodiště. Se ženou si koupili v Kentucky domek, původně coby chatu, a postupně si z něj vytvořili domov. Začali farmařit, stejně jako generace Berryho předků. Wendell Berry napřed učil na univerzitě v Kentucky, psal a farmařil, později psal a farmařil. Jeho práce není v jádru akademická, propojuje každodenní život – spjatý s půdou, zemí, fyzickou prací, rodinou, komunitou, místem – a přesahovou rovinu, ať je to literatura, nebo vědomí propojenosti s přirozenými rytmy přírody. 

Je autorem více než 50 knih poezie, románů, povídek a esejů. Již klasickou (byť bohužel stále ne mainstreamově následovanou) se stala jeho kniha The Unsettling of America: Culture and Agriculture (1977), ve které upozorňuje, že „ekologická krize je i krizí zemědělství“. Začíná oddělením přírody a civilizace a rozdělením „životního prostředí“ na místa, která chráníme, a místa, která ničíme. Ale to, jaký dopad má naše každodennost na zdroje všedního života, většina moc neřeší. Krizi zemědělství Wendell Berry zároveň vnímá i jako „krizi kultury“. A v kapitole Tělo a země řeší otázku úcty ke stvoření a s ní i otázku přístupu k našim biologickým tělům, včetně těla země. I tahle otázka má podle něj zemědělský rozměr – naše tělo žije z farmaření, ze země jsme vzešli a do země se zase vrátíme. To, jak se chováme k vlastnímu tělu a k zemi, je neoddělitelně propojeno. V úvahách se dostává až k mystice – odolné zemědělství nikdy nepřestane brát ohled na divokost. Přírodní síly, které nás ohrožují, jsou zároveň síly, které nás ochraňují a obnovují. Farma může existovat pouze v divokém prostoru mysteria a přírodních sil.

Jak je vztah k půdě spojen se vztahem k našim tělům v současném Česku a Slovensku? A pokud věříme v sílu literatury, není v době, kdy v České republice je jeden zemědělský monopol, jehož praktiky se nápadně podobají oněm znepokojivým mechanismům růstového vytěžujícího kapitalismu a „krizím charakteru“ popisovaným v knize The Unsettling of America, čas začít číst a žít Berryho vize? Kapitál na rok 2024 chystá vydání knihy The World-Ending Fire ve slovenštině. Kdo Wendella Berryho přeloží do češtiny? Kdo jeho eseje a básně vydá?

Být hlasem malých farmářů, ochránců půdy a zdravé regionální ekonomiky

Film Look & See: A Portrait of Wendell Berry (Podívej se a uvidíš: Portrét Wendella Berryho, Two Birds Films, 2016) o Wendellovi Berrym neobsahuje jediný záběr na jeho tvář. Vidíme staré fotografie, slyšíme Wendellovým hlasem namluvené texty, vidíme záběry z farmy a výpovědi jeho blízkých. Největší část filmového materiálu je ale věnována zdokumentování situace malých farmářů dotlačených kupovat si další a dražší stroje, zvětšovat obdělávané pozemky a neustále růst. Místo propojení s půdou a komunitou se z farmářů stávají dodavatelé pro tabákový koncern, každý rok za nevýhodnějších a nejistějších podmínek. Jeden z nich skepticky označuje své životní dílo jako přispění k zisku Philipa Morrise. Což už není ani soukromá osoba, ale korporace, navíc vyrábějící tabákové produkty. V dalších kapitolách se rozebírá, zda farmaří jen lidé, kteří jsou natolik hloupí, aby neodešli do města a nedělali něco jiného. Něco, kde jako ti mazanější budou moci těžit z venkova. Rurální Amerika se dá označit za kolonii. A vztahy a ekonomie jsou také koloniální. Kolik dalších odvětví a oblastí života i v naší geografické nebo celoplanetární realitě tato dokumentární studie připomíná? Kolik neustrašených hlasů bude ještě potřeba, abychom tyto principy pojmenovali? A proměnili?

Wendell Berry také připomíná, že „lidé, kteří jedí jídlo, mají morální zodpovědnost za zdroje tohoto jídla. Lidé z města by si měli poctivě a podrobně prověřit jídlo, které jedí. A ověřit si jeho skutečnou cenu. První věc, kterou zjistí, je, že to nejde. Neznají ekologické dopady nebo náklady lidí, kteří se na výrobě podíleli, netuší, jaké jsou dopady na vesnické komunity“. Můžeme však alespoň začít hledat způsoby, jak se na tomto koloniálním, vytěžujícím, pyramidálním řetězci nepodílet. Pěstovat si sami. Sbírat. Nakupovat potraviny s jasným původem a co nejférovějším procesem přípravy a pěstování. Stát se členem KPZ, komunitou podporovaného zemědělství (nejbližší možnost najdete na kpzinfo.cz). Případně KPZku ve svém místě založit. Podporovat malé farmáře. A menší lokální podniky obecně. Zasazovat se o systémové změny.

Mřížka a klid divokých věcí

Okno, přes které se při psaní Wendell Berry díval na pole, řeku a mraky, mělo 40 dílků, byla to mřížka. Obří okno, složené z okýnek, mřížka pět krát osm, okno, o němž často píše, okno, které si sám vytvořil, bylo a je součástí jeho psací místnosti. Za tím oknem je vidět organický, živý svět. Jako básník se celý život snažil prohlédnout skrze tu umělou, lidskou mřížku a vidět svět. Jedním z jeho základních témat je, jak dokázat s civilizační, rozumovou zkušeností znovu vidět divoký, cyklický život a dokázat o něm psát. Celá jedna sbírka se jmenuje Window Poems (2007), obsahuje 27 básní. Pohled přes okno a s ním růstové, mřížkové paradigma naší západní civilizace a lidmi vytvořených věcí a za ním cyklické, divoké, organické paradigma přírodních cyklů a zákonů, to je téma i mnoha dalších básní z jeho dalších sbírek.

V básni A Timbered Choir (Roubený kůr) s refrénem „honby za cílem“ se obrazně objevují různé vzorce současného západního, lidmi stvořeného světa – nekonečné mřížky kancelářských budov a stolů, extraktivní pyramidy doslovného i metaforického těžení přírodních zdrojů a lidí, bezohledné krátkozraké plýtvaní a trávení nositelů dalších životních cyklů, sice v něčem osvobozené rasy a pohlaví, ale v dalším kroku dobrovolně uvězněné do těch nejlépe placených vězení, růstová křivka zaměřená na vítězství, povýšení, spásu, pokrok. Tyhle modely známe v méně poetické verzi pojmenované z aktivismu, sociologie, nerůstového hnutí, (eko)feminismu, mnoha ekologických hnutí. Velkou otázkou naší doby zůstává, jak se přeměnit „ze zoufalství ze stavu světa“, tedy z uvědomění si naší civilizační růstové křivky a racionální mřížky, do „klidu divokých věcí“ (The Peace of the Wild Things je další ikonická Berryho báseň), přijetí a následování života v jeho cyklické formě.

Propojení každodenního a přesahového rozměru: Když vytváříme naše životy, vytváříme i umění a věřím, že stejnou měrou to jde i opačným směrem

Mnoho manifestů současných ekologických hnutí na Wendella Berryho navazuje a cituje jeho texty.

V češtině je dostupná předmluva Wendella Berryho ke knize japonského „dědečka permakultury“, propagátora přírodního zemědělství a odebírání činností Masanobu Fukuoky Revoluce jednoho stébla slámy: „Tato kniha je pro nás hodnotná, protože je současně praktická a filozofická. Je to inspirující nepostradatelná kniha o zemědělství, protože není jenom o zemědělství. Lidé nejlépe pracují, když pracují pro lidské dobro, ne pro vyšší produkci či zvýšenou efektivitu.“ Přirozené hospodaření začíná i končí úctou, je lidské a soucitné.

V Berryho pojetí světa se také mísí praktické a filozofické. Práce na farmě sytí jeho práci v literatuře a literatura, příroda a duchovní rozměr sytí jeho práci na farmě. Pokud chceme zachovat život na zemi, je potřeba přijmout obojí. Akademický svět sám o sobě je příliš odtržený od života a u práce v zemědělství bez duchovního nebo přírodního rozměru hrozí ztráta zdravého měřítka, zapomenutí cykličnosti a přistoupení na systém nekonečného růstu.

„Farmáři začínají každý rok znovu s vizí dokonalosti a každý rok jsou postupně donuceni přijmout, že tahle vize je neúprosně ztenčena, a přiznat si křehkost, smrtelnost, nemoci, vliv počasí. Zemědělský rok neměnitelně nekončí naplněnou vizí dokonalosti, ale nutností si přijmout, že to něco menšího je to nejlepší, co se dalo udělat.“

Obousměrná záchrana

Lidé se musí znovu naučit nebo rozvzpomenout si na život v souladu s přírodními cykly. Je to důležitá součást zachování života na Zemi. Vytěžující systém nekonečného růstu jinak (po)vede ke zničení planety. I když to možná Wendell Berry tak přímo nepojmenovává, je to i otázka rovnováhy mužského a ženského principu. Ženské cyklické uvažování v souladu s přírodními cykly je dlouhodobě utlačováno a diskreditováno, patriarchální společnost protlačuje vytěžující, koloniální model nekonečného růstu. Pokud nás zajímá zachování života na Zemi, je třeba následovat rytmy a cykly přírody. Někdo to možná nazve ekofeminismem, někdo se prostě inspiruje příkladem farmáře a básníka Wendella Berryho a bude žít v souladu s půdou, přírodními cykly a neviditelným světem poezie.

Autorka je výtvarná umělkyně a redaktorka  

Prolog (Roubený kůr)

A Timbered Choir: The Sabbath Poems 1979–1997

Když jsem snil, modlil jsem se, aby to, co jsem zahlédl,
byl jen strach a žádné předzvěsti,
neboť jsem spatřil poslední známou krajinu zničenou
ve jménu
cíle, půdu rozdrcenou, skálu odstřelenou.
Ti, kteří se chtěli vrátit domů, se tam už nikdy
nedostanou.

Navštívil jsem kanceláře, kde ve jménu
cíle, plánovači plánovali
na prázdných stolech seřazených v řadách. Navštívil jsem hlasité
továrny,
kde byly vyráběny stroje, které
pojedou stále vpřed
směrem k cíli. Viděl jsem les zredukovaný na
pařezy a prolákliny, viděl jsem
otrávenou řeku, horu svrženou do
údolí,
přišel jsem do města, které nikdo nepoznal,
protože vypadalo jako každé jiné město.
Viděl jsem cesty prochozené nesčetnými
kroky těch, jejichž oči byly upřeny na
cíl.

Jejich průchod zničil hroby a
pomníky
těch, kteří zemřeli při honbě za
cílem,
a kteří byli dávno zapomenuti
podle
nevyhnutelného pravidla, že ti, kdo
zapomněli, zapomínají,
že zapomněli. Muži, ženy a
děti nyní sledovali cíl
jako by se za ním nikdo předtím nehnal.

Rasy a pohlaví se nyní dokonale promíchaly
ve snaze dosáhnout cíle.
Kdysi zotročení, kdysi utlačovaní byli nyní
svobodní
prodat se tomu, kdo nabídne nejvyšší nabídku,
a vstoupit do nejlépe placených vězení,
v honbě za cílem, což bylo
zničení všech nepřátel,
což bylo zničení všech překážek,
což bylo zničení všech předmětů,
což mělo uvolnit cestu k vítězství, což
mělo uvolnit cestu k povýšení, ke spáse,
k pokroku,
k uskutečněnému prodeji, k podpisu
smlouvy, což mělo uvolnit cestu
k seberealizaci, k sebevytvoření, ze kterého
se nikomu, kdo by chtěl, vrátit se domů
nikdy nepodařilo, protože každé známé místo
byl vysídleno, směrovky byly ohnuté
k zemi a zakryté.

Všechna místa byla přemístěna, všechny lásky
odmilovány, všechny sliby nenaplněny, všechna slova
zbavena významu,
aby se uvolnila cestu davu
individualizovaných, autonomních, samostatně
fungujících, bezdomovců,
s mnoha očima upřenýma
k cíli,
který v dálce
ani nevnímali,
nevědouce, kam jdou,
nevědouce, odkud přišli.

Přeložila Lenka Kubelová