Klakson, chřestění klíčů, práskání katru: zvuky vězení

Lucie Poskočilová11. marca 2021606

Ve vězení, tedy v prostředí, které v roce 1961 sociolog Erving Goffman nazval totální institucí, se lidé ocitají v extrémních podmínkách, jež ovlivňují široké spektrum jejich prožívání. S nástupem do výkonu trestu odnětí svobody se odsouzený člověk potýká s mnoha změnami, jež negativním způsobem ovlivňují kvalitu jeho života. Přichází nejen o některá svá práva a svobody, jako jsou právo na soukromí, právo na svobodu pohybu a pobytu, právo na zachování listovního tajemství a právo svobodné volby povolání, ale potýká se také s výrazným omezením sociálního kontaktu (příbuzní, přátelé, kolegové atd.), s absencí řádného příjmu a v neposlední řadě ztrácí také většinu svých osobních věcí včetně například civilního oděvu. Odsouzený trpí nedostatkem osobního prostoru, vyrovnává se s neustálým dohledem, každodenní rutinou a mnoha dalšími vlivy uvěznění, které výrazně působí na jeho každodenní zkušenost včetně té akustické.

Denní režim odsouzených

Činnost odsouzeného od budíčku do večerky je ve věznici organizována a řídí se časovým rozvrhem dne, rozvrhem aktivit tzv. programu zacházení a nařízeními a pokyny vězeňského personálu. Ačkoli si denní režim určuje každá věznice samostatně, časový rozvrh dne, který bývá zakotven ve veřejně dostupném vnitřním řádu věznice a který mi během mého výzkumu také popsali odsouzení, je víceméně jednotný a některá pravidla jsou tak všem vězeňským institucím společná. Zásadní momenty týkající se všech oddělení přitom signalizuje zvuk klaksonu, tzv. bzučák, který zní v některých věznicích, jako například ve Vazební věznici a ÚpVZD Brno, až sedmkrát denně. Budíček, který ohlašuje dlouhý tón klaksonu, mívají vězni obvykle okolo 5:30. Po něm následuje tzv. sčíták (početní prověrka vězňů), ranní hygiena a snídaně. V době od budíčku do večerky musí mít vězni ustlané lůžko podle stanoveného vzoru a mají povoleno na něm odpočívat pouze v době osobního volna vymezeného v časovém rozvrhu dne a signalizovaného krátkým tónem klaksonu. Stejně tak sledování televizních pořadů a soukromý poslech rádia jsou odsouzenému povoleny pouze v době jeho osobního volna.

Část vězňů ráno odchází pracovat (zaměstnanost vězňů je cca 60 %), další si mohou doplňovat vzdělání, zbytek zůstává na uzavřených odděleních, kde tráví čas obvykle sledováním televize, hraním karet nebo cvičením. Oběd, signalizovaný dlouhým tónem klaksonu, je ve věznicích většinou vydáván už před polednem a po něm následuje osobní volno či vycházky. Večeře, kterou ohlašuje dlouhý tón klaksonu, bývá brzy, třeba již kolem 17:00, a po ní opět následuje „sčíták“. Večer pak mají odsouzení osobní volno nebo se věnují úklidu. Večerka, které předchází krátký tón klaksonu, bývá někde ve 21:00, někde o něco později. Po vyhlášení večerky odsouzený dodržuje noční klid. Má sice povolen poslech vlastních radiopřijímačů a další povolené elektroniky, nesmí však rušit ostatní odsouzené.

Akustické prostředí věznice

Pokud tedy není vězeň v práci, tráví svůj čas v prostorách vězeňského oddělení, jehož středem se táhne chodba ohraničená katrem (dveře nebo mříže oddělující část budovy od ostatních). Chodba je prázdná, není v ní zpravidla kromě stolu a židlí žádný nábytek, nejsou zde květiny a zdi jsou hladké, nevisí na nich kromě nástěnky žádné obrazy. V tomto strohém, a tedy akusticky netlumeném prostoru se odsouzený setkává se svými spoluvězni, často u cigarety, a pokud oddělení nemá společenskou místnost (tzv. kulturku), pak je zde umístěna televize. Chodba je místo, kde se odsouzení sdružují, a je proto plné hlaholu, pokřikování, rachotu a bouchání.

České věznice jsou dlouhodobě přeplněné a celu tak často obývá více vězňů, než jaká je její zamýšlená kapacita. V jedné cele bývá umístěno přibližně dva (v případě, že se jedná o specializovaný oddíl) až čtrnáct vězňů. Každý odsouzený zde má svou postel a skříňku pro uložení všech osobních věcí. Ačkoli jsou skříňky uzamčené visacím zámkem, setkala jsem se s výpověďmi několika odsouzených, kterým byly i přesto jejich věci odcizeny. Tato zkušenost ukazuje, že vězení je nebezpečné a nepřátelské prostředí, kde se musí mít jeho obyvatelé stále na pozoru. S tím souvisí také nutnost naučit se naslouchat akustickému prostředí a schopnost vyhodnotit případné nebezpečí. Věznice je totiž sice vizuálně neprostupné prostředí, co ale není vidět, může být slyšet, a pro přežití je proto nutné si tyto dovednosti osvojit.

Na cele vězni obvykle sdílejí stůl, židle, umyvadlo a toaletu oddělenou od zbytku místnosti nízkou plentou. Na tomto omezeném prostoru musí trávit svůj čas v těsné blízkosti spoluvězňů. Dlouhodobé soužití s lidmi, které si člověk nevybral, často navíc s problematickou minulostí, může vyvolávat averzi, agresivitu a pocit zoufalství vedoucí nejčastěji k hádkám. Podle některých odsouzených žen přitom dochází k hádkám doprovázeným křikem dvakrát až třikrát denně. Mimo tyto extrémní situace bývá dále odsouzený vystaven například nevyžádaným verbálním projevům spoluvězňů nebo je nucen poslouchat hudbu, kterou si nahlas z rádia či televize pouštějí. Vězni uzamčení v cele mají také své denní potřeby, které zde vykonávají na doslech od ostatních. Po večerce se někdy poddávají skrytým emocím a potřebám a v tichosti nočního klidu je tak možné slyšet pláč, sténání nebo třeba zvukové projevy při masturbaci. Kromě zvuků, které produkují samotní odsouzení, zasahuje do akustického prostředí také personál věznice. V této souvislosti vězni často zmiňují „řev“ dozorců, kterým usměrňují jejich chování. V noci pak prý když jsou dozorci na obchůzce, zní věznicí zase práskání katrů a chřestění klíčů. Právě chřestění klíčů je jeden ze signifikantních zvukových signálů, na který si odsouzení dávají pozor. Ve vězení totiž nikdo z nich klíče nemá, a je to tedy vždy znamení blížícího se vězeňského personálu.

Jak jsem nastínila v tomto komponovaném etnografickém popisu, odsouzení jsou obklopeni různými typy zvuků, jimž musí věnovat různé druhy pozornosti a které strukturují jejich den. Věznicí znějí zvuky napovídající blížící se nebezpečí, kterým odsouzený aktivně naslouchá, aby nebyl zaskočen (chřestění klíčů, otevíraní katru…), zvuky, které musí uposlechnout (volání dozorce, „bzučák“…), zvuky, před nimiž uniká (křik spoluvězňů, zvuky denní potřeby…), a zvuky strukturující čas („bzučák“, cinkání ešusů…). Akustické prostředí je tak nedílnou součástí každodenní rutiny a odsouzeným neustále připomíná realitu uvěznění. Oproti životu na svobodě jsou ale zvuky věznice odlišné a vězeň se musí pro své přežití a v rámci zachování určité kvality života naučit tomuto prostředí naslouchat, orientovat se v něm a správně jej interpretovat.

Muzikoložka Susanne Cusick, která ve svém výzkumu dokumentovala využívání hlasité hudby a zvuku při výsleších v amerických věznicích během takzvané války proti teroru, ve studii Towards an acoustemology of detention in the “global war on terror” upozorňuje, že citlivost a pozornost k určitému zvuku nebo jeho cílená ignorace jsou ve vězení klíčové. Cusick ukazuje účinnost manipulace akustickým prostředím s cílem mučit vězně a narušit jeho subjektivitu. Skrze hlasitý zvuk podle ní dochází k penetraci soukromí, ke snížení schopnosti myslet a vyjádřit se, ke ztrátě kontroly (například neslyšnost vlastního hlasu a pohybu) a podobně. Pro zachování integrity subjektu je proto třeba porozumět vězeňskému zvukovému prostředí, naučit se mu naslouchat nebo jej ve správné chvíli ignorovat.

Co se týče zvukového prostředí jako celku, je zajímavé, že ve výpovědích vězňů se někdy objevují zcela protikladné zkušenosti. Zatímco jeden z odsouzených si stěžoval na neustálý hluk a křik, jeho spoluvězeň ze stejného oddílu naopak nemohl vydržet to ticho. Když jsem konzultovala akustické prostředí se zástupcem ředitele jedné z věznic, zmínil se, že „čas od času přijíždějí do naší věznice návštěvníci z věznic z jiných států. Dost často jsou překvapeni, a sami na to upozorňují, jaké je u nás ve věznici ticho. Zvlášť s ohledem na množství odsouzených.“ Vnímání zvuku je tedy zcela subjektivní a schopnost přivyknout určitému zvukovému režimu je individuální. Nejde přitom ale jen o rozdílnou citlivost sluchu, významnou roli v prožívání zvuku totiž hraje psychický stav, který kvalitu sluchové zkušenosti ovlivňuje.

Stát se vězněm

V trestu odnětí svobody se člověk stává součástí vězeňské kultury, kterou si v průběhu výkonu trestu v různé míře osvojuje, a integruje se do vězeňské společnosti. Tato specifická podoba enkulturace (Herskovits, 1948), tedy osvojování si kultury určité společnosti, se ve vězeňském kontextu nazývá prizonizace (Clemmer, 1940), přičemž prostupuje všemi složkami vězeňského života a týká se v určité míře všech jeho účastníků. Prizonizace popisuje specifický způsob asimilace, který se vyznačuje přebíráním zvyků, vzorců chování, pravidel a dalších součástí vězeňské kultury. V případě odsouzených jde především o přijetí submisivní role, osvojení si vězeňského argotu a nových habitů (například v oblasti stravování, oblékání, práce a spaní) a je s ní spojena mimo jiné ztráta zájmů, schopností a pracovních návyků. Ačkoli se prizonizace týká v určité míře každého vězně, nejedná se o automatický a nevyhnutelný proces, ale naopak o škálu a promyšlenou míru strategie „v boji o přežití“.

S příchodem do vězení se odsouzený potýká s takzvanou primární a sekundární adaptací, kdy nejprve přijme podmínky a pravidla, ve kterých se ocitl, a poté se v tom naučí chodit, naučí se takzvaně sedět. První fázi tohoto procesu nazývá sociolog Erving Goffman mortifikací a v knize Asylums popisuje ztrátu části občanské identity neboli umrtvení občanského já, jež je systematicky potlačováno od samého nástupu do výkonu trestu (odsouzenému jsou odebrány jeho osobní věci, musí nosit vězeňský stejnokroj, podléhá neustálé kontrole, musí se přizpůsobit dennímu rozvrhu, čelit osobním kontrolám a podobně). Místo ní odsouzený postupně přejímá identitu vězně, kterou své občanské já kontaminuje. Na Goffmanovu teorii navazuje v knize Music Asylums socioložka Tia DeNora, která vysvětluje, že hudba je účinným nástrojem ke zlepšení zdraví a kvality života v institucionálním prostředí. Podle ní hudba dokáže svými konkrétními účinky zmírnit a eliminovat nežádoucí vlivy institucionalizace, a to například díky své schopnosti vyjádřit identitu a konstruovat osobní narativ, který jinak vězeňský systém potírá.

Hudba za mřížemi

Jak jsem již uvedla, pobyt odsouzených ve vězení určují pravidla a předpisy zakotvené ve „vnitřním řádu“ věznice. Ty zasahují do mnoha oblastí jejich života a regulují mimo jiné také poslech a provozování hudby a možnosti a způsoby, jakými se odsouzení k hudbě dostávají, jsou tak v trestu odnětí svobody omezené. Hudba vstupuje do vězení ve třech základních podobách jako reprodukovaná hudba (rádio, televize, CD), živá hudba k poslechu (koncerty) a aktivní muzicírování a mění se přitom nejen příležitost, kdy a jak se mohou vězni hudbě věnovat, ale také způsob jejího prožívání je oproti životu na svobodě odlišný.

Poslechovou zkušenost odsouzených limituje především dostupnost hudby, která je podmíněna povolenými přehrávacími zařízeními. Mezi ně nepatří paměťová zařízení, na kterých by odsouzení mohli mít svou oblíbenou hudbu (tedy žádné mp3 přehrávače, telefony ani discmany), a proto jsou až na výjimky odkázáni pouze na veřejné vysílání. Kromě televize, která je společně přístupná na každém oddělení a kde je většinou naladěna některá hudební stanice, mohou vězni zažádat o povolení vlastnit rádio a sluchátka. Vedle těchto možností zřizuje vězeňská služba (VS) také různá specializovaná oddělení, kde mají odsouzení rozšířený přístup k hudbě, a to například v podobě knihovny hudebních CD nebo poslechových kroužků. Jedná se ale o vybrané případy a pro většinu z nich zůstává stále jedinou příležitostí k poslechu hudby televize a rádio. Možnosti rozhlasových stanic přitom oproti těm televizním mnohonásobně rozšiřují paletu hudebních stylů a žánrů dostupných „za mřížemi“ a nabízejí alespoň částečně poslech hudby dle vlastního výběru. Odsouzený nemusí být ve společné místnosti, má možnost pustit si rádio v cele a pocit soukromí a intimity může navíc prohloubit poslechem ze sluchátek. V prostředí, kde je vězeň pod neustálým dohledem VS a trpí ztrátou soukromí ze strany spoluvězňů, tak získává příležitost „vytvořit si vlastní svět“, kam může dočasně uniknout.

Kromě reprodukované hudby mohou někteří vězni navštěvovat také živé koncerty. Zde je však třeba uvést, že na rozdíl o televize, kterou VS odsouzeným garantuje, neplyne ze zákona ani z vnitřních pravidel jednotlivých věznic pro VS povinnost koncerty pro odsouzené pořádat. Ty se tak konají jen v některých věznicích a závisejí na osobním nasazení personálu. Přístup na ně je pak udělen vždy pouze omezenému počtu odsouzených, podle kapacity místa a na základě kázeňského profilu vězně. Mezi hlavní funkce, které s sebou hudební událost za vězeňskou bránu přináší, přitom patří především vybočení ze stereotypu jakožto vytvoření příležitosti pro nevšední setkání s lidmi zvenku i s ostatními vězni a rozšíření možnosti pohybu.

Poslední složkou vězeňského hudebního života je pak muzicírování. Hudební aktivity ve vězení (které obecně vnímáme jako pevně hierarchizované a centralizované) fungují stejně jako v oblasti koncertů individuálně a decentralizovaně. Přístup k hudbě se liší nejen v každé věznici, ale také v jednotlivých oddílech, a zda bude mít odsouzený k hudebnímu nástroji přístup, záleží opět především na vězeňském personálu, zejména pak na vychovateli. Odsouzení se nicméně mohou hudbě aktivně věnovat buď v rámci „oficiálních hudebních aktivit“ organizovaných vedením věznice (například „muzikoterapeutické kroužky“, vězeňské kapely, sbory nebo třeba zpěv při bohoslužbě), anebo sami ve volném čase. V takových případech cvičí individuálně na nástroj, zkoušejí s vězeňskými kapelami nebo jen pro zábavu hrají a zpívají s ostatními spoluvězni. Aktivní provozování hudby znamená pro odsouzené nejčastěji způsob, jak smysluplně využít čas, který pro ně v trestu odnětí svobody přirozeně nese zcela jiný význam než na svobodě. Díky ponoření se do muzicírování zažívají stav flow, v němž dochází k proměně vnímání času, jež jim pomáhá bojovat s pocitem stagnace.

Členství v hudebním uskupení jim stejně jako poslech hudby také umožňuje rozšíření identity vězně například o identitu muzikanta, zpěváka, sboristy a podobně a nabízí tak opozici vůči „kontaminaci“. Muzicírování v rámci hudebních uskupení ovlivňuje navíc i sociální vazby mezi odsouzenými. Ti se tak z jednotlivců stávají homogenní skupinou, jako je třeba kapela nebo sbor, ve které navzájem sdílejí zážitky a hodnoty (například estetické kvality hudby). Kromě těchto aspektů nabízí aktivní provozování hudby také různé materiální či symbolické benefity, jako jsou přístup k hudebnímu nástroji, vycházky, možnost vystoupit s hudebním tělesem mimo věznici nebo třeba udělení pochvaly.

Tento zhuštěný výklad ukázal, že hudba vytváří celou řadu efektů, které ovlivňují aktuální stav i psychiku člověka. Zdá se, že přinejmenším pro některé odsouzené je hudba velmi důležitým prvkem, který může do určité míry kompenzovat negativa života za zdmi nápravného zařízení. Z dosud uvedených argumentů vyplývá, že muzicírování, a hudba obecně, má schopnost dočasně proměnit vnímání času („hudební čas“), poskytuje odsouzeným „únik z reality“, vytváří zážitky, vyvolává vzpomínky, eliminuje pocit „stagnace“ a poskytuje platformu pro rozšíření identity vězně a získání nových sociálních vazeb. Z výčtu jmenovaných vlastností se zdá, že hudba v prostředí „totální instituce“ poskytuje odsouzeným určitý přechodný pocit svobody, únik do „vnitřního světa“ emocí, vzpomínek, představ a myšlenek, jejž kontrola VS nemůže zasáhnout.

Na závěr bych jako příklad vězeňské hudební tvorby čtenáři ráda doporučila poslech písně No co už od kapely Těleso. Jedná se o záznam jejich živého vystoupení na hudebním festivalu „Mezi katry“ pořádaném v plzeňské věznici Bory. Kromě nich zahrála na festivalu také kapela Povodí Ohře, držitel ceny Vinyla za nejlepší album roku 2018, které se vystoupení Tělesa zalíbilo natolik, že se rozhodli je podpořit a financovali vydání CD s „živákem“ tohoto koncertu.

Autorka je doktorandkou hudební vědy na FF UK

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: