Kličky, tríčky, hlavičky, nahrávky a góly na zarostlém fotbalovém hřišti bez pořádných branek. Podání, nahrávky a smeče přes prádelní šňůru nataženou mezi dvěma prázdnými zazděnými domy. Parkur, salta, přemety a hvězdy přes dvě k popelnicím vyhozené matrace. To všechno jsou Předlice v Ústí nad Labem ve 21. století, v době konjunktury, v době, kdy se máme dobře.
Jen se vzájemně pozorovat
V listopadu tomu bude sedm let, co jsem poprvé navštívila ústeckou čtvrť Předlice, přezdívanou republika dětí. Tehdy jsme tam se skupinou lidí pořádali odpoledne pro rodiny s dětmi, které byly vystěhované z chátrajícího domu do tělocvičny místní základní školy a následně na ubytovnu v Krásném Březně, na druhé straně města. Do Předlic jsme i po zdánlivě šťastném konci krize bydlení rodin začali jezdit dál za účelem podpory dětí ve volnočasových a sportovních aktivitách. Říkali jsme tomu dětské dny a fotbal na školním hřišti byl pouze jednou z aktivit, zkoušeli jsme i badminton, lakros, baseball a všelijaké další nesportovní aktivity. S dětmi jsme se vydávali i na procházky po okolí, pozorovali, fotili veřejný prostor a povídali si o tom, proč nikde nejsou lavičky na sezení, prolézačky na prolézání, koše na odpadky, hřiště na fotbal, houpačky, tráva se záhonky květin nebo třeba jen obyčejný přechod pro chodce.
Během posledních sedmi let jsem měla tu možnost výzkumně nebo v rámci blokád neonacistických pochodů poznat řadu sociálně vyloučených lokalit v severních Čechách ve větších nebo menších městech. Všechny měly jedno společné – velkou koncentraci dětí na jedné straně a nedostatek volnočasového vyžití na straně druhé. V minimu z nich se nacházela dětská hřiště, oplocená fotbalová hřiště byla vzácnou výjimkou, a když na místě byla, chyběl trenér nebo pracovník, který by se dětem věnoval. Hřiště totiž není všechno a samo o sobě nekoordinované skupině dětí nemusí stačit. V některých lokalitách bylo zakázáno sedět na schodech, i když byly jediným místem, kam se dalo posadit, v jiných zase jediný volný prostor představovalo nehostinné prostranství před ubytovnou. Když jste ale dětem dali všanc míč a věnovali jim pozornost, mohli jste i na ulici sledovat malé Ronaldy a Nedvědy, ne-li Maradony. Radost z pohybu byla nevídaná, stejně jako radost z pozornosti, kterou jsme dětem mohli dát. Až při psaní tohoto textu si dobře uvědomuji, že samotné sportovní areály, náčiní, hřiště nebo dobře vymyšlené soutěže nestačí. Důležitá je vzájemná pozornost a zpětná vazba mezi dětmi a trenéry nebo jen staršími, kteří je v aktivitě vedou.
Integrace fotbalem
Nedávno jsem si tedy vzpomněla na Lukáše Pulka, romského fotbalového trenéra, který žije celý život v Ústí a sport na periferii je jeho denním chlebem, ačkoli trénuje ve volném čase a není za to placený. Lukáš žije osm let v Krásném Březně, dětství prožil na sídlišti Výšina a nějaký čas bydlel na sídlišti v Mojžíři. Celý život tak bydlí v prostředí sídlišť s příznačným veřejným prostorem, travnatými plácky, ale i malými betonovými hřišti na hokej. Na jednom takovém betonovém plácku vznikl před pěti lety i jeho fotbalový tým Mongaguá. Týmů je dnes po republice již devět (například V Ostravě, Jablonci nad Nisou, Novém městě pod Smrkem, Krupce či Pardubicích), desátý vzniká v Plzni.
S Lukášem jsme se potkali v Předlicích před kostelem sv. Jakuba. Bylo červencové slunečné odpoledne. Předem jsem si o jeho Mongague (pojmenované podle brazilského města Mongaguá, ze kterého pochází Rodrigo Taverna, prvoligový futsalista Gardenlinu, kamarád Lukáše) zjistila, že jde o aktivitu zdola, která je víc než jen sportem. Je spíš budováním sebevědomí dětem, které neměly tolik štěstí narodit se do rodin, které by jim přístup ke sportu mohly umožnit běžnými cestami. Lukáš se jinak živí jako mistr na stavbě, po základní škole nešel na střední, protože až do zranění zad hrál fotbal profesionálně. Věnuje tomu veškerý svůj volný čas, ale věří, že časem bude tyto aktivity dělat jako profesi a bude se jimi živit. Týmy Mongaguy navštěvují, podle jeho slov, z 80 % romské, z 20 % neromské děti a díky fotbalu jsou kluci kamarádi a nemají mezi sebou problém, integrace tak funguje z druhé strany.
V Mongague Lukáš neřeší, jestli děti umějí hrát fotbal nebo ne, důležité je, aby se nikde neflákali, klub je otevřen všem. Nicméně kluci, kteří se snaží ve škole i venku, jsou doporučeni do futsalových klubů, dva z nich už jsou i v české reprezentaci. Mongaguá je ale stále nastavena jako platforma nejen pro sport, ale i jako podpora pro zlepšení duševní pohody dětí i dospívajících: „Do Mongaguy může vstoupit kdokoli, jsou s námi, fandí nám, jsou součástí rodiny. Ti kluci, co teď hrajou ligu, to taky před pěti lety vůbec neuměli, kluci se vypracovali a fotbal milují. Tím, že je teď v Krásném Březně to hřiště, tak se kluci pětinásobně zlepšili. Jsou na tom i duševně líp, jsou tam případy čtyř kluků, kteří během dvou tří let zhubli čtyřicet kilo. Dřív se jim smáli, ale teď to jsou kluci, kteří balí holky a užívají si ten život. Mongaguá i v budoucnu bude otevřená všem, budeme fungovat jako profesionální klub a zároveň připravujeme komunitní centra, tam budou probíhat vzdělávací aktivity, jazykové kurzy, výměnné pobyty, zahraniční turnaje…“
Základem je komunitní centrum
Předtím než se s Lukášem rozejdeme Předlicemi k nefunkčnímu fotbalovému hřišti, povídá o budoucí představě Mongaguy jako práce a o tom, že se budou chtít věnovat především dětem na ulici prostřednictvím komunitního centra. Kromě fotbalu by podle něj v Ústí děti ze sociálně vyloučených lokalit mohly zkusit i baseball, podporu pro jeho rozvoj by určitě získal.
„Sportovní aktivita je až ta konečná fáze, co chceme dělat. Hlavní fáze je ta sociální, budeme to dělat my, my jsme s těma klukama na tý ulici vyrostli a nikdo nemůže vědět líp než my, jak s těma dětma pracovat,“ odpovídá Lukáš na otázku, zda jejich aktivity budou do budoucna spíš sociální nebo sportovní. Již nyní spolupracují s řadou subjektů ve městě i v kraji, například i s Radou vlády pro záležitosti romské menšiny.
V Předlicích se zastavujeme u velkého zeleného placu, na kterém během posledních tří let vyrostlo několik prolézaček a pár laviček pro sousedské potkávání. Tým Mongaguá má v Předlicích menší základnu. Lukáš v jedné jejich části, Na Nivách, strávil dost času s příbuznými. Lokalita Na Nivách je součástí průmyslové zóny, jedná se o neutěšené místo velmi hrubého obchodu s chudobou v oblasti bydlení. Žijí zde rodiny s dětmi v řadě domů bez oken a v bytech, které v minulosti jen tak tak mohly projít kolaudací. V domech, o něž se majitelé nestarají, v místech bez občanské vybavenosti, bez laviček a jakéhokoli vyžití pro děti. Nejbližší sociální službou je Člověk v tísni u kostela sv. Josefa, asi 15 minut pěší chůze, ten ale nemá kapacitu být službou pro všechny děti z okolí. Tak je tomu již minimálně sedm let, co situaci v Předlicích sleduji.
Podle Lukáše by nemusel být problém zřídit na zeleném placu fotbalové hřiště bytelné stavby s umělým povrchem, volně přístupné a oplocené. „Tady v Předlicích je to škoda, tady je hodně talentovaných kluků, ale ty malý rodiče nepustí přes celé město až do Krásňáku, aby tam se mnou dvě hodiny trénovali a pak zas jeli domů,“ přemýšlí Lukáš nahlas a dodává, že vedení města o potřebnosti hřiště dlouhodobě ví a že v Předlicích nejsou lidi, kteří by byli ochotní za hřiště „vyjít bojovat do ulic“. Připomeňme si na tomto místě dobu, ve které žijeme, dobu, kdy se máme dobře, ekonomika roste. Je doba, kdy se máme nejen podle prohlášení vlády, ale i řady mých přátel a známých „nejlíp, co jsme se kdy měli“.
Existuje svět, kde jsou lidé na sebe hodní
Vyrážíme na autobus směrem do Krásného Března, podívat se na fotbalové hřiště, které se podařilo ve vedení Neštěmického obvodu prosadit a postavit. Ptám se, jestli Mongaguu navštěvují i děti z ubytoven a zda u nich Lukáš vidí rozdíly v psychické pohodě oproti dětem mimo ubytovnu: „Děti z ubytoven netuší, že existuje svět, ve kterém můžou být úspěšné, díky sportu ale můžou zjistit, že existuje svět, kde jsou lidi na sebe hodní. I ti rodiče se postupem času lepší. Vždyť v jakém světě vyrostli oni.“ Integrace za komunistů fungovala podle Lukáše lépe, a to i proto, že jedna romská rodina šla do jednoho paneláku a nedocházelo v takové míře k segregaci, sousedé se navíc denně potkávali v práci.
O pětadvacet minut později vystupujeme na druhé straně města a cestou je z dálky vidět velké betonové Corso, v minulosti kulturní komplex s kinem a divadlem, dnes sídlo Městské policie a malé křesťanské církve: „Tam by mělo být komunitní centrum, centrum, které bude vypadat jak z pohádky, nebudu dělat malý centrum, když mi tam přijde třeba 300 dětí,“ říká sebevědomě zakladatel Mongaguy.
Procházíme místním sídlištěm, v jehož dolní části žijí téměř jenom Romové. Jdeme kolem trávou zarostlého malého betonového plácku, který dřív sloužil jako hokejové hřiště mezi paneláky, najednou Lukáš, jen tak mezi řečí, řekne: „Hele, tady na tom plácku vznikla Mongaguá. Brazilec Rodrigo Taverna, kamarád fotbalista, přivezl dětský dresy a já je rozdal deseti dětem, se kterými jsme založili Mongaguu v Ústí. Před pěti lety to na sídlišti vypadalo jinak, byly tu například odpadky na trávě, teď po vzniku Mongaguy je sídliště s uklizeným veřejným prostranstvím.“
Další fotbalové hřiště se podařilo, kromě Krásného Března, vybudovat ještě na sídlišti Výšina. Cestou na hřiště procházíme kolem party kluků, kteří chodí na tréninky s Lukášem různě dlouho. Co jim Mongaguá přináší? „Smích, radost, nový kamarády, sport… Baví nás to, aspoň nejsme zaneprázdněný nějakýma blbostma,“ odpovídají kluci jeden přes druhého a potvrzují tak to, co mi Lukáš řekl před desítkami minut při setkání v Předlicích.
Pozorovatelny dění a otevíračka až do půlnoci
Přesouváme se do horní části sídliště k místu, kde stojí oplocené fotbalové hřiště s umělým povrchem a vedle plácek na volejbal a hřiště s prolézačkami pro děti. Kromě tréninku na sídlišti a v okolí hřiště s kluky uklízí odpadky. Budoucí představa hřiště je oplocená varianta se správcem a záhonky květin. Pozorujeme všední odpoledne na hřišti, kam se sjíždějí kluci z celého okolí. Na hřiště chodí i místní Kazachstánci, fotbal spojuje všechny bez rozdílu, Kazachstánci hrají v romském klubu FC Samba. V rámci Mongaguy panují určitá pravidla a bodování. Boduje se docházka na trénink, školní prospěch, chování ve škole, venku a na sociálních sítích. „Není to ale příliš zásluhový přístup?“ ptám se Lukáše. „Je to přístup, který ode mě kluci respektují, ale jejich osobnost nikdy nepotlačuju a nikdy ji nebudu potlačovat – ve vlaku ať radši hrajou na kytaru, než aby museli sedět na místě.“
Velký plac s hřišti je obklopen paneláky jako vysokými pozorovatelnami dění. „Největší chybou je, že tyhle fotbalový hřiště nejsou, že nejsou tam, kde jsou paneláky, na sídlištích jsou samý malý betonový hokejový hřiště, ale ne fotbalový. Za komunistů na těchto hřištích vyrostla generace hokejistů, Jágr a Růžička. Na sídlišti vzniká samovolná láska k hokeji a fotbalu, dítě nepustíš kilometr daleko, chceš ho mít na očích,“ popisuje Lukáš to, co pozoruje odmalička v sídlištním prostředí a jako otec dvou dětí reflektuje i z rodičovské pozice. Dva ze tří jeho bratrů jsou také sportovci, dělají vrcholově kickbox a box a začali s ním i kvůli sebeobraně: „Měli jsme tu v Ústí partu skinheadů, parta se rozhodla, že se dá na bojový sporty, aby je přemohla, to byl jeden z důvodů, proč se starší bratři dali na box. Jako děti jsme zažili to, že na nás před školou čekala parta skinheadů. Poznal jsem, co je mít strach, bráchy zmlátili. Dneska už si tolik nedovolí, panuje víc vzájemný respekt.“ Chvíli se zamyslí a pak zmíní jeden z výroků bývalého poslance Sládka („Cikáni by měli být trestně odpovědní již od narození, neboť to je jejich největší zločin.“). „Sládek je fakt moc, tomu se člověk může jenom smát,“ říká Lukáš a mě trochu mrazí z jeho nadhledu.
Příští rok plánuje Lukáš rozjezd komunitního centra, má přislíbenou podporu, peněz je prý všude dost: „Když člověk může lítat do vesmíru, proč by se někde nemohlo postavit nějaké hřiště?“ Důležité je podle něj aktivity nevzdávat, udělat si dobrou pověst, díky níž má pak člověk všude dveře otevřené, projekt se všude líbí.
Ke konci setkání procházíme Corsem kolem místa, kde má být komunitní centrum, Lukáš popisuje jeho specifikum – budou mít otevřeno až do půlnoci, aby tak preventivně fungovali před tím, aby děti přičuchli k drogám. Ty považuje za největší současný problém dětí a mládeže ohrožené sociálním vyloučením či vylučováním ze sportovního a kulturního světa.
Na autobusové zastávce se na závěr ptám, co Lukáše neustále motivuje k tomu, aby svoje aktivity nevzdal. Motivuje ho prý jeho dobrý vztah s Bohem. Díky němu ví, že to, co dělá, má velký smysl i přesto, že zatím není vůbec jisté, jak bude projekt komunitního centra v budoucnu ve všech městech, kde Mongaguá působí, vypadat. „Není vůbec důležitý, jestli ti fotbal jde nebo ne, hlavně, že ho miluješ,“ loučí se Lukáš Pulko, vytrvalý devětadvacetiletý Ústečan.
Autorka je sociologička
