Jemná kiosková invaze

Po čtyřech intenzivních dnech odjíždím ze Žiliny z festivalu Kiosk a přemýšlím, podobně jako u jiných festivalů, jako jsou Hradby samoty, 66 hodin nebo JAMA Milana Adamčiaka, jak reprodukovat tak osobní zážitek, který podobné akce svým návštěvníkům poskytují. Jako by podobná setkání byla příliš přátelská, příliš komunitotvorná, příliš potřebná, příliš citlivá, než aby šla zhodnotit a recenzovat. Ale citlivá vůči čemu? Co je to, co dávají svým návštěvníkům? Co tak potřebného, nad rámec subkulturního prostoru, je tím, co hájí?

„Domnievame sa, že sa rozhodujeme sami za seba, ale občas sa radi spoľahneme na vesmírny hod kockou. Je to súčasť hry.“ Čtu si z anotace představení Evy Vozárové a Fera Királyho, kterou hned po příjezdu těsně nestihnu. Přijímám hru, počkám na doku-performanci (oblíbený „kioskový“ žánr) Karola Fila Dobre už bolo. Autor se v ní vyrovnává s problematickým vztahem k dědovi. Jeho selhání a sebestřednost se prolínají se snahou vnuka vypěstovat si na sklonku života dědečka nový vztah. Filo tak po celý čas projekce zaznamenaných rozhovorů na jevišti buduje pole ze stébel obilí. Ale nakonec vyhraje spor. A mezigenerační vztah se opravdu stane střetem o aktuální politické dění. Možná právě pohyb na hraně citlivosti a její absence je to, co poskytuje klíč k jinak celkem frontálnímu tématu celého festivalu, kterým je invaze.

V rámci formátu „blízká setkání“ si publikum na zahrádce Nové synagogy může vyposlechnout postřehy Erika Sikory z „utajované“ kanadské dovolené (jakési invaze naruby vůči původním indiánským obyvatelům, kteří invadovali sny nejedné generace středoevropských dětí), ještě než začne taneční performance Yuriho Korce & Co. s jednoduchým názvem Príbeh. Pět tanečníků, spoluautorů a spoluautorek choreografie, stojí zády publiku a postupně se stále dynamičtěji, ale vždy pozadu vrhá na zem. Představení jednoduše, ale efektně reaguje na tělesnost ve sci-fi narativech (těla vystavená buď nečekaným, nebo převráceným podmínkám), ale i časovost. Právě takovéto její převrácení jako bychom dnes prožívali, vystaveni všem problémům, návratům populismu, xenofobie i autoritářství; v jakémsi nechtěném návratu dějin, poté co měli fukuyamovsky skončit. I když je míra konceptuálnosti a choreografické jednoduchosti opravdu velká a lze tu cítit i „workshopovitost“ představení, těžko jej lze kritizovat, podobně jako u řady dalších představení. Vytváří své vlastní podmínky a naplňuje je, jako úspěšná invaze.

Nedostavěná dálnice, národní specifika, osamělý kovboj

V pátek přijíždí víc návštěvníků. Po diskusi o invazivnosti umění v knihkupectví Artforum a dalším blízkém setkání je to třeba formát Fresh Dance věnovaný studentským tanečním projektům. Také tato forma je v určitém smyslu někde jinde, na hraně (procesuálního a hotového), a také ona je pro Kiosk charakteristická. Nastavuje jiný práh očekávání (pokud vůbec) a tím spíš si autoři mohou nastavit vlastní podmínky, kterým chtějí dostát, a publikum, také osvobozené od standardních očekávání, se na oplátku může ještě bezprostředněji soustředit na pohyb a pocity.

Mezitím Adam Dragun také letos prezentuje určitý work-in-progress. Na základě dlouhodobých rozhovorů s nejmenovaným slovenským dramaturgem vytvořil videokoláž o vyhoření i hledání mladšího já. Díky hereckému výkonu dětské komparzistky, performující nahrané rozhovory, ale i díky své oblíbené pozici před/za kamerou à la Nathan Fielder se Adamovi daří publikum jak bavit, tak pokládat závažné otázky, skutečnost reflektovat i přetvářet (manipulovat, invadovat).

U Stanice nasedáme do dvou autobusů, které nás vezou k notoricky nedostavěnému úseku dálnice D1 (Lietavská Lúčka – Dubná skala). Umělecká skupina MFK Bochum, která se zabývá zvukovou a dálniční ekologií Porúří, připravila tříhodinovou příjemnou procházku (i ty jsou oblíbeným kioskovým a možná obecněji i slovenským žánrem), která v rámci čtyř zastávek tematizuje jak lokální a národní specifika, tak třeba ticho (před zprovozněním dálničního úseku) nebo prapůvodní smysl techno hudby (určitých ozvěn budoucnosti, které jsou ale temně spojené se strojovým rytmem technologií i kapitálu).

Cesta zpět do Žiliny vedla přes benzinovou stanici řetězce Tesco. Koncert Miroslava Tótha a Dystopic Reqiuem Quartet prakticky navázal na MFK Bochum a dálnici D1, když kombinací fieldrecordings z „nemíst“ (jako je obchodní centrum nebo nespuštěná atomová elektrárna) experimentálního smyčcového kvartetu a projíždějících aut tematizovala non-places Marca Augého. V jejich podání se sice význam pojmu zobecnil a celkem vzdálil původní definici francouzského sociologa (unikavá místa přechodů a pohybu, ve kterých jako by lidé nemohli zůstat nebo být sami sebou), ale o to silněji, invazivněji v daném kontextu působil. Poslední track byl věnován také Ukrajině jako jakémusi nemístu. Tato perspektiva, byť jistě hrála klíčovou roli při výběru tématu invaze, zůstala na festivalu spíše nevyřčená, v pozadí úvah, které invazi hledaly spíše v tělesnějších, osobnějších a jemnějších odstínech.

Poslední páteční performancí byl Lonesome COWBOY Tomáše Janypky. Od minimalistické a zároveň efektní pohybové grotesky se autor postupně dostává k dekonstrukci maskulinní postavy. Od masky, klobouku, rodea nebo marlborovské pozice s jednou rukou opřenou o zeď k přítomnosti těla pod maskou nebo přímému pohledu (do kamery v zákulisí). Pak už koncert (Samčo, brat dážďoviek příliš nového neukázal, na rozdíl od Džumelca, který díky improvizaci i spolupráci s kytaristou dále rozhýbával slovenštinu nebo baile funk) a tradiční after párty na Stanici přelévající se do nádherných nekonečných rozhovorů.

O vpádu umění a jinakosti

„Nedokážeme sa zastaviť, zamyslieť sa, vymýšľať, kontemplovať.“ Vybavuji si opět větu z anotace Evy Vozárové a Fera Királyho po cestě s poslední skupinkou diskutujících do kasina (jediný otevřený podnik, kde jsme se pokusili prohrát co nejméně, dokud o patro výš nebude připravená hotelová snídaně), protože právě tento prostor si tu tak moc užívám. Jelikož invaze (jako téma) samozřejmě není jen o vpádu něčeho negativního do normálního řádu, ale také – a v prostředí střední Evropy čím dál tím více – o vpádu umění a jinakosti.

Sobota, další workshop, blízké setkání, Fresh Dance i reprízy. „Čo dnes budem raňajkovať? Akou značkou mydla si umyjem ruky? Na aké predstavenie pôjdem na Kiosku? Akú planétu mám kolonizovať?“ V Bábkovém divadle Žilina pak také představení Magdalény Žiakové, Juraje Mydly a Emy Benčíkové o – dnes bychom nejspíš řekli genderfluidní nebo nebinární – skoro světici Juaně de la Cruz žijící na přelomu 15. a 16. století. Představení původně připravené pro P*AKT ve standardním divadelním prostoru působilo víc vizuálně a symbolicky. Nejen proto bylo paradoxně jediným alespoň trochu standardním divadelním projektem, byť i v tomto případě šlo stejně jako u většiny letošních představení o pohybově zaměřené monodrama pro jednu performerku.

Poslední sobotní performancí byl Girevik Romana Škardy. Jedno tělo a 30 kettlebellů, nový cirkus a tradiční překračování očekávání od lidského těla a pohybu, hodně síly, potu, ale také humor, a pro mě možná nejsilnější zvuková a vizuální složka. Další představení, které se, byť silně vychází z nového cirkusu, kioskově staví na rozhraní forem, si definuje vlastní rámec a kvalitu a pouze  velmi jemně se stává „invazivním“. Potom opět staniční after párty, tentokrát v režii PiNKBUSu a ve formě drag jízdy „od Tatier k Dunaju cez Páslo dievča pávy, Eugena Suchoňa až po Mariku Gombitovú“.

V neděli poslední performance, blízké setkání a taneční piknik přesunutý kvůli dešti do Nové synagogy. A konec festivalu. Cesta zpět z invaze do normálu a další kioskové otázky od Evy a Fera… „Každý deň vraj musíme urobiť desaťtisíce rozhodnutí. Sú však tieto rozhodnutia skutočne naše? Klikáme, hľadáme, objednávame, porovnáváme… Nielen vo virtuálnom priestore sa okolo nás vrstvia obrazy, slová, zvuky – ich invázia je agresívnejšia, ako si uvedomujeme. Máme ešte vôbec nejakú slobodnú vôľu?“

Autor je filozof