Na přednášce v Athénách v roce 2014 jste hovořil o „hospodářské krizi“, která tehdy byla oficiálním politickým popisem soudobé společenské situace. Uvedl jste srovnání s medicínským významem slova krize, jak ji užívala již řecká medicína v době Hippokrata, a prokázal jste výhody, které pro garanty kapitalistického systému, jenž krizi způsobil, poskytuje její léčba. V jaké fázi nemoci se nacházíme dnes, čtyři roky po vaší analýze?
Nemyslím si, že se situace od roku 2014 mnoho změnila, poněvadž jsme zapojeni v neustále se rozrůstajícím systému financializace kapitalismu. Jsme součástí systému, který vyrůstá a žije z nerovnováhy, kdy zisk je čerpán z dluhového úroku a zároveň je neustále ohrožen. Takový režim je evidentně chorobný, krizový, ačkoliv ho chápeme jako „normální“. Krize má samozřejmě souvislost s lékařstvím a ponaučení, jež známe z klasické medicíny, říká, že krize je určením chvíle, kdy nemoc sama nalezne směr – nemocný buď zemře, nebo se uzdraví. Avšak krize se nově stala slovem popisujícím normální stav nemoci. A co během tohoto normálního stavu nemoci dělají naše vlády? Říkají, že tu jsou proto, aby se choroba nezhoršovala. Nemoc znamená regulaci tělesa společnosti a vlády se silně stavějí do pozice regulátora společenského tělesa, přičemž řídí toto onemocnění. Také mají tendenci přenášet nemoc na stranu občanů, na stranu těch, kteří jsou subjekty i oběťmi systému, a tím onemocnění duplikovat.
Naproti tomu my, prostí jednotlivci, si myslíme, že máme také co říct k regulaci systému, a tak protestujeme, bouříme se nebo jinak jednáme. Ovšem vzpoury jednotlivců nejsou vládami vítány. O protestujících lidech vládní síly prohlašují, že se tito nespokojení vzpouzí proto, že jsou nemocní. A nezdravé je potřeba léčit. V takových případech to znamená působit na ně více či méně násilnými prostředky.
Pokud souhlasíme s konstatováním, že normálnost, kterou žijeme, je patologická, pak jsme to ale my, pacienti, kdo musí najít lék. Měli bychom systém léčit postupnými změnami zahrnujícími odbourávání vykořisťování a dominance nebo naopak zrychlením působení nemoci prostřednictvím úplné robotizace se co nejdříve přiblížit finální krizi? Nebo myslíte, že je vhodným řešením nemoci nahrazení jiným druhem výroby a výměny? A je to otázka pro filosofii?
Nejsem v pozici hlavy státu ani vůdce revoluční strany, který by řekl, že krize kapitalismu může být vyřešena. To, co ve skutečnosti konstatuji v souladu s marxistickou logikou je, že vnitřní rozpory systému zapříčiní jeho pád. A v tomto smyslu revoluční čin spočívá v urychlení normálního dokonání kapitalismu.
Je zřejmé, že kapitalismus zažívá krizi a ta může být řízena. V tuto chvíli to znamená obrátit pozornost na dějinný vývoj, abychom mohli přinést řešení kapitalistického vykořisťování. Na mysl nám přijde komunismus. Tento směr byl založen na existenci společenské síly, která může být současně společenská i revoluční a která je tvůrkyní nového světa. Ač se někteří snaží komunismus vzkřísit, tak dnes jsou revoluční projekty poněkud osiřelé – mohutná dělnická třída, kterou jsme dříve viděli vycházet z bran továren v západních zemích, už neexistuje, protože továrny byly v Evropě pozavírány a nové otevřeny na Dálném východě či ještě dále.
Jak tedy můžeme řešit krize systému v dnes panujících podmínkách? Možností je konstituovat různorodé síly, jež musí být v nejvyšší možné míře odlišné od systému. Stejně tak je důležitá existence hnutí, které konstituují formy života, formy kolektivního jednání, jež unikají logice systému. To znamená, nejen ty, které unikají logice systému reprezentace, ale i takové, které unikají i logice vztahu společenských sil. Opravdu už nežijeme v systému, v němž by bylo možné revoluční čin založit na vztahu mezi silami odrážejícími ekonomické skutečnosti. Dnes žijeme spíše v systému, kde ho musíme opřít o lidi, kteří zkouší formy světa, jež jsou heterogenní ve vztahu k regulérní ekonomii. Těmito pilíři mohou být velká hnutí jako je například hnutí Occupy, které se objevilo v roce 2010, mohou to být ekologická hnutí bojující za záchranu místa, jemuž hrozí zničením nějaký devastující průmyslový projekt. Mohou to být různorodé pokusy samosprávného hospodaření, pokusy ustavující formy produkce, výměny, spotřeby, jež jsou stranou, tedy to, co nedávno Řekové pojmenovali jako „svobodné společenské prostory“, tj. prostory, které jsou zároveň naplněny společenskými funkcemi. K takovým patří družstva, družstevní výroba a spotřeba, centra péče, centra distribuce vědění, centra informací, které nejsou pouze nástroji, ale i formami kolektivního rozhodování, formami kolektivní diskuse.
Domnívám se, že vnímání budoucnosti nemůžeme začínat odvíjet od určitého cíle, jehož musí být dosaženo, a od toho jak ho dosáhnout, ale spíše z energií, jež se tvoří a rozrůstají, a z těchto přesných pokusů, jež ustavují formy společenství zcela odlišné od systému vykořisťování.
Hospodářskou krizi následovala tzv. „migrační krize“. Nacionalisté a xenofobové se chytili lékařské metaforiky a začali se pasovat do role hygieniků chránících „evropskou kulturu“ před epidemií cizích kultur. Krizi následuje krize a tato souslednost vytváří dojem vyčerpání a úzkosti. Jak překonat tyto nekropolitiky a regrese zasahující evropské země a kde případně vidíte možnosti pokroku?
I v případě pojmu migrační krize se jedná o pojmenování společenského jevu lékařským termínem popisujícím zdraví society. Důvody vzpomínané „migrační krize“ jsou složité – souvisí jednak s globalizací a kapitalistickým vykořisťováním v planetárním měřítku a druhak s působením místních represivních sil. Samozřejmě existují různé příčiny, kvůli nimž jsou lidé nuceni opustit země, v nichž už nadále nemohou žít. Obvykle je viníkem represe, tj. ekonomické, politické či náboženské důvody. Tito migranti přichází do evropských zemí jako je Německo či Anglie s nadějí, že budou normálně žít. Přesto se objevují názory tvrdící, že se jedná o cíleně parazitující lidi, kteří jsou pro evropskou společnost jen zátěž pro evropskou společnost. Pokud s takovými náhledy nesouhlasíme, tak, jakožto běžní obyvatelé starého kontinentu bez politické moci a bez možnosti vyřešit globální problémy, se můžeme pokusit zasadit se o to, aby byla migrace vnímaná pozitivně. To znamená vlastním jednáním jít proti epidemiologickým výkladům mluvícím o nebezpečí, invazi a podobně. Nezbytné je odstranit ideologické nástroje, které projektují tuto situaci jako invazi. Myslím, že zlo jde shora. Často jsou to členové vlády – odborníci řídící obyvatelstvo, kdo se obává tohoto fantasmatu, kdo se obává, že někdo, koho označí za ilegála a nájezdníka, překročí řeku mezi Řeckem a Makedonií, mezi Slovinskem a Rakouskem. Je to boj o popisy světů. Ve své podstatě je otázka patologie problémem popisu světa. Musíme se vyhnout opakování tvrzení, že jsou problémy s migranty, protože tyto projevy vzbuzují strach u opožděných částí populace a mnoho z nich se proto stává reakcionářskými, fašistickými, lepennisty. Myslím si, že intelektuální zbraně, které vytvářejí tuto intoleranci, pocházejí shora, od vlády, odborníků, intelektuálů, kteří je tvoří.
Jak má člověk rozumět nástupu nové vlny tzv. pragmatických politiků v celé Evropě, kteří odmítají staré ideologické rozdělení? Příkladem může být francouzský volební slogan Emmanuela Macrona „ani pravicový, ani levicový“. Proč vyhlašují konec staré dichotomie levice a pravice, zatímco střet společenských vrstev obyvatel rozdělených ekonomickými zájmy přetrvává, nebo se dokonce vyostřuje?
Jak bylo řečeno, už zde není dělnická strana, jak jsme ji znali z dřívějška. Tato strana je pryč a pravá a levá část spektra se staly parlamentní nálepkou. Domnívám se však, že všichni pravicoví i levicoví politici přijali naprosto stejnou ekonomickou víru. Víru, která se mylně nazývá neo-liberalismem, přestože na ní není vůbec nic liberálního, naopak je téměř autoritativní. Levice i pravice uplatňuje od 80. let úplně stejné ekonomické politiky ve všech zemích Evropy, politiky takzvaného globálního trhu, a v jejich rámci určuje pevné místo svým obyvatelům. Pokud nějaký politik říká: „nejsem ani levicový, ani pravicový“ popisuje vlastně pravdu – o tom, že se levice vlastně stala pravicí. Ve skutečnosti „ani levicový, ani pravicový“ značí, že už existuje jen pravicový.
Nemoc je vytlačena ze současného společenského vědomí ve prospěch pracovních projektů subjektu nebo kolektivu, podobně jako byla ekologie vytlačována podporou hospodářského rozvoje. Koncept žitého, smrtelného těla vyvstane jen, když má tělo obtíže naplnit životní projekt a obratem je odsunuto do lékařského systému. Jak je tělo, nemoc a smrtelnost těla reprezentována ve filozofii?
Nejsem si jistý, že souhlasím s tímto popisem. Nemyslím si, že by hospodářský rozvoj potlačil ekologii. Téma rozvoje, který vyřeší vše, byla myšlenka, která se v zemích západní Evropy dobře uhnízdila v 50. a 60. letech 20. století a ve vztahu k ní můžeme říci, že přišla ekologie jako její zpochybnění. Nevěřím, že téma rozvoje ničí ekologické konstelace. Myslím, že se jedná o bitvu. Podobně jako s problematikou patologie, je zde normalizace patologie, pokud chcete. Patologie, již bych popsal jinak, než že tělo mizí. Popsal bych ji tak, že tělo je myšleno jako realita, jako zcela chemická entita. Dostáváme se do stadia, kdy tělo je myšleno tak trochu jako v čase Descarta – jako asambláž. Není to karteziánská mechanika, ale spíše asambláž genů. A pokud lidé mohou zapůsobit a ovlivnit jeden gen, vytváří svého druhu rovnováhu. Je to tedy spíše takhle, co čtu v oficiálním popisu, tento druh funkcionalizace, komputerizace těla, která odpovídá mechanické ideologizaci v jiné době. Takže ve srovnání s touto deskripcí, zde může být úkol. A často jsou to umělci, kdo ho plní. Dát opět místo stavům těla, emocím, emocím těla, což není pro mě téma nezbytně související s tématem smrti nebo tématu smrtelného těla, které nás vrací spíš k filozofické problematice Heideggera. Takže si nemyslím, že opozice by byla mezi smrtelným tělem a tzv. biologickým tělem medicíny. Myslím, že opozice je mezi něčím takovým, jako emoce, vjemy, skutečné pohyby těl, jak se dostávají na scénu na veřejných politických shromážděních a nebo v uměleckých dílech, a mezi řízením zevšeobecnělého lékařství, které nezbytně nemá zapotřebí problematiky smrtelného těla.
V posledních dvou desetiletích, možná i v reakci na konceptuální umění, v oblasti současného umění neustále vzrůstá vliv filosofie, a to i té vaší. Umělci tvoří více v souladu s aktuálními filosofy a ve vztahu k sociálním vědám a antropologii, což někdy paradoxně přináší zřemeslnění umělecké produkce. Na druhou stranu umělecké pozorování, hra, nevědomí nebo diletantská interdisciplinarita, typická např. pro hnutí Fluxus, jsou vzdělávacím systémem považovány za nedospělé. Co si o tom myslíte?
Jedná se o vývoj související s de-identifikací uměleckých forem. Když jsem byl mladý, na Akademii výtvarných umění v Paříži byl ateliér malby a sochy, kde se studenti jistým způsobem připravovali na své řemeslo. S vědomím, že mohou mít různé představivosti a různé umělecké projekty. Ale přesto zde byl určitý počet technik, které byly dobře známy. Co se od té doby stalo a co se dělo v posledních desetiletích je de-identifikace uměleckých forem, jež proběhla s rozvojem celé řady médií jako je video, instalace, videoinstalace, performance a dalších.
Řekl bych, že stále více a více narůstá rozdíl mezi formami umění a formami technických vynálezů, režimem skladby informací, režimem politické činnosti, a tak dále. Dnes otázka pro umělce zní „Co to přesně děláme?“ V minulosti otázka zněla, zda umělec chce být figurativní, abstraktní, kubistický, ale bylo jasné, že jde o malířství. Nyní malíři nemalují, ale dělají umění, fotografové nefotí, ale dělají umění. Odtud pramení otázka, co to přesně děláme? Zasahujeme do prostoru, který už není zcela uzavřený sám do sebe. Je zde celá řada vztahů, trochu nejednoznačných, mezi místem umění a světem. Umělecký svět se snaží maximálně vtahovat – v muzeích existuje venkovní svět, mnoho umělců pracuje s místně specifickými instalacemi, performují ve veřejných prostorech a podobně.
Obecně řečeno, věci filozofie se objevují tam, kde se lidé ptají, co dělají. Kde aktivita není pro sebe samu jasná, není uzavřená v přesných mezích, tam si lidé kladou filozofické otázky. Je normální, když si umělci, kteří se cítí konfrontováni s globálním stavem světa, kladou tyto otázky. I v dobách, kdy malíři malovali, sochaři tvořili sochy, zde byli angažovaní umělci, kteří sloužili politické věci. Umělec dnes nemusí být angažovaný. Klade si otázky jak myslet o globálním stavu světa, který je jeho tématem. Je normální, že na uměleckých školách se rozšiřuje filozofie a že stále více umělců si klade otázky, které si nekladou akademici a profesoři filozofie.
Rozhovor pripravil kurátor a teoretik umenia
