Spojení marxistického přístupu k literatuře a na třídu orientované kritiky pravděpodobně vyvolává u čtenářstva z postsocialistických zemí ostražitost: toto spojení bylo historicky používáno k hodnocení spisovatelů a spisovatelek na základě třídního původu, k šablonovité interpretaci, která na umělecká díla uplatňovala požadavky černobílého zobrazení hrdinných pracujících lidí a proradných kapitalistů. Dílo Györgyho Lukácse, vlivného marxistického filozofa a literárního teoretika maďarského původu, se z tohoto modelu vymyká: jeho na formu zaměřená metodologie představuje plodný impulz pro uvažování o zprostředkování mezi společenskými fenomény a jejich literárním vyjádřením.
Lukácsovo dílo bylo vnímáno a kritizováno v kontextu zmíněné tradice šablonovité a ideologické interpretace. Velká část odborné literatury (zejména staršího data) o Lukácsovi referuje jako o teoretikovi socialistického realismu a obviňuje jej z mechanického poměřování třídních obsahů uměleckých děl s předepsanou třídní typologií. Jeho marxistický vývoj byl zpravidla stavěn do kontrastu s ranou tvorbou a vykládán jako zaprodání nadějného intelektuála stalinské ideologii.
Tato charakteristika je zkreslující, ale není zcela bez opory v realitě: v Lukácsově díle mezi třicátými a padesátými lety vskutku můžeme najít řadu šablonovitých a ideologických statí vzniklých na základě kompromisů s politickými tlaky (sem by spadala například stať o Dostojevském z roku 1949, kde Lukács svého celoživotně oblíbeného autora kritizuje za neschopnost utvořit „zdravý pozitivní charakter“). Ve svém celku nicméně Lukácsovo teoretické dílo [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
