György Lukács: Třída mezi formou a obsahem literárního díla

Spojení marxistického přístupu k literatuře a na třídu orientované kritiky pravděpodobně vyvolává u čtenářstva z postsocialistických zemí ostražitost: toto spojení bylo historicky používáno k hodnocení spisovatelů a spisovatelek na základě třídního původu, k šablonovité interpretaci, která na umělecká díla uplatňovala požadavky černobílého zobrazení hrdinných pracujících lidí a proradných kapitalistů. Dílo Györgyho Lukácse, vlivného marxistického filozofa a literárního teoretika maďarského původu, se z tohoto modelu vymyká: jeho na formu zaměřená metodologie představuje plodný impulz pro uvažování o zprostředkování mezi společenskými fenomény a jejich literárním vyjádřením. 

Lukácsovo dílo bylo vnímáno a kritizováno v kontextu zmíněné tradice šablonovité a ideologické interpretace. Velká část odborné literatury (zejména staršího data) o Lukácsovi referuje jako o teoretikovi socialistického realismu a obviňuje jej z mechanického poměřování třídních obsahů uměleckých děl s předepsanou třídní typologií. Jeho marxistický vývoj byl zpravidla stavěn do kontrastu s ranou tvorbou a vykládán jako zaprodání nadějného intelektuála stalinské ideologii.

Tato charakteristika je zkreslující, ale není zcela bez opory v realitě: v Lukácsově díle mezi třicátými a padesátými lety vskutku můžeme najít řadu šablonovitých a ideologických statí vzniklých na základě kompromisů s politickými tlaky (sem by spadala například stať o Dostojevském z roku 1949, kde Lukács svého celoživotně oblíbeného autora kritizuje za neschopnost utvořit „zdravý pozitivní charakter“). Ve svém celku nicméně Lukácsovo teoretické dílo nabízí ve vztahu k třídě (a i dalším politickým a sociálním skutečnostem) výrazně nuancovanější a plodnější přístup, který můžeme chápat jako polemiku s výše popsaným způsobem interpretace. Tuto metodologii můžeme sledovat napříč zásadními Lukácsovými teoretickými díly jak z předmarxistického, tak z marxistického období.

Forma jako sociální fenomén 

Klíčovým aspektem Lukácsovy metodologie je zaměření na formu. V úvodu k rané Evoluční historii moderního dramatu se Lukács zamýšlí, proč se sociologie literatury dosud neustavila jako legitimní věda, a hlavní problém této disciplíny spatřuje v přílišném zaměření na obsah: „Největší chybou sociologického zkoumání literatury je skutečnost, že v uměleckých dílech hledá a analyzuje obsah a mezi obsahem díla a vybranými společenskými vztahy chce vyznačovat přímé linky. Tím skutečně sociálním je však v literatuře forma.“

Výroky, jako je tento, vedou některé Lukácsovy interprety a interpretky k jeho charakteristice jako „marxistického formalisty“, což se zdá být v příkrém rozporu s Lukácsovými výpady proti modernismu a formalistickým kritikům spojeným s avantgardními směry. Například ve Významu současného realismu Lukács píše: „[č]emu eho je třeba se za každou cenu vyvarovat, je přístup buržoazně-modernistických kritiků: přehnaný důraz na formální aspekty, na problémy stylu a literární techniku“. Lukácsův přístup k formě a obsahu můžeme charakterizovat jako snahu překonat obě tyto pozice: jeho přístup se vymezuje jak proti přímočaré obsahové analýze, tak proti formální analýze, která formální charakteristiky nepropojuje s obsahem. První z přístupů opomíjí zásadní prostředkující roli literární formy, druhý přehlíží, že tyto formální aspekty v sobě nesou určitý obsah.

Úkolem literární teorie v Lukácsově podání je uchopit a analyzovat zprostředkování, k němuž dochází mezi společenskou skutečností a literární formou, a to jak v rovině produkce, tak v rovině recepce. V Evoluční historii má tento zájem historicko-sociologickou motivaci, v pozdějším díle se k jeho badatelskému zájmu přidává politická agenda: správné uchopení vztahu společnosti a literatury už není důležité k porozumění literárním dílům jako takovým, ale má potenciál sehrát klíčovou roli v přechodu od kapitalistické k socialistické kultuře.

Formy třídního vědomí 

Jak toto zprostředkování vypadá v praxi? Jedním z obsahů, na něž se Lukácsova analýza zaměřuje, je ideologie autora. V již citovaném Významu současného realismu Lukács píše: „Zásadní jsou zde pohled na svět, ideologie nebo světonázor v základu spisovatelova díla. A je to právě spisovatelův pokus tento světonázor reprodukovat, jenž konstituuje jeho ‚intenci‘ a představuje formativní princip ustavující styl daného díla.“ První část citace působí povážlivě „intencionalisticky“ a vedla mnohé kritiky k nařčení Lukácse z naivního psychologismu.

Druhá část nicméně význam „intence“ zásadně modifikuje: Lukács zde nemíní myšlenku, plán či politický program, který daný autor nebo autorka při psaní měli, ale právě intenci, kterou můžeme rekonstruovat z díla jako takového, z jeho konkrétně zrealizované formy. V souvislosti s touto zásadou Lukács trvá na tom, že nezáleží na politických názorech nebo třídním postavení toho či onoho autora nebo autorky; oporou je mu zde zejména opakovaně citované Engelsovo ocenění Balzakca jako progresivního realisty navzdory jeho politickému konzervativismu.

Pro lepší porozumění Lukácsova přístupu k literatuře je třeba obrátit se k jeho raným Dějinám a třídnímu vědomí. Výraz třídní vědomí Lukács používá jak v normativním, tak v deskriptivním významu. V normativním smyslu by jej tvořily postoje lidí, kteří by byli schopni adekvátně posoudit své zájmy a postavení v celku společnosti. Toto vědomí nicméně v současnosti není realizované, proto Lukács dále mluví o třídním vědomí jako o „nevědomosti“ či o „vědomí falešném“. Nejde mu přitom o psychologickou analýzu jednotlivých skupin, ale spíše o strukturu, která ovlivňuje jejich jednání. Současné uspořádání světa je petrifikované také z toho důvodu, že vědomí střední třídy, které vzniklo v souvislosti s její emancipací od feudálního řádu, v současnosti převládlo a ustálilo se do té míry, že jednak blokuje jakýkoli další vývoj a jednak se stává téměř neviditelným.

Lukács vidí vlastní roli ve zviditelnění struktur tohoto vědomí a v poukázání na meze a kontradikce převládajícího náhledu na svět, které by mohly umožnit následnou proměnu. Jak je patrné, Lukácsovo zaměření na „vědomí“ má k psychologismu daleko: jde mu spíše o historicky a sociálně situovanou strukturu, kterou nám zprostředkovává spíše analýza kultury, institucí a praktik než intimní deník. Na Lukácsovu metodu v tomto ohledu produktivně navázal mimo jiné Fredric Jameson: jeho pojem politické nevědomí, který představil ve stejnojmenné publikaci, je spíše rozpracováním a „rebrandováním“ než radikální revizí Lukácsovy koncepce.

Vyprávění mezi pokrokem a úpadkem 

K ideologii střední třídy, která v současnosti prostupuje celou společností, patří zvěcnění člověka projevující se v jeho zakoušení vlastního času a vlastností jako komodit, převaha kvantitativního nad kvalitativním hlediskem, racionalizace vztahů mezi lidmi a v řízení společnosti, ale také racionalistická filozofie reprezentovaná Kantem. Zboží v kapitalistickém systému figuruje jako „pravzor forem předmětnosti a subjektivity“: tato struktura tedy zasahuje nejhlubší vrstvy toho, jak vnímáme svět a sebe sama, a není možné si ji jen tak odmyslet.

Lukácsova analýza struktur moderní společnosti se promítá i do jeho kritického hodnocení literatury, na něž se Lukács orientuje od třicátých let a které můžeme vnímat jako silně propojené s tímto raným politickým spisem. O realismu jako progresivním směru literatury se Lukács vyjadřuje jako o vyprávění schopném překonat zvěcnění, „dekadentní směry“ jako naturalismus, modernismus, ale i soudobý sovětský socialistický realismus zvěcnění prohlubují. V Dějinách a třídním vědomí Lukács doufal v možnost probuzení vědomí dělnické třídy, která by se byla schopna tomuto systému postavit. Mohli bychom tak čekat, že bude v návaznosti na to jako progresivní hodnotit literaturu proletářskou, Lukács však mezitím svůj politický postoj přehodnotil. V kritice z roku 1931 zaměřené na proletářskou prózu Williho Bredela identifikuje v této próze neschopnost „prorazit závoj zvěcnění“ a kritizuje přesvědčení, že kritický postoj může v proletářské třídě vzniknout spontánně.

Modelem progresivního literárního díla je pro něj literatura vrcholného realismu, která struktury moderní společnosti kritizuje zevnitř, přičemž ukazuje, že nejsou „věčné“, ale historicky a ideologicky podmíněné, literatura, která uvádí do pohybu rozpory soudobé společnosti, jež převažující ideologie zahlazuje. Jak vyjadřuje slavná opozice zpřítomněná v názvu stati Vyprávět či popisovat?, je Lukács přesvědčen, že tuto roli je literatura schopna plnit pouze epickými prostředky: tam, kde se dominantním prostředkem stává „popisování“, ať už se jedná o pseudosociologickou typologii, reportážní výčet faktů, nebo psychologizující zpřítomnění stavů vědomí, rezignuje narativní literatura na svou výsostnou funkci a na svůj potenciál učinit dějiny dynamickými, ať by její autor či autorka měli sebeprogresivnější úmysly.

Lukácsovo dělení literatury na progresivní a úpadkové směry zestárlo, stejně jako politické postoje, které toto dělení motivovaly. Fredric Jameson, jeden z nejvlivnějších pokračovatelů Lukácsova díla, upozornil, že teoretik maďarského původu v programových prohlášeních navzdory vlastním metodologickým zásadám uplatňuje voluntaristický přístup, který přisuzuje modernistické autorce možnost vymanit se z nevědomých struktur a zaujmout kritický a uvědomělý postoj. Sám Lukácsovu metodu uplatňuje nuancovaněji: individuální dílo a směry neřadí do progresivního či úpadkového tábora, ale vnímá je jako pole, v němž přichází ke slovu jak konzervativní, tak progresivní tendence. Když však ponecháme Lukácsův estetický program stranou, přináší jeho dílo impulzy, které jsou pro analýzy narativních děl dosud relevantní; to je patrné i ze současného boomu lukácsovských studií v rámci teorie románu. V současných diskusích nabízí Lukácsova teorie cestu, jak uvažovat o ideologických aspektech literatury, aniž bychom rezignovali na svébytnost literárních forem, a jak tuto formu analyzovat, aniž bychom zapomněli, že forma není neutrální struktura, ale sedimentovaný obsah.

Autorka je doktorandka komparatistiky