Každá oborová disciplína má své preferované médium. Filozofie se vyjadřuje v jazyce a jen výjimečně si bere k ruce obraz. Ale co když se nám filozofie odtělesnila a uzamkla v jazyce? Aleš Zapletal v knize Obrazy filozofie a tělesná mysl předepisuje rekreaci obrazem.
Filozof Miroslav Petříček v monografii Myšlení obrazem: průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé (2009) píše, že filozofie má být „myšlením svých hranic, které se snaží překračovat, které se dokonce snaží vymezovat tím, že je překračuje“. Aleš Zapletal, absolvent pražské Akademie výtvarných umění, ve své knize vychází z podobné úvahy. Sleduje vybrané myslitele od pozdního středověku po ranou modernu, kteří se kromě jazyka opírali o obrazy či jistý obrazový schematismus. Podle autora obrazy ve filozofické tradici vracejí přísně racionální a racionalistické myšlení k původní tělesné zkušenosti pohybu a prostoru a tím je obohacují. Autor tyto obrazy nazývá „obrazy filozofie“ a vymezuje je prostřednictvím kognitivně-lingvistického principu „obrazových schémat“. V závěru knihy pak varuje: „moderní [filozofický] objektivismus“ přehlíží „tělesně zkušenostní charakter obrazových schémat“ a tím se ochuzuje o podstatný ohled myšlení. Obrazy filozofie, jež se pohybují na Petříčkově hranici dvou médií, nás mají cvičit v otevřenosti vůči tomu, co se běžným myšlenkovým operacím na pohled vzpírá. Někteří velikáni teorie, například Roland Barthes, tvrdí, že myslet obraz je jen jiný způsob, jak myslet text. Jiní pochybují, „že [znaky] jsou jediným začátkem a jediným cílem díla“. Jak tedy myslet z obrazu? A co je to, co se na obraze vzpírá pojmovému výkladu?
Několik ran filozofii
Úvodní část knihy zabírají Zapletalovy na první pohled naivní, na druhý důmyslně hravé kresby. Nemají funkci pouhé estetické předehry, nýbrž návodu, jak text číst. Už tato inverze textu a obrazu je překvapivá, ovšem nikoli náhodná. Autor v kresbách aplikuje takzvaná obrazová schémata, jimž věnuje také první textový – metodický – oddíl výkladu. Jednotícím motivem kreseb je stylizovaná lidská postava v různých schematických kompozicích. Ilustrace jsou návodné díky opakujícím se prvkům, jako je prst ukazující určitým směrem či motivy oka, knihy, nádoby, větvení atp. Kresby místy doprovázejí slova, jejichž vizuální deformace odráží význam obrazových prvků. Výkladový text pak začíná úvodem do teorie takzvaných obrazových schémat kognitivních lingvistů Marka Johnsona a George Lakoffa a pokračuje analýzou historických a současných obrazů filozofie. Obrazová schémata jsou definována jako abstraktní vizuální struktury nesoucí více či (spíše) méně konkrétní význam. Jde o pravidla, která sama o sobě nelze zobrazit, pouze ukázat na jednotlivé instanci. Zapletal věnuje pozornost zejména několika z nich, například schématu nádobovému, dráhovému, schématu sbírky, procesu, schématům plný–prázdný či část–celek atp. Všechna mají být zvlášť přítomna v dílech, jež autor řadí pod historicko-funkční kategorii „obrazy filozofie“. Schémata pak demonstruje na metaforách, které jsou společné jazykovému i obrazovému médiu (například metafora „myšlení je cesta“).
V knize neběží o nic menšího než o to, zda a jak lze myslet. Autor zasazuje filozofickému myšlení několik ran, přičemž tu nejzásadnější směřuje k monopolu na správnost, který si má filozofie osobovat na základě přisvojeného objektivismu z pozice královské disciplíny rozumu. Pokud jde o posuzování pravdivosti, rozum nejpozději na počátku moderní myšlenkové tradice (řekněme od Descartesa) skutečně představuje nejvyšší kartu. Za posledního garanta pravdivosti dodnes platí rozumové myšlení a na něj navázaný formální jazyk. Ze Zapletalova hlediska však filozofie dlouhodobě přehlíží skutečnost, že zkušenost se světem je vázána na tělesnou orientaci a pohyb v prostoru. Proti představě čistě racionální povahy myšlení tak autor knihy staví symboličnost takzvaných bohatých obrazů filozofie, tedy nikoli na představách, ale na hmatatelných dílech, která obsahově čerpají z tělesného či „hmotného“ základu myšlení. Jejich srozumitelnost závisí na aktuálním kulturním paradigmatu, jež tělesnou zkušenost tvaruje. Jinak řečeno, těmto obrazům rozumíme proto, že vizuální metafory, které v nich identifikujeme, vycházejí z komplexní sdílené zkušenosti.
Racionalita bez pravidel?
Jenže bohaté obrazy nakonec fungují podobně rekurzivně jako filozofické (racionální) pojmy: vysvětlují se samy ze sebe. Aby mohl Zapletal napadnout filozofický objektivismus z pomýlení tělesné zkušenosti, oslabuje sémantickou kategorii významu a redukuje ji na „pocit smysluplnosti“. A to je nebezpečné. Pokud bychom o kategorii významu přišli, svět by se stal veskrze nepřátelským prostorem: všechno bychom mohli nanejvýš tušit, nic však s jistotou tvrdit. Proto není autorova snaha osvobodit obraz od jha pravdivostní hodnoty, jakou přisuzujeme jazykovým entitám, samozřejmá. Nejistě působí i tvrzení, že „metafory jsou spíše funkčními díly [významu], ne samotným sdělením“. Pro rozlišení dílů a celku zde totiž chybí jasné kritérium. Naopak se zdá, že metafory ani obrazová schémata nelze z rozumové struktury myšlení vyvázat, protože díky ní má vůbec něco význam. Následující autorův závěr tak budí rozpaky: „Obrazy filozofie přinášejí velké množství subjektivně založených pravděpodobných výroků, a tím oslabují pravdivostní hodnotu tradičních výroků. Narušují ideu univerzální struktury racionality, překračují rozdílné historické kontexty.“ Snad bychom neměli zapomenout, že má-li umělecké dílo obnažit trhliny racionality, pak se do značné míry musí opřít o racionální vzorce myšlení. Nejde přitom o žádnou vyšší logiku, nýbrž o každodenní orientaci ve světě. Racionální myšlení sice není schopno bez potíží transponovat významy obrazů, jež jsou paradigmaticky vázané na určitý kulturně-historický kontext. Avšak mluví-li Zapletal o kantovské „racionalitě bez pravidel“, odhlíží od skutečnosti, že i tato racionalita je stále racionalitou. A to už proto, že schopnost tvořit obrazy a schopnost myslet spájí přinejmenším jedna výsostná disciplína rozumu – abstrakce.
Na druhou stranu, Obrazy filozofie a tělesná mysl originálním a mimořádně vtipným způsobem připomínají (sic!) smutný fakt, že filozofie dnes nemá nic jisté. Takové popíchnutí je zvlášť třeba docenit. Zapletal tvrdí, že obraz nemusí být pro filozofii do vlastních řad instalovanou výbušninou, nýbrž plánem záchrany. Jeho pokus zmapovat styčné plochy i propasti mezi filozofickým myšlením a myšlením skrze obraz je toho pozoruhodným důkazem. Český estetik, literární vědec a kritik Oleg Sus v příspěvku nedávno publikovaného sborníku Filosofie nestárne (ironický nádech nelze přehlédnout) píše: „… jednou z bytostných funkcí uměleckého díla bylo, je a zůstává jeho zaměření antropologicko-eubiotické. (S ohrožujícími účinky pro smysly i ducha – řečeno slovy dnes již pokleslými –, tudíž s funkcí ,hygienickou‘ ve vyšším smyslu slova.)“ Jinými slovy, filozofii je třeba potrápit obrazem, protože stárne vzhledem k životu, jaký právě žijeme. Jednou z věkem nejohroženějších tkání filozofie zůstává její nejvlastnější médium – jazyk. Susův citát ovšem radí nezapomínat na množství lidských perspektiv, z nichž každou je třeba znovu a znovu zkoušet tam, kde si je příliš jistá. Řeč je vždy již zde, jak říká současný italský filozof Giorgio Agamben; přesto platí, že rozumět obrazu neznamená pouze jej číst. „Další a další znakové systémy a metasystémy se vsouvají mezi člověka a svět přírodní i společenský […] Jednou z antropologických funkcí umělecké tvorby však je snad právě také přemáhání, obrozující negace tohoto procesu zvrstvujících se meditací, léčivé, hygienické působení proti němu (ne podléhání!),“ dodává Sus. Zapletal provádí důkladnou „hygienu“ myšlení, aby znovu odkryl její tělesný základ. A možná stačí jen občas nerozumět – zrekreovat smysl.
Aleš Zapletal. Obrazy filozofie a tělesná mysl. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, 2022. 247 stran.
Autorka je doktorandka filozofie na FF UK
Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike.
