Drag je vždy politický. Negativitu světa ale musíme nějak zpracovat 

Projekt PiNKBUS slouží jako platforma pro queer performativní uměleckou scénu. Tradici pražských kabaretů osvěžuje dragem a vytváří bezpečné místo pro komunitu i prostor pro diskusi se širší veřejností. S jedním ze zakladatelů PiNKBUS, Martinem Talagou, jsme mluvili o rodině, ale i o metalu nebo fotbalu. A především o tom, co dělá společnost odolnou.

PiNKBUS, jak jsem dohledala, vznikl v roce 2016. Co se tehdy dělo? Reagovali jste svým založením na nějakou konkrétní politickou situaci nebo událost, nebo za vznikem stojí vaše vlastní proaktivita?

Rok 2016 se vztahuje k divadelnímu spolku, co jsme měli, ale samostatný PiNKBUS funguje asi tři roky. Začali jsme těsně před pandemií – v pátek byl první PiNKBUS a v neděli přišel lockdown. Takže ta historie je tříletá, předtím to bylo spíš o divadle a performancích, které děláme pořád, ale teď se více týkají queer témat, předtím to byla běžnější divadelní tvorba.

Drag houses sahají do počátku dvacátého století, do doby, kdy se jak queer, tak lidé různé barvy pleti těšili ještě horší politické podpoře než teď. Právě to bylo podnětem, proč se začaly formovat houses, které fungovaly na principu náhradní rodiny. Funguje i PiNKBUS jako taková náhradní, možná funkčnější rodina?

To rámování rodinou jsem nikdy neměl moc rád. My to bereme více kamarádsky, ale jsme spolu úplně stejně silně spjatí… Je fajn, když to tak funguje, aniž by se to nutně muselo nazývat rodinou.

V českém překladu nedávno vyšla kniha Zrušte rodinu Sophie Lewis, která navzdory kontroverzi, kterou u širší veřejnosti vzbudila, mluví vlastně o něčem podobném: že je jen málo z nás, kdo mají štěstí žít v rodinách naplněných láskou a péčí, mnoho zažívá dokonce úplný opak od zanedbání péče až po zneužívání a násilí, přitom láska a péče jsou něco, co si zasloužíme všichni. Musíme proto podle Lewis budovat nové formy solidarity a péče, které přesahují biologii, nebo dokonce i příbuzenství, i když nevíme, jak budou vypadat. Vy jednu takovou možnou podobu svou existencí ukazujete. 

Co že jste se pak jako divadelní spolek rozhodli zaměřit výhradně na queer témata? Za tím nějaká konkrétní událost stála?

Bylo to spíš takové vyústění našeho dlouhodobého sledování toho, jak jsme vnímáni. Já jsem se jako tanečník – back-up dancer – dostal k drag queens, byl jsem na jednom eventu a hrozně se mi líbila ta atmosféra a to, co ti lidé dělali. A překvapilo mě, že spousta drag queens, včetně našich rezidentů jako třeba Just Karen, dělají umění, které je mnohem lepší, než jsem předpokládal. A ocenil jsem to i z hlediska divadelního, protože to je místo, odkud já přicházím – přišlo mi, že to má větší potenciál, než aby se to odehrávalo někde v baru. Drag je s tímhle prostředím spjatý a je to super, je to součást historie, ale my jsme ho chtěli dostat na divadelní prkna, dopřát mu pořádnou produkci a prozkoumat, co se s ním dá dělat za dobrého světla a soustředěného publika.

Sledovali jste při tom překládání takhle silně politických témat do jazyka umění nějakou konkrétní strategii? Nebo tvorbu takto nepolitizujete a necháte mluvit formu samotnou?

Je to spíše intuitivní. U PiNKBUS člověk často do poslední chvíle neví, co se stane, takže je to taková dost nekontrolovatelná věc, kterou opravdu pochopí až později. A to mám na tom rád. Spíše zkoumáme, jak se tahle forma chová, když se zarámuje činohrou, takže je to dost živé. Pokus–omyl, experiment.

Zmínil jsi tradičnější, sedící, soustředěné divadelní publikum. Jak na vás reaguje?

Nám se už od prvního večera podařilo získat vlastní diváctvo. Drtivá většina lidí jsou běžní PiNKBUS návštěvníci, kterým se to líbí. Byli jsme třeba i na festivalu Rock for People, tam jsme si nejdřív nedokázali představit, co budeme dělat, bylo tam nějakých šest set lidí a skvěle to fungovalo – vidět, kolik queer lidí je na tohle festivalu. My jako queer lidé máme často pocit, že musíme být jenom na pridech, přitom bychom měli být všude, klidně i na Rock for People, protože je spousta queer metalistů…

On metal byl původně – a pořád je – dost politicky angažovaný a citlivý ke společenským otázkám, takže to dává smysl. Ale jeho fanouškovská základna ho často nechápe.

Nás tyhle sféry baví zkoumat. I pro většinového diváka – když se dokáže osvobodit od toho, že je tu nějaký chlap v šatech – to může být dost dobrá zábava.

Takže zábava je tou formou, kterou se pomyslné i reálné bariéry mezi většinovým diváctvem a queer vystupujícími a obsahy snažíte překonávat?

Asi ano. Ta zábava zní v češtině a slovenštině asi trochu divně, já tím ale myslím spíš entertainment. Často se jen bavíš, jindy jsou ta čísla ale zábavná a přitom dojemná, někdy více politická, jindy úplná sranda. Někdy je to více o tanci, jindy o interakci s publikem. Je to pestré a lidé to s námi postupně poznávají.

Jak politická ta čísla bývají?

Drag je vždy politický. Ale někdy se to tím směrem ubere ještě víc. Měli jsme třeba performerku Simonellu z Polska, která měla silné politické vystoupení inspirované místní situací. Některé queens rády tvoří politická čísla, reagují na nepříjemné věci, které se zrovna na Slovensku, v Česku i ve světě dějí. Tak se k tomu člověk někdy vztáhne, vybere podle toho písně i další materiály…

Takže se v reakci na nepřátelské politické klima drag nestahuje, spíše naopak.

Ne, tím spíš musíme být viditelně queer. Ta technika „acting straight“, kdy se máme tvářit, že jsme stejní jako všichni ostatní, a nevyčnívat názory, nutně toleranci nepřináší. Jsi tolerovaný jen tehdy, když se tváříš, že neexistuješ. To není tolerance ani akceptace. To je falešná vize.

To mi připomíná Alok Vaid-Menon, kterým teď v češtině z dílny Plusko+ kolektivu vyšla knížka Za hranice genderové binarity. Říká tam něco ve smyslu, že nás lidé nechávají být sami sebou jen do té míry nebo chvíle, než jim to začne být nepříjemné.

Jasně. Zároveň je úplně v pořádku, když někdo o své queerness mluvit nechce. Ale když chce být člověk viditelně queer, neměl by to skrývat. I většinová společnost svoji orientaci demonstruje dost viditelně – třeba na fotbalových utkáních Sparty. To pak nemůžete projít přes půlku města, v tramvaji se přes křik neslyšíte, ale to, že se mi to nelíbí, neznamená, že to neexistuje. It doesn’t really work like that, girl.

Ona i ta místa, která si volíte jako venues, jsou docela velká a otevřená.

Naší hlavní venue je Palác Akropolis, to je takový náš domov. Pak máme nové útočiště i v divadle Komedie, kde připravujeme představení Já, Johan*a a kde si občas děláme i večírky po představeních. Velikost těch míst hrozně pomáhá. Jednak institucionálně, že za sebou máte tu strukturu, a jednak i diváctvo na to jinak reaguje. Na naši inscenaci chodí i lidé, kteří vidí drag queens poprvé v životě. Občas je vidět, že to někoho fakt nebaví – že nechce poslouchat, jak má poslat patriarchát do prdele. Ale dostává se to k lidem. A baví je to. To je pro nás to hlavní.

Jedna z nejdůležitějších funkcí umění podle kritického teoretika Herberta Marcuseho spočívá právě ve schopnosti přetvořit negativní emoce jako frustraci ze současného stavu nebo neúspěšných pokusů o zlepšení v ty pozitivní – v radost, potěšení a zábavu. Ty sice nejsou samy o sobě přímo emancipační, ale ve formě hodnot v nás přečkají do doby lepší politické situace, kdy se budou moci plně rozvinout. Jak ale vybalancovat tu srandu a nadhled s tím, jak závažné věci se na Slovensku, v Česku i jinde ve světě dějí?

No… Občas to člověk už prostě nezvládá a musí se trochu odklonit. Je těžké nepropadat skepsi, ale poslední roky nám ukazují, že… itְ’s not gonna be any better. Asi nebudou dny, kdy si řekneme, jak je fajn, že zrovna neprobíhá žádný konflikt, spíš mi přijde, že s každým rokem se to stupňuje. Musíme negativitu světa nějak zpracovat. Hodně jsme řešili, jestli dělat PiNKBUS po teroristickém útoku v Bratislavě, ale komunita to chtěla. Buduje to rezilienci.

O rezilienci společnosti teď vydala krásnou knížku Alice Koubová s Bárou Baronovou. Píší v ní vlastně něco dost podobného, co říkáš: že si asi trochu zvykáme na fakt, že krize přestávají být abstraktní a přímo ovlivňují náš každodenní život. Život v neideálním světě vyžaduje dosažitelné cíle a promýšlení toho, jak nám může být dobře, i když je nám špatně. Jak buduje rezilienci PiNKBUS, co by si mohla osvojit i širší společnost?

Asi dělat si ze sebe trochu srandu bez toho, aby se lidé uráželi, a brát všechno s větším nadhledem. To je silný atribut dragu celkově, nebrat se tolik vážně. Mně to docela pomohlo, vyšel jsem z uměleckého prostředí současného tance, kde se lidé berou hrozně vážně. Lidé jsou nesmírně milí a slušní, ale neřeknou ti nic upřímně. Tady si všichni všechno řeknou hned, včetně mě a mojí kolegyně Adriány Spišákové, se kterou všechno děláme, a i když to může být drsné, je hrozně zdravé dopřát si vzájemně i kritiku. Být schopný ji dávat a brát. A soustředit se na ty malé věci, které vidíme, že fungují.

Rozhovor vedla Magdaléna Michlová.

Autorka je socioložka a teoretička kultury

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.