Doktor Jason Arday je mrtvý. Nastane konečně strukturální proměna, nebo nás čeká další mediální lynč?

Cambridgeský profesor Jason Arday byl dohnán k sebevraždě po tom, co ho bývalý kolega vyznávající vědecký rasismus obvinil z plagiátorství a snesl na něj mediální lynč. Stává se teď symbolem své vlastní práce. On byl v Británii, my jsme tady. Co teď?

Dva týdny po smrti cambridgeského sociologa Jasona Ardaye je můj Instagram plný videí o něm. Názorů. Zděšení. Společných fotek. Volání po spravedlnosti. Všechny příspěvky se dají shrnout velmi jednoduše – téměř geniální mladý černý vědec si vzal život po mediálním lynči, který započal jeho bývalý kolega rasista (dle vlastních slov „rasový realista“) obviněními ze lží a plagiátorství. Obvinění ohledně aspektů jeho života se nepotvrdila jako oprávněná, i když další prošetřování akademické práce stále běží. Je nutno říct, že vznesená obvinění vypadají opodstatněně. Musíme se ale ptát, proč právě teď rasový realista pronásleduje černého profesora a co nám situace říká o médiích a akademii.

Na mé (levicové) straně internetu je situace jasná a obecný narativ lze shrnout následovně: Obviněných akademiků a akademiček nejen z plagiátorství, ale i ze sexuálního obtěžování je jen v Británii bezpočet. Nedostává se jim však tolik pozornosti a nemusí čelit následkům svých činů, protože je spojuje jedna věc – jsou bílí. Univerzitní prostředí i mediální sféra zůstávají věrny svým rasistickým základům. Vybírají si občasné černé reprezentativní tváře, aby tuto skutečnost zakryly. Opravdová tvář britské akademie je ale stále bílý rasistický profesor, jakým je Nathan Cofnas. Nathan Cofnas nemohl snést představu, že jeho místo – jemu rasově předurčené místo – zastává černý profesor. I přesto, že byl z Cambridge vyhozen po velkých studentských protestech za své rasistické a eugenické články a výstupy v médiích, je to právě on, kdo má moc dohnat ke smrti černého akademika. Jason Arday je oběť a my všichni jsme spoluzodpovědní za jeho smrt svým mlčením.

I díky londýnské pietě organizované iniciativou Stand Up to Racism, na které se sešlo na desítky tisíc lidí, se toto stává dominantním narativem. Řečníci a řečnice tam litují nečinnosti a sahají tak do svědomí i všem přítomným. Mentor mrtvého profesora a zároveň ředitel cambridgeské Homerton College Simon Woolley instruuje dav, aby po něm opakoval větu: „I am Professor Jason Arday,“ aby přítomným připomněl, že zítra může potkat stejný osud i je. Vzniká čas na uvědomění si lítosti, hněvu a rozsahu problému. „Rest in Power,“ vzkazuje Ardayovi dav z transparentů.

Když děláte výzkum, jsou pro vás citované články jen jména, která si zapíšete do pracovní paměti. Nemám tušení, jak vypadá 98 % lidí, co cituji, a zbylá 2 % znám z konferencí nebo videí. Kvůli svému akademickému zaměření jsem články Jasona Ardaye měla uložené ke čtení už několik měsíců. Celý mediální lynč ke mně nepronikl, až jeho smrt. Jeho smrt nemůže být redukována na symbol, a přesto přesně tím je. Symbolem toho, o čem sám psal. Prostřednictvím protestů a petic se snad formuje pokračování Ardayových myšlenek v oblasti EDI (Equity, Diversity, Inclusion), jejichž tokenizující naplňování v elitářských institucích sám kritizoval, a místo toho proponoval dekolonialitu ve vzdělávání.

Média a sociální sítě

On byl tam, my jsme tady – spojeni sociálními sítěmi a médii. Co sociální sítě a média právě teď dělají? Britská média a různí zahraniční tvůrci přinášejí tragické zprávy. Podle předchozího chování a morální integrity si myjí ruce, zahlazují stopy, sypou si popel na hlavu, kritizují, obviňují, šíří paniku, truchlí nebo vzpomínají. Česká a slovenská média informují podobným způsobem, jako když zemře celebrita na stáří nebo zebra v zoo. V Lidovkách dokonce jeho smrt pokládají za „dobrou mediální práci“. Tvůrci a tvůrkyně buď nevědí, co říct, nebo událost nepokládají za důležitou. Ardayova smrt není v lokálním mediálním prostoru významnou událostí, a to i přes okurkovou sezonu.

Jeden mediální lynč dohnal Jasona Ardaye k sebevraždě. Během 22 dnů bylo o jeho případu vydáno 249 článků. Před smrtí kamarádovi řekl, že už prostě nemůže dál. Lynč to opravdu byl. Jinak se nedají vysvětlit titulky jako „The Cambridge fantasist is proof that stupid intellectuals are poisoning Britain“ nebo „Cambridge’s diversity poster boy in plagiarism row“ v The Telegraph.

Nyní začíná druhý mediální lynč – hledání a potrestání viníka. Média se stále „neproreflektovala“ do pořádné sebekritiky a pozornost případu už nyní výrazně ochabla. Dostanou se maximálně pod chvilkový tlak veřejnosti, ale při další příležitosti budou postupovat úplně stejně. Využívat média pro to, co média způsobila, tak nedává příliš smysl. Není však před tím úniku. Viník se najít musí.

Je těžké konfrontovat celý strukturální rasismus a dehumanizaci z něj plynoucí. Proto je potřeba je personifikovat, ukázat konkrétní tvář. Tou tváří je teď Nathan Cofnas a je jí naprosto zaslouženě. Jeho eugenické výroky ale musíme číst jako symptom obrovského historického problému vinoucího se od počátku kolonialismu.

Podobně jako se v novinách a na internetu objevovaly tvář a minulost doktora Jasona Ardaye, se dnes objevují tvář a minulost Nathana Cofnase. Cofnas byl suspendován ze svého aktuálního místa na Ghent University mimo jiné kvůli rozhovoru, v němž vysvětluje, že součástí jeho motivace k pronásledování Ardaye bylo samotné zaměření jeho výzkumu, který „nemá co nabídnout“, a (snad i v nadsázce) říká, že po revoluci by byl vedoucím Katedry eugeniky a rasové vědy na Harvardu. Nyní se však k části pracovních povinností vrací a jeho výroky budou dále prošetřovány.

Co by ale byla opravdová výhra v situaci po smrti Jasona Ardaye? Ano, bylo by skvělé, kdyby si média, veřejnost a další instituce zapsaly do paměti, že když sebeproklamovaný bílý rasový realista veřejně osočuje černého profesora známého svým bojem za sociální spravedlnost, je potřeba zpozornět a nesnížit se k dehumanizaci. Musíme jít ale mnohem dál.

Akademie

On byl tam, my jsme tady – spojeni akademií. Je nutné se proto zeptat, co akademie právě teď a tady dělá. (Spoiler: nic.)

V Británii možná zahájí vyšetřování a pár vědeckých společností a institucí vydá oficiální zprávy o politováníhodných událostech, které se bohužel staly, neznámo proč. Každopádně je velmi smutné přijít o tak perspektivního, téměř zázračného mladého autistického vědce. Ardayova dlouholetá vědecká práce týkající se nerovností a rasismu ve vzdělávání se stane jen jeho další charakteristikou přispívající k obecné tragičnosti jeho úmrtí. Samotný obsah jeho vědecké práce větší pozornost nezíská. Naději nám může poskytovat pouze vlna studentských protestů a jejich volání po změnách. Nesmíme zapomenout, že už jednou se jim povedlo vyštvat Nathana Cofnase. Studentstvo s pár spřízněnými akademiky je tak tím jediným hybatelem, který má opravdovou moc.

Nic takového v Česku ani na Slovensku čekat nemůžeme. Takové statementy se nepíší. Je navíc nepravděpodobné, že se dostaneme do obdobné situace, kdy by spáchal sebevraždu vrcholový nebílý vědec či vědkyně – moc jich tu totiž není. Možná v tom hraje určitou roli to, že ČR hrozí pokuta od Evropské komise za segregaci Romů ve školství. Ani ta si ale nezískala jakoukoli pozornost vysokoškolských zaměstnanců. Viděli jste snad veřejné kulaté stoly, které by report rozebíraly, nebo jste ho viděli jako bod jednání v akademických senátech? Já ne. Nemůžeme proto smutnit, že jsme ztratili tvář své progresivity.

Jak dlouho jsme čekali jen na zformování Iniciativy za kritickou akademii (IZKA), abychom vzápětí přihlíželi, jak bezzubě padá v zapomnění. Teď jsou prázdniny. Je vedro. Je sucho. Sama týdny čekám na odpovědi na e-maily a nedodávám slíbenou práci. Čeští a slovenští vědci a vědkyně, kteří Ardaye třeba osobně znali, už v obýváku zapálili svíčku. O sdílení zpráv o úmrtí nebo vyjádření různých britských vědeckých subjektů lokálními akademickými institucemi si můžeme nechat leda zdát.

Potenciální (nepotvrzené) plagiátorství je samozřejmě závažný přečin v akademickém světě založeném na hierarchiích. Ty se tvoří skrze individualizovanou autorskou produkci nového poznání. V sociálních vědách je výzkum většinou založen na extrakci dat od určité skupiny pro posouvání vědy vpřed. Občas je dokonce cílem navrhnout vhodné intervence, které mají skupině pomoci. Skupina totiž neví, co by jí pomohlo, a musí přijít akademik, který rigorózní metodou a analýzou přijde s novým náhledem na cizí existenci. Už se ale většinou nezapojuje do samotného prosazování a implementace intervencí. To si má skupina zařídit sama, nebo pokud důvěřujeme státnímu aparátu, měly by to zařídit odpovědné instituce. Skupina často nezíská nic kromě menší peněžní odměny a akademik se dočká postupu v kariérním žebříčku a dostane peníze za publikaci.

Reflexe

Jak v takovém prostředí upozornit na to, že smrt Jasona Ardaye je důkazem institucionalizovaného rasismu? Zažraného strukturálního rasismu té stejné globální akademie, které jsme součástí. Je to přitom tak jednoduché. Bílí akademici nečelí stejné pozornosti ani následkům svých činů. To můžeme ilustrovat například tím, že obviněn z plagiátorství byl v roce 2023 i bílý cambridgeský historik William O’Reilly. Nezískal však takovou pozornost médií a nemusel ani rezignovat. Bílí akademici jsou častěji ti, kdo drží důležité pozice a zároveň rozdmýchávají rasovou nenávist. Ve Velké Británii působilo na konci roku 2024 celkem 270 černošských profesorek a profesorů, což tvoří pouze okolo 1 %, a existence v majoritně bílé instituci je pro ně náročná. Je na ně naložena ještě tzv. minority tax, která představuje hodiny neplacené práce kvůli tomu, že je očekáváno, že budou reprezentovat celou etnickou skupinu. Mezitím bílí akademici těží ze svých privilegií, a když se bojí, že je ztratí, útočí na potenciální hrozby kvůli obrannému mechanismu, kterému se říká white fragility. Toto je myšleno strukturálním rasismem a bílou nadřazeností. Toto je důvod smrti doktora Jasona Ardaye. Jeho výzkum byl přitom jiný. Snažil se o opravdovou proměnu historicky opresivních univerzitních struktur. Naslouchal těžkostem těch, kdo systémový rasismus v akademii zažívají. Důkladně si lze tyto mechanismy přečíst mimo jiné v knize Whiteness, Racial Trauma, and the University, v níž autor Harshad Keval děkuje Jasonu Ardayovi za velkou podporu a jeho práci.

S kritikou a dopady médií, jaké právě vidíme, jsem si o to více vědoma toho, že píšu mediální článek. Zvážila jsem svoje možnosti a vyhodnotila tuto cestu jako tu nejpřístupnější, ale rozhodně ne tu nejsmysluplnější a nejefektivnější. Co mám ale teď kromě pokračování ve své dekoloniální akademické práci dělat? Mohu si tak maximálně dát tento svůj článek na LinkedIn a Diskusní fórum v ISu a doufat, že si ho přečte někdo z akademie. Mohu urgovat různé katedry, fakulty a instituty, aby vydaly prohlášení. To by ale bez větší vnitřní reflexe byl jen performativní krok. Mohu dokonce svolat diskusní fórum. Ale pod čí záštitou? A kdo tam přijde? Problém je tak velký – a ochota ho vidět tak malá.

Simona Hendrychová dělá doktorát zaměřený na dekolonialitu v psychologii na Katedře psychologie FSS MU. Je členkou redakce religionistického časopisu Sacra, externí redakce časopisu CEDIT a rady European Association of Community Psychology. Píše básně.

Text vznikol s podporou nadácie Rosa Luxemburg Stiftung, so zastúpením v Českej republike. Za obsah je plne zodpovedný vydavateľ; postoje prezentované v texte nemusia nutne predstavovať stanovisko nadácie.