České a slovenské divadelní fakulty na akademiích múzických umění stále fungují na systému ateliérů, zatímco v jiných evropských zemích se z iniciativy studentů i pedagogů hledají cesty ke změnám. Do jaké míry se do výuky režie a dramaturgie promítají debaty o genderové rovnosti, feminismu či kritický pohled na autority, v rozhovoru osvětlují tři umělkyně a absolventky divadelních fakult se zahraniční zkušeností Jana Startsev, Barbora Chovancová a Kateřina Quisová. Kde se vzalo vaše rozhodnutí pro studium na divadelní fakultě? Jaké bylo se o studium ucházet? Jana Startsev: Zajímala mě literatura, filozofie a umění a dramaturgie se mi zdála jako obor, který to spojuje. Nebyla jsem v tom ale nijak ambiciózní. Nezkoušela jsem DAMU ani VŠMU, prostě to vyšlo hned na JAMU, kam jsem se po gymnáziu přihlásila. Přijímací řízení mělo tři kola, ta měla spoustu částí, písemné, psychotesty, pohovor s pedagogy. Když jsem přišla na pohovor, přišlo mi, že po mně nechtějí nic do hloubky a důsledně, spíš šlo o to, poznat se a ověřit, že si sedíme, že se zajímám o obor. Barbora Chovancová: Na JAMU jsem šla hned po gymnáziu. Věděla jsem, že se chci věnovat divadlu, hlásila jsem se na dramaturgii a divadelní produkci. Nad studiem režie jsem [Read More]
Pre pokračovanie článku, si prosím zakúpte predplatné.
Ak už naše predplatné máte, prihláste sa.
Predchádzajúci
Prečo umelecký výskum nie je výskumom?
Ďalší
