Co stojí v cestě TotalEnergies při stavbě kontroverzního ropovodu EACOP v Ugandě? Nic.

16. 6. 2023

Obyvatelé a obyvatelky ugandské vesnice Kasenyi začínají ztrácet naději, že by se jejich životy mohly kdy změnit k lepšímu. Projekt ropovodu EACOP, který má přepravovat syrovou ropu od břehů Albertova jezera do přístavu Tanga v Tanzanii, nevratně zasahuje do života nejen jim, ale výrazně naruší i okolní prostředí a vzácné ekosystémy. I přes globální kritiku projektu je nyní výstavba tzv. central processing facility kontroverzního ropovodu EACOP v Kasenyi v plném proudu. Jak se dotýká lidí, kteří žijí za jejím plotem?

Před bránou CPF, Kasenyi, 3. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Široká silnice namísto prašné cesty

Vmáčknu se do taxi-autobusu z Hoimy do Bulisy, kde sdílím jedno sedadlo s dalšími dvěma cestujícími. Cesta ubíhá překvapivě rychle až do cíle ke břehu jezera Albert. Svištíme po nové asfaltové silnici, která tuhle trasu zkrátila z předchozích pěti hodin na necelé dvě. Kromě ugandské vlády k ní přispěla také společnost TotalEnergies, aby nákladní auta z keňského přístavu Mombasa mohla co nejrychleji transportovat roury a stavební materiál pro stavbu EACOP – East African Crude Oil Pipeline. K zárodku ropovodu, do vesnice Kasenyi, mířím i já, ačkoli tam nikoho neznám ani nemám na nikoho kontakt. Vždycky se hodí alespoň předstírat, že někoho konkrétního hledám, než přiznat, že jedu točit zvuky vesnice a vyptávat se na názory místních. Z webového článku si zapamatuju jméno místní environmentální aktivistky Judith Bero-Irwoth a jsem rozhodnutá ji do večera najít. Z konečné autobusu se snažím zbývajících 8 km do Kasenyi dostopovat, ale na silnici mě míjejí jen čínskými nápisy označené autobusy jedoucí v opačném směru, svážející cestující v pracovních oděvech a ochranných helmách. Občas projede parádní dodávka označená buď Mota-Engil, nebo Police Patrol, ale na ně palec nezvedám. Nakonec klapne náhodný osobák a po pár poptání v Kasenyi najdu Judithin dům. Judith je ale na konferenci v Keni a má se vrátit až za dva tři dny. Okolí vypadá víc než zvláštně, rozhodně nepřipomíná standardní ugandskou vesnici, jaké znám. Rozhodnu se, že na Judith počkám v jejím domě.

TotalEnergies versus vzácné ekosystémy

Uganda má jedny z největších zásob ropy v Africe. Těžba a přeprava ropy však předpokládá zničení vzácných biotopů, ohrožení vodních zdrojů a ekosystémů a vysídlení tisícovek místních lidí. Což ovšem nepředstavuje problém pro fosilní gigant TotalEnergies, jenž jedno z dvou ropných polí v Ugandě vlastní a má také většinový podíl v celém projektu East African Crude Oil Pipeline. Jeden a půl tisíce kilometrů dlouhý ropovod EACOP má přepravovat surovou ropu z polí Tilenga a Kingfisher na břehu Albertova jezera do přístavu Tanga v Tanzanii. Vedle společnosti Total ropná pole provozuje také China National Offshore Oil Corporation Ltd, částečně pak ropné společnosti Ugandy a Tanzanie. Stavba zahájená v únoru 2022 má být dokončena do roku 2025. Je více než zřejmé, že EOCOP ohrožuje přírodní stanoviště, vzácné mokřady, vodní zdroje, tropické lesy, naruší chráněná stanoviště volně žijících živočichů včetně národního parku Murchison Falls. Samotná těžba ropy v Ugandě může mít za následek až 34 milionů tun emisí uhlíku ročně a po celou dobu trvání projektu může docházet k únikům ropy z ropovodu.

Plánovaná trasa ropovodu EACOP. Zdroj: wikipedia

Autobus přivážející dělníky na stavbu CPF v Kasenyi, 3. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Přesídlit násilím a vyplatit drobné

Ráno mě probudí hluk projíždějících autobusů a tiráků, Judithin dům stojí jen pár metrů od silnice k bráně CPF. Před stavbou to byla úzká prašná cesta, kde občas projela motorka, teď na ní v klidu vyskládáte vedle sebe tři náklaďáky. Chvíli po ní běžím, ale za chvíli odbočím do buše, tuším, že tím směrem teče Nil. Křoviny a pastviny se pomalu promění v pole kasávy, blíž k břehu řeky pak v zavlažovaná políčka zeleniny. Později si mi farmář George stěžuje, že půda, která byla zabrána pro stavbu CPF, sloužila především k pastvě dobytka, sdílela ji širší komunita. Někteří dostali náhradou za vyvlastněné pozemky půdu okolo řeky. Tam je ale dobytek ohrožen krokodýly a navíc hrozí, že spásá na břehu pěstované plodiny, což způsobuje konflikty mezi nově přistěhovalými pastevci a usazenými zemědělci. Povídáme si s Georgem během závěru kurzu organizovaného Pure Grow Africa, ve kterém se měli farmáři a farmářky naučit efektivní a konkurenceschopné zemědělské produkci. Pozoruju mladé kluky z Keni, kteří přijeli místní poučit, jak pěstovat rajčata a špenát na minimálním prostoru a jak funguje kapičkové zavlažování či stínění slunci pomocí speciálních, v Ugandě zatím nedostupných sítí. Přivezli si s sebou drahý materiál a vodu v cisternách, aby tu vybudovali ukázkovou zahradu. Mám z toho rozpačitý dojem. Účastnictvo si ale školení pochvaluje. Slibuje si, že až vypěstuje čerstvou zeleninu, společnost Total ji od nich bude odkupovat pro zásobování jídelen v podniku. Záruku výkupu ani výkupní cenu ale od nikoho nedostali.

Ukázková zahrada efektivních zemědělských praktik, Kasenyi, 3. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Zpovídám také starší farmářku Alice. Svou půdu prodala už při první vlně přesidlování v roce 2019. Tak jako většina jejích sousedů a sousedek byla dotlačena vládními orgány prodat své pozemky za směšnou cenu okolo 250 dolarů za akr. Bylo jí slíbeno, že jí postaví nový dům, ale dodneška se ničeho nedočkala. Stěžuje si, že částka byla neúměrně nízká, ale nemohla s tím nic dělat, hrozili jí zatčením. Zatím bydlí v hliněném domě hned naproti přes silnici. „Než postavili tuhle silnici, všude bylo plno prachu, jak tudy projížděli s nákladem, nedalo se vůbec nadechnout.“ Po stížnostech místních začala společnost Total cestu kropit, až ji nakonec zalili asfaltem. Se silnicí uprostřed vesnice, kterou kousek opodál právě křižují stáda dobytku, je Alice spokojená. Je pro ni známkou rozvoje. Jen si stěžuje na hluk, ráno nemůže dospat, jak plejády autobusů přivážejí dělnictvo z okolních ubytoven. Farmáře George štve, že projekt zaměstnává i na nekvalifikovaných pozicích pracovníky z Keni, Číny nebo ze vzdálených měst Ugandy, namísto aby dal práci místním lidem bez práce. Sám by se v projektu rád nechal zaměstnat, od kamaráda slyšel, že platí 120 dolarů na měsíc, neděle mají volné. Bral by cokoli. Když se ho ptám na negativa projektu, dlouze se rozpovídá. Připomíná povodně z minulého roku, kdy se prudké deště po vykáceném hladkém povrchu půdy pěkně svezly a voda zaplavila nejen vesnice a města, ale znečistila vodu v jezeře, kterou velká část lidí pije. Total při stavbě vykácel ovocné stromy a další dřeviny, jež jejich majitelům a majitelkám adekvátně nekompenzoval. Nákladní auta George štvou také proto, že občas srazí přecházející krávu, přičemž řidiči z místa činu často ujedou. Navíc těžká doprava způsobuje praskliny ve zdech vetchých hliněných domů, které na takové otřesy nejsou stavěné. Nákladní auta nemají ani kde parkovat, tak se řadí podél silnice a přilehlých pozemků. „Naší největší starostí ale je, že nemáme kde pást. CPF se roztáhlo na ploše pastvin a dobytek se teď tísní na zbytku půdy, která nestačí.“ Nakonec zmíní klima a své obavy o sklizeň v budoucích letech: „V tuhle dobu by normálně už pršelo. Ale změnilo se klima, chybějí stromy. Kam to povede, nevíme“.

„Občas některý řidič srazí krávu a ujede.“ Kasenyi, 4. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Silnice spojující Wanseko a Kasenyi, 4.března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Prostor pro občanskou společnost se smršťuje

Odpoledne navštívím malé neziskovky zaměřené na místní komunity, sídlí v 15 km vzdáleném městě Bulisa. První z nich se stará o práva komunit a ochranu přírody. Kevin mi vyjmenovává, jak kvůli projektu Tilenga padlo tisíce stromů, které nebyly nijak nahrazeny, byly zničeny mokřady, vyhlazeny křoviny. Kvůli těmto zásahům se podle místních opozdily deště, na něž teď na začátku března všichni nervózně čekají. „Dešťové srážky se totálně změnily, buď neprší vůbec, nebo moc, takže jsou povodně. A s ropou můžeme čekat jen větší sucho. Příliv pracujících navíc znamená větší poptávku po dřevěném uhlí. Takže padne ještě víc stromů v okolí.“ Tak jako ostatní místní neziskovky má i ta jejich strach o vlastní existenci. „Je to pár měsíců zpátky, kdy několik ugandských neziskovek muselo úplně zavřít.“ I k nim vláda posílala kontroly a dělala všechno pro to, aby jim něco našli. „Nelíbí se jim, když jste v rozporu s jejich agendou.“

„Prostor pro občanskou společnost se smršťuje,“ zdůrazňuje i vedoucí další z místních neziskovek, tentokrát výhradně zaměřené na ženy a jejich práva. S naším rozhovorem souhlasí pod podmínkou, že nebude uvedeno její jméno, obává se, že by měla problémy. V organizaci se zaměřují například na pomoc ženám z domácností, jimž sice byly vyplaceny kompenzace za zabranou půdu, ale muži s penězi zdrhli a propili je někde ve městech nebo si našli jiné manželky. Ženám organizace pomáhá být finančně nezávislé, ačkoli tradičně ženy nemají nárok vlastnit půdu ani majetek. Farmaření pro většinu místních žen představuje v podstatě jediný zdroj příjmu. Také se snaží informovat místní o potenciálních nebezpečích stavby ropovodu a poučit je, jak se proti nim bránit: „Silnice, elektřina, nemocnice, tyhle věci lidé na projektu oceňují, ale to je jen jedna strana mince.“ Podle ní nikdo není s projektem bezvýhradně spokojený: „Řada domácností byla vysídlena do míst, kde jsou zcela jiné podmínky k životu. Například vás živil rybolov, ale teď nemáte přístup k jezeru, nebo jste pásla dobytek, ale teď nemáte kde pást, nebo jste přišla o pole, které vás živilo. Nemluvě o rozrušení sociálních vazeb.“ Když se začneme bavit o počasí, zmiňuje opět bezbrannost komunity: „Lidé nejsou na klimatickou změnu připraveni. Pro rychlejší výdělek začnou sázet rychle rostoucí druhy kasávy, ale ty jim pak hnijí ještě před sklizní. Jsou zoufalí, protože netuší, čím to je. Někdo viní Total z podzemních explozí. Ale pravá příčina se neví.“

Nedaleko brány CPF, Kasenyi, 4. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Loudám se upocená z tropických teplot k břehu Albertova jezera a těším se, až do něj skočím. V přístavu je spousta rybářů, ale řada z nich vypadá, že má po práci. Později mi lidé ve vesnici vyprávějí, že rybáři mají čím dál slabší úlovky. Stěžují si, že od té doby, co se na jezeře začaly provádět seizmické operace ke zmapování ropných vrtů, ryb začalo ubývat. Oproti předchozím letům jsou úlovky rybářů poloviční. . V přístavním městečku Wanseko mi dá dost zabrat sehnat nějaký kus ovoce nebo něco k jídlu, kolem je pár nevlídných restaurací, sázkových sport barů a ubytoven. K přístavu vede široká dvouproudá asfaltka, na které nevidím jediné auto. Seženu tvrdou buchtu a nakonec i banány od prodejkyň sedících na rozpálené silnici, každá pokorně se svým košem v klíně.

Rybáři na Albertově jezeře, 3. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Za pět dolarů na den by rád pracoval každý

Druhý den ráno se odvážím prolézt blíž k plotu a najít bránu k CPF, pořizuju terénní nahrávky. Zarostlá zelená křovinatá buš plná ptáků a hmyzu se za plotem střihem mění ve vyhlazenou písečnou pustinu, po které se šourá pár nemotorných pípajících strojů obsluhovaných muži v helmách. Podél plotu tlačí své kolo mladá dívka, má na něm přivázány dva dvacetilitrové kanystry vody. Zdá se, že má za sebou dlouhou cestu, tak ji vystřídám a dotlačím kolo s kanystry až k jejímu domu. „Dřív tu bylo víc míst, kam se dalo chodit pro vodu, ale teď musíme chodit dost daleko.“ Gloria má velkou rodinu, bydlí v tradičních kruhových hliněných domcích bez oken se střechou ze stohů sušené trávy. Jejich usedlost dělí od plotu maximálně padesát metrů. Nechápu, jak ten hluk mohou takhle hned u ucha snášet. Mám ale radost, že Gloria mluví anglicky, tak ji poprosím, zda mi neukáže, kudy k bráně CPF. Je to jen kousek. Procházíme branou do areálu a ona nadšeně vypráví, že si právě podala žádost o práci v CPF. Rukou mává do prostoru, kde by chtěla v kancelářích na recepci vítat náštevnictvo. Žádné budovy kanceláří ani návštěvníky či návštěvnice ale nevidím. Jen pár špinavých stavebních buněk a za nimi projíždějící monumentální stroje. Vzápětí si stěžuje, že její rodině zabrali půdu a zaplatili ani ne 300 dolarů za akr. Když dochází obhospodařovávat svá zbývající pole, musí obejít celý areál výstavby. Překvapuje mě, že procházíme kolem vjezdů a bran do areálu zcela volně, občas se Glorii nějaká vrátná jen na něco přeptá, ale nikdo zjevně nemá problém s mou přítomností. I Gloriinu rodinu z domků brzy vystěhují, zatím neví kdy. „Když si řeknu, dostanu od nich jako kompenzaci dům třeba v Kampale nebo v Hoimě.“ Tak jí to prý společnost slíbila. Ona ale zůstane a získá práci a dobrý plat tady. Zdá se, že o tom nemá nejmenší pochyby. Chce pět dolarů na den, tak jako mají ostatní pracující. Její máma zase vidí příležitost v tom, že může ráno dělnictvu prodávat vdolky s čajem. Kvůli ustavičnému hluku, který jen mírně utichá v neděli, nemohou v noci spát, přes den už si zvykly, ale „je to tlak“, jak říká. Poprosím ji, zda mi půjčí na pár hodin svůj hrkavý bicykl, ale je prý na celý zbytek dne už zabraný.

Obydlí Gloriiny rodiny pár metrů od plotu CPF, Kasenyi, 4. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Odpoledne překročím areál ještě jednou sama, chci obejít plot až k protějšímu rohu, je to ale pořádná procházka. Pár kilometrů dál by měla být vesnice Ngwedo, kde chci najít Charlese, který je také jedním z PAP, projektem zasaženou osobou. Trochu bloudím buší, v jednom z domků se ptám na cestu a dostanu od rodiny kus kasávy, kterou pak žvýkám za syrova. Ngwedo je nakonec dál, než jsem si myslela, ale Charlese najdu díky Thomasovi. Ten chvíli pracoval v CPF, nosil cement a lil beton, ale po pár měsících už ho nepotřebovali, tak se vrátil k bídně placené profesi učitele na základní škole. I slova Charlese mísí pocity nespravedlnosti, chvílemi se lituje a stěžuje si, jak ho ošidili: „Přišli nám vyhrožovat, že nemáme jako lídři komunity podněcovat lidi, aby si stěžovali, jak mizerně byli odškodněni. Hrozili nám při tom zatčením.“ V další chvíli pochlebuje Totalu: „Total platí zaměstnance dobře, není ale jediný zaměstnavatel. Mnohé firmy jsou subdodavatelé, například čínská společnost, ta platí úplně nejhůř, třeba jen dva dolary na den.“ Pomalu začínám cítit lehkou otravu kyanidem ze syrové kasávy, která mě tlačí v žaludku, a jsem ráda, když se dostanu domů a zaspím to. V noci mě budí zvuky ze stavby, nesnesitelné dusno a vedro.

Evropský parlament versus EACOP

V září 2022 vydal Evropský parlament usnesení o porušování lidských práv v Ugandě a Tanzanii v souvislosti s investicemi do projektů v oblasti fosilních paliv, které na základě řady argumentů vyzývalo aktéry zapojené v EACOP k zastavení započatého projektu a mezinárodní orgány k vyvíjení tlaku na jeho pozastavení. Uganda i Tanzanie však toto usnesení odmítly. Ačkoli zákaz všech nových projektů těžby ropy měl být schválen na poslední klimatické konferenci v Egyptě, pár dní před jejím zahájením Smíšené parlamentní shromáždění Karibiku, Tichomoří a Evropské unie (CPA-EU), které sdružuje stejný počet zvolených poslanců a poslankyň z afrických, karibských a tichomořských států a poslanců Evropského parlamentu, učinilo změnu právě v daném usnesení o změně klimatu, čímž významně podpořilo ropovod EACOP, kterému tak nyní nestojí téměř nic v cestě.

Silnice vedoucí k bráně CPF, Kasenyi, 3. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Úroveň životního standardu z jedničky na čtyřku

Ráno už netrpělivě vyhlížím Judith. Voda v nádrži došla, není se čím umýt. Začíná být děsivé vedro. Vypravím se se dvěma kbelíky asi kilometr od domu k vykopané díře v zemi, kde jsem včera viděla klečet dívku sbírat vodu miskou z hladiny. Teď je tam dívek několik, každá se dvěma kanystry. Dají mi s mými kyblíčky přednost, ale chvíli trvá je miskou naplnit. Vodu nabíráme od hladiny, kde je čistější, ale i tak dost zkalená. Pak chvíli čekáme, než hladina podzemní vody zase vystoupá. Pochopím, že jít pro vodu je aktivita na celé dopoledne. Sprchuju se pak s hrnkem, kterým se vodou z kbelíku polévám a dávám si pozor, aby voda tekla zpět do kyblíku, abych se s ní mohla umýt víckrát. Na pití se voda ze „studny“ musí převařit. Vlastně nikde tady nejde ani koupit balenou vodu, ještě tak limonádu. Dostávám hlad, ale sladké brambory, co jsem donesla včera z trhu, z větší části v noci sežraly kozy. Ten zbytek dáme vařit na oheň. Kolem je řada dalších lidí, co by se rádi nasnídali, a mě přemáhá vlastní lakomost, která mi užuž radí, kam se jít s bramborami zašít. Nakonec seženu v kilometr vzdáleném obchůdku pár vdolků a cukr do čaje pro mé hostitelky. Potkám po cestě Alice, přebíhá po rozpálené silnici, opatrně našlapuje naboso. Dělím se s ní o cukr a ona mě zve k sobě. Ukazuje mi chatrný domek na samém kraji silnice. Za chvíli mou pozornost získá její soused Fred, který mě přesvědčuje, že si musím poslechnout i jeho příběh.

Místo, kam dívky chodí denně pro vodu. Kasenyi, 5. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Mluvíme pod stromem, pod kterým ho lidé z Totalu, jejichž francouzská jména Fred precizně vyjmenovává, na několika komunitních mítincích v roce 2017 přesvědčovali, ať svou půdu neprodává státu. Slibovali, že pokud s nimi bude spolupracovat, zvýší se jeho životní standard z jedničky na čtyřku. „Co level four přesně znamená, to nám neřekli, ale mluvili o vzdělání dětí či solidních domech…“ Tak teda tak dlouho odmítal vykoupení podepsat, jak mu poradili, až nakonec nic nedostal ani od vlády, ani od Totalu. Půda je fakticky jeho, ale pěstovat na ní nemůže. Když na území vstoupí, zastaví ho vojáci. Total mu vyplatil jen několik zničených plodin. Fred chce, aby společnost splnila svoje sliby a jednala s ním férově. Byl se svým případem dokonce i ve Francii u soudu. Tam mu pomáhaly lidskoprávní organizace, ale verdikt nepřinesl úspěch. „Doufali jsme v ten soud jako v poslední naději, ale po něm jsou k nám jenom agresivnější.“ Tehdy se musel půl roku skrývat. „S dalšími samaritánskými organizacemi nechci mluvit. Někteří přijdou, vyptávají se a nakonec jen všechno vyzradí Totalu a policii.“ Policie k němu dokonce několikrát přišla s výhrůžkami, aby mlčel. Fred se chvílemi vymezuje proti Totalu negativně, zatímco vzápětí projekt chválí a vlastně by s ním rád spolupracoval. Hlas má plný rozhořčení, ačkoli se jeho trápení táhne několik let. Popřeju mu hodně štěstí a přiznám upřímně, že mu nijak pomoct nemůžu. Ptám se, proč nedemonstrují, nevyvíjejí větší tlak na místě. Připomíná mi demonstraci, kde těžkooděnci stříkali na demonstrující slzný plyn, stříleli do vzduchu nábojnice a řadu demonstrujících zatkli. „Před pár dny jsme slyšeli, že šéfové z Totalu oslavují neúspěch vyjádření Evropského parlamentu. Mají teda konečně vyhráno.“ Má pravdu, Total má k oslavě důvody. Už si může prakticky dělat, co chce.

Později se mnou podobnou zkušenost jako Fred sdílí i John. Přijde za mnou sám, ačkoli se přiznává, že tím riskuje. Přišli k němu nedávno domů vojáci se zbraněmi a vyhrožovali mu. „Chtěli jsme pozemek za pozemek, nikoli hotovost, za kterou si nic nepořídíme. Ale nic jsme nezmohli. Pak když jsem se začal hlasitě dožadovat náhrady zničených plodin a stromů, přišli mě umlčet se zbraněmi.“ Ale záhy svorně jako ostatní obdivně doplňuje pozitiva projektu: „Tahle silnice, zaměstnávání mladých, zemědělské příležitosti, to je ok, to musíme ocenit. Ale zastrašování, vyhrožování, vojáci s pistolemi?“ Projekt neobviňuje ani z environmentálních rizik: „Sucho a hlad se vracejí každých pět let. To nemusí být způsobeno jimi. Pro nás má těžba ropy své plusy a minusy, za mě je to tak padesát na padesát.“ Když mu připomínám nebezpečí úniku ropy, přiznává, že tohle téma před nimi zatajují.

Nemůžeme zůstat zticha

Nakonec se konečně potkám i s Judith. Ta je ve svém postoji nejodhodlanější. Založila několik ženských kolektivů a cítí své poslání v organizování aktivit na ochranu jejich práv. Judith má jasno, chce, aby projekt Tilenga změnil jejich životy k lepšímu. Když už jim má pod nohama proudit ropa, tak ať z toho něco mají. Ať Total zaměstná místní ženy v projektu na pomocné práce, ať se stará o záchranu životního prostředí, ať zajistí důstojné podmínky odškodňování, ať jim zajistí prostředky pro farmaření. „Když pak ale máme schůzku s lidmi z Totalu, pouze oznamují svá rozhodnutí, místo aby je s námi dřív konzultovali.“ Judith ví, že demonstracemi jen riskuje další zatčení, kterým si už dvakrát prošla, rozumnější je podle ní psaní petic. Na jejich první petici Total reagoval a splnil některé jejich požadavky ohledně zaměstnávání místních žen v projektu. Teď připravují druhou petici zaměřenou na dopady klimatické změny. Chtějí sázet stromy a Total jim má zajistit sazenice, supervizi a financování. Zástupci Totalu na její hlas slyší, berou jej v potaz, vědí, že Judith má vliv a zastupuje ženy. „Nemůžu zůstat zticha se svými problémy. Musíme být jako ženy slyšet, nesmějí nás umlčet.“ Total ji ale paradoxně využil ve své vlastní propagační brožurce. Před začátkem výstavby projektu jí v rámci své dobrosrdečné kampaně věnoval deset včelích úlů a pak si ji jako úspěšnou včelí podnikatelku zástupci Totalu vyfotili, natočili a všude možně publikovali. Proti tomu se hned ohradila a úspěšně si vymínila odškodnění. Nicméně v propagační brožurce oslavující přínos projektu jméno Judith zůstalo. Zdá se mi, že pro Judith je celý projekt příležitostí se angažovat, aktivizovat, zviditelnit, vlastně i trochu zbohatnout v rámci svých ambicí. S manželem provozuje obchod, a tak ji těší nárůst zákaznictva v okolí. Je to schopná žena, která se nenechá zastrašit a půjde si za svým. Má ráda pozornost a umí ji využít jak ve svůj prospěch, tak ve prospěch desítek žen, které za ní stojí. Očekává, že jejich životy se změní k lepšímu.

Za plotem pustina. CPF, Kasenyi. 5. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Zabránit získání úvěru od pojišťoven a bank

Projektu EACOP v podstatě nestojí nic v cestě. Poté co úspěšně odrazil usnesení Evropského parlamentu, je zřejmé, že nějaké malé překážky po trase k dokončení celé stavby ropovodu už bude snadno sfoukávat ze stolu. Nicméně v reakci na EACOP vznikla kampaň #StopEACOP, která spojila dvě stovky mezinárodních i afrických organizací občanské společnosti. Prostřednictvím mobilizace veřejnosti, právních kroků, výzkumu, aktivismu a mediální propagace vyvíjejí tlak na zastavení projektu. Vzhledem k tomu, že ropné společnosti usilují o získání úvěru ve výši 2,5 miliardy dolarů na provoz projektu, organizace oslovila finanční instituce, banky a pojišťovny s požadavkem, aby se k úvěru nepřipojily a projekt tak nekryly. Nemálo z oslovených institucí se podařilo přesvědčit, k ohrožení pokračování výstavby to však nestačí. Úsilí hnutí StopEACOP ale neustává, naopak se stupňuje a ke kampani se připojují nejen jednotlivci, ale i mezinárodní instituce.

„Dříve tudy vedla úzká prašná cesta.“ Kasenyi, 5. března 2023. Zdroj: Lucie Páchová

Ráno nasedám na stop na náklaďák svážející dělníky na dostavbu silnice v národním parku Murchison Falls. Poslouchám od nich, jaké jsou jejich čínští zaměstnavatelé držgrešle. Za mizernou mzdu pro ně pokrývají asfaltem příjezdové cesty křižující národní park. To aby byla doprava materiálu co nejdostupnější. Mávám z mostu přes Nil hrochům a přeju jim šťastná léta a čistou vodu do rypáku. Jsou nehybní, skoro jako mrtvoly.

Autorka se věnuje zvukové tvorbě