Co brát antisystémový sentiment taky pro jednou vážně?
Jedním ze základních programových pilířů většiny současných protestních stran a hnutí je nějaká variace na posílení rozhodovacích možností obyčejných lidí, ať už jde o pouhou kritiku moci politických elit, či až narativy o jejich vyloženém spiknutí, volání po elementech přímé demokracie nebo – poněkud kontraintuitivně – také po silném vůdci. Jakkoli dvojí posledně jmenované může znít rozporuplně, ve skutečnosti není – asi nikdo si nepřeje silného lídra, který by zastával jiné postoje než on sám. Jde tak ve skutečnosti jen o různou podobu obojího – snahu o to, být lépe a účinněji zastoupen, potažmo spoluutvářet dění dle svých potřeb a představ.
Do jisté míry je pochopitelné instinktivní odmítnutí těchto postojů z liberálních pozic, zvlášť když mohou nabírat podobu absurdních spikleneckých teorií, mít více či méně otevřený antisemitský nádech či nakonec skýtat totalitní nebezpečí. Přesto je velkou chybou je šmahem označit za „antisystém“, jejich kořeny se vůbec nezabývat a místo toho se soustředit na bezpodmínečnou obranu existující podoby liberální demokracie, přestože ta čím dál očividněji skutečně vykazuje zásadní demokratický deficit.
Nová společnost, starý systém
Je vlastně s podivem, že jsme si zvykli se na současnou podobu zastupitelské demokracie dívat jako na její ideální, a proto konečné vývojové stadium. Jistě, máme za sebou všeobecně známý historický vývoj, v rámci něhož se podoba politické moci průběžně cizelovala a bojovalo se o ni včetně zapracování poučení z těch nejhorších chyb. Nejde ovšem zavírat oči nad tím, že systém politických stran a voleb – byť pravidelných a formálně svobodných – v současnosti vykazuje přinejmenším dva závažné typy nedostatků.
První spočívá v tom, že tato konstrukce jaksi zůstala pozadu za vývojem společnosti posledních dekád. Vychází z představy, že ji utváří přehledný počet celkem jednoduše definovatelných voličských skupin, jejichž vždy velmi podobná životní situace předvídatelně utváří jejich politické postoje, které jsou pak relativně snadno reprezentovatelné. Ve zkratce v takto strukturované společnosti dříve dělník volil socialisty a malopodnikatel z katolického prostředí zase lidovce a všem bylo více méně jasné, co v o poznání méně komplexním světě od svých zástupců pocházejících ze stejného milieu čekat.
Jenže současná společnost je už násobně diferencovanější, identitu a postoje lidí již zdaleka neutváří jen příslušnost k třídě nebo náboženství (částečně i proto, že kupříkladu význam třídní příslušnosti se zvlášť v postkomunistickém prostoru systematicky upozaďuje). Pro Česko to dobře ukázal výzkum Různá vyprávění o jedné společnosti – při dotazování na pozice k sadě nejdůležitějších politických otázek se už napříč společností žádné jakž takž soudržné a tím i snadno zastupitelné voličské skupiny vůbec nerýsují. Lidé tak volí nahodileji, na základě jednotlivostí či prchlivých emocí, a i rébus, co a jak tedy pak vlastně jejich jménem politicky prosazovat, je tak násobně obtížnější.
To souvisí i s profesionalizací politiky na straně jedné a úpadkem polických stran na straně druhé. Vlivem toho, že se z politiky stalo elitní povolání, složení parlamentů a vlád málokdy alespoň zhruba odpovídá složení společnosti a většina vrcholných politiků skutečně bývá od běžného života odtržená, v tom má kritika politických elit své opodstatnění. Jestliže jim dříve kontakt s každodenní realitou snad ještě mohly zprostředkovat početné základny jejich partají, pak nyní to již platí pouze velmi omezeně a v postkomunistickém prostoru v podstatě vůbec – neexistuje-li už ani úzké voličské propojení na jednotlivé strany, logicky stěží může prosperovat přímo členství vyžadující ještě více loajality a angažovanosti.
Neblahá soutěž o zvolení
Další balíček potíží pak je stranické zastupitelské demokracii už vyloženě inherentní. Co má být v teorii jejím hlavním legitimačním zdrojem, totiž možnost u voleb voličsky potrestat přešlapy uplynulého funkčního období, spíš ochromuje a zabraňuje plnění dlouhodobějších cílů, které jsou však v čase klimatické krize důležitější než kdy dřív. Odkázanost politických kariér na znovuzvolení plodí i další neblahé efekty jako politikaření a rozdmýchávání umělých kauz, v době sociálních sítí ale také čím dál tím větší důraz na chytlavý marketing a pořádnou show místo politických obsahů. Tázat se též můžeme po užitečnosti vyhrocených personalizovaných soubojů vytvářejících čím dál častěji spíš a priori znepřátelené kmeny než prostor, ve kterém vedle sebe legitimně existují různé hodnoty a zájmy a nakonec se musí dospět k politickým kompromisům.
Samostatnou kapitolou pak je role peněz. Celá mašinerie stranické politiky jich vyžaduje obrovské množství, a i když přinejmenším evropské státy často sázejí na státní příspěvky na straně jedné a zastropování objemu výdajů na kampaně na straně druhé, přesto pro fungování politiky představují zásadní problém, jak je ostatně výmluvně vidět na její čím dál zjevnější oligarchizaci. V teorii si navzájem rovné hlasy voličů zkrátka v praxi souměřitelné nejsou.
I proto jsme svědky začarovaného kruhu neustále se zvyšujících nerovností, kterým politika v kleštích bohatých není schopna čelit – hlasy velkého množství poražených ani pohromadě nestačí na to, aby vyvážily vliv nízkých jednotek procent vítězů, kteří si na své jmění sáhnout nenechají a politika ho část pro své fungování potřebuje. Ad absurdum je to dotažené ve Spojených státech, kde jsou sebevětší příspěvky politickým stranám ústavou chráněny jako svoboda slova.
Shromáždit občany a nechat je rozhodnout
Odpovědí na všechny zmíněné problémy může být jen do určité míry větší počet referend, se kterými je spojen vlastní nezanedbatelný počet problémů, počínaje jejich binaritou neodpovídající komplexitě většiny současných problémů a konče i v tomto případě rolí peněz. Nadějnějším nástrojem jsou podle rozrůstající se skupiny intelektuálů, od předního německého sociologa Steffena Maua po vlivného polského sociálního teoretika Jana Sowy, naopak takzvaná občanská shromáždění.
Ačkoli se detaily toho, jak by měla vypadat jak ona samotná, tak jejich včlenění do politického systému, v detailu liší, na základních parametrech je shoda: jejich složení má být zároveň náhodné i pro danou společnost reprezentativní a jejich podíl na politickém rozhodování od začátku jasně časově omezený. To má eliminovat odtrženost těchto těles od reality i všechny negativní efekty boje o znovuzvolení včetně vlivu peněz. Koneckonců i ve starověkém Řecku, které nám dodnes platí za předlohu demokracie, se do politických funkcí losovalo. Zároveň mají vyloučením politických stran jako prostředníků, kteří už ale ve zprostředkování selhávají, umožnit také lepší zohlednění všech pro současnost typických rozmanitých postojů, zájmů a identit.
V jednotlivých pilotních pokusech, které se v menším či větším už uskutečnily, se ukazuje, že – samozřejmě za předpokladu dostatku času, klidu a finanční i odborné podpory – různorodé skupiny občanů jsou poněkud překvapivě schopné vést poměrně respektující a konstruktivní debatu a shodnout se na funkčních kompromisech. Zároveň lidé zhusta reportují, jak dobrý pocit jim být se svým pohledem brán takto vážně dává, že se svěřenou odpovědností nakládají velmi obezřetně a že je takové zapojení do rozhodovacího procesu motivuje angažovat se dál. To je skutečně velký kontrast s dojmem prohlubující se polarizace a nepřekonatelných příkopů, setkávají-li se spolu lidé nad politickými otázkami pouze ve zkratkovité komunikaci na sociálních sítích či zprostředkovaně skrze mezi sebou o zvolení soupeřící politiky.
Nabídnout pro správný instinkt lepší řešení než populisté
Nejvhodnější nastavení podobných nástrojů se teprve musí vykrystalizovat, naprosto stěžejní je přitom hlavně otázka, zda by měly mít pouze doplňkovou či poradní funkci ke stávajícím institucím a také jak takové velké společenské změny v současné situaci vůbec dosáhnout a jak ji provést, když by z principu věci nutně znamenala jak omezení moci současných vlivových skupin na politiku, tak samotné politické třídy. To by nás však nemělo odradit od toho, abychom ji promýšleli, advokovali za ni a třeba ji i v malém pilotovali.
V každém případě bychom měli přestat zbožšťovat volby a zároveň a priori démonizovat volání po změně. Kritici současné demokracie zkrátka mají často velmi správný instinkt, že je na ní řada věcí špatně, byť ten je pak z nedostatku dobrých alternativ vede pomýleným směrem. Když se bude tento instinkt kanalizovat naopak směrem správným, můžeme na tom nakonec vydělat všichni. Podle zmiňovaných sociálních vědců by totiž právě to mohlo být zdaleka nejefektivnějším nástrojem proti svodům populistů.
Autorka je politologička
Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.