Chudáčci – láska, sex a svoboda v temně pohádkovém světě

Řecký filmař Jorgos Lanthimos s každým dalším filmem stvrzuje svou pozici festivalového i diváckého oblíbence. Jeho poslední snímek Chudáčci (v originále Poor Things) vyhrál na filmovém festivalu v Benátkách hlavní cenu Zlatého lva, dále získal Zlatý glóbus pro nejlepší komedii a připsal si na své konto jedenáct oscarových nominací. Chudáčci v mnohém navazují na režisérova obvyklá témata. Prim zde opět hraje boj o moc a snaha řídit ostatní. Zároveň ale dochází k zajímavému posunu. Zatímco v dosavadní Lanthimosově tvorbě byli hrdinové a hrdinky drceni světem a jeho často bizarními pravidly, v Chudáčcích hlavní hrdinka tento svět teprve objevuje a zároveň následně sama přetváří.

Bella Baxter v podání Emmy Stone (která je zároveň producentkou snímku) je výsledkem vědeckého experimentu. Vědec v podání Daniela Defoea z ní učiní ženu s mozkem dítěte. Dospělá Bella se tak učí chodit, mluvit a především objevuje spletitá, často nepochopitelná nebo vyloženě nesmyslná pravidla přediva mezilidských vztahů. Zatímco vědec, otec-stvořitel, nechce Bellu posílat do světa a rád by nad ní měl kontrolu, hrdinka si svůj odchod vynutí. Touží všechno zažít, vidět, ochutnat.

Tehdy se výrazně mění styl filmu. Když Bella odjíždí se svým „svůdcem“ Duncanem, který její touhy po dobrodružství využije, do jakéhosi alternativního Lisabonu, opouští snímek černobílou stylizaci a obraz nabírá barvy. Také způsob snímání se posunuje; záběry skrz iluzi kukátka nebo rybího oka, které převažovaly ve vědcově domě, mizejí. Kamera se k hrdince, která v Lisabonu objevuje sexuální potěšení, přibližuje a přibývá detailů.

Snímek vycházející z literární předlohy Poor Things od skotského autora Alasdaira Graye sleduje Bellino zrání. Ačkoli je její život určován zvnějšku (jejím stvořitelem, milencem, následně klienty nebo bývalým manželem), jsou pro Bellu-dítě tyto situace polem, kde může prozkoumávat jejich nesmyslnost. Nechápe tak, proč na ni Duncan žárlí, proč mu vadí, když se svým tělem nakládá, jak sama uzná za vhodné, nebo proč chce, aby si nečetla a trávila veškerý čas jenom s ním.

Naučit se „správným“ způsobům

Vstupovat do fikčního světa plného nových pravidel spolu s postavou, která je zde poprvé, je obvyklý vypravěčský postup. Díky takovému hrdinovi nebo hrdince se dozvídáme základní pravidla, tabu a hrozby a díky nim si pak formujeme názor, nakolik je takový svět uvěřitelný či žádoucí. To v Chudáčcích na to jdou Lanthimos spolu se scenáristou Tonym McNamarou jinak. Přivádějí Bellu do světa, který diváci a divačky znají (jistě, je to jakási alternativní verze devatenáctého století, ale platí tady mocenské vztahy, na které jsme zvyklí ještě o dvě stě let později). Bella nerozumí tomu, proč by ji měl někdo vlastnit, proč by neměla říkat, co si myslí. Je pro ni obtížné naučit se „správným“ způsobům. Při sexu, tanci nebo četbě zažívá radost tak čirou a nesmírnou, jakou může jen člověk, který něco silně vzrušujícího zkouší docela poprvé. Svět, který se zdá zprvu úžasný, však brzy dostává temnější obrysy. Jde o scény, kdy se Bella setká s chudobou a umírajícími dětmi, kterým chce v naivně dojemném gestu odevzdat všechny peníze, nebo když v nevěstinci zjišťuje, že někteří muži mají „rádi, když si žena sex neužívá“. Bella si tak začne klást otázku „proč“ – a když jasné odpovědi nepřicházejí, upadá do zmatku a trudomyslnosti.

Ačkoli tady by se mohl motiv genderového protipólu k Frankensteinově monstru dohrát do konce, Bella není stavem světa nikdy zcela deprimována. A protože je zároveň jednoznačně krásná, nebudí její přítomnost mezi „obyčejnými“ lidmi údiv, zděšení ani znechucení. S tím, co jí dal její stvořitel do vínku – tedy pěkný vzhled a slušný obnos peněz –, se dokáže dlouhou dobou protloukat. A když se rozhodne začít si vydělávat svým tělem, jde opět o její volbu; o způsob obživy, který si na omezenou dobu sama zvolí.

Nebýt není nástrojem, ale loutkovodičkou

Z hlediska vývoje charakteru je pozoruhodné, že ačkoli se Bella teprve učí fungovat ve společnosti, její vlastní základní hodnotové nastavení se nemění. Po celý příběh jsou pro ni nejdůležitější svoboda, sexuální volnost, poznání. Kdo se mění, jsou postavy kolem ní, především muži. Ať už je to její stvořitel, snoubenec, svůdce, nebo bývalý manžel, ti všichni si musí v určitý moment předefinovat, co to znamená někoho milovat – a jestli jsou takového citu vůbec schopni.

V roce 2007 použil americký kritik Nathan Rabin výraz „manic pixie dream girl“. Tímto označením kritizoval takové zobrazení ženských postav, které existují jen proto, aby emocionálně podporovaly protagonistu nebo mu napomáhaly dojít k důležitým poznáním a rozhodnutím. Z termínu, který byl původně hluboce kritický, se během let stalo celkem neutrální označení pro sympaticky výstřední ženskou postavu.

Muži kolem Belly v ní takový typ často vidí a ona je navíc často skutečně navede tam, kam by si bez ní netroufli. Zároveň to však nedělá proto, aby je nonstop podporovala; činí tak z hluboké vášně pro vědění a poznávání. Není tedy nástrojem, který rozezvučí až příchod mužského hrdiny, ale loutkovodičkou. Bella totiž dostala možnost, která je nejen manic pixie dream girls, ale ženským postavám obecně často odepřena. Zařídit si život podle svých pravidel.

Všechno, co je možné, je nutně přirozené 

Na Chudáčcích je úžasná práce se scénografií, výpravou, kostýmy a make-upem. Lanthimos podobně jako v předchozí Favoritce věnuje velkou péči charakterizaci svých postav právě skrze kostýmy a masky. Ve Favoritce to byli muži u dvora, kteří se líčili, strojili a vyhýbali otevřeným konfliktům – na rozdíl od ústředního ženského tria. Chudáčci jdou ve zdůrazňování rozporů a kombinování zdánlivě neslučitelného ještě dál.

Základem je domácnost vědce, který Bellu stvořil, kde žijí zvířata jako kříženci mezi prasetem a slepicí nebo kachny a kozy. Sám vědec má výrazně zjizvenou tvář a spoustu zdravotních problémů, za což – jak se postupně dozvídáme – může jeho otec, který na svém synovi experimentoval. Tato domácnost, kde nikdo a nic není běžné a očekávatelné, kde se střídají textury a tvary a kde se nejvíc cení originalita, je potom pro Bellu symbolem bezpečí a přijetí. Tam, kde se neustále experimentuje, totiž nejde někoho odmítnout jako nepovedeného nebo nepřirozeného. Všechno, co je možné, co může existovat, je nutně přirozené a je třeba tomu věnovat pozornost a péči.

Kostýmy Belly Baxter mají v sobě viktoriánské prvky, ale zároveň nejsou v tomto bohatém fantaskním světě věrným zachycením dobové módy. Bella začíná nejdřív s oblečením, které v lecčem připomíná napůl oblečené dítě. Když se poprvé dostane do Lisabonu a nemá nad sebou nikoho, kdo by na její svršky dohlížel, páruje spolu zdánlivě těžko kombinovatelné kusy a postupně ohledává, v čem se nejlépe cítí. Kostýmní designérka Holly Waddington v rozhovorech popisovala, že Bella se nemá šanci zorientovat v komplikovaných pravidlech viktoriánské módy – a tak si namísto několika důmyslných vrstev obleče kraťasy. Podobný dojem volnosti a svobody vzbuzuje celá výtvarná stránka snímku. V tomto ohledu je obdivuhodné, jak pevnou uměleckou pozici Lanthimos během let získal. Chudáčci s rozpočtem 35 milionů dolarů tak ukazují, jak úchvatně může vypadat snímek, když jsou vizuální nápady nespoutané a přitom pevně usazené v logice fikčního světa.

Hradba majetku, za kterou se jde skrýt

Snímek je tak v mnoha ohledech velkým úspěchem – předkládá osobitý svět a příběh, které nám připadají zároveň povědomé i nové, mají řadu komediálních momentů, jež dobře fungují, a zároveň se jim daří přivést k životu hrdinku, která nemá srovnání.

O Chudáčcích se často píše jako o manifestu feminismu, jakémsi reparátu příliš nezacílené Barbie. Jenže Chudáčci fungují mnohem spíš jako dobrodružně-pohádkový traktát o tom, že snaha vlastnit druhého je v přímém rozporu s možnostmi lásky, než jako feministický komentář. Snímek totiž spíše konstatuje, než hledá. Bella je od začátku přesvědčená o potřebě svobody – nemusí k tomu zvolna dospívat. V pravém slova smyslu tak Bella není protagonistka, která podstupuje hlubokou proměnu – ačkoli si osvojuje řeč, pohyb, společenská pravidla, tak její vnitřní podstata se nemění, její kompas a směřování zůstávají stejné. V pohádkovém světě snímku je tak sama Bella pohádkovou bytostí, které je dovoleno, aby zůstala dítětem navždy. Aby nás navždy bavila svou upřímností, odvahou a sexuální otevřeností. Bella má totiž nad jinými ženami náskok v tom, že na rozdíl od nich nevyrůstala roky v patriarchátu. Její feministická potřeba jít svou vlastní cestou je pro ni zároveň jedinou možnou. Začala totiž sama o sobě rozhodovat dost brzy na to, aby nemusela naplňovat zavedené vzorce. Díky tomu může poukazovat na to, v čem patriarchát nedává smysl, nebo z něj mít vyloženě legraci. Nejčastěji tak dělá skrze sex.

Tato část je občas kritizována jako sdělení, že k ženské emancipaci lze snad dojít pouze pomocí sexu. Kritické rozčarování se dá na jednu stranu chápat, ale zároveň snímek neříká, že cestou jsou pouze sexuální vztahy. Co však Chudáčci naopak dokládají značně přesvědčivě, je, že emancipace (kohokoli) se neobejde bez značného obnosu peněz. Vědec, sama Bella i další stvoření jsou ostatně chráněni před výsměchem, šikanou nebo násilím právě hradbou majetku, za kterou se mohou kdykoli skrýt.

Chudáčci jsou snímek, který bude s velkou pravděpodobností během let nabývat na významu coby dílo s nezapomenutelnou hrdinkou, rukopisem i humorem. Pokud si lze představit mix artového snímku s diváckým úspěchem, existuje několik filmů, které tyto dvě obtížně dosažitelné kvality dokázaly skloubit. Z posledních let namátkou Toni Erdmann, Parazit nebo Trojúhelník smutku… Teď se k nim přidávají také Chudáčci.

Autorka je spisovatelka, scenáristka a feministka