Čeští Piráti v zajetí pravice. Jejich osud bude důležitý i pro Progresivní Slovensko

Vojtěch Petrů24. januára 2024408
Bývalé republikové predsedníctvo Pirátskej strany. Zdroj: Flickr.com

Úspěch a síla České pirátské strany je unikátní. V evropském, a vlastně v celosvětovém kontextu se jí mohou rovnat pouze pirátské franšízy na Islandu a v Lucembursku, populačně mnohem slabších zemích, a vzhledem k silně poměrnému systému v evropských volbách mají Piráti od roku 2014 svého jednoho europoslance v Německu, kde už dříve také uspěli na komunální úrovni v Berlíně. Švédská „originální“ pirátská strana měla svého času dva europoslance, dnes už je však dávno za svým zenitem.

Piráti v České republice mají dnes zastoupení v obou parlamentních komorách a navzdory slabé pozici v Poslanecké sněmovně, o níž ještě bude řeč, také hned tři posty ve vládě – vicepremiéra a ministra pro místní rozvoj a digitalizaci pro předsedu strany Ivana Bartoše, ministra zahraničí Jana Lipavského a nevýznamnou pozici ministra pro legislativu, již za Piráty zastává Michal Šalomoun –, v Evropském parlamentu, silnou pozici ve většině statutárních měst a zastoupení ve všech krajích, v Plzeňském kraji mají dokonce hejtmana. Velmi slabému výsledku 0,31 procenta, jehož dosáhla při těžké konkurenci etablovaného Progresivního Slovenska pirátská strana na Slovensku, ale i pozici pirátských stran v naprosté většině postkomunistické východní Evropy – vyjma leda Slovinska – se postavení českých Pirátů zcela vymyká.

Jenže navzdory výsledkům, které stranu ve specifických českých politických reáliích dělají neúspěšnějším článkem pirátského hnutí na světě, čelí Česká pirátská strana mnoha vnitřním problémům a dilematům s nejasnými řešeními a výsledky. Jádro debat leží fakticky v ideovém sporu o pojetí spíše vágně definované a mocí neozkoušené pirátské politiky, na jedné straně mezi pragmatiky, reprezentovanými do značné míry i současným dlouholetým předsedou Ivanem Bartošem, kteří podporují účast Pirátů ve většinově pravicové vládě s ostrými konzervativci z KDU-ČSL i silně mocensky orientovanou ODS s pestrou historií všemožných korupčních skandálů, vůči níž se Piráti při svém vzniku dlouho vymezovali. Ti pojímají Piráty jako středovou, liberální stranu, jejich představa je blízká pozici třeba Progresivního Slovenska nebo rakouskému hnutí NEOS.

Na druhé straně jsou pak více levicově-liberálně či progresivně orientovaní straníci, kteří chtějí návrat k punkovějším pirátským kořenům, stavějí se negativně k účasti Pirátů v pravicové vládní koalici, mají za to, že se z nich ve vládě stává pouhý satelit dominantní ODS, vůči níž nejsou schopni nic prosadit. Mají základnu v europarlamentní družině Pirátů, hlavními tvářemi jsou europoslanci Markéta Gregorová a Mikuláš Peksa. Ti mají fakticky blíže k pojetí pirátské strany jakožto české obdoby zelených stran, jaké fungují v Německu, Rakousku, Francii, Skandinávii a dalších západoevropských zemích.

Tyto spory v souvislosti s účastí v nepopulární vládě kulminovaly kolem sjezdu v první polovině ledna, na němž si strana zvolila nové vedení. Post předsedy obhájil Bartoš, výsledky volby čtyř místopředsednických křesel, která získaly čtyři ženy, z toho tři v různé míře zřetelně kritické k účasti Pirátů ve vládní koalici, však poukazují na to, že nespokojenost přítomná v pirátských řadách není bouří ve sklenici vody, ale naopak se projevuje už i při volbě nejvyšších stranických postů.

Vzestup a pád českých Pirátů

Piráti a jejich vzestup v České republice v posledních letech do pozice jedné z nejsilnějších politických stran představují v mnohém těžko uchopitelný a komplexní fenomén. Zkraje minulé dekády, když postupně vznikaly pirátské strany po švédském vzoru po celé Evropě, byli čeští Piráti ještě leda punkovým spolkem nerdů s nekonvenčním vzezřením a s „rebelským“ étosem. V mediálním prostoru byli spojení s velmi úzkým okruhem témat, jako je digitalizace státu, odpor ke snahám o zpřísňování legislativy kolem autorských práv nebo legalizace marihuany. Nezaměnitelného dredatého předsedu ještě mimoparlamentních Pirátů Ivana Bartoše si do večerních Televizních novin na TV Nova zvali svého času vždycky, když potřebovali někoho, kdo by natřel nakrátko ostříhané politické dinosaury v oblecích za to, jak země zaostává v digitalizaci.

V roce 2014 Piráti jen těsně nepronikli do Evropského parlamentu, ale zažili naopak první úspěchy na komunální úrovni, mezi nimiž vynikl zisk mandátů v pražském zastupitelstvu nebo vítězství v městečku Mariánské Lázně na západě Čech. Před volbami 2017 už představovali novou výraznou sílu na pozadí turbulentních přeměn tehdejšího českého stranického systému: při propadu dosavadních dominujících stran, nejdříve ODS a posléze sociálních demokratů, citelném slábnutí TOP 09 i komunistů a strmém růstu stále nového hnutí ANO oligarchy Andreje Babiše a působení hnutí Tomia Okamury, který od devadesátých let do dolní parlamentní komory poprvé opět přivedl krajní pravici. Piráti se prezentovali jako liberální, protestní strana, která chce provětrat českou politiku a bouří se na jedné straně vůči korupčnickým praktikám, na straně druhé vůči konzervativní hegemonii a která u toho se svým dredatým předsedou působí autenticky.

Symbolem úspěšné pirátské kampaně se stal „vězeňský autobus“, kterým objížděli zemi a na jehož těle byli vyobrazeni vrcholní politici a s nimi spojené korupční kauzy, včetně tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotky a lídra hnutí ANO Babiše. Vedle hříšných politiků bylo vepředu ilustrované prázdné místo, nad nímž bděl dredatý předseda Bartoš s přísně založenýma rukama a obuškem u pasu. „Nějaký lump třeba z vašeho města?“ stálo u prázdného sedadla. Ostrou a výraznou kampaň mimochodem někteří politici nemohou Pirátům dodnes zapomenout, mezi nimi třeba exministr financí a zakladatel TOP 09 Miroslav Kalousek, jenž byl na pirátském předvolebním autobusu také mezi vyobrazenými.

Tři měsíce před volbami Piráti dle předvolebních modelů začali stabilně překračovat pětiprocentní uzavírací klauzuli a ve volbách skončili nakonec hned třetí se ziskem 10,79 procenta. Odešli do opozice vůči vznikající kostrbaté většině ANO a ČSSD opřené o podporu komunistů a dvaadvacet pirátských poslanců se zapsalo jako pracovitých, aktivně předkládajících své propracované návrhy zákonů a kritizujících vládu vždy s daty v ruce. Ve stejné době Piráti zažívali svůj zlatý věk: jejich preference se stabilně držely okolo patnácti procent, místy sahaly až k dvaceti procentům a ohrožovaly pozice ODS, která se v čele s Petrem Fialou snažila stavět do role hlavní opoziční alternativy a zároveň čelila odchodu části vyhraněného křídla v čele s Václavem Klausem mladším do nově založeného hnutí Trikolora.

V komunálních volbách 2018 Piráti poprvé pronikli do zastupitelstev řady velkých měst a v Praze skončili těsně na druhém místě. Díky jednání obešli vítěznou ODS a utvořili koalici v čele s prvním pirátským primátorem Zdeňkem Hřibem. O rok později Piráti získali tři místa v Evropském parlamentu a v roce 2020 silné pozice ve většině krajů, v některých z nich dosáhli i na první náměstky hejtmanů.

Zvrat v až pohádkovém příběhu českých Pirátů přišel s blížícími se klíčovými sněmovními volbami v říjnu 2021. Hrálo se o porážku oligarchy Andreje Babiše a jeho neliberálních tendencí, jež se blížily politice Viktora Orbána v Maďarsku, s tím podstatným limitem, že hnutí ANO na rozdíl od Fideszu zdaleka nedosahovalo na parlamentní většinu. Demokratické opoziční strany se postupně seskupily do dvou bloků s ambicí po volbách sestavit společnou vládu a vyšachovat dlouhodobě dominujícího Babiše. Na jedné straně vznikla pravicová trojkoalice Spolu složená z ODS, KDU-ČSL a TOP 09 v čele s předsedou občanských demokratů Petrem Fialou a na druhé straně liberální, středový blok Pirátů a hnutí STAN. Spojenectví sice mělo uvnitř Pirátů kritiky, ale v preferencích dlouho předstihovalo koalici Spolu, o lídru Ivanu Bartošovi (Piráti) se mluvilo jako o budoucím premiérovi a hlavním vyzyvateli Andreje Babiše.

Zatímco na jaře před volbou preference Pirátů a STAN atakovaly třicetiprocentní hranici a jasně převyšovaly konkurenční trojkoalici Spolu, postupně na favorizující liberální koalici dolehla nijaká kampaň, strategické chyby a drobné, byť ve veřejném prostoru silně rezonující kulturní kauzy.

Jednou ze strategií Andreje Babiše byly systematické rétorické útoky na Piráty a jejich vykreslování jakožto poblouzněných západních progresivistů, kteří budou stěhovat lidem do domů uprchlíky, budou poklonkovat Bruselu, podporovat green deal, či kteří dokonce údajně chtějí institucionalizovat polyamorii. Podobné kauzy, postavené tu na přejmenování pirátské mládežnické organizace v genderově inkluzivním duchu na Mladé Pirátstvo, tu na starším rozhovoru jednoho z pirátských poslanců Mikuláše Ferjenčíka pro LGBTQ online deník LUI, v němž se vyjádřil pro zavedení registrovaných partnerství pro lidi žijící v polyamorních vztazích, silně rozdmýchávaly mediální kanály spojené s Andrejem Babišem či z portfolia fosilního oligarchy Daniela Křetínského.

Výsledkem bylo, že Piráti a STAN skončili s velkým odstupem za vítěznou koalicí Spolu i druhým ANO na třetím místě se ziskem 15,62 procenta a zaostali tak i za střídmými odhady, podle nichž by koalice mohla získat kolem dvaceti procent. Nejhorší ranou pro Piráty však nebyl procentuální výsledek, ale pořadí kandidátek, s nímž zamíchali voliči prostřednictvím preferenčních hlasů, a to skutečně drtivě: z celkem 37 mandátů pro koalici připadly pouhé čtyři Pirátům a třiatřicet naopak Starostům, kteří dle preferencí platili dlouhodobě za dvakrát slabší stranu než Piráti. Následné analýzy poukázaly na to, že zatímco pirátští voliči sázejí mnohem více na značku, voliči STAN potom spíše na silné osobnosti na kandidátkách a v mnohem větší míře využívají právě preferenční hlasy.

Ponížení Piráti tak ztratili osmnáct sněmovních mandátů a ve vládě by bývali vlastně ani nebyli potřeba: sněmovní matematika byla taková, že dohromady relativně pohodlnou většinu 104 hlasů by dali i ODS, STAN, KDU-ČSL a TOP 09, bez přívěšku čtyř pirátských poslanců. Ostatní lídři ale vzali Piráty na milost a předsedovi Bartošovi se podařilo vyjednat důstojnou kompenzaci v podobě dvou významných ministerských křesel a jednoho doplňkového a řady ministerských náměstků: vzniknout tak díky účasti ve vládě mohla řada pozic, v nichž se uplatnili kvůli kroužkování vypadnuvší pirátští poslanci: nakonec takovým případem je i současný ministr zahraničí, v minulém období poslanec za Piráty Jan Lipavský. Pravděpodobně i z toho důvodu v následném pirátském referendu zvítězili jednoznačně s více než osmdesáti procenty podporovatelé vstupu do vlády navzdory silným hlasům dřívějších kritiků koalice se STAN proti vstupu do vlády a na lednovém sjezdu byl do čela strany znovuzvolen architekt koalice Ivan Bartoš i vůči němu loajální vedení.

Pravicová setrvačnost

Tolik příběh politického vzestupu a pádu nejsilnější evropské pirátské strany. Ten je zásadní pro pochopení současných – výše načrtnutých – vnitrostranických debat. Mezitím se debata o pirátské účasti ve vládě Petra Fialy pravidelně vrací, sama Fialova vláda má na české poměry rekordní nedůvěryhodnost a protestní a stávková vlna mobilizujících studentů, odborářů i krajní pravice dává upomenout na neslavnou éru poslední vlády občanských demokratů vedené Petrem Nečasem.

Do toho se projevují staré známé mocenské manýry ODS a veřejným prostorem zvláště v uplynulém roce rezonovaly kauzy spojené s působením ministra spravedlnosti Pavla Blažka a jeho náměstka Antonína Stanislava (oba ODS). K frustraci zejména liberálnější části elektorátu, který má k Pirátům nejblíže, pak nepřispívají ani sílící kulturní konflikty kolem debat o manželství pro všechny, surogátním mateřství nebo ratifikaci Istanbulské úmluvy, kterým se v parlamentu se silnou pozicí ODS i poněkud konfesních lidovců daří.

Debaty o směřování pirátské strany, reálně přesahující aktuální angažmá ve vládě, pak vyvrcholily při volbě nového vedení letos zkraje ledna. Post znovu obhajoval dlouholetý předseda Bartoš, vicepremiér z Fialovy vlády, a proti němu stanula europoslankyně Markéta Gregorová, která je známá jako zástupce spíše levicovějšího křídla kritického k současnému směřování strany ve vládě Petra Fialy.

Post sice obhájil – ve druhém kole a zhruba s dvoutřetinovou podporou – Bartoš, zbylá obměna vedení však poukázala na to, že nálady ve straně se mění a na přední místa se dostávají i zástupci kritických proudů: místopředsednické posty získaly postupně poslankyně Klára Kocmanová, zmíněná neúspěšná uchazečka o post předsedkyně Gregorová, doplněné lokálními političkami Janou Holomčík Leitnerovou a Dominikou Poživilovou Michailidu. Mimochodem, převaha žen ve vedení je v případě českých Pirátů, známých problémem se zastoupením žen a přece majících genderovou rovnost jako jedno ze svých témat, milníkem.

Právě Kocmanová, Gregorová i Poživilová Michailidu jsou považovány za zástupkyně křídla kritického k vládní koalici. Na pirátskou účast ve vládě však jejich zvolení vliv patrně mít nebude, už kvůli pirátským specifickým vnitřním procesům definovaným slabým postavením předsednictva při vnitrostranické přímé demokracii, kdy by takový návrh musela schválit členská základna. Sama Gregorová se pak při své předsednické kandidatuře vyjádřila ve smyslu, že odchod vlády nemůže být nahodilý, ale musí mít jasný rámec a být případně pro voliče srozumitelný.

Volbě vedení předcházela na internetovém pirátském fóru debata, již ilustruje následující citace z příspěvku výrazného člena Pirátů a náměstka primátora Plzně Pavla Bosáka: „Bude-li se strana ubírat směrem, kam jej táhne levicová frakce reprezentovaná právě Markétou (Gregorovou), pak nevidím důvod pro existenci Pirátské strany jako takové. V ČR už přeci máme Stranu zelených, od které bychom se potom už vůbec nelišili, vyjma brandingu. Nebo někdo dokáže najít téma, kde se pirátská levicová frakce se Stranou zelených neshodne?“

Kontext, v němž se pohybuje Česká pirátská strana, je takový, že je odsouzena ke spolupráci s pravicovým blokem, jelikož na levici se demokratická alternativa nerýsuje: ANO je oligarchický projekt, jehož údajnou levicovostí je leda sociální populismus spojený stále zřetelněji s ultrapravicovou rétorikou, sociální demokracie se stále drží spíš pod než nad pětiprocentní hranicí, navíc se bohužel zdá, že straníci se vzhlížejí spíše než na Západě ve slovenském úspěchu stran se značkou „sociální demokracie“, v horším případě ve SMERu, v tom lepším v Hlasu. Loni v červnu strana změnila branding, autentickou proměnu ani silného lídra však nevidět. O KSČM, která se již naprosto otevřeně spojuje s krajní pravicí a konspirační scénou, škoda hovořit.

Takové rozložení sil jde ruku v ruce s mentálním nastavením velké části české společnosti, která si garanci demokratické, prozápadní, odpovědné politiky úzce spojuje s pravicí, zatímco nedemokratickou, proruskou, „rozhazovačnou“ (logickým důsledkem totiž je, že v jednom balíčku s fanděním Putinovi se takto snadno šmahem odsoudí i levicová ekonomická politika, což nakonec vidíme i na Slovensku), postkomunistickou politiku dělá jakoby snad z podstaty levice, k níž se situačně řadí i hnutí ANO, ne-li v očích části pravice neodborně dokonce hnutí SPD.

Navíc, jak poukazují dlouhodobě průzkumy, naposledy ten říjnový od Centra pro výzkum veřejného mínění, za pravicově orientované se častěji považují mladí Češi a Češky a lidé spíše s vyšším vzděláním. Podle stejného průzkumu se voliči koalice Pirátů a STAN z většiny 55 procent považují za pravicově či středopravicově orientované, další čtvrtina inklinuje ke středu, za levicově či středolevicově orientované se považovala pouhá pětina. Piráti tak navzdory středové až středolevé bázi své politiky oslovují dle dat spíše pravicové voliče.

Jakkoli jistě hrají roli již zmíněné apriorní předsudky vůči levici jakožto nálepce a kultura podpory určitých stran v konkrétních segmentech společnosti, což je příklad TOP 09, která si z dob dobré kampaně svého zakladatele Karla Schwarzenberga drží image „cool strany pro mladý“. Dnes se vám stále snadno stane, že když se zeptáte mladého člověka, koho by volil, bez váhání zmíní TOP 09, ačkoli když přijde na osobní názory například ve věci slev na jízdném nebo ekonomické politiky, zjistíme, že s názory pravicových topkařů se dotyčný zase tolik neztotožňuje.

Mimochodem, obdobný efekt „nepopsaného listu“, jenž je produktem úpadku tradičních stran i depolitizace společnosti, byl zmiňován jako možná příčina vzestupu a tvrdého pádu Pirátů krátce před volbami 2021: lidé si do v té době nejsilnější protibabišovské alternativy promítali své vlastní názory, čímž vznikla krátkodobá, situační, neforemná koalice, která se rychle zhroutila tím, jak Babiš a jeho kanály list „popsali“ údajnou ultralevicovostí, komunismem a vítáním migrantů.

Každopádně vnitrostraničtí zastánci středového směřování chtějí s Piráty otevřeně jít naproti české realitě, která Piráty táhne doprava, což se pojí s pozitivním přístupem k vládní koalici i se snahou o změnu stanov a pirátských vnitřních procesů po vzoru tradičních stran se silným předsednictvem. Transparentní fungování skrze veřejné internetové fórum a přímá vnitrostranická demokracie totiž čelí paternalistické kritice i nepochopení ze strany mediálních komentátorů i zástupců koaličních partnerů.

Naproti tomu křídlo kolem Markéty Gregorové akcentuje „autentické pirátství“ a odmítá konformismus vůči současným pravicovým koaličním partnerům a radám, že by Piráti měli „dospět“ a rezignovat na současnou podobu vnitrostranických mechanismů, které jsou otevřené všem členům, nikoli pouze vyvoleným lokálním delegátům jako jinde.

Jak pirátské vnitřní uspořádání dopadne, je přitom důležité pro celou českou politiku, v níž dnes zoufale chybí viditelná demokratická alternativa vůči vládě, a relevantní také pro slovenskou realitu. Roli, jakou v Česku plní Piráti, ve slovenském kontextu zastává Progresivní Slovensko. To jistý posun od progresivní strany ke spíše liberálně-technokratickému pojetí prodělala už dříve: a podobně jako u českých Pirátů závisí její případné vládní angažmá na spojenectví s politickou pravicí a konzervativci.

Autor je redaktor Deníka Referendum

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.

V rámci projektu Perspectives si k téme Ohrozenie demokracie môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Václav Lang: Slovensko na scestí (Revue Prostor)
Bátorfy Attila: Médiahelyzet Magyarországon – #01 Médiaháborúk és a média konfliktusai [State of Media in Hungary – ep.1: Media wars and conflicts] (EPER)
Karolis Vyšniauskas, Eglė Murauskaitė: Izraelis ir Gaza: Eglės Murauskaitės ir Ievos Koreivaitės dialogas [Israel and Gaza: a dialogue between Eglė Murauskaitė and Ieva Koreivaitė] (NARA)
Jarosław Kuisz: Trybunał Konstytucyjny to nie spółka skarbu państwa, w której zwycięzca wyborów zmienia zarząd [The Constitutional Court is not a state-owned company in which the winner of the election changes the board of directors] (Kultura Liberalna)
Redakcia: Państwo zaminowane prawnie. Jak rządzić po PiS-ie? [The state has become a legal minefield. How to govern after populists?] (Kultura Liberalna)
Jarosław Kuisz: Jak skończyć z propagandą? Czy potrzebujemy mediów publicznych? [How to end propaganda? Do we need public media?] (Kultura Liberalna)
Isabella Caldart: Žádné ojedinělé činy (JÁDU)
Tomáš Gabriel: Konec konce světa (Revue Prostor)

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: