Češi rádi mluví o hrozbě pro slovenskou demokracii. Za dva roky je čeká stejný scénář

Vojtěch Petrů27. septembra 2023383

Česká i evropská média jsou té zprávy poslední týdny a měsíce plná. Trojnásobný slovenský expremiér Robert Fico, ten, který patronizoval únos státu a podílel se tak na vytvoření mafiánských struktur a prostředí, v němž bylo možné něco jako vraždy investigativního novináře Jána Kuciaka, má po občanském vzedmutí a porážce z roku 2020 v nadcházejících předčasných slovenských parlamentních volbách šanci zvítězit a sestavit vládu.

Jestliže dosavadní vlády, spojené nejdříve s osobou Igora Matoviče, posléze jeho stranického kolegy Eduarda Hegera, představovaly neudržitelný chaos, hádky a zjevnou nekompetenci, tak alespoň byly jednoznačně prozápadní, prodemokratické a zajišťovaly pokračování protikorupční očisty ve státních institucích, která nastala od Ficova odstřihnutí od moci.

To vše by bylo při potenciálním návratu strany SMER k moci v ohrožení. Bývalý premiér Fico totiž vsadil na kampaň krajně pravicové a proruské rétoriky, po volbách by se nejpravděpodobněji spojil s nacionalisty a otevřeně se chystá na odvetu vůči médiím a orgánům činným v trestním řízení, jejichž práce pomohla mapovat korupčnické DNA strany SMER. Panují tak logické a velmi důvodné obavy, že Slovensko může po volbách následovat z hlediska demokratického sestupu Maďarsko Viktora Orbána.

Byť aktuálně je v centru zájmu Slovensko, jež čekají předčasné volby, velmi reálná rýsující se hrozba maďarského či polského scénáře a návrat spojenectví oligarchie a ultrapravice hrozí také v sousední České republice. A to v řadě ohledů palčivěji a bezprostředněji než aktuálně na Slovensku.

Vládní většina? Milion hlasů nemá zastoupení

Český vývoj je v mnohém odlišný, ale nese společné prvky. V říjnu 2021 tu ve volbách získaly většinu v Poslanecké sněmovně (v horní komoře, Senátu, ji měly už dosud) strany dosavadní opozice sdružené do dvou koalic: více konzervativně, pravicově vyhraněný blok ODS, KDU-ČSL a TOP 09 a spíše středová, liberálnější koalice Pirátské strany a hnutí Starostové a nezávislí.

Naproti tomu hnutí ANO premiéra Andreje Babiše, tedy subjekt co do programového oportunismu, mocenského pragmatismu a vazeb na oligarchii dosti charakterově podobný SMERu, skončilo v opozici, stejně jako ultrapravicové hnutí SPD Tomia Okamury. Babišovi dosavadní koaliční partneři, tedy sociální demokraté a komunisté, skončili po zásluze pod pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do sněmovny, Babišovy satelity v podobě hnutí Přísaha expolicisty a určité protikorupční celebrity Roberta Šlachty a pakt klausistické pravice (Trikolóra, Svobodní a Soukromníci) zrovna tak.

Jednalo se, podobně jako v případě Slovenska, o velkou šanci pro demokratickou opozici tuto příležitost využít jednak k prosazení reforem, které napříště zabezpečí slabiny demokratických institucí, očistu státní správy unesené Andrejem Babišem a infiltrované jeho lidmi, a jednak provádění v časech postcovidové a válečné ekonomické krize takovou sociální politiku, aby voliče nenahnala masově zpátky do spárů populistů.

Dvojnásobnou motivací pro vládu mělo být, že její výchozí pozice z hlediska důvěry veřejnosti byla mizerná. Své většiny sto osmi hlasů v dvousetčlenné dolní komoře českého parlamentu dosáhla vládní pětikoalice v podstatě náhodou a vlivem nespravedlností ve volebním systému, kdy zhruba milion hlasů zcela propadl.

Strany, které skončily více či méně těsně pod nutnou pětiprocentní hranicí pro zisk sněmovních mandátů, patřily vesměs do bloku představujícího antidemokratickou tendenci v české politice a snadno by se na koalici mohly dohodnout s Andrejem Babišem. Vláda si od počátku držela nevalnou důvěru zhruba třetiny populace, přičemž toto číslo postupně klesá a dnes se pohybuje mezi pětinou a čtvrtinou.

Místo reforem chaos a kulturní války

Zároveň jednotu koalice a vztahy mezi jednotlivými stranami napínal vedlejší efekt předvolebního spojování, totiž voličské kroužkování. To zapříčinilo velice výraznou proměnu poměru rozdělení mandátů ve prospěch hnutí STAN v rámci liberální koalice. Piráti a Starostové získali celkem 37 mandátů, z toho ale hned 33 putovalo původně menšímu partnerovi STAN a pouze čtyři mandáty Pirátům. Starostové, dosud nejmenší sněmovní strana, si tak mnohonásobně polepšili o 27 mandátů, zatímco šokovaní Piráti z dosavadních 22 mandátů spadli na čtyři. Dílem se tak stalo kvůli Piráty zjevně notně podceněnému efektu, že hnutí STAN stojí především na silných lokálních osobnostech a mají motivovanější voliče a Piráti stojí především na své vlastní značce a nevyzpytatelnějších, spíše mladších voličích, kteří nemají tolik ve zvyku kroužkovat.

V mnohem menší míře se v rámci koalice Spolu něco podobného povedlo katolickým lidovcům, kteří válcovali volby v moravských krajích, kde mají dlouhodobou základnu, a získali bezprecedentních 23 mandátů, vůbec nejvíce v polistopadové historii. Zásadní posílení ostře konzervativních lidovců s vyloženě ultrakonzervativními proudy a zároveň výrazné oslabení Pirátů jakožto dosud hlavního progresivního hlasu pak vede k tomu, že v novém volebním období sledujeme mnohem více kulturních válek.

Tato důvěra ve většině ohledů zůstává fatálně nenaplněná. Vláda totiž v první řadě doplácí na svou ideologickou zabedněnost, respektive je logicky ve vleku dogmatické pravicové ideologie ODS, která drží premiérský post i klíčové ministerstvo financí. Právě na neoliberální poučky vláda vsadila při pomoci občanům v současné ekonomické krizi a při konsolidaci veřejných rozpočtů.

V květnu představený vládní konsolidační balíček sice mírně zvedá daně také firmám, ale současně například zrušil řadu daňových výjimek pro rodiny a znovuzavedl zdravotní pojištění pro zaměstnance. Současně provádí postupné změny v důchodovém systému, zpřísňuje například odchody do předčasného důchodu a snižuje výpočet pravidelných valorizací. Zatímco tak vláda „bere“ už tak drahotou a inflací stiženým zaměstnancům, rodinám a seniorům (seniorům a studentům vláda už loni stihla zdražit dvojnásobně jízdné ve veřejné dopravě), nejbohatší, oligarchové a uhlobaroni, kteří jsou v České republice zatíženi jen minimální daňovou progresí, hlásí rekordní zisky.

Vláda zároveň poměrně fatálně selhává v komunikaci a její politika působí zcela nesrozumitelně a chaoticky. Když v květnu představovala balíček škrtacích opatření, dušoval se ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS), že změny budou již jen minimální, konečná podoba schváleného balíčku je ale v mnohém jiná. Lidovci, nervózně sledující své stále nicotnější preference, se pak v zoufalství snaží upoutat pozornost kulturními válkami, což vede k tomu, že bez ohledu na dřívější vládní dohody veřejně artikulují odmítavý postoj k chystané legalizaci trhu s konopím a ultrakonzervativní proudy ve straně kolem poslankyně Niny Novákové (s trochou představivosti česká obdoba Anny Záborské) navrhují na vlastní pěst kriminalizaci náhradního mateřství.

K tomu se přidávají také drobné či větší kauzy, které jsou koloritem vládnutí v České republice a nevyhýbají se bohužel nikomu. ODS tak musí vysvětlovat kontroverzní působení svého ministra spravedlnosti a vlivné stranické postavy Pavla Blažka v souvislosti s možným tlakem na státní zástupce vyšetřující kauzy s machinacemi bytů v Brně a setkání s proruským lobbistou a poradcem prezidenta Miloše Zemana Martinem Nejedlým.

Vládě se v zásadě povedly spíše dílčí věci. Zjevné úspěchy, byť takzvaně v mezích zákona, můžeme vidět na poli nezávislosti médií. Volba členů kontrolních orgánů veřejnoprávních médií, tedy Rady České televize a Rady Českého rozhlasu, bude nově rozdělena mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát a odpadne eventualita celou radu naráz odvolat, čímž padá závislost složení kontrolních orgánů čistě na rozložení sil v dolní parlamentní komoře. Vládní koalicí rovněž letos protlačené zpřísnění zákona o střetu zájmů nově zakazující politikům vlastnictví médií či firmám čerpajícím dotace obcházení prostřednictvím svěřenských fondů pak přimělo Andreje Babiše prodat své vydavatelství Mafra, pod nějž spadají nejvýraznější celostátní seriózní deníky i síť bulvárních médií, která si miliardář před deseti lety pořídil na cestě k moci.

Babiš i Fico s podobnou strategií

Všeobecnou frustraci a vyšší míru zklamání dále umocňují dokonce i u někdejších voličů vleklé opoziční obstrukce. Obstruování, specifická instituce se specifickou rolí v parlamentním demokratickém systému, je využíváno iracionálními populisty z hnutí ANO a SPD v rámci strategie totální opozice.

Nemá v tomto pojetí formu krajního nástroje bránícího v přijetí něčeho zásadně sporného či potenciálně ohrožujícího demokracii, ale standardního, rutinního prostředku, kterým opozice demonstrativně a škodolibě brání vládě v dělání své politiky. Nejde přitom o to, že vládní politika je věcně špatná, nýbrž jen a pouze o principiální negaci čehokoli, co vláda navrhne, kterážto je navíc velmi emocionálně a populisticky rámovaná.

Opozice tak vytváří představu o totální vládní nekompetenci a neschopnosti bez ohledu na to, zda je pravdivá či nikoli, a navazuje samozřejmě implicitně na vědomí, že vláda uspěla díky specifickému rozložení výsledků voleb a českého volebního systému a že se těší mizerné důvěře, což podvazuje její legitimitu.

Andrej Babiš nejpozději od prezidentských voleb sází na strategii maximálního zúročení volebního potenciálu hnutí ANO. Babiš už dříve vysál voliče tradiční levice, tedy Sociální demokracie a komunistů, a nyní se pokouší dlouhodoběji zviklat vlažné voliče ultrapravicového hnutí SPD. Přizpůsobil tomu svou rétoriku, když mimo jiné i ve svých sáhodlouhých obstrukčních sněmovních projevech varuje před nástupem „nové totality“, před vládou, která se stará o Ukrajinu na úkor českých občanů, sklání se před Bruselem, co nám „už zase“ posílá migranty.

Jeho přerod se tak v jistých rysech podobá tomu, jaký v posledních letech prodělal opozičník Robert Fico, a vzal si postupně oportunisticky za svá témata odporu vůči vakcinaci a covidovým omezením, následně odporu proti obranné dohodě Slovenska a USA a proti slovenské pomoci napadené Ukrajině.

Panuje obava, že stejně jako Fico se ani Babiš nevrátí, aniž by udělal opět takovou chybu, že nechá na pokoji nezávislé demokratické kontrolní instituce. Jeho snaha ovládnout média veřejné služby měla dosud například dost měkkou formu, když koalice hnutí ANO, SPD a KSČM postupně válcovala veškeré volby do rad veřejnoprávních médií, kam společně vysílali mnohdy podivné postavičky spojené s konspirační scénou. Nyní už Babiš otevřeně mluví o tom, že pokud by se opět dostal k vládě, tak by koncesionářské poplatky po slovenském vzoru zrušil a tím televizi učinil ekonomicky závislou na momentální garnituře.

Protivládní fronta se od posledních sněmovních voleb přeskládala. Hnutí SPD, které je Babišovým opozičním spojencem, uzavřelo v návaznosti na kooperaci z loňských komunálních voleb koalici s postklausistickou Trikolórou a přilákalo tak k sobě i řadu nestranických osobností dosud spojených s antisystémovou scénou, jako je děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze Miroslav Ševčík, právník Zdeněk Koudelka či někdejší europoslanec Petr Mach.

Ohrožení pro dosud tradiční etalony české krajní pravice může nicméně představovat poměrně mladé hnutí PRO bývalého výrazného člena Trikolóry a právníka Jindřicha Rajchla, někdejšího známého řečníka z demonstrací proti covidovým opatřením. Rajchl v podstatě unesl institut velkých protisystémových demonstrací, které probíhají od loňského podzimu na pražském Václavském náměstí. Z protestů, původně spojených s notně méně uhlazeným odsouzeným konspirátorem Ladislavem Vrabelem, Rajchl udělal v podstatě své stranické akce a převzal jejich organizaci. Fotografie pravidelně naplňovaného Václavského náměstí pro něj představují legitimizaci podpory svého hnutí, ačkoli v praxi to tak úplně neplatí: na protestech se schází nacionalisticky orientovaná část společnosti bez ohledu na stranickou příslušnost. Rajchlovo hnutí PRO si prozatím drží podporu kolem jednoho či dvou procent v průzkumech.

Přestože blok kolem etablovanější SPD i blok kolem nového hnutí PRO pro sebe představují vzájemnou konkurenci, oba by jistě byly vítaným případným partnerem pro Andreje Babiše, bude-li to nezbytné.

Hrozí vláda oligarchie a fašistů

Že se po volbách změní vládní garnitura, je samozřejmě v demokracii v zásadě v pořádku a žádoucí. Česká republika však nyní zásadně doplácí na absenci systémové, věcné a nepopulistické opozice. Tuto roli by mohla plnit Sociální demokracie, která je však mimo parlament bez jednoznačné vyhlídky na návrat. Navíc panují nejasnosti, do jaké míry se jí povedlo zbavit se postopozičněsmluvních vazeb na oligarchii a krajní pravici. Tuto roli by mohli plnit i Piráti, u nichž ale bohužel přetrvává mocenský pragmatismus a vůle dělat ve vládě béčko staré dobré ODS se vším všudy.

V tomto aspektu je situace v České republice o mnoho rizikovější než na Slovensku, kde vznikla silná opozice v podobě Progresivního Slovenska vedeného Michalem Šimečkou. Tak či onak v prakticky žádném z posledních průzkumů by vláda již většinu dohromady nezískala. Podle posledního letního průzkumu agentury Median by hnutí ANO získalo 33 procent hlasů (mnohem víc, než má na Slovensku v současnosti SMER) a 77 mandátů. SPD by získala 19 mandátů a Sociální demokracie s odřenýma ušima dvanáct. Vládní strany by dohromady získaly pouze 92 mandátů.

Další vývoj hrozby samozřejmě bude jasnější v závislosti na výsledcích evropských a krajských voleb příští rok, které budou svého druhu generálkou před velkými sněmovními volbami. Přesto, až bude na Slovensku po volebním víkendu, bude třeba soustavněji začít pojmenovávat hrozbu vlády oligarchie a fašistů, která se v současnosti rýsuje v České republice.

Autor je redaktor Deníka Referendum

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.

V rámci projektu Perspectives si k téme Ohrozenie demokracie môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Václav Lang: Slovensko na scestí (Revue Prostor)
Bátorfy Attila: Médiahelyzet Magyarországon – #01 Médiaháborúk és a média konfliktusai [State of Media in Hungary – ep.1: Media wars and conflicts] (EPER)
Karolis Vyšniauskas, Eglė Murauskaitė: Izraelis ir Gaza: Eglės Murauskaitės ir Ievos Koreivaitės dialogas [Israel and Gaza: a dialogue between Eglė Murauskaitė and Ieva Koreivaitė] (NARA)
Jarosław Kuisz: Trybunał Konstytucyjny to nie spółka skarbu państwa, w której zwycięzca wyborów zmienia zarząd [The Constitutional Court is not a state-owned company in which the winner of the election changes the board of directors] (Kultura Liberalna)
Redakcia: Państwo zaminowane prawnie. Jak rządzić po PiS-ie? [The state has become a legal minefield. How to govern after populists?] (Kultura Liberalna)
Jarosław Kuisz: Jak skończyć z propagandą? Czy potrzebujemy mediów publicznych? [How to end propaganda? Do we need public media?] (Kultura Liberalna)
Isabella Caldart: Žádné ojedinělé činy (JÁDU)
Tomáš Gabriel: Konec konce světa (Revue Prostor)

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: