Bratislavské rusalky neodišli

Hoci Mária Ďuríčková vraví niečo iné, rusalky z Bratislavy neodišli. V jej povesti sa mäsiarsky tovariš Jug zaľúbi do krásnej víly Rosavy, vysliedi ich posledné dunajské hojdanisko a napriek tomu, že tie ho chcú utancovať k smrti, pýta si Rosavu za ženu. Dunajská kráľovná ani samotná Rosava si nemyslí, že je to dobrý nápad… Juga nechajú žiť, ale pretože sa tu zrazu necítia bezpečne, odídu ďaleko do Čierneho mora.

Trochu jako Jug jsem se zamiloval do jednoho bratislavského kabaretiéra v Praze. Jak se tam dostal, nevím, přece jen kanál Dunaj–Odra–Labe nikdy nebyl dokončen. Rusalkovský mýtus byl každopádně podstatný pro jeho tranzici. Na rozdíl od Rosavy se mnou i nějaký čas chodil a nezmizel mi ani po rozchodu, spíš ve mně probudil všechno to skryté vílí, co tam vždycky bylo. I proto jsem se přihlásil na podzimní literární rezidenci do Bratislavy, abych se tam vracel k jedné určující korespondenci se starším filozofem, když mi bylo osmnáct až jednadvacet let. A ke svým málo srozumitelným kvír počátkům…

Ze Slovenska jsem do té doby znal především Nové Mesto nad Váhom a Kuffovy Žakovce. Město máminých kořenů a utopickou komunitu v horách, kam se naši vydávali pro duchovní vzpruhu a my tam s bráchou pomáhali sklízet brambory. Teprve když jsem se mámě svěřil, že jsem přestal věřit v Boha a do kostela s nimi už chodit nebudu, dala mi – aby se mi přiblížila – nahlédnout do revolty vlastního dospívání v Bratislavě.

Vyprávěla mi, jak tam po maturitě utekla pracovat do Kerametalu, kde zajišťovala přepravu železné rudy z přístavů v Hamburku a Štětíně do Třineckých a jiných železáren. A přitom docházela na pokusy k věhlasnému Františku Tugendliebovi, který ji na celé hodiny uspával jako své médium. Dostala se mezi tzv. Mnohonožce zaujaté indickou duchovní praxí, v jiné komunitě experimentovala s polyamorií a černou magií, načerno vyjela za nějakým guruem s parapsychickými schopnostmi dokonce až do Leningradu! A tak dál (něco jsem slíbil, že si nechám pro sebe, něco mi nechtěla říct, že to ani táta neví…).

Ovšem když kvůli tátovi opustila Slovensko a vrátila se po svém k Ježíšovi, zarámovala své bratislavské období jen jako takovou epizodu před vykročením na správnou cestu matky. A bohužel i mé vlastní kvíření má sklon vnímat jako epizodu, která jednou pomine. Coby prvorozený bych měl být přece vizitkou jejího rozhodnutí, a ne někým, kdo jí bude připomínat čarokrásné mládí…

Jedu, mami, do Bratislavy, abych jednou provždy skoncoval s tím tovaryšem Jugem, za kterého mě máš. Jakkoli ty jsi tam nebyla tak úplně rusalkou, nebyla jsi ani mojí mámou – a život byl ještě otevřený jako široká náruč Dunaje.

Pirát z Podunajských Biskupic

Do Bratislavy jsem přijelx už jako vědomě nebinární. Jakmile Slovenské literárne centrum zveřejnilo fotku svých nových „rezidentov a jedné rezidentky“, vyrojily se pod příspěvkem komentáře na obranu generického maskulina. Nezbylo mi než se zastat tvaru „rezidentka“ ne kvůli Ivaně Gibové, která jí byla míněna, ale i kvůli sobě… A hned jsem schytalx spršku pohoršení nad „ukážkou sick absurdnosti tejto doby“.

První dny jsem se jinak příliš neprojevovalx. Člověk měl stále v živé paměti střelbu v Zámecké, dle jednoho statusu Tomáše Hučka to navíc vypadalo, že tu není bezpečno ani pro běžné smrtelníky, když se na něj večer na zastávce rozeběhl maskovaný muž… Ve skrytu rezidence My Home na Mýtné jsem se oddávalx kvír fantazírování a do toho projíždělx svůj Feeld, bohužel tahle appka pro zvídavé se ujala nejblíž ve Vídni. Z nouze jsem zkusilx Tinder a hned se matchnulx s AFAB osobou z Podunajských Biskupic se zájmem o nebinaritu, která pracovala v televizi a měla rozkošného psíka.

Říkejme jí Pirát – protože to byl charakter, který jsme pod vrstvou její poslušné feminity objevovalx, a onx mě zas nazývalx Princeznou. Z pláště mé zachmuřené maskulinity vykukovala bytost s výstředními móresy, svobodná a okouzlující. Jako muž jsem se kdysi snažil splynout s davem, chodil jsem v jednobarevném, často černém odění a tvářil se nepřístupně, cizí člověk v mé blízkosti pookřál, pouze když jsem venčil psa nebo hlídal něčí dítě. Až když jsem se začala oblékat, líčit a lakovat si nehty jako Princezna, kolemjdoucí se na mě usmívali a skládali mi komplimenty kvůli mně samotné – a to i na bratislavských ulicích s jejich extravagantními vintage sekáči.

Definitivně mi Bratislava přirostla k srdci, když mě Pirát vzalx na Ball of Shame do KCčka. Mylně jsem očekávalx něco jako pražské kvír plesy, nic netuše o tradici ballroomových tanečních soutěží, jak je zachycuje už dokument Paris is Burning z roku 1990, ani o Monice Prikkelové, místní průkopnici tance vogue, která je ve velkém stylu přenesla na Slovensko. Najednou jsem se procházelx po střeše Prioru v samém centru města, na akci placené z veřejných peněz, kde menšiny všeho druhu demonstrovaly svou odlišnost.

Bylx jsem jako u vytržení, jehož souvislosti mi docházely až zpětně, především díky konfesijní knize Všetko, čo som si nestihol povedať jednoho z tanečníků Jakuba Speváka. Linka coming outu, gay romance a vzpomínek na zesnulého tátu se v ní hojivě prolíná s objevováním nebinární persony v oblastech tance a dragu. Současně kniha obsahuje rozhodnutí neopouštět Slovensko, protože „čo sa stane, keď všetci odídu“? Čo sa stane, rusalky, keď všetky odídete? Při čtení jsem se několikrát rozbrečelx a slzy mi odteď vyhrkávaly náhle a nečekaně jako nikdy dřív.

Co ještě mě rozbrečelo

Rozbrečelx jsem se při kvalifikačním kole slam poetry, s nímž jsem se v Česku rozloučilx pro jeho někdejší vibe „zábavy kluků z gymplu“ – a zde v A4ce najednou převažovaly výstupy lesbické a nebinární od Naty, Nika nebo Freyi, se silným politickým poselstvím, přitom tak intimní, nečesky patetické… „Bolo raz dievčatko, čo sa narodilo v spoločnosti, kde každý presne vedel, kto je a kto má byť, len ona sama nie…“

Rozbrečelx jsem se při debatě Romana Samotného s Radkou Trokšiarovou, když se rozpovídala o svém vztahu s policistkou Nelou, která ji jako první našla zraněnou za dveřmi Teplárně a velmi lidsky se jí ujala, později ji motivovala běžecky závodit i bez stehenní kosti a dopomohla jí k práci u policie.

Rozbrečelx jsem se během teplárenského kabaretu, když moderátor RadoStar, který jej zahájil písničkou kapely Elán „Zaľúbil sa chlapec“, nás ke konci uklidňoval, že „všetko bude dobré“ (a jednou musím navštívit i kabarety v Modre!).

Rozbrečelx jsem se při muzikálové one man show Ľuboše Janáka „Žal se odkládá“, po níž mě cizí divák na dvoře Rómerova domu poprosil o číslo a jestli nezajdeme na kafe.

Rozbrečelx jsem se, když mi Emma Vičanová uspořádala pod platformou Medziriadky čtení se Sárou Tarnóciovou v prostorách trans klubu, kde jsem si mohlx zkusit aspoň amatérský drag v halence vlastní babičky (a přišel se podívat i mámin starý známý, pán o holi, který babičku osobně znal).

Ale dojímaly mě i aktivity v Inakosti, třeba když jsme tam s Monikou Grohovou a Markem Hudcem na jejich knižním klubu rozebíralx upírskou romanci Carmilla nebo když jsem se odvážilx na mužský kvír kruh s obavami, jak tam nezapadnu, že tam budou hlavně cis gayové… a jak mi to nakonec pomohlo.

Dojímalo mě, když Martin Talaga přebíral Thálii za výkon v inscenaci PiNKBUS slovenský a žiadný iný, když se Michal Tallo ohradil proti kvírfobní politice státu při přebírání ceny za sbírku povídek Všetko je v poriadku, všade je láska nebo když Dereka Rebra zaskočilo, že ještě dostal grant na vydávání genderově orientovaného časopisu Glosolália, a na oplátku začal vychvalovat novou úpravu slovenské hymny.

Samozřejmě mi oči nezůstaly suché ani při závěrečné scéně filmu Nepela, když slavný krasobruslař uviděl sám sebe, barevný černobílého…

Kolik pohlaví máš, tolikrát jsi člověkem

Strávilx jsem měsíce, ba roky v západních i jižních metropolích, ale nikde jsem se necítilx tak šťastně a naplno kvír jako v Bratislavě. Mohlo za to samozřejmě zázemí rezidence a dostatek volného času, láska ke slovenštině, kterou mám spojenou s dětstvím a prázdninami, přízraky nespoutané mladé ženy v ulicích, když ještě nebyla mou mámou… Pocházel odsud můj někdejší přítel a jako bych tu našelx něco, co mi dosud chybělo k plnějšímu rozkvětu, jako by se mi tu otevřela budoucnost…

Situace kvír scény na Slovensku je samozřejmě mnohem pochmurnější. Ball of Shame, který mě tak uhranul, se letos konat nebude. Monika Prikkelová po deseti letech rozpustila svou ballroomovou rodinu Kiki House of Velvet. Tallo se obává, že stát už nepodpoří projekty kvír autorstev, podobné napětí nejspíš panuje i v oblasti filmu (třebaže Gregor Valentovič získal právě v této době kromě Nepely podporu i na chystaný snímek Dvadsaťsedem). Glosolália se ze čtvrtletníku omezila na jedno vydání ročně… Nemluvě o stresující každodennosti kvír lidí v homofobním prostředí.

Během mého pobytu došlo ke schválení ústavní změny, že existují pouze dvě pohlaví, a tak jsme s Pirátem přestalx pro Slovenskou republiku existovat. Chtě nechtě se z nás staly mytické bytosti ne nepodobné rusalkám. Když jsem navštívilx své novomestské příbuzné, udivilo mě, k jaké zuřivosti je dohání konspirační představa o lidech, kteří „si ráno myslí, že jsou vrtulník a večer letadlo“, a útok v Zámecké byl podle nich fingovaný (stejně jako celé války jsou prý jen divadlem v režii rusko-amerických Židů…).

Čekání na královnu

K tomuhle textu mě nicméně vyprovokovala kniha cestopisných esejí Vratislava Maňáka S Wittgensteinem v gay sauně (vydaná letos německy i česky), v níž můj vrstevník na základě jedné zkušenosti s bratislavským pridem vytváří v kapitole Héřin únos Ganyméda dojem, že slovenská kvír scéna je na rozdíl od svých stonewallských předchůdců ustrašená a snaží se zalíbit majoritě, místo aby proti ní revoltovala.

I přes význam ganymédského mýtu pro gay komunitu (ostatně Ganymedes je také jméno nejstaršího slovenského hnutí za rovnoprávnost) Maňák nereflektuje jeho násilnou stránku, která je na Slovensku všudypřítomná nehledě na gendery – nekonsenzuální obtěžování fanoušků ze strany influencera Fera Jokea bylo jen symptomem mnohem zažranějšího problému. Samotnémx mi trvalo vstřebat důsledky jednoho takového „únosu“ zhruba patnáct let, než jsem došelx k tomu, že mohu být přiznaně kvír, a přitom nebýt gay – a to v Česku už aspoň proběhly diskuse v návaznosti na iniciativu Ne!musíš to vydržet proti sexismu a zneužívání moci.

Vnímat femininitu pouze heteronormativně, kdy Maňák v návaznosti na Héřin princip vytýká duhovému průvodu přebírání prorodinných hesel a má z něj pocit „opuštěných dětí, které zůstaly samy“, vede k jejímu značně patriarchálnímu zploštění. Už jenom podle Moniky Prikkelové, matky ballroomové rodiny, má v sobě každý z nás muže i ženu, a právě rozpuk genderově fluidní drag kultury byl pro mě tím nejcennějším, co jsem v Bratislavě zažilx.

Zajisté na Slovensku žije mnohem víc kvír lidí tzv. v closetu, než je tomu v liberálnějších zemích, a logicky hledají spojence i mezi mocnými a bezpečnostními složkami, protože nechtějí odejít ze své země. Nechtějí se skrývat. Nechtějí zažívat, že když mají někde přišpendlený duhový odznak nebo chytí svou lásku za ruku, hrozí jim urážky a fyzické napadení. Jak slamuje Niko:

„Nebude zo mňa chodiaci duch.
Musím sa zatnúť, jak spieva Fvck_Kvlt,
nebudem utekať pre nejaké fašky,
nebudem unikať, zas vešiam vlajky.
Nech odídu oni, tí, ktorým vadíme,
my sme tu boli, sme tu aj budeme.“

Proto místo „opuštěných dětí“ oprašuju starý mýtus rusalek (z knížky od Piráta). Mé milé slovenské fairies, když už jednou žijete v blízkosti lidí, kteří vás nepřijímají jako sobě rovné, přeju vám, ať co nejvíc čerpáte ze svojí mytické moci. A jen co premiéra Roberta Fajka nahradí slovenská královna Gwyneth McMullen, jsem okamžitě připravena – budete-li si přát – opustit Čechy a stát se vaší princeznou.

Kedysi dávno nás ľudia mali v láske i úcte, na našu počesť slávili dokonca slávnosti zvané Rusadlá. Naše hojdaniská chránili a zďaleka ich obchádzali, aby nás pri hrách nič nerušilo. Lebo hojdanie za mesačných nocí, to je radosť nášho života, bez nej nemôžeme žiť.

Z Bratislavských povestí Márie Ďuríčkové