V reportážnej knihe poľskej autorky Margo Rejmer Bláto sladší než med čítame o zemi pod hrôzovládou diktátora Envera Hodžu, ktorý po roztržke s Juhosláviou, Sovietskym zväzom a Čínou uveril tomu, že Albánsko sa môže stať sebestačnou komunistickou pevnosťou. Autorka rozpráva o ľuďoch, ktorí boli zo dňa na deň poslaní do vyhnanstva iba preto, že sa narodili do „nesprávnej“ rodiny alebo sa doma šeptom pokúšali myslieť samostatne, či o krvavých povstaniach v pracovných táboroch. Príbehy hrdinov tejto knihy poodhaľujú najtemnejšie obdobie albánskych dejín.
Jsem unavený nemocí… Den co den si kupuju dalších dvacet čtyři hodin života, ale přichází chvíle, kdy každý nový den už je únavný a kdy se obracím k Bohu: „Dost“. Přesto žiju a bojuju dál. Proč se tak zuby nehty držíme života? Vidíš tu jizvu na mém čele? Ta je od bití. Strávil jsem ve vězení dvacet jedna let a čtyři dni a pořád si tu dobu vláčím na bedrech.
Jmenuju se Neim Pasha a když mě zatkli, bylo mi devatenáct… Co jsem věděl o životě? Neuvědomoval jsem si, že svět je tak plný bláta, které se dostane všude. Když je člověk mladý, chce všechno poznat, všechno ochutnat, ale nic neví a ničemu nerozumí. Ve škole jsem recitoval černobílé básně o lásce k vlasti a nepřátelích národa. Když jsem se sám dostal do vězení jako nejhorší nepřítel, když mě poprvé mučili, pořád jsem nechápal, co to je politika, vláda, strana. Neměl jsem o tom ani tušení.
Teprve ve vězení jsem začal nenávidět režim. Teprve ve vězení jsem se naučil: ať je proklatý ten, který první zarazil tyč do země, nakreslil kolem ní kruh a řekl: „To je moje.“ Ať je proklatý ten, kdo říká: „Kdokoli vejde do mého kruhu, toho zabiju.“
Dospěl jsem ve vězení díky knihám a lidem, kteří věděli víc než já. Extrémní podmínky zostřují smysly; přijde k tobě člověk a ty hned víš, kdo to je. Kamarádi z vězení pro mě byli velkým povzbuzením a podporou, jejich dobrota mě udržovala při životě. Dobře, že jsi za mnou přišla. Spisovatelé jsou průvodci, ukazují ostatním cizí stezky, aby lidi dokázali porozumět sami sobě.
Bylo mi třináct, když mi umřela máma. Zůstala po ní velká prázdnota, nejen proto, že máma je nenahraditelná; smrt všechno změní, zasadí ránu do dětského srdce. Po celý dospělý život mě pronásledovala myšlenka, že ztráta matky byla příčinou všeho neštěstí, které mě potkalo.
Otec byl přísný a upracovaný, takže jsem tu velkou lásku, která mi zůstala, věnoval svému strýčkovi, matčinu bratrovi. Když mu bylo něco málo přes deset let, jejich vesnicí procházela brigáda Hysneho Kapa, tehdy jednoho z partyzánských vůdců a později třetího nejdůležitějšího člověka ve státě po Enverovi a Mehmetu Shehuovi. Strýček se za Kapou rozeběhl a zavolal: „Vezměte mě sebou!“, ale vojáci ho odehnali: „Zmiz, usmrkanče! Ještě ti teče mléko po bradě!“ Ale strýček se zaťal a šel za nimi, dokud ho nevzali mezi sebe. Po válce se stal velitelem jednotky ve Skadaru a tam padl do pasti: obvinili ho ze spolupráce s jugoslávskou rozvědkou a odsoudili ho k smrti. Kdyby se za něj spolubojovníci nepřimluvili, skončil by s kulkou v hrudi. Takhle dostal doživotí.
Nevěděl jsem, že láska ke strýčkovi je pro mě nebezpečná. Nevěděl jsem, že v Albánii odsouzenci trpěli nejen roky ve vězení, ale celý život, protože režim sledoval každý jejich krok a pokoušel se odhalit každou jejich slabost. Nevěděl jsem, že systém funguje, protože zlo roztáčí stále širší kruhy, dokud nezasáhne každého.
Dokonce jsem ani chvíli nepřemýšlel o tom, jestli je život v Albánii dobrý nebo špatný.
V padesátých letech nám strana každý měsíc dávala pytlík kukuřice, díky níž jsme přežili. Zanesli jsme ji do mlýna a dostali jsme tři, někdy i čtyři kila mouky. Pak jsme z ní pekli chleba. Když jsme vkládali do úst teplé krajíčky, tak jsme byli všichni rádi.
Na začátku strana říkala: „Brzy budete jíst zlatými lžícemi,“ a my jsme tomu věřili.
Pak Hodža křičel do davu: „Budeme jíst trávu, ale neskloníme se pod tlakem cizích mocností.“ Tak jsme jedli trávu. Děti šly do lesa a trhaly byliny, matky je míchaly s kukuřičnou moukou a pekly z toho placky. Dřevěnými lžícemi jsme jedli vodnatou polévku a přikusovali k ní placky z trávy.
Byl jsem prostý vesnický kluk, nepřemýšlel jsem o útěku ze země, neptal jsem se. Zaměstnali mě v uhelném dole v Memaliaji, tak jsem tam pracoval. Stejně jako všichni kolem jsem uměl žít bez naděje a beze snů.
*
Jaký by byl můj život, kdybych onoho dne nešel k dědečkovi? Setkalo se nás tam sedm: tři bratři mojí mámy, její dva švagři, můj mladší bratranec a já. Strýčkové řekli, že chtějí utéct přes hranice do Řecka, a stanovili datum na 15. května. Rozešli jsme se domů, každý s tajemstvím, které nám viselo na krku jako kámen.
Pak ke mně přišel v práci kolega a zašeptal:
„Ptá se po tobě policie.“
Zavedli mě na velitelství. Stál jsem před člověkem, o kterém jsem věděl, že je všemocný.
„Tvoji strýcové byli zatčení,“ řekl. „Mluv, jaký byl plán.“
Řekl jsem „nevím“ při první ráně, řekl jsem „nevím“ při další ráně, dusil jsem se krví a opakoval „nevím“ a pak už jsem nebyl schopný mluvit. V hlavě se mi odvíjela myšlenka: „Režim se dostal mezi nás. Kdo je udal?“
Dostal jsem zákaz opustit město, ale dovolili mi vrátit se do dělnického hotelu. Bydlel tam muž, který strávil řadu let ve vězení, moudrý a tichý člověk. Sebral jsem odvahu a řekl jsem mu, co se stalo.
„Dám ti radu,“ řekl. „Nikdy se nikoho neptej na radu, s nikým nemluv, nikomu o ničem neříkej. Osud i tak udělá svoje, tak mlč a nezhoršuj svoji situaci.“
Zatkli mě 4. června 1966. Tehdy jsem se také dozvěděl, že 15. května dva moji strýčci utekli z Albánie. V zemi zůstali všichni ostatní, tedy celá rodina, která si měla odpykat trest.
V lásce mluví srdce, v moudrosti rozum a v mukách tělo. Tělo křičí bolestí. Nelidsky mě mučili, ale na každou otázku jsem odpovídal „nevím“. U soudu jsem stál tváří v tvář strýčkově manželce, která byla svědkem obžaloby. Mohl jsem jí to mít za zlé? Měla malé dítě, zůstala sama, musela se zachránit. Ženu je snazší zlomit než muže, jak by pak žila?
„Vyšla jsem z domu, abych venku uvařila,“ řekla teta a dívala se před sebe do prázdna. „Když jsem otevřela okno, abych si z parapetu vzala sůl, uslyšela jsem, jak Neim říká: ‚Pojďme, jinak nás zatkne policie.‘“
Ten den pršelo, ona nevařila venku, ale seděla s námi. Všechno, co říkala, bylo předem připravené, nic z toho nebyla pravda. Teta měla kamennou tvář a prázdné oči, sehrála svoji roli jako loutka na provázku. Já jsem měl v očích slzy.
Odsoudili mě na dvanáct let vězení. Strýček dostal šest let, mámin švagr tři roky a ten druhý byl internován. Mého třináctiletého bratrance nechali na pokoji.
Nikdy nebudu přemýšlet o tom, kdo nás udal.
Do vězení mě odvedli z dolu, nedovolili mi, abych se umyl ani tam, ani před procesem. Když jsem se dostal do vězení v Tiraně, snil jsem jen o jediném: abych ze sebe seškrábal ten smrad bolesti a strachu.
První člověk, kterého jsem ve vězení potkal, pocházel z Tepeleny jako já.
„Doufám, že ti štěstí bude přát a nebudeš sedět dlouho.“ To mi řekl.
Dostal jsem od něho mýdlo a ručník, umyl jsem se ve studené vodě a přepral si prádlo. V cele bylo dvacet vězňů, přivítali mě dobrým slovem a cigaretou. Hned jsem usnul, jako by mě do vody hodili.
Ráno vězně budil křik: „Vstávat, vstávat!“, ale já jsem nic neslyšel, nic jsem neviděl, nic jsem necítil, upadl jsem do letargie podobné spavé nemoci. Dozorce nade mnou křičel, bil mě do obličeje a třásl se mnou, ale já jsem nebyl schopen se pohnout, nedokázal jsem otevřít oči. V bezvědomí mě převezli do nemocnice.
Dostal jsem sérii injekcí, krev mi sotva kroužila v těle, ale pomalu, den po dni, se mi vracely zrak, vědomí a paměť. Nakonec jsem se znovu vrátil do vězení, ještě blíž smrti než životu a znovu jsem jako prvního potkal toho člověka, který mi daroval mýdlo. Přinesl mi jogurt, který vyrobil z vězeňského mléka.
„Zasraný Hodža, do prdele!“ mumlal si pod nosem, když viděl, že nemám ani sílu jíst. „Co to s námi dělá, ta strašná svině!“
Jako bych se oklepal. O našem vůdci je možné říct špatné slovo…? Byl jsem příliš mladý a nevěděl jsem, čím se liší láska ke straně od nenávisti k Hodžovi.
Pomalu se mi vracely síly, pohled se zaostřoval a začínal jsem chápat, že kolem mě trpí nevinní. Ve stejné cele s námi seděl válečný veterán z Kosova, který ve válce přišel o obě nohy. Scházel v posteli už dvanáct let a téměř vůbec se nehýbal. Dalo by se říct, že vegetuje, ale byl to člověk stejně jako my. Řekl:
„Nevím, kdy je léto, ani kdy je zima, ale každý den čekám, až k nám přiletí ptáček a posadí se na parapetě. To je moje jediná radost. Když se ptáček opozdí, hned začínám mít starosti… Moje srdce bije jen pro něj.“
Každý z nás potřeboval myšlenku, která by ho udržovala při životě, ale tehdy jsem to ještě nevěděl. Dvacáté narozeniny jsem slavil ve vězení v Lači, kde jsem se spřátelil se třemi kluky v mém věku. První byl Naum Kondakči, bratr slavné zpěvačky Liljany, který studoval v SSSR, dokud se neukázalo, že Rusové nejsou dost komunističtí. Vláda mu nařídila, aby se vrátil, ale on věděl, že se tady udusí. Někdo ho udal, že mladý Kondakči by rád na Západ. Rozsudek. Druhým byl Murad Martha z Librazdhu, dobrý kamarád a strašný nadšenec, který měl v srdci žár. A třetí, Sazan Haderi z Gjirokastry, synovec vysoce postaveného důstojníka Sheftěta Pečiho, ten mi byl nejbližší.
Dne 6. prosince 1966 jsme nešli do práce, protože začínalo pršet. Seděl jsem na chodbě se Sazanem a on občas vyšel před budovu a zíral na mraky. Zvedl hlavu, chvíli tak stál a vrátil se.
„Ten pitomý déšť ne a ne přestat.“
„Dělá ti to starosti?“
„Za chvíli přijde moje žena s dcerou. Když mě zavřeli, Almě bylo šest měsíců…“
Oči se mu naplnily slzami. Bylo mi ho líto.
„Nedělej si starosti, až holky přijdou, dozorci tě zavolají.“
„Já vím… Prostě bych chtěl, aby bylo pěkné počasí.“
V tu chvíli jsme uslyšeli divný rachot. Sazan vyskočil. Vyběhl jsem za ním, netušil jsem, co se děje. On se najednou otočil a strčil mě vší silou do metrového výkopu, který se táhl před vězením. Když se mi podařilo vylézt, uviděl jsem, jak Sazan naskočil na náklaďák, padl a zmizel mi z očí a pak se auto s pískáním rozjelo, prorazilo bránu vězení a hotovo, zmizeli. Oněměl jsem. Salvy z pistolí létaly vzduchem, tábor byl plný křiku a výstřelů. Hned svolali apel: chyběli Naum, Sazan a Murad. Stál jsem v přívalech vody, déšť mi smýval slzy a já jsem si přál, aby se jim to podařilo.
Byli odvážní, ale štěstí jim nepřálo. Několik kilometrů od vězení, na hlavní silnici z Tirany do Skadaru, řidič autobusu uslyšel výstřely z pušek a jedoucímu náklaďáku zatarasil cestu. Tři moji kamarádi vyběhli z auta a rozutekli se po lese. Ve vězení déšť bubnoval na okna a venku jim chladil čela a smýval stopy.
O půlnoci přivlekli do tábora Murada a Sazana svázané ostnatým drátem. Vzbudili nás, postavili do řady a hodili nám pod nohy krvavý úlovek.
„Podívejte se!“ řval ředitel vězení. „Tak vypadají zrádci vlasti! To jsou oni, leží před vámi. Zapamatujte si ten pohled.“
Ráno před budíčkem šel kamarád z pryčny na záchod, a když se vrátil, měl cizí výraz.
„Přivlekli tělo.“
Na chodbě, tam kde každý den stály vozíky s jídlem, pohodili mrtvého Nauma. Abychom viděli. A abychom si to navždy zapamatovali, až se budeme řadit do fronty a čekat na jídlo. Abychom ho při jídle měli pořád před očima.
Poprvé v životě jsem viděl tělo zavražděného člověka. Mrtvou tvář člověka, kterého jsem měl rád.
Když jsem uviděl jeho zničené nohy, vzal jsem ručník, který jsem měl hozený přes rameno a jemně jsem mu je zavázal. Ale pak můj zrak padl na břicho rozorané kulkami. Vzal jsem ručník z nohou, sebral vypadlé vnitřnosti, vložil je dovnitř a přikryl. O hodinu později si mě pozval k sobě ředitel.
„Kým byl pro tebe Naum?“
„Spoluvězeň z cely.“
„Bratranec?“
„Ne.“
„Tak proč jsi to udělal?“
„Bylo mi ho líto.“
Ředitel mě zkoumavě pozoroval.
„Odveďte ho.“
Zavedli mě na samotku, hodili mě na zem a popadli dřevěné hole. Tehdy jsem ještě nevěděl, že budu bitý tak často, až nakonec ztratím přehled, po kolikáté to je…
Tehdy, zavřený v betonové kleci dva metry na metr dvacet jsem si uvědomil, že život ve vězení není jen izolace, ale také nekonečné utrpení, mučení a smrt těch, kteří ti byli nejbližší, a že bezmoc je horší než smrt.
Prošel jsem vězení v Tiraně, Lači, Elbasanu, Repsu, ale největší utrpení mě čekalo ve Spači. Tam jsem lidsky dozrál, tam mě stihl druhý rozsudek. Za účast na vzpouře mě odsoudili znovu, na dalších šestnáct let.
Vzpoura ve Spači to bylo něco, co se nikdy předtím v Albánii nestalo, něco nemyslitelného. Lidé skončili ve vězení, protože řekli, že jim nechutná chleba, a tady se několik set vězňů opovážilo vystoupit proti státní moci. Rebelie v podmínkách nejhoršího teroru. Státní moc musela pochopit, jak je to možné, že někdo na chvíli vyklouznul z jejích kleští.
Přiznal jsem se k účasti na vzpouře, protože jsem nedokázal snášet bití. Mučili mě promyšleně, plánovaně; kata mučení tak moc neunavuje, a když už se unaví, může si odpočinout. Bitý nemá ani chvíli oddechu. Státní moc sledovala moje utrpení a činila z něho závěry. Mockrát jsem si při výsleších myslel, že umírám. Ale neumřel jsem.
Komunismus byl jako krásná budova, která se skládala z tmavých, plesnivých místností. To říkali vězni, staří i noví, protože pořád přiváželi další, hlavně nomenklaturní kádry odsouzené kvůli Hodžově narůstající paranoii. Oni dobře rozuměli tomu, co komunismus obnáší, a proč se stali jeho oběťmi. V Tepeleně odsoudili do vězení dvě stě šedesát lidí, včetně sedmdesáti válečných hrdinů, partyzánů, pýchu Albánie. Mysleli si, že když riskovali pro svou zemi život, mají právo kritizovat stranu, protože bojovali o ráj na zemi, a musejí žít v pekle.
Ale v totalitním systému nemá nikdo právo říkat pravdu. Nikoho nechrání žádné zásluhy. Ten systém se živil krví Albánců, byl nestvůrou lačnící po krvi, proto neustále lovil lidi. A protože byl rok od roku stále slabší, potřeboval té krve pořád víc a vysával ji ze stále mladších. Staří, kteří se režimu protivili na samém začátku, byli hned zastřeleni nebo prostě zmizeli.
Jak jsem mohl režimu ublížit já, devatenáctiletý kluk, který slyšel, že jeho příbuzní chtějí utéct? Systém chtěl krev, aby přežil, potřeboval náš strach.
Když mě po událostech ve Spači odvedli na výslech, uviděl jsem přes okno vojáky, kteří hrají volejbal, jejich zdravá, pružná těla, barevná trička, slyšel jsem veselé hlasy. Dozorci si všimli, že se dívám z okna; zabouchli okenice a dostal jsem facku.
Teprve po několika dnech vyšetřovatelé zjistili, že jsem byl ve skupině odpovědné za vyvěšení vlajky, a tehdy jejich vztek propukl naplno. Když jsem omdlíval, křísili mě vodou, ale tehdy se bolest vrátila a zase jsem omdléval. Proto si toho moc nepamatuju. Neměl jsem hodinky, v mučírně čas nebyl. Teprve později jsem zjistil, že mě první den mučili osm hodin. Před půlnocí už jsem nedokázal chodit ani mluvit. Dva policisté odtáhli moje tělo do cely.
Vyslýchali mě čtyři: přicházeli, bili, křičeli a pak šli do vedlejší místnosti mučit jiné. Odevšud se ozýval křik, nesl se po chodbě, dostával se ven přes zavřená okna. V jedné chvíli jsem v místnosti zůstal jen já, sekretářka a čtvrtý dozorce, chlapík z Tepeleny.
Když jsem se na něho podíval, přistoupil ke mně a beze slova mi povolil pouta. Určitě si myslel, že mi tím uleví, ale nevěděl, že když je přítok krve omezený a pak krev znovu začne obíhat, bolí to tak strašně, až z toho člověk téměř omdlí.
„Hned zjistíme, co máš na srdci. Piš,“ obrátil se na sekretářku. „28. května, já, vyšetřovatel z ministerstva vnitra, Skënder Těrimi…“
Zarazil se. Seděl na židli se skloněnou hlavou. Najednou ji zvedl a podívali jsme si do očí. Věděl jsem, že mám bratrance, který pracuje na ministerstvu vnitra, ale nikdy jsem se s ním nepotkal. Znal jsem jen jeho jméno a příjmení. Skënder Těrimi.
On se ptal, já jsem odpovídal, psací stroj pravidelně ťukal. „Má vlastní krev,“ pomyslel jsem si. Odvedli mě do cely.
O několik dní později pro mě Skënder poslal.
„Není ti sebe sama líto?“ zeptal se.
„To ty jsi ze mě udělal nepřítele,“ řekl jsem.
Podstrčil mi jídlo, ale zakroutil jsem hlavou.
„Mě taky nenávidíš?“ obořil se na mě.
Seděli jsme mlčky. Oba jsme svěsili hlavu. Já a můj bratranec, nepřítel lidu a miláček lidu.
„Jestli se mi podaří tě zachránit,“ řekl, „budeš mít štěstí, ale jestli se mi to nepodaří, tak já za to nemůžu.“
O několik dní později mě přivedli na další výslech. Seděl přede mnou vyšetřovatel z Gjirokastry.
„Vstaň,“ řekl. „Pojď blíž.“
A vší silou mě praštil do hlavy tak silně, že jsem upadl na zem a začal krvácet.
„A teď,“ řekl, spokojený sám se sebou, „poděkuj našemu milovanému vůdci, který se rozhodl, že vám všem daruje život, ačkoli bychom vás měli zastřelit jako psy.“
O několik dní později mě znovu odvedli k výslechu. Na stole ležel list papíru a propiska a kolem stáli muži. Když jsem se posadil, postupně mi podali ruku. Díval jsem se na jejich oholené, usměvavé tváře, které se jednou blížily ke mně, jednou se vzdalovaly.
„…jsi tak mladý… rodina na tebe čeká… oni nikdy nebyli nepřáteli vlasti… rodiny skutečných vlastenců… víme o tobě všechno… tvůj děda padl u Janiny…“
„Kde je soudruh Ylli?“ zeptal se někdo.
„Ve vedlejší místnosti. Hned přijde,“ odpověděl jiný hlas.
Přišel soudruh Ylli, což albánsky znamená „hvězda“, vyšetřující důstojník vzpoury ve Spači, krásný jako propaganda sama. Všichni vstali a zasalutovali. Ylli se usmál pod nos. Bylo mu třicet let, měl hladkou pleť a voněl po kolínské. Komunistická hvězda v tmavě červeném obleku a bílé košili.
„Ty jsi Neim?“ obrátil se na mě. „Slyšeli jsme, že jsi správný kluk. Dáme ti šanci a ty nám povíš, kdo je nepřítelem strany.“
Moje tělo si pamatovalo všechno mučení. Byl jsem tak strašně unavený. Tak moc jsem chtěl klid.
„Chcete, abych donášel ve Spači nebo někde jinde?“
„Ve Spači,“ řekl Ylli.
Strávil jsem tam sedm let. Sedm let, během nichž jsem dospěl. Znal jsem všechny vězně a oni znali mě.
„Udělal jsi z mojí rodiny nepřátele lidu,“ řekl jsem, „a teď chceš, abych se stal ničemou?“
Věděl jsem, že tak chtěli potrestat nejen mě, ale všechny vězně, protože by dokázali, že státní moc dokáže zničit každého, koho si zamane.
Soud se konal 20. června. V prohlášení, které bylo předloženo soudci, nebyla citována moje slova. To bylo všechno, co pro mě Skënder mohl udělat.
Ale moje přiznání začíná větou: „Účastnil jsem se vzpoury ve Spači, čehož lituji.“ To bylo všechno, co jsem mohl udělat já sám pro sebe. Bylo mi dvacet sedm let.
Po skončení trestu se mnozí vraceli do vězení. Stačily dva, tři měsíce. Ptali jsme se jich: „Proč ses sem znovu dostal?“ Odpovídali: „Rodina mě zavrhla.“
Třásl jsem se, když jsem to slyšel, protože ze všeho nejvíc jsem se bál návratu do života pod dozorem Sigurimi, návratu k příbuzným, kteří mi budou mít za zlé všechny ty roky a bolest, kterou jsem jim způsobil. Nechal jsem na druhé straně otce a tři bratry. Každý z nich se musel den co den potýkat s utrpením, které jsem jim způsobil.
Bál jsem se, že se vrátím do vězení, a bál jsem se ho opustit. Třásl jsem se před světem. Bylo mi devatenáct let, když jsem šel sedět, a čtyřicet, když mě propustili, neznal jsem skutečný život a nevěděl jsem, co mě čeká. Věděl jsem, že vězni na svobodě páchali sebevraždy. Topili se, věšeli, kde se dalo. Když se neměli ke komu a k čemu vrátit, v komunistické realitě jejich život ztratil smysl.
Laskavá strana mi rozsudek o několik let snížila, a tak jsem 8. června 1987 stál před branami vězení jako svobodný člověk. Díval jsem se na svět a nemohl jsem tomu uvěřit. Kolem mě bylo tolik prostoru, nekonečného prostoru… Měl jsem v sobě tolik bolesti, ničili mě tolika způsoby, a svět kolem žil dál, stromy dávaly plody, květiny kvetly a kopce se zelenaly. Tolik utrpení se zrodilo uprostřed takové krásy.
Několik metrů od brány tekl potok. Ponořil jsem ruku do vody a ucítil jsem v prstech chlad. Když jsem se narovnal a vyšel na most, uviděl jsem ředitele vězení. Za zády jsem měl bránu, před sebou zbytek života a uprostřed cesty stál on. Podíval se na mě a natáhl ruku. Pomyslel jsem si: „Konečně lidské gesto. Znovu jsem člověkem,“ a také jsem natáhl ruku, ale on mě místo potřesení popadl za paži a násilně mě otočil směrem k vězení.
„Podívej se,“ zasyčel. „Pořádně si ho prohlédni.“
Napadlo mě, že mě chce znovu zavřít. Tolik lidí se do vězení vracelo!
„Zapamatuj si ten pohled. Jestli se sem vrátíš, tak ti slibuju, že tě zlikvidujeme. Uděláme to tak, že budeš trpět víc než Taras Agolli.“
Všichni jsme věděli, co potkalo Tarase Agolliho: cílené mučení. Po návratu do vězení ho dozorci mučili tři měsíce pod dozorem zkušeného lékaře. Kdykoli byl Taras na umření, mučení přestalo. Poslali ho do nemocnice, dostával léky a trpělivě si počkali, až nabere síly. Když se znovu mohl postavit na nohy, mučení začalo znovu. A tak donekonečna.
Ředitel mě nechal samotného na mostě. S takovou vyhlídkou jsem opouštěl vězení.
Když jsem překročil práh domova, bratři a otec mě prostě objali, jako bych byl znovu kluk, který před jednadvaceti lety odešel z domova do práce. Když jsem se vrátil, tak bez velkých slov a prohlášení kolem mě udělali ochranný štít, aby se mi už nic nemohlo stát. Nemusel jsem nic říkat, ani si stěžovat, oni všechno věděli. Nikdy mi nijak nedali pocítit, že by se na mě zlobili.
Ale i tak to bylo těžké. Tři měsíce jsem nemohl najít žádnou práci a v komunistické Albánii příživníci končili ve vězení. Mockrát jsem šel do dolu, který jsem tak dobře znal a prosil, aby mě vzali zpátky, ale pokaždé jsem slyšel „ne“. Trest neměl nikdy skončit.
Když jsem uslyšel další „ne“, uvědomil jsem si, že vláda udělá všechno, aby mě zničila. Jeden z bratrů šel tehdy se mnou.
„Naposledy mě obejmi, protože to je můj konec,“ řekl jsem.
Něco se ve mně zlomilo. Jako bych už neměl co ztratit, jako bych už ztratil všechno. Možná jsem v té chvíli prostě ztratil rozum? Došlo mi, že ve vězení, nebo mimo něj – už nikdy nebudu svobodný. Vláda mě bude pořád držet v poutech. Navzdory tomu jsem v nějakém divném zoufalství začal křičet. Šel jsem a křičel:
„Chcípněte! Nenávidím vás! Táhněte k čertu!“
Vykřičel jsem tu bolest nahromaděnou za dvacet let.
Bratr nejdřív ztratil řeč, ale hned ke mně přiskočil a zacpal mi pusu. Jeho prsty mi přistály na rtech. Přitáhl mě k sobě.
„Mlč,“ zašeptal.
Celý jsem se třásl.
„Jestli ti není líto sebe sama, tak se slituj aspoň nad námi!“
Přitiskl jsem se k němu, chvěl jsem se a on mě držel v objetí, bez jediného slova, dokud jsem se neuklidnil. Dokud se moje tělo neutišilo. To byla ta nejhorší chvíle. Za celé ty roky byla tahle chvíle nejhorší.
Nakonec se přece jen můj život vrátil do svých kolejí a pokračoval v nich, den za dnem. Našel jsem si práci, pak jsem poznal svou budoucí manželku a narodily se nám tři děti. Rodiče mi dali život, já jsem dal život, stal jsem se otcem. Nikdy bratrovi nezapomenu, že mě zachránil. V nějakém zvláštním záchvěvu lidství mi tehdy dal víc než kdokoli jiný za celý můj život.
V nových časech jsme sotva vyžili, děti rostly, práce nebyla a známý mi řekl, že má pro mě místo. Měl jsem se stát dozorcem ve vězení, já… Přemýšlel jsem o svém životě, o svých dětech a cítil jsem, že mi osud zase nedává na výběr. Nejhorší byla chvíle, kdy jsem si oblékl uniformu. Všechno se mi vrátilo.
Zdálo se mi, že se nám podařilo nahradit strašný, vadný systém systémem novým, lepším, že když Bůh nedokázal vyměřit trest lidem, kteří ublížili ostatním, tak jim ho vyměří stát, nová, demokratická Albánie.
Abych si vyléčil své rány, vstoupil jsem do spolku bývalých politických vězňů. Zpočátku jsem v něm aktivně působil, ale rychle jsem pochopil, že nikomu nezáleží na tom, aby byl kdokoli potrestaný, ani na tom, aby se našemu utrpení dostalo zadostiučinění. Dostali jsme nějaké malé částky a poklepali nám po zádech, něco nám slíbili a poslali nás domů.
Představitelé starého systému nikdy nebyli potrestáni a ti, kteří prolili tolik krve, se za svoje činy nikde nezodpovídali. Tolik lidí každý den trpělo, tolik jich zemřelo na prázdný žaludek nebo při těžké práci, za kterou jim nikdo nezaplatil. Doufali, že když konečně padne režim, který je obelhal, nové a lepší zřízení odsoudí zločiny toho starého. Že Albánie bude konečně demokratická.
Ale to se nestalo. Systém se nezměnil, změnila se jen jeho podoba. U moci jsou stejní lidé jako dřív, jen mluví novým jazykem. S opravdovou demokracií to nemá nic společného.
Mladí by se měli učit o zločinech komunismu, ale když nikoho nepotrestali, jaké ponaučení pro ně vyplývá z minulosti? Občas vyprávím ve školách, jaké to bylo ve vězení, ale děti jen kroutí hlavou: „Ne, to není možné.“ V dnešní době jdou lidé do vězení, jen když spáchají velký zločin, proto mládež nedokáže pochopit, že mohli odsoudit někoho nevinného. A stát se místo odsouzení minulého režimu zabývá jen tím, jak se obohatit.
Bují korupce, neexistují žádná pravidla a bez pravidel není opravdová svoboda. Moje dcera se na gymnáziu výborně učila, ale i tak jsem musel dávat úplatky, aby vystudovala. Děti bohatých rodičů studují v zahraničí, platí univerzity penězi, které nakradli jejich otcové. Kde je tedy ta svoboda? Kde je rovnost? Kde je pravda? Kde je sen o demokracii?
Jsme zklamaní a unavení. Stali jsme se žebráky pohrouženými do utrpení. Od pádu komunismu uplynulo dvacet šest let, byly schváleny zákony, které slibovaly odškodnění za roky odpracované ve vězení, ale ty peníze jsme nikdy nedostali. Najdou se, až všichni umřeme.
V nové Albánii se pravda nepočítá. K čemu ji kdo potřebuje? Nedá se prodat ani koupit. Lidé přestali doufat, že jim pravda přinese osvobození, že Albánii očistí. Svět je stále přikrytý nánosem bláta.
Nechci si to bláto vzít s sebou do hrobu.
Neim Pasha zemřel 9. března 2018.
(ukážka z knihy)
Margo Rejmer: Bláto sladší než med. Preložila Jarmila Horáková. Větrné mlýny, 2022.
