Chris Smaje formuluje nerůstové paradigma rolnické samozásobitelské budoucnosti
Budoucnost společnosti je rolnická, nebo nebude vůbec. Tímto heslem by se dalo shrnout poselství sociologa a rolníka Chrise Smaje v jeho knize Budoucnost je v malých farmách, která vyšla nedávno v českém překladu. Smaje v ní předkládá výsledky dlouhodobých úvah o transformaci potravinového systému.
Malá exkurze do agro-futurismu
Autorský kolektiv pod vedením Jiřího Mrázka, geofyzika, popularizátora přírodních věd a kosmonautiky, na začátku osmdesátých let dvacátého století představil v publikaci Kde začíná budoucnost vizi o perspektivách vývoje zemědělství a potravinových systémů. Popsal, že dojde k biologické revoluci na principech uzavřeného kruhu surovin. Biologizaci výroby pojmenoval jako „ovládnutí živých systémů“ a „přenesení celého procesu výroby do továrních hal. Výchozími produkty by měly být odpadky, hromadící se ze života společnosti.“ Rozklad odpadu je v budoucnu zajišťován speciálními mikroorganismy, energie pro tyto procesy pochází ze Slunce, jaderné fúze, odpadového tepla nebo fotosyntetizujících řas. Masné výrobky jsou produkovány z tkáňové kultury svalových buněk a obilí na mouku vzniká syntézou buněk rostlin. Kuřata, jahody a sýr jsou vytvářeny z homogenních tkáňových kultur a ze složitých mnohobuněčných struktur. Kapři jsou chováni v nádržích s vodou ohřívanou odpadní vodou z jaderné elektrárny a potravu přijímají dudlíky. Cílem měl být kompletní přechod na plánovanou průmyslovou výrobu a úplné zbavení se závislosti na počasí a na přírodě. Ohromné množství uvolněné zemědělské půdy by tak bylo vráceno přírodě k zajišťování tzv. ekosystémových funkcí.
O čtyřicet dva let později na Mrázkovu futurologickou vizi z odlišného kontextu navazuje britský autor George Monbiot s totožným motivem agro-inženýrského konstruktivismu. Ve své knize Regenesis představuje radikální antizemědělskou revoluci, jejímž cílem má být obnovit ekoplanetární zdraví a proměnit vztah lidstva k přírodě a zejména způsob, jakým získáváme potravu. Stejně jako Mrázek hledá i Monbiot způsoby, jak zcela opustit pěstování plodin a chov zvířat a přejít na koncentrovaný zdroj potravy, který by uvolnil zemědělskou půdu pro návrat divoké přírody, biodiverzity, zajišťování sekvestrace uhlíku a dalších ekosystémových funkcí. Tím způsobem má být výroba proteinu z mikrobiální fermentace a kultivace proteinu a tuku v bioreaktoru. Gastronomie by se zcela proměnila, limitem by byla pouze naše imaginace, pokrmy – jejich chuť a strukturu – bychom si konstruovali a kombinovali podle preferencí. Budoucnost je podle Monbiota v kompletním opuštění faremních struktur výroby, jedno, zda malých či velkých, všechny jsou podle něj příčinou hromadného vymírání druhů na geologické úrovni. To také znamená, že Monbiot ani ty formy zemědělství, které jsou považovány za šetrné (ekologické zemědělství, agroekologie, biodynamické zemědělství atd.), nepovažuje za dostatečně šetrné a udržitelné. Půda a krajina podle Mrázka i Monbiota nemají být zdrojem potravin. Zemědělství založené na interakci s půdou a živými organismy a přežití lidské společnosti jsou v konfliktu; získávání potravin zemědělstvím je podle Monbiota v rozporu s dalším pokračováním existence lidstva na planetě Zemi. To je velice vážná a radikální úvaha.
Rolník a sociolog Chris Smaje označil Monbiotovu vizi jako „matematický modernismus“ a odmítá ji. Výchozím leitmotivem Smajových tezí je také uznání, že žijeme v krizi, a rovněž navrhuje transformovat současný model produkce potravin. Zároveň upozorňuje, že emise skleníkových plynů a dopady různých forem zemědělství nejsou totožné. Klíčový rozdíl spočívá v samotném rámování pokroku a různých dopadů z něj vyplývajících. Zatímco Monbiot sice zvažuje problém mocenských vztahů a deprivatizaci, spoléhá na technická, centralizovaná řešení. Proti tomu Smaje staví diverzitu přístupů hospodaření s důrazem na interdisciplinaritu a solidaritu, přičemž navrhuje budoucí uspořádání nejen zemědělských a potravinových systémů, ale i společnosti jako celku skrze rozpoznání a posílení různých kategorií malých pěstitelů a samozásobitelů.
Vrstva samozásobitelů v Česku i na Slovensku je silná; podle výzkumů se zhruba polovina společnosti angažuje v samozásobitelství, ať už skrze aktivní pěstování, či chov. Nebo nepřímo tím, že část potravin získává skrze osobní vazby na pěstitele a chovatele. Vajíčka, kompoty, sezonní zelenina a ovoce od známých a příbuzných či z veřejných sadů, to všechno a mnohem víc obsahují lednice a spižírny řady z nás. Jak Smaje přesvědčivě dokládá, jsme však ještě hodně daleko od dosažení plného potenciálu samozásobitelství. Smaje však upozorňuje, že abychom dosáhli skutečné strukturální změny či transformace potravinových systémů, nelze zůstat pouze u samozásobitelství, ale je nutné zpřístupnit půdu a angažovat větší část populace v zemědělské i urbánní krajině. V té krajině, která tvoří zhruba polovinu rozlohy Česka a Slovenska a jejíž osud leží v rukou milionů vlastníků, kteří na ní ale většinou sami nehospodaří. Obsazení právě této části krajiny lidmi ochotnými relativně v malém pěstovat a chovat zvířata, představuje ústřední bod Smajova návrhu.
Kooptovaný lokalismus
Můžeme vybudovat moderní společnosti na ekologicky udržitelném lokálním zemědělském základě? Může nás alternativní zemědělství a vaše lokalita uživit? Ptá se Smaje a předkládá perspektivy komplexního ohledávání těchto důležitých otázek. Autor nás zve do roku 2050 a představuje konkrétní podoby zemědělské a urbánní krajiny, která živí všechny obyvatele Británie. A to z jejich vlastních zdrojů, bez závislosti na fosilních palivech. Představuje zároveň vizi organizace společnosti skrze diverzifikovanou a decentralizovanou formu produkce potravin.
Smaje se však zříká pokusu o definování lokálních a malých alternativ skrze kategorii velikosti. Když píše o malém, nemyslí tím automaticky malé výměrou. To nejdůležitější kritérium lokálního a „malého“ jsou formy a kvality relacionality – vztahování se k půdní úrodnosti, lidským a ne-lidským aktérům, na nichž závisí kvalita života. Cílem tak nemá být víc lokálních (čti národních) potravin v supermarketech, ale více pevných lokálních vazeb mezi různorodými aktéry. Pěstování a chov se stávají politickými v momentě, kdy dochází k vytváření mimotržních vztahů a autonomie. Proto podrobuje analýze imperativ růstu a úspory z rozsahu jako výchozí leitmotiv utvářející specifickou subjektivitu a organizaci společnosti, práce a vztahů. To je ono magické zaklínadlo, kterému zemědělci podřizují praxi a jsou schopni jít často proti vlastnímu úsudku a hodnotám. To si uvědomil a popsal už Ernst Friedrich Schumacher, z jehož odkazu dnes již legendární knihy Malé je milé Smaje čerpá. Schumacher upozornil na to, že jsou to právě úspory z rozsahu, které nutí kapitalistické podnikatele operovat na nekonečně se zvětšujících virtuálně-materiálních platformách, ovšem v prostředí konečných lidských a přírodních zdrojů. Dochází tak k prohlubování zátěže a ke konfliktu.
Neustále se otevírají prostory pro změny, ale je nutné dávat pozor, jak jsou uchopeny. Příkladem par excellence kooptace alternativy od zdola tržními principy jsou právě lokální potraviny a ideologie lokalismu. Je to symbolicko-materiální sféra, která se nabízí k prosazení ekonomických a politických rámců, které jsou často v rozporu s původní ideou emancipace a dekolonizace. Rámec lokálního totiž pomáhá vytvářet dojem udržitelnosti, něčeho představitelného a ano – milého. Zmatení spočívá v tom, že lokální je primárně rámováno jako „udržitelnější“, a tedy zlepšená a nakonec přijatelnější forma organizace trhu a hodnotového řetězce. V této logice jsou však opět reprodukovány principy neudržitelnosti a vykořisťování. Aktivista a spisovatel Greg Sharzer také upozorňuje na to, že podporovatelé lokálních modelů alternativ obviňují ostatní konzumenty z toho, že nedochází ke kýžené změně, protože nekupují ty správné potraviny. Ideologie lokalismu tak vůbec nemusí být prostředkem k rozvoji autonomie a emancipace.
Je též důležité vzít v potaz, že malé a lokální nerovná se automaticky udržitelnější nebo šetrnější. Smaje nenavrhuje nekritickou adoraci veškerých malých a lokálních forem hospodaření. Jsou to totiž až příliš často právě malé farmy, samozásobitele nevyjímaje, které jsou nositeli xenofobních a nacionalistických tendencí. Jako obranu proti chaosu a fluiditě stavějí tradice (jakékoli historicko-sociální konstrukce, které jsou spíše oportunistickým resentimentem). „‚Lokální‘ není založeno na předem dané definici, ale vzniká z toho, jak se v praxi dosahuje autonomie a samozásobitelství,“ dodává k tomu Smaje, který je v tomto ohledu věrný myšlenkové a hodnotové tradici filozofa a antropologa Bruna Latoura, vyjádřené v jeho knize Zpátky na zem. V ní velice přesně vymezuje ideologii lokalismu v emancipačním rámci. Latour píše: „Vyjednávání – sbratření? – mezi stoupenci Lokálního a Pozemského musí být založeno na významu, legitimitě, dokonce nezbytnosti příslušnosti k půdě, ale – a v tom spočívají všechny potíže – aniž by tato příslušnost byla ihned zaměňována s tím, co k ní Lokální připojuje: etnickou homogenitu, důraz na dědictví, historicismus, nostalgii či neautentickou autenticitu. Naopak, neexistuje nic inovativnějšího, nic současnějšího, subtilnějšího, techničtějšího, umělejšího (v dobrém smyslu toho slova), nic méně rustikálního a venkovského, nic kreativnějšího, nic současnějšího než vyjednávání o tom, jak přistát někde na zemi. Návrat na Zemi se ale nesmí zaměňovat se smutně proslulým ‚návratem k půdě‘ z dob vichistické Francie. V sázce je to, po čem volají iniciativy jako ZAD (Zone à defendre): jde o repolitizaci příslušnosti k půdě.“
Rolníci jako partyzáni subverze a udržitelnosti
Je budoucnost založena na malých farmách a obnově rolníků jako třídy? To závisí na dvou zásadních aspektech. Za prvé na přírodě a její schopnosti „vydržet“ lidské zásahy v podobě hospodaření. A za druhé na schopnosti společností organizovat se a vytvářet takové podmínky, aby mnohem více lidí hospodařilo. Návrat malých rolníků však Smaje neprezentuje jako něco hezkého či milého, co by mělo osvěžit všední každodennost, ale jako základní podmínku pro adaptaci na ekonomické, společenské a environmentální krize. Na nedostatečný pojmový aparát Smaje upozorňuje a v Čechách i na Slovensku se s ním budeme muset vypořádat. Například titul knihy odkazující k farmářům a farmám nepostihuje velké množství kategorií aktérů, kteří se identifikují jako zemědělci, sedláci, pěstitelé, rolníci, pastevci a mnoho dalších. Navíc nás čeká velký úkol naplnit pojem rolníci, potažmo noví rolníci, jak je pojmenoval profesor Jan Douwe van der Ploeg, na nějž Smaje odkazuje, novým obsahem, agendou a identitou. Transformace způsobu, jakým se organizujeme, jaký typ práce současná společnost upřednostňuje, protože jak upozorňuje Smaje, „lidé zabývající se malozemědělstvím orientovaným na lokální ekologickou základnu mají opět k dispozici možnosti řešení ekologických a sociálních problémů, které jsou zřídka dostupné lidem zabývajícím se jinou činností“. Rolníci jsou nositelé specifických vlastností, díky kterým se podle Smaje, ale i celé řady akademiků zásadně liší od kapitalistických forem zemědělství. Ostatně, s touto analýzou přišel již před téměř sto lety Alexander V. Čajanov, jenž jako první do hloubky pojmenoval výjimečnou a poetickou charakteristiku organizování práce a výroby ruských rolníků.
Myšlenky Smaje působí v Česku o to silněji a naléhavěji, právě kvůli struktuře zemědělství. Mezi státy sovětských satelitů byly Československo, specificky Česko, a Rumunsko zeměmi s největší mírou kolektivizace. Dnešní stav je výsledkem kontinua socialistického zemědělství, které však z hlediska znaků, jako je zvyšování výnosů, produktivity a koncentrace, v mnoha ohledech předběhl západní kapitalistické trajektorie vývoje. Přemýšlení o tom, zda vůbec a jak lze diverzifikovat zemědělskou a venkovskou strukturu, je velice aktuální.
V roce 2022 jsem vedl rozhovor s Ursem Nigglim, který třicet let působil jako ředitel FiBL, nejstaršího evropského ekologického výzkumného ústavu. V rámci odpovědi na můj dotaz položil řečnickou otázku, zda si dovedu představit, že budeme mít v České republice opět statisíce rolníků. Od té doby na tuto otázku často myslím. Smaje dokonce tvrdí, že je to nevyhnutelné, když píše, že „je těžké nadchnout se pro návrat rolníka, protože být rolníkem vypadá jako strategie poslední záchrany pro lidi, kteří mají jen málo jiných možností. (…) A tak zatímco hlavní proud ideologie obecně propaguje, aby chudí lidé zvýšili svou autonomii tím, že si zajistí větší plat, já tvrdím, že brzy bude pravděpodobně namístě spíše zvýšení autonomie tím, že si pořídí větší zahradu.“
Plodiny rostoucí v nerůstové společnosti
Leitmotivem, který provází myšlenkové linie Chrise Smaje, je vypořádání se s modernitou a pokrokem jako výchozím bodem. Proti étosu neustálého růstu a nekonečného odčerpávání lidských a přírodních zdrojů na planetě s konečnými možnostmi a zdroji staví Smaje paradigma nerůstu a potravinové suverenity.
S nerůstovým hnutím je silně spojen aspekt změny subjektivity jako nevyhnutelné podmínky pro transformaci. Jinými slovy, jsme socializováni v prostředí dané modernity a systému. Výzkumnice a trenérka dekolonizace Tereza Čajková to vysvětluje tak, že modernita, tak jak je konstruována, nám způsobuje celou řadu nejistot, strachu a úzkosti a posiluje pocit oprávnění z potřeby konzumovat a spotřebovávat. Popírání planetárních hranic; popírání systémového, historického a přetrvávajícího násilí (naše pohodlí, jistoty a požitky jsou dotovány vyvlastněním a vykořisťováním v jiných částech světa); popírání provázanosti (považujeme se za oddělené od sebe navzájem a nikoli závislé jeden na druhém v rámci provázanosti živého systému) – to jsou symptomy modernity. Strach z nedostatku se proměňuje do pocitu oprávnění nadměrné spotřeby. Naše západní společnost je ukotvena v karteziánské maximě vědění. Když nevíme, jsme znejistěni. Nejsme vybaveni a trénováni k tomu, čelit neznámému a vypořádávat se s komplexitou. To je také problém v rámci imaginace související s budoucností. Environmentální sociolog a aktivista Arnošt Novák navíc upozorňuje, že změna subjektivity, tedy to, jak se vztahujeme k sobě samým a světu, je součástí transformace, nebude přímá a změny nepřijdou rychle. Půjdou po klikatých cestách, bude docházet k často nečekaným, a dokonce nežádoucím důsledkům. A násilí bude nevyhnutelnou součástí změny.
„Jaký svět si vlastně přejeme a jakými prostředky nebo cestami ho s největší pravděpodobností dosáhneme?“ A co by mělo podle nás nahradit stávající světosystém? Ptá se Emmanuel Wallerstein v jeho Utopistice a Smaje na tyto otázky odpovídá. Nenavrhuje eskapismus ani prepperské strategie přežití. Jeho teze jsou pozváním do zakládání pestrého přediva vztahů zejména s aktéry, kteří nemají vlastní hlas nebo nejsou viditelní, ale potřebujeme je k dalšímu přežití.
Je pravděpodobné, že program budoucnosti bude tvořen prolínáním myšlenkového a hodnotového proudu, který navrhuje Smaje, s průmyslovou a inženýrskou, vysoce specializovanou a technologickou variantou Monbiota a průmyslových agro-inženýrských koncernů a že bude docházet k narůstajícím konfliktům a chaosu, vyvěrajících z odlišných představ a zájmů různých aktérů společnosti v situaci pozdního kapitalismu a klimatického rozvratu. Na jedno se můžeme spolehnout – další vývoj bude překotný, nepřehledný, a to, co dnes považujeme za normalitu a stabilitu, bude stále více erodovat. I přes výčet hrozeb a zmatku, kterému čelíme, je vzácný Smajův nakažlivý optimismus pro budování alternativ odzdola bez toho, abychom se vzdali „velkého obrázku“. Nezbývá než se různými cestami pokoušet otřásat koordináty organizace práce a vztahů skrze ohledávání nových podob agro-nerůstové společnosti.
Autor je doktorand České zemědělské univerzity v Praze a výzkumník politické ekonomie potravinových systémů
Text vznikol v spolupráci s pražskou kanceláriou Heinrich Böll Stiftung
