Ideologie půdní úrodnosti

Pokusy o definování půdy, zlepšování půdní úrodnosti a tím zvyšování výnosů, to jsou témata, která lidstvo provázejí od počátků hospodaření před více než 10 000 lety. Historicky jsme si prošli mnoha obdobími, v rámci kterých byla půdní úrodnost chápána a bylo jí dosahováno různě, často protichůdnými principy. Následující text zachycuje diskurzivní vývoj vztahování se k půdě a půdní úrodnosti od první poloviny dvacátého století dodnes v československé a české pedologické a zemědělské literatuře.

Zlepšování půdy, výchova půdy, vyspělost půdy, zkulturnění půdy. To jsou některé z agronomických ideologických narativů, které lze najít v předmluvách a úvodech k odborným publikacím. Předmluvy zde představují osobitý literární žánr s velkou výpovědní hodnotou. Je to právě předmluva, která často lépe vystihuje stav poznání, diskurz a ideologický kontext doby, či lépe paradigma, než samotný obsah knih. Dvojnásobně to platí pro literaturu, jež se zabývá půdou, pedologií, výživou rostlin, hnojivy, zvyšováním výnosů či zemědělstvím, protože tato oblast byla a je jednou ze strategických, jak politicky, společensky, ekonomicky, tak environmentálně. Následující text nabízí exkurz do historického rámování půdy, její role, vnímání její funkce a hodnoty, způsobů jejího užívání. Nabízí nahlédnutí do proměn, ale i linie kontinua vztahování se k půdě v období zhruba posledních sta let a identifikujeme dva hlavní diskurzivní proudy – zvyšování výnosů jako předpoklad pro uživení společnosti a téma ekosystémových služeb.

Zvyšování půdní úrodnosti

V souvislosti se zkulturněním půdy a kulturně-produkční perspektivou užívání krajiny můžeme identifikovat jako dominantní diskurzivní prvky v pedologické a zemědělské literatuře linii: půda je nejdůležitější zemědělcův výrobní prostředek; kultivace půdy; půdní úrodnost; zvyšování výnosů; potravinová soběstačnost; nasycení národa. Zkoumání aspektů půdní úrodnosti a různé teorie a přístupy v rámci jejího zvyšování skrze různé metody kultivace půdy s důrazem na zvyšování výnosů a produkcionistické paradigma se prolínají s kritickou reflexí nevhodné zemědělské praxe a degradace půdy.

Narativ zvyšování výnosů se objevuje už v období první republiky, kdy Jan Koudelka, poslanec Národního shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou (ČSDSD), napsal v roce 1924 v úvodu své publikace Zemědělství, otázka jeho ochrany a sociální demokracie:

„Zvýšit výrobu zemědělskou musí býti především cílem naší politiky vůči zemědělství. (…) Zvýšení výnosnosti půdy je nutné také u ostatních zemědělských kultur a dá se toho docílit poměrně snadno.“

Koudelka dodal, že „všichni zemědělští publicisté a národohospodáři jsou jednotni v názoru, že zcelování pozemků je jedním z nejpronikavějších předpokladů zvýšení rentability zemědělského podnikání“. Zcelování pozemků, aktivita, která byla jedním z průvodních projevů zvyšování výnosů skrze centralizaci výroby, aktivita známá zejména z padesátých let dvacátého století, tak navazuje na dlouhodobé trendy. Podle Koudelky se o zcelování pozemků v Čechách jednalo od roku 1883 a v roce 1924 opět volal po zcelovacím zákonu, protože velkostatkáři již pozemky zceleny měli, pomoc byla nutná zejména rolníkům a selskému stavu. Kolektivizace, která probíhala mezi lety 1948 a 1960, tedy navazovala na trend zcelování půdy, dlouhodobě prosazovaný ČSDSD již v meziválečném období. Ovšem s tím podstatným rozdílem, že politické snahy ČSDSD vedly k posílení pozice rolnictva, tedy nejmenších zemědělců, k zajištění jejich stability, důstojných pracovních a životních podmínek. Po roce 1948 byl spuštěn proces systematické likvidace rolnické třídy ve prospěch centralizovaného družstevního systému a ve prospěch průmyslu, kam byla velká část rolnictva převedena. Narativ zvyšování výnosů a kultivace stále většího území pro produkci potravin byl však zaset dávno před založením i nástupem vlády Komunistické strany Československa.

V předmluvě ke knize Základy zemědělství od sovětského akademika Vasilije Robertoviče Viljamse, vydané u nás v roce 1951, se agronom a politik Antonín Klečka zabývá myšlenkou nekonečných výnosů, propagovaných Viljamsem:

„Žádná rostlina, a právě tak žádný organismus živočišný, není na konci svých výnosových nebo užitkových možností. Zvládneme-li všechny podmínky jeho prostředí a upravujeme-li úměrně všechny tyto podmínky, lze každý organismus, i výnosově vystupňovaný, učinit ještě výkonnějším. Revoluční síla Viljamsova agronomického učení je v tom, že ukazuje socialistickému zemědělství cestu k neomezeným a stálým sklizním a tím zajišťuje společně s mechanisací stupňovanou produktivitu zemědělské práce.“

Sám Viljams v předmluvě k ruskému vydání z roku 1947 píše: „Nestačí však dosáhnout jen zvýšené sklizně, nýbrž je třeba takto získanou rekordní sklizeň trvale zajistit a zvyšovat svoje požadavky. Základy takové theorie tvoří dialektické zákony, řídící zemědělskou výrobu.“

Tuto teorii a dialektické zákony, o kterých Klečka a Viljams píší, lze interpretovat i tak, že to, co je rámováno jako přírodní zákon (soustavné zvyšování půdní úrodnosti), je ideologická záminka k formování produkcionistického paradigmatu přetváření přírody člověkem. Tato myšlenka byla nejvíce rozvinuta ve druhé polovině čtyřicátých let dvacátého století zejména ve velkém (stalinském) plánu na přetvoření přírody (v Československu 1948–1964). Diskurzivní i praktické pokusy o nekonečné zvyšování půdních výnosů však ignorovaly limity přírody, což byl postoj, který nám není cizí ani dnes. Dlouho je tak zavedena představa, že půda je externalizovaný základní výrobní prostředek, jehož primární rolí je zajišťovat vysoké výnosy pro společnost a dnes pro trh.

Vztahování se k zemědělství, půdě a půdní úrodnosti v období mezi lety 1948 a 1989 však rozhodně nelze zarámovat pouze jako prvoplánové nebo zpátečnické, jak bývá často portrétováno. Během tohoto období existovala velká diverzita postojů a trendů, často protichůdných, ale také progresivních. Ostatně tak jako i dnes. Z literatury vyplývá, že vědecké poznání půdních procesů bylo na vysoké úrovni, ovšem většinou se nepropsalo do politických strategií a zemědělské praxe, kde se sledovaly jiné cíle, primárně zintenzivnění výroby. Ačkoli se autoři shodují na tom, že je potřeba zajistit potraviny pro společnost, rozcházejí se v tom, jak se má zvýšení výnosů dosáhnout, potažmo jak přizpůsobit metody hospodaření poznání o živé půdě.

Jedním z indikátorů rozšířeného vztahování se k půdě je zahrnutí půdní eroze do celkového obrázku stavu půdy. Například v roce 1957 významný pedolog Ladislav Smolík v předmluvě ke své publikaci, první učebnici o pedologii, upozorňuje:

„Boj proti erosi na kulturních půdách jednostranně vyčerpaných a znehodnocených bude mít výsledky jen tehdy, když bude veden a řízen odborníky, kteří půdu nejen dobře znají, ale ji též milují a váží si jí. Ani v atomovém věku, kdy technika tolik pokročila, nepozbývá půda na významu, neboť zatím jedině jejím prostřednictvím je možno vyrábět chléb.“

Navázat lze předmluvou k českému vydání knihy Problémy při zpracování půdy z roku 1957, původně od autora z NDR M. Domsche. Jaroslav Spirhanzl přiznává, že „i u nás máme mnohé půdy ‚choré‘, jejichž úrodnost snižuje méně příznivé, hutnější podbrázdí. (…) Musíme se tu řídit alespoň tou hlavní zásadou, že přípravou půdy máme zajistit plodině vydatný a plynulý přívod vláhy, vzduchu i živin po celou dobu růstu. Víme, že takový stav ve všech kulturních půdách vzniká vytvořením a udržováním příznivé drobtovitosti“; protože „teprve drobtovitá půda se může nazývat půdou kulturní“. Za drobtovitou je označována taková půda, která je složena z jednotlivých malých agregátů, tedy nevytváří slepené bloky, ale je načechraná, voní, obsahuje velkou část organické hmoty a žížalích výměšků, po nabrání do dlaně se krásně rozpadá na malinké částice a kořeny rostlin takovou půdou bez problému hluboce prorůstají.

V předmluvě k publikaci Kniha o půdě 1, s podtitulem Půda a rostlina, vydané v roce 1960, autoři Josef Laník a Jan Halada již upozorňují na nutnost diverzifikovat hospodářské metody a přizpůsobovat je různým podmínkám krajiny:

„Mají-li stoupnout výnosy a také celková efektivnost zemědělské práce, nestačí už šablonovité a podle starých receptů prováděné obdělávání a ‚práškování‘ půdy. Rovněž nestačí zvyšovat sklizně neúměrnými a nerentabilními dávkami strojených hnojiv. Přizpůsobíme-li však zpracování půdy a hnojení místním klimatickým a půdním poměrům (chemické složení půdy, půdní druh, genetický půdní typ apod.) a přitom současně dbáme individuálních nároků jednotlivých druhů rostlin na živiny a vláhu, vytváříme tak základní předpoklady pro to, abychom se stali mistry nejen vysokých, ale přitom i nejrentabilnějších sklizní.“

Akademik Karel Kudrna reflektuje v roce 1975 v předmluvě ke knize Vyspělost rostlinné výroby a výnosy od autora V. D. Pannikova potřebu uchovat půdu ve prospěch uživení lidstva:

„Hlavním zdrojem lidské výživy v celosvětovém měřítku jsou rostliny pěstované na půdě. Podle prognóz Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) budou hlavním zdrojem potravin i na přelomu tisíciletí. Rovněž do budoucna se půdní fond považuje za největší přírodní bohatství naší planety. Také pro náš stát je ochrana, využití a zvelebování půdního fondu základní existenční podmínkou pro zabezpečení potřeb obyvatelstva a všestranného dalšího rozvoje hmotných a duchovních potřeb každého z nás,“ konstatuje Kudrna, dále však navazuje na konvenční tendence zajišťovat úrodnost externími vstupy, když píše:

„Je pochopitelné, že nižší výměra půdního fondu si v zájmu zabezpečení výživy obyvatelstva vyžaduje vytvoření takových podmínek, které zabezpečí jeho vysokou produktivitu, a to důslednějším uplatňováním intenzifikačních činitelů na každém úseku rostlinné výroby. Integrální součástí těchto novodobých přístupů k výrobě potravin je i vysoká chemizace, hlavně pokud jde o vyšší dávky průmyslových hnojiv (…), na rozdíl od klasického výkladu úrodnosti půdy zdůrazňuje úlohu vkladu práce člověka a nutnost poznání zákonů vývoje úrodnosti půdy. Vytváří zde dynamický pohled na úlohu chemizace zemědělství jakož i na meliorační úpravy, jež jsou považovány za radikální prostředek zlepšení přirozených vlastností půdy a tím zvýšení výnosů.“

Na tomto místě je nutné poznamenat, že tendence zvyšování úrody díky zvyšování externích anorganických vstupů jsou společné jak pro bývalý východní sovětský blok, tak pro Západ. Z tohoto hlediska nelze říct, že by existovalo něco jako komunistické či socialistické zemědělství, snad s výjimkou zemědělského modelu na Kubě, která sice dováží část základních potravin z USA a států Latinské Ameriky, zároveň se ale podařilo rozvinout udržitelný a šetrný agroekologický model hospodaření malých zemědělců. V Československu a několika dalších zemích sice proběhla kolektivizace a zcelování, což je podstatná distinkce oproti západním modelům, ale například v Polsku bylo rolnické hospodaření dále udržováno. Vyrovnávání se s výnosovými úspěchy na Západě bylo na Východě prováděno totožnými metodami. Zemědělský model uplatňovaný v Československu byl postaven spíše na ideologickém přerámování kapitalistického intenzifikačního, tedy průmyslového modelu, jehož kořeny popsal už Max Weber ve své stati Protestantská etika a duch kapitalismu. Počátky racionalizace, zefektivnění a zprůmyslnění výroby zasadil do šestnáctého a sedmnáctého století v protestantských oblastech severního Německa a Holandska.

Ostatně ani před rokem 1989 jsme nedosáhli soběstačnosti, podstatná část primárních zemědělských komodit k nám proudila z USA. Dále je důležité zmínit, že trendy větší chemizace jako předpoklad pro zvyšování výnosů nemají nic společného s půdní úrodností, respektive s přirozenou schopností půd vyživovat rostliny. Jak upozorňuje například Jaroslav Záhora v rozhovoru v tomto čísle, externí anorganické vstupy utlumují, až zcela eliminují život v půdě a neumožňují rostlinám navazovat přirozené vztahy s půdními organismy, díky kterým si zajišťují výživu.

Étos zvyšování výnosů a chemizace je velice živý i dnes. Byl však přerámován na konkurenceschopnost, což zrcadlí například dlouhodobá strategie rezortu Ministerstva zemědělství s výhledem do roku 2030. Zvyšování výnosů je předpokladem pro zajištění nejen národní soběstačnosti, jež představuje diskurzivní a politické kontinuum, ale i pro konkurenceschopnost na evropském a světovém trhu. Přestože přiznává velkou váhu ochraně prostředí, explicitně se nerozchází se starou chemizační linií.

Ekologie a ekosystémové služby

Dostáváme se do diskurzivní sféry druhé – sféry ekologie a ekosystémových služeb. Bylo by však mylné domnívat se, že se jedná o výdobytky porevoluční doby. Řada nepřímých i explicitních výroků, které přiznaly půdě jiné než produkční funkce, již zazněla. Spor o to, jak zvýšit nebo udržovat úrodnost půdy, je více než živý i dnes, dokonce lze tvrdit, že se vyhrocuje. Možná také proto, že spolu soupeří dvě diskurzivní linie, jež mají zcela odlišné projevy. Jednu jsme si již popsali, jedná se o produkcionistický model, který stále pokračuje, a dokonce je dominantní, přestože výnosy spíše dosáhly svého stropu, ba i v některých oblastech z důvodu eroze a degradace půdy klesají. Druhý model hovoří o tom, že produkce je důležitá, dává však na misku vah také další aspekty a služby půdy.

Například v roce 1983 Jiří Fídler, děkan agronomické fakulty Vysoké školy zemědělské v Praze, ve svém úvodníku do sborníku Optimalizace využití dusíku na tvorbu výnosu sice přiznává chemizaci důležitý efekt, upozorňuje však na tzv. externí negativa.

„V úsilí o dosahování stále vyšších výnosů kulturních plodin zvyšujícími se dávkami dusíkatých hnojiv je možné vyvolat změny dusíkových režimů půd, které se nepříznivě projevují na kvalitě životního prostředí, nutriční, technologické a hygienické hodnotě pěstovaných produktů a nakonec zcela logicky i na ekonomické rostlinné výrobě.“

V roce 1989 byla vydána publikace Hnojení, kvalita produkce a životní prostředí od autorů Josefa Vostala a Jana Penka, kteří v úvodu rozvíjejí novou perspektivu role zemědělství:

„V dalším období bude nezbytné při plnění úkolů státního plánu v jednotlivých resortech národního hospodářství, aby se ochrana životního prostředí stala ve smyslu iniciativy vlády ČSSR (v koordinovaném postupu s dalšími středoevropskými státy) jejich přirozenou součástí.“

Bývalý ministr životního prostředí Ladislav Miko, přírodovědec, který působil v Generálním ředitelství pro životní prostředí Evropské komise jako ředitel odboru pro ochranu přírodních zdrojů a biodiverzity a v letech 2011–2017 působil jako zástupce generálního ředitele pro zdraví a ochranu spotřebitele, v předmluvě k publikaci Půda v České republice vydané v roce 2009 kriticky pohlíží na vztahování se společnosti k půdě, zároveň je symptomatické, že se vztahuje nikoli ke strukturálním problémům, ale k jedinci, který má být nositelem uvědomění se a aktérem změny.

„S půdou je uvažováno především jako s výrobním prostředkem, který má člověku sloužit k jeho obživě, ale zároveň se jím chce také obohatit. Tato filozofie je pro současnost určitě nedostačující, protože nebere do úvahy jedinečnost půdního ekosystému, který je zdánlivě snadno, ale ve skutečnosti velmi těžce obnovitelný. (…) Vývoj v našem státě bohužel napovídá tomu, že společnost zřejmě ještě nemá dostatečně vybudovanou brzdící sebereflexi, aby byla schopna vytvořit podmínky pro zachování půdních ekosystémů a půdy jako takové v potřebném množství a kvalitě.“

Do této knihy napsal předmluvu také bývalý ministr zemědělství (a po dobu jednoho měsíce také ministr životního prostředí Jakub Šebesta), zmiňuje dnes již zavedený narativ odcizení se půdě: 

„Všichni si uvědomovali, že půda je živitelka a bez náležité péče o ni člověk nemůže přežít. Věk techniky, zvýšená mobilita obyvatel i sama nepokojná doba vedly k tomu, že se člověk půdě odcizil a nevnímá již tolik bezprostřední pouto a v mnoha případech ztratil k půdě vztah.“

Jeden ze zakladatelů ekologického zemědělství v České republice Jiří Urban, který zastával funkci náměstka na ministerstvu zemědělství, napsal v roce 2015 předmluvu ke knize Půda, zdravá, živá, úrodná, kterou sestavil Radomil Hradil, svým diskurzivním rámováním role půdy a půdní úrodnosti reprezentuje zcela odlišné, sice stále marginální, ale životaschopné paradigma, když otáčí logiku zvyšování výnosů:

„Technokratický přístup k produkci potravin, rozvoj mechanizace, agrochemie a také postupné vytěsnění zemědělství na vedlejší kolej důležitosti i zájmu ve společnosti v poslední době znamená také snížení chápání významu půdy a její kvality.“ A doplňuje: „Je jasné, že zvýšená poptávka po potravinách ve světě nemůže být zajištěna pouze zvyšováním vstupů (průmyslových hnojiv a pesticidů), protože výnosy s jejich nadužíváním stejně již významně nerostou. Je třeba zavádět metody udržitelného zemědělství (například ekozemědělství) a snížit závislost zemědělců na vnějších vstupech, protože mnohé z nich pocházejí z neobnovitelných zdrojů a budou ve střednědobém horizontu limitní (například fosfor). Tak se vracíme zpět k zemědělské půdě, kterou bude lidstvo potřebovat vždy v odpovídající výměře a dobré kvalitě.“

Akademici Hana Šantrůčková, Eva Kaštovská, Jiří Bárta, Ladislav Miko a Karel Tajovský vydali v roce 2018 publikaci Ekologie půdy, kde v předmluvě definují dva kroky ochrany půdy:

„Prvním krokem vedoucím k ochraně půdy je akceptování skutečnosti, že půda je klíčovou složkou suchozemských ekosystémů, která je z krátkodobého hlediska těžko obnovitelným, nebo v některých případech dokonce neobnovitelným zdrojem. Druhým krokem je poznání jednotlivých složek půdního prostředí, porozumění jejich funkci a znalost klíčových parametrů a procesů, které pomáhají udržet fyzikální, chemickou a biologickou integritu půdy.“

Již zmiňovaný Ladislav Miko napsal spolu s kolektivem v roce 2019 knihu Život v půdě, příručka pro začínající půdní biology, kde reflektuje vývoj vztahování se k půdě:

„Studium půdy (bylo) orientováno hlavně na její schopnost poskytnout rostlinám vhodné prostředí pro růst a vývoj. (…) Teprve teorie ekosystémů a rozvoj ekosystémových studií vedly přibližně v polovině dvacátého století k podrobnějšímu zájmu o půdu a půdní ekosystém z hlediska ekologických funkcí a, v současné terminologii, tzv. ekosystémových služeb. Ukázalo se, že půdní organismy, byť hmotnostně tvořící nepatrnou složku půdy, zodpovídají za klíčové půdní procesy, mají funkci regulátorů mnoha procesů a jsou indikátory ‚zdraví‘ půdy. Dnes je jednoznačně prokázáno, že půda by bez živých organismů nebyla půdou, ale jen mrtvým substrátem. (…) To jim dává velký význam i z hlediska využití půdy člověkem. Jsou současně elementem, který člověk svou činností ohrožuje – jinými slovy jsou součástí ohrožené biodiverzity planety Země –, a současně jedním z nejúčinnějších nástrojů, jimiž člověk může ekologické problémy řešit.“

Třetí paradigma na horizontu?

Dvě kategorie či paradigmata vztahování se k půdě a půdní úrodnosti se historicky prolínají v různých kombinacích, protože nevznikají ve vakuu. Vždy byl v různé míře kladen důraz nejen na aspekty produkční, ale i na aspekty ekologické a mimoprodukční. Zároveň je možné vysledovat proměnu chápání role člověka v utváření půdní úrodnosti, od masivních zásahů až po praxi ponechání půdy vlastním mikrobiálním procesům, které jsou schopny i bez externích anorganických vstupů zajistit úrodu. Otázka je, jaký bude další vývoj ve vztahování se k půdě a půdní úrodnosti a kterou linii diskurzivního kontinua s materiálními a sociálními projevy budeme sledovat a dál rozvíjet. Zůstává zejména výzva k aktivitě, která opakovaně selhává – prosazování nového poznání půdních procesů do faremních plánů, osevních postupů a do rezortních a vládních strategií. Dalším aspektem, který by zásadně proměnil zemědělské, politické a společenské vztahování se půdě, je myšlenka vyjmout potraviny z tržní konkurence a přerámovat jak potraviny, tak půdu, ze které pocházejí, na commons – společně sdílené neobnovitelné statky. Tržní prostředí nedokáže plně integrovat nemonetární aspekty a vyjádřit hodnotu potravin ani půdy a masivně pokřivuje vztahování se k obému, s mnoha negativními projevy. Již v minulosti byly položeny základy pro pojetí půdní úrodnosti, jež stále více rezonuje i dnes, kdy je utilitární hledisko nahrazováno holistickým.

Autor je doktorand České zemědělské univerzity, člen Agroecology Europe a Asociace místních potravinových iniciativ