Tento rok přinese s největší pravděpodobností událost téměř historického významu: Po téměř sto letech se s českou vrcholovou politikou rozloučí komunisté. Pokud z české politiky vypadnou i sociální demokraté, zbyde pouze jediná historická strana, lidovci. I kdyby se komunisté nějakým zázrakem do parlamentu dostali, bude to naposled, neboť zřetelně melou z posledního.
V poslední dekádě vypadli z parlamentu také komunisté moldavští a ukrajinští, nemluvě o dalších zemích bývalého východního bloku, kde byli zakázáni počátkem devadesátých let (Pobaltí, Rumunsko) nebo se transformovali na sociální demokracie a hrají dosud v politice buď větší (Rumunsko, Bulharsko), nebo menší roli (Polsko, Maďarsko). V rámci celé postsocialistické Evropy zůstávají jedinou významnou komunistickou stranou komunisté ruští, ona opozice jeho veličenstva Putina. V EU zůstávají alespoň poněkud významní komunisté působící v chudších zemích se vzpomínkami na pravicově autoritářské režimy – v Řecku, Portugalsku, Španělsku a na Kypru. Jinak jsou dějiny evropských komunistických stran vzniklých následkem bolševické revoluce patrně u konce.
Meziválečná a válečná léta
Na českém komunistickém hnutí je pozoruhodné, že křivka jeho vzestupu a pádu je téměř symetrická. Onen obrat představuje pražské jaro, událost ležící téměř přesně v polovině doby jeho existence mezi lety 1921 až 2021. Po jeho potlačení už komunistické hnutí v Československu zůstalo jen stínem, prázdným rituálem či nástrojem kariéry a po roce 1989 se stalo psychosociálním útočištěm poražených nového režimu. Ale pojďme nejprve na začátek. To, že v roce 1921 vzniká v Československu komunistické hnutí, je nepochybně především výsledkem vnějšího procesu, Bolševické revoluce v Rusku, třebaže už před první světovou válkou máme doklady radikalizace existence skupin nalevo od sociální demokracie. Nicméně skutečnost, že československé komunistické hnutí vzniklo na rozdíl od mnoha jiných zemí jako masová strana a nikoli jako sekta, je výsledkem domácích tradic. Tyto tradice můžeme shrnout do dvou slov: industrializace a slovanství. Industrializace českých zemí dala koncem devatenáctého století vzniknout neobyčejně silnému dělnickému hnutí, slovanství je činilo senzitivním vůči politickým podnětům z Ruska. Vyhlášení Československa znamenalo pro mnoho obyvatel naděje na sociální reformy, které pochopitelně nemohly být uskutečněny, a zároveň měli lidé pocit, že je zrazuje ve vládě sedící sociální demokracie. To vše způsobilo, že se KSČ krátce po svém vzniku stala v absolutních číslech třetí nejsilnější komunistickou stranou na světě, hned za ruskou a německou.
Když KSČ vznikla, byla v zemi od počátku nejvýznamnější tam, kde bylo nejvíc bídy, na Podkarpatské Rusi a Slovensku. K jejímu štěstí bylo meziválečné Československo natolik ekonomicky úspěšné, že se zde neprosadil pravicově autoritářský systém, jak se stalo ve zbytku Evropy mezi Německem a Ruskem. Díky tomu nebyla KSČ nikdy zakázána, na rozdíl od třeba bulharských komunistů, kteří se počátkem dvacátých let těšili ještě větší podpoře veřejnosti, ale pravicově autoritářský režim je zahnal do ilegality. Síla KSČ také pramenila z ukotvení v rámci všech národností v ČSR. Jako jediná tehdejší strana měla mnoho členů a voličů nejen mezi Čechy a Slováky, ale i mezi Němci, Maďary, Rusíny, Židy a Poláky a pro národnostní menšiny požadovala autonomii až do odtržení.
To, že KSČ vznikla jako početná strana, bylo ale i jejím prokletím: Vždy měla křídlo ochotné více naslouchat vlastním voličům a jejich zájmům než Moskvě, což pochopitelně oslabovalo její radikalismus. Symbolická prestiž bolševické revoluce i význam Sovětského svazu ale zaručovaly, že v těchto konfliktech promoskevské křídlo vždy vyhrálo. Výsledkem bylo mnoho čistek, postupné zmenšování vlivu a proměna na sektu, kdy KSČ počátkem třicátých let opustila většina členů. To, že nakonec neupadla do bezvýznamnosti, zapříčinily dvě události: hospodářská krize a nástup nacismu v Německu, které jako by jí dávaly za pravdu, že se kapitalismus řítí do krize a že parlamentní demokracie fašisty porazit nedokáže. Vítězství nacistů také poučilo Moskvu, že je třeba hledat spojenectví se sociálními demokraty, což KSČ pomohlo zbavit se nálepky destruktivních radikálů. Přesun KSČ na státotvorné pozice po roce 1935 položil základ obnovy jejího vlivu ve společnosti. Nezlomily ho ani moskevské procesy, ani vylučování s nimi nesouhlasících československých komunistů. Československá veřejnost byla příliš vstřícná vůči Sovětskému svazu ve strachu z Hitlera a moskevským procesům uvěřili i mnozí ve středu a napravo. Popularita KSČ kulminovala kolem Mnichova. Už komunální volby na jaře 1938 ukázaly její stoupající vliv a veřejnost ji vnímala jako nejprincipiálnějšího zastánce vojenské obrany. Její zákaz po Mnichovu jí nepochybně přinesl další sympatie veřejnosti, stejně jako fakt, že přešla do ilegality, jako jediná politická strana, zatímco ostatní československé strany se dobrovolně rozpustily. Ostatně komunisté vycvičení prvorepublikovým pronásledováním byli na ilegalitu připraveni.
Ani pakt Ribbentrop–Molotov neznamenal konec sympatií české veřejnosti k Sovětskému svazu a nyní ilegální KSČ. Je zřejmé, že mnozí Češi nenáviděli Polsko za jeho účast na Mnichovu, a proto jim jeho rozdělení příliš nevadilo. Stalinovu politiku vnímali jako taktickou a čekali, že dříve nebo později k německo-sovětské válce dojde. Pakt přesto pro mnoho československých komunistů znamenal existenciální krizi: někteří začali připouštět, že nacismus není tak špatný, jiní byli za kritiku paktu vyloučeni (například Vladimír Clementis), další se odmlčeli a vyčkávali. Z těchto vnitřních pochyb byli členové KSČ osvobozeni po útoku Hitlera na SSSR v červnu 1941. Tehdy začíná pravý nacistický hon na komunisty, vrcholící po příchodu Heydricha. I když tvrzení, že se obětí nacistů stala třetina předválečných členů strany, bylo přehnané, odhad patnácti či dvaceti procent zavražděných komunistů se blíží pravdě. I když se podařilo ilegální síť KSČ rozbít, některé buňky se udržely, další komunisté se organizovali v koncentrácích a v londýnské i moskevské emigraci. Nejzajímavější bylo, že původně nekomunistická česká mládež začala spontánně zakládat komunistické skupiny (organizace Předvoj) a plánovat radikální změny po svržení nacismu.
Uchopení moci
Rok 1945 znamená v zásadě znovuzaložení KSČ. Do strany začaly proudit v nadšení ze Sovětského svazu statisíce lidí, často velmi mladých, nejen z dělnického, ale též středostavovského a venkovského prostředí, a brzy v ní předváleční členové představovali okolo jednoho procenta. Z předválečných komunistů jenom menšina, možná deset tisíc osob, odpovídala svými schopnostmi a vzděláním požadavkům nové doby a mezi funkcionáři KSČ záhy převažovali mladí lidé vstupující po květnu 1945. Velká část veřejnosti vnímala komunisty nejen jako ty, kteří nejvíce trpěli, ale i ty, kteří s největším nasazením sil budují novou republiku, nejčastěji se hlásí na brigády, jsou skromní a obětaví. Celostátní výsledek 37 % ve volbách roku 1946 byl evropský unikát, nicméně vysvětlitelný v mezinárodním i historickém kontextu. To, že komunisté prohráli na Slovensku, byl detail na kráse, tento výsledek nemohl celkové směřování země zvrátit. Ostatně, i kdyby českoslovenští komunisté získali jen 20 %, stejně by Československo do sovětské sféry vlivu patrně spadlo, jak jsme viděli na příkladu Polska nebo Maďarska.
I když se traduje představa, že českoslovenští komunisté si tehdy ve své většině přáli vlastní, tedy demokratickou, postupnou a méně radikální cestu k socialismu, je nutno zdůraznit, že jejich láska k Sovětskému svazu a Stalinovi byla absolutní. Takto ostatně smýšleli i mnozí nekomunisté, kteří jinak vyjadřovali vůči KSČ nedůvěru. Českoslovenští komunisté v čele s Gottwaldem nebyli ani v nejmenším mentálně připraveni se jakkoli vzpírat Stalinovi, na rozdíl například od Tita a dalších jugoslávských vůdců. Pokud Stalin říkal, že je třeba se držet parlamentarismu, drželi se ho, pokud dal najevo, že je třeba se chopit moci násilným způsobem, pustili se i do toho.
Stalin bezpochyby není jediným viníkem vypuknutí studené války. Taktéž USA chtěly v Evropě maximálně rozšířit sféru svého vlivu. Během roku 1947 se v československé politice vytvořily dva tábory, jeden podporovaný ze Západu a druhý z Východu, a každý měl ambici odstavit druhý tábor od moci. Zatímco prozápadní tábor snil o vytlačení komunistů z vlády podobným způsobem, jako se to stalo v Itálii nebo ve Francii, tábor komunistický začal v této době dostávat jasné příkazy z Moskvy, aby nastolil režim podobný sovětskému. Dlužno říci, nebylo mu to proti mysli. Ti politikové, kteří doufali v nalezení kompromisu, například sociální demokraté, prezident Beneš nebo Jan Masaryk, se ocitali v menšině. Není pravda, že by se KSČ rozhodla pro násilné převzetí moci v obavách z výsledků voleb plánovaných na květen 1948. Její obliba u veřejnosti stoupala i po volbách roku 1946, jak dosvědčují počty nových členů vstoupivších v roce 1947, kterých bylo daleko více než členů vstupujících do ostatních stran. Je pravděpodobné, že v plánovaných svobodných volbách v květnu 1948 by získala ještě více hlasů než v roce 1946, pravděpodobně na úkor sociální demokracie, ačkoli není jisté, zda by to byla nadpoloviční většina.
V únorovém střetu KSČ vyhrála jako síla lépe připravená a vedená schopnějšími vůdci, která dokázala dostat své příznivce na náměstí československých měst. Do karet jí hrálo, že v Československu měl Sovětský svaz větší vliv i prestiž než západní velmoci. Únorové vítězství se ale z dlouhodobého hlediska ukázalo být porážkou. Provedením převratu se totiž KSČ dostala na šikmou plochu nedemokratické politiky. Velmi rychle začal vznikat systém okopírovaný ze stalinské diktatury, jehož symbolem se stalo zatýkání opozičních poslanců, obviněných z přípravy puče, uspořádání voleb na základě jedné kandidátky a pohlcení sociální demokracie. Tehdy ale stačilo poukázat potřebu národní jednoty v době, kdy se vrací nebezpečí německého fašismu podporovaného z USA, a velká část veřejnosti (snad polovina?) této politice uvěřila. Sovětský svaz dal také najevo, že si přeje téměř absolutní socializaci a kolektivizaci, a strana vyplnila i tento příkaz.
Stalinismus
Hysterie studené války (válka v Koreji, údajná zrada Jugoslávie, akce teroristů) vytvářela podporu veřejnosti represivní politice i kultu Stalina a Sovětského svazu. V této době se mezi vedoucími komunisty nevyskytl nikdo, kdo by například rezignoval z protestu proti popravě Horákové a spol. nebo proti rozhodnutí o úplné socializaci a kolektivizaci. Ani Slánský a další komunisté zlikvidovaní v hrdelních procesech nebyli výjimkou. Když se Stalin začal obávat spiknutí ve svých satelitech, nikdo se mu v Československu nevzpíral a Gottwaldovo vedení KSČ dokonce uvítalo, že má na koho svést vinu za problémy v hospodářství. Také velká část prostých straníků i nekomunistické veřejnosti podlehla touze hledat zrádce, jak ukazují skutečně spontánně vznikající rezoluce tisíců pracujících volajících po provazu Horákové nebo Slánskému. Široce rozšířený antisemitismus měl taktéž svůj význam. I přes vliv sovětských poradců ale vina za procesy padá především na nejvyšší představitele KSČ, kteří nepochybně věděli, jak se věci mají. Také mnozí lokální funkcionáři se začali v nových funkcích chovat jako na dobytém území a začala mezi nimi probíhat vyložená soutěž o to, kdo bude postupovat radikálněji. Výzkum postojů běžné členské základny není dosud zcela u konce, ale zdá se, že tehdy překvapivě panovaly poměrně svobodné diskuse, avšak stalinský fanatismus byl rozšířený i zde, byť se i tady vyskytovaly hlasy rozumu, například varující před socializací drobných živnostníků a kritizující mnohdy amatérské řízení podniků komunistickými řediteli.
KSČ bývá také kladena za vinu represe proti církvím, soukromým zemědělcům, jinak smýšlejícím apod. Každou vinu je třeba pečlivě vážit. Nepochybně se represe vyvíjela ve vzájemném kontextu: na represe režimu opozice odpovídala odporem a režim represe stupňoval. I zde hrál roli kontext vypuknutí války v Koreji, roztržky s Jugoslávií a pozice Československa přímo na bitevní linii. Mnozí zločinci v řadách KSČ (vyšetřovatelé StB, dozorci ve věznicích) byli lidé s problematickou nekomunistickou minulostí, kteří si horlivě potřebovali zlepšit politický profil. I v této době se ale drtivá většina členů KSČ žádných zločinů nedopouštěla, o mnoha bezprávích nevěděla a byla schopná si později uvědomit své selhání. Mnozí z těchto lidí byli i mezi stranickými funkcionáři. Někteří z nich došli k tomuto poznání, když byli zatčeni a šli do vězení, jiní se k němu dostali na svobodě. Nejen Chruščovovo odhalení zločinů kultu osobnosti, ale i hrubé provedení měnové reformy v roce 1953 představovalo pro mnohé členy KSČ psychický otřes. Tyto události ale v řadách strany postupně zformovaly početné kritiky dosavadní politiky zejména mezi inteligencí, kteří nejen projevili snahu nepravit zločiny československého stalinismu, ale začali znovu promýšlet autentický projekt spojení socialismu a demokracie.
Pražské jaro jako zlom
Tyto skupiny členů zejména mladší generace se během šedesátých let formovaly okolo literárních časopisů, mezi ekonomy, technickými odborníky, ale i kriticky myslícím dělnictvem, tedy lidmi zneklidněnými šlendriánem v hospodářství, hospodářským a kulturním zaostáváním za Západem a nedostatkem svobodné kritiky. Bylo jen otázkou času, kdy skončí režim Novotného, pokoušející se o jakousi velmi krotkou verzi reformního komunismu a bránící autonomii Slovenska, a moci se chopí tato nová generace. Své schopnosti dala tato generace komunistů narozených většinou v letech 1920–1930 najevo koncem padesátých a v šedesátých letech v kultuře (film, literatura, design) nebo společenských vědách. Jejich díla nevznikla na základě odporu vůči socialismu jako takovému, ale s ambicí nastolit humanistickou verzi socialismu.
Když však s odstupem čteme práce této generace české inteligence ze druhé poloviny šedesátých let, poněkud nás zneklidňují jisté iluze o Západu. Ona kulturní přitažlivost Západu vzbuzovala otázku, o jakém modelu většina těchto lidí sní. Je to model skutečného hledání třetí cesty mezi západním a sovětským modelem, nebo je to model napodobení západní sociální demokracie? Někteří lidé za pražského jara volali po větší samosprávě pracujících, jiní snili o systému, kde vládnou odborníci a manažeři a nikoli straničtí byrokraté. Jak se ukázalo později, byl to právě duch technokracie, který z šedesátých let přetrval i za normalizace. Zůstává věčnou otázkou, jak by se experiment vyvíjel, kdyby nepřijely tanky. Jedno je však zřejmé: V době pražského jara vliv KSČ ve společnosti kulminoval. Pokud by byly svobodné volby, dostala by strana ještě více hlasů než v roce 1946, možná dvě třetiny.
Když přijely tanky, bylo jasné, že proces vedoucí k hledání čehosi mimo sovětského modelu nemůže uspět. Přesto je překvapující, že se neuplatnila varianta vývoje zachovávajícího alespoň některé zbytky pražského jara například podobně jako za Kádára v Maďarsku po roce 1956. Zdá se, že to nebyl jen Sovětský svaz, který měl zájem nastolit ostrou normalizaci. Je nutno zdůraznit, že i v KSČ byla celá řada stalinistických odpůrců reformního procesu. Navíc ti, kdo se rozhodli přejít od reformátorů k normalizátorům, možná cítili strach z pomsty, a snad proto podporovali ostrý kurz. Snad se v normalizaci promítla také skutečnost, že do nejvyšších funkcí se dostali slovenští funkcionáři, pro které bylo české reformní hnutí psychologicky dost vzdálené.
Znormalizovaná strana a její pád
Normalizační režim znamenal vládu skupiny dogmatiků dominujících v kultuře, médiích, ve vztahu k opozici a ve společenských vědách a pragmatických technokratů dominujících v ekonomice a sociální politice. KSČ zbavená třetiny svých členů, obvykle těch chytřejších a charakternějších, se stala organizací pohřbenou zaživa. Ti členové, kteří toužili pro reformách a demokratizaci, byli zastrašeni, většina byla pasivní, noví členové vstupovali buď z kariérismu, nebo měli strach odmítnout nabídku vstupu. Těch, kdo vstupovali s ideály, byla menšina. Konzervativní vedení strany si bezpochyby uvědomovalo svou izolovanost ve společnosti, ale snad doufalo, že úspěšný vývoj hospodářství dá na pražské jaro zapomenout. Tím je možné vysvětlit, že nikdy nevyzvalo vyloučené členy k návratu a ke smíření. Vědomí vlastní slabosti možná bylo příčinou, že vedení KSČ zareagovalo tak hystericky v případě Charty 77, kdy vyžadovalo, aby občané podepisovali rezoluce proti něčemu, s čím ani nesměli být seznámeni. Jestliže měl normalizační režim ještě v sedmdesátých letech malou naději na reformu a znovuzískání sympatií, po kampani Anticharty ji definitivně ztratil.
Odlišná byla ale situace na Slovensku: Podpora pražského jara zde byla od počátku menší, Slovensko dostalo federalizaci, byť tato byla počátkem normalizace znovu okleštěna, normalizační prověrky zde nebyly tak masové. Komunisté zůstali dobře ukotveni v rámci společnosti a probíhal úspěšný hospodářský rozvoj země. Slovenští komunisté směřovali již v osmdesátých letech k většímu posilování prvků nezávislosti své země. Bylo historickým paradoxem, že normalizace je z velké části dílem slovenských politiků (Husák, Biľak), ale samotné Slovensko jí tolik netrpělo. Když KSČ v listopadu 1989 ztratila svou moc, záhy se cesty českých a slovenských komunistů definitivně rozešly. Slovenští komunisté neprojevili zájem stanout v čele zreformované KSČ a Praha je přestala zajímat. Tento postoj ovlivňovalo pragmatické vědomí, že by je čeští komunisté ve svém diskreditovaném postavení jenom táhli ke dnu.
Konec českých komunistů?
Představitelé komunistů ze Slovenska se během roku 1990 rychle dokázali psychicky připravit na sociáldemokratizaci a slovenská společnost jim to uvěřila, zatímco čeští komunisté k tomu připraveni nebyli a česká společnost by jim to pravděpodobně nebyla ochotná uvěřit. Sociáldemokratizace slovenských komunistů je sama o sobě překvapivá. Copak nebylo Slovensko zemí s menší podporou pražskému jaru? Nebyla na Slovensku sedmdesátá a osmdesátá léta vnímána pozitivně? Neměli být tedy především slovenští komunisté odpůrci odhození komunistické identity? Odpovědí je, že větší význam měly jiné faktory. Byl to především český antikomunismus vedoucí KSČ k vlastnímu zapouzdření, zatímco na Slovensku byl hodně slabší. Dále to byla historická identita českých komunistů. Oni se vnímali jako strana popravovaných nacisty. Čeští komunisté se cítili jako dědici sociálních bojů první republiky, jako budovatelé republiky z ruin po druhé světové válce, jako vítězové Února, zatímco slovenský komunismus byl vždy tak trochu fenoménem zvnějšku. Čeští komunisté byli stranou vyčištěnou v prověrkách, kde bylo méně reformně orientovaných. Českého Petera Weise bylo těžké si představit, v jeho generaci ztělesňoval české komunisty byrokrat bez šarmu i vzdělání Vasil Mohorita. Ostatně v jeho generaci se už mnoho Čechů nechtělo stávat stranickými funkcionáři a sám Mohorita byl rusínského původu.
Listopadem 1989 tak začíná poslední, dá se říci nejpesimističtější dějinná epocha českých komunistů. Po tři desetiletí měli dostatek hlasů od nostalgiků, lidí zděšených z nástupu kapitalismu, obávajících se agresivity Německa nebo prostě solidarizujících s nimi jako s otloukánkem. Tito voliči jim zaručovali nerušenou parlamentní existenci. Není vlastně jisté, zda jejich existence pravici vládnutí usnadňovala nebo ztěžovala. Sice hlasovali proti asociálním pravicovým návrhům, ale zároveň pravicovým stranám sloužili jako snadný fackovací panák a obětní beránek za všechny problémy. Jestliže byla cesta k sociáldemokratizaci uzavřena, ukázalo se také jako neproveditelné se transformovat do západní radikální levice, což byla cesta, kterou se vydala východoněmecká Strana demokratického socialismu. Česká společnost byla na takovýto program příliš konzervativní. Progresivismus (ekologie, antirasismus, feminismus, LGBT) byl příliš silně spojen s liberalismem, zatímco český komunismus byl poněkud nacionalistický a kulturně konzervativní. Ačkoli čeští komunisté po jistou dobu obhospodařovali autoritářské voliče, kteří by volili na Západě v některých případech i krajní pravici, po nástupu Tomia Okamury a Andreje Babiše jim nemohli konkurovat. Také jim začaly vymírat generace, které je podporovaly, tedy lidé narození před rokem 1950, kteří zažili z československého socialismu i něco jiného než šedivou normalizaci. Strana trpěla absencí nových schopných členů, neboť komunisté mnoho příležitostí ke kariéře nabídnout nemohli. Navíc se přidala obvyklá potíž krajní levice, když získali podíl na exekutivě (krajské vlády, podpora Babišova kabinetu) a logicky ztratili auru síly nezašpiněné mocí.
Výsledkem je postupně zanikající strana, u níž zůstává jedinou zajímavou otázkou majetek shromážděný v předchozích desetiletích. Nezdá se pravděpodobné, že by se jejím mimoparlamentním zbytkům podařilo přispět ke vzniku nějaké nové emancipační levice. Spíše se zdá, že buď se tato strana vydá někam ke krajní pravici a její majetek poslouží k dalšímu posílení hnědého proudu v české politice, anebo jej rozkradou její funkcionáři, což je nakonec přece jenom lepší varianta. Jediné, v čem čeští komunisté mohou cítit jisté zadostiučinění, je, že společně s nimi zaniká také sociální demokracie. Sebevědomé proroctví Miloše Zemana z devadesátých let, jakou má ČSSD skvělou budoucnost, zatímco komunisty čeká jenom zánik, se naplnilo jen z poloviny. Konec stoletého komunistického dinosaura ale vzbuzuje základní otázku: Dokáže se jednoho dne v Česku znovu zformovat významná politická levice blízká původním ideálům hnutí?
Autor je historik a sociológ, pôsobí na Historickom ústave Českej akadémie vied
Číslo Zabudnutá ľavica bolo podporené Nadáciou Rosy Luxemburg.
