Na konci srpna byl v Moskvě zadržen uznávaný divadelní i filmový režisér Kirill Serebrennikov, který připravoval pro pražské Národní divadlo inscenaci Kafka, a to na základě tvrzení ruských úřadů, že svou dřívější inscenaci Sen noci svatojánské (ve spojení s Kafkou aby větší ironii pohledal), financovanou z veřejných peněz, nikdy neodehrál. Z repríz ovšem existuje veškerá myslitelná dokumentace: videozáznamy, fotografie i lístky, které teď většina diváků nosí k soudu jako důkaz. Nic z toho ale nemůže stačit: Serebrennikov, otevřený kritik Kremlu, musel být před volbami, které vyhraje současný prezident, jednoduše umlčen. Spousta ruských občanů, i těch, kteří jinak byrokracii nenávidí, nakonec ale Serebrennikovo zatčení stejně vítá přibližně těmito slovy: Muži ve střevíčkách na scéně Gogolova centra představují nepatřičně zvrhlé umění.
Někteří kolegové od divadla při podobných zprávách oslavují skutečnost, že divadlo (umění) je zase předmětem veřejné debaty. Obávám se, že není nad čím se radovat. Nejenže podobně jednoznačné hrozby veřejnou diskuzi zplošťují – v určitém momentu je bohužel opravdu třeba se přidat na jednu ze dvou stran. Navíc musíme, podobně jako v jiných sférách veřejného života, vybojovávat stejné bitvy a vysvětlovat stejná východiska, která jsme měli za dávno zlidovělá. Měli jsme pocit, že tu hlavní práci za nás udělaly meziválečné avantgardy, šedesátá léta, poststrukturalismus, coolness atd. Přípravná zákopová válka ale začala daleko dřív, než ji postřehla většina umělců.
Stejně jako se s hrůzou díváme na pochodující americké fašisty, připouštíme si jen málo, že tyto skupiny a názory existovaly i za předchozí administrativy – jen pro nás byly neviditelné.
Umělecký náhled na svět čím dál častěji připomíná na internetu šířenou fotografii starší dámy držící nápis „I can’t believe I still have to protest this fucking shit!“ (volně přeloženo: Nechápu, že proti takovým kravinám musím ještě protestovat!). Fakt, že se dnes o umění diskutuje, je spíš podnětem k otázce: Co jsme dříve opomíjeli, že nám nyní tato skutečnost připadá nová?
Zajímavou paralelou ke strhávání konfederačních soch v USA byla v posledních dnech pražská debata vyvolaná prohlášením radní Elišky Kaplicky (vdova po architektu Janu Kaplickém), že některé sochy ve veřejném prostoru jsou kýč a měly by se přesunout na okraj Prahy. Ačkoliv nesouhlasím s vnímáním „okraje Prahy“ jako odpadiště všeho, co se do turistického centra nehodí, vyjmenované sochy Anny Chromy, stejně jako okřídlený lev na pražském Klárově opravdu definici kýče splňují (jednu takovou kdysi zformuloval Jan Rejžek: Kýč je dojetí nad tím, že jsem se dojal.) A právě okřídlený lev, který byl Praze věnován za hrdinství československých letců z druhé světové války, přirozeně budí emoce největší. Každopádně je to zajímavá evropská anomálie. Řešil v poslední době někdo v USA estetickou hodnotu soch generála Leea? Termín „zvrhlé umění“ v souvislosti s pražskou debatou nepadl, ačkoliv by odpovídal vnímání tohoto pojmu značnou částí veřejnosti.
Sousloví ale několikrát zaznělo po nedávném protestu umělců působících v pražském Mánesu. Při akci nazvané „Mánes krvácí“ vylila skupina protestujících několik litrů neškodného potravinářského červeného barviva do Vltavy jako protest proti převaze komerčních akcí v tomto prestižním výstavním domě (aktuálně je zde k vidění showroom značky Reebok). I na to reagovali čeští diskutéři nejednou termínem „zvrhlé umění“, aniž by si možná uvědomovali, že se jedná o nacisty omílaný žvást, stejně jako známý příměr o otrávených jablcích nebo úsloví lugenpresse/lžitisk/lying press, revitalizovaný dnešním pojmem „fake news“.
Podobným diskutérům o umění nabízím jednu z možných odpovědí: Umění je zvrhlé ze své podstaty; je vykloubené, narušující, vždy jiné, než čekáte. Zvláštní pojem „zvrhlé umění“ tak představuje podobný pleonasmus jako „prosklený skleník“.
Autor je divadelný režisér, dramatik, kultúrny publicista
