Wilhelmus na bílém kole

Ivan Loginov15. februára 2022265
Foto: WIki Commons

Nizozemská protestní hudba od protihabsburského chorálu po současnost

Když se řekne Nizozemsko nebo Holandsko, jakou hudbu si představíte? Milovníci šedesátek si pravděpodobně vybaví Shocking Blue a jejich hit Venus, který mnoha posluchačům navždy znechutily reklamy na stejnojmenná holítka od Gilette. Kdo má rád vážnou hudbu a jazz, vzpomene si na nizozemskou avantgardu. Nederbeat (nizozemský beat) i avantgarda byly spojeny s protesty, ať už se jedná o protest generační, či radikálně politický. Protestní hudbu však nalezneme už v raně novověkých nizozemských provinciích. Hudba navíc tvoří zásadní doprovod i současných protestů, například těch na podporu hnutí Black Lives Matter.

Jednota tváří v tvář nepříteli a okupaci

Za historicky nejvýznamnější nizozemský protestsong se dá považovat píseň Wilhelmus (van Nassouwe), česky Vilém Nasavský, známá dnes jako nizozemská hymna. Zní to možná paradoxně, na druhou stranu masově oblíbené skladby byly do této role vybírány poměrně často – nejen že se už těší lidové popularitě, ale rovněž obsahují nacionalistický sentiment mnohdy z dob před osamostatněním daného státu, který funguje jako stmelující prvek. Wilhelmus je odkazem na historickou osobnost Viléma I. Oranžského (1533–1584), který vedl nizozemské povstání proti španělské (habsburské) nadvládě v rámci tzv. nizozemské revoluce.

Píseň se objevuje už v době těchto turbulentních událostí, kdy provázela mnohé významné okamžiky. Vrací se pak během napoleonské okupace, kdy zaznívala během protestů proti odvodům, spolu s dalšími vlasteneckými písněmi oslavujícími oranžský šlechtický rod. Oblibě se těšily i vyloženě protiodvodové písně zdůrazňující zejména neochotu nizozemských vojáků umírat za Napoleona a vyzývající k boji za holandské osvobození. Co se týče Wilhelma, text byl značně flexibilní a nalezneme mnoho podob, kromě všech výše zmíněných motivů podtrhoval kontinuitu mezi minulostí a budoucností Nizozemska vyjádřenou právě v osobě oranžského panovníka.

Oranžští vládnoucí v Holandsku od roku 1815 po nástupu na trůn ustanovili hymnou píseň Wien Neêrlands Bloed (V nichž nizozemská krev), která v nábožensky rozděleném Nizozemí neupřednostňovala tradičně protestantský rod oproti katolíkům. Oficiální státní hymnou se Wilhelmus stal až v roce 1932. Během německé okupace za druhé světové války byl Wilhelmus jedním z ústředních symbolů nizozemského protinacistického odboje, dokonce i mezi za normálních okolností protimonarchistickými socialisty. Je otázkou, jestli v současném kontextu má hymna oslavující raně novověkého panovníka skutečně jednotící charakter, obzvláště uvážíme-li nizozemskou koloniální minulost.

Provo, radikální avantgarda i (občas) angažovaný nederbeat v šedesátých letech

Radikální studentské protesty, které zmítaly Francií i Japonskem v roce 1968, neobešly ani Holandsko, i když okupace univerzitních budov nastala až v roce následujícím. Ale ještě před velkými událostmi roku 1968 v Amsterdamu působila anarchistická aktivistická skupina Provo známá zejména svými „bílými plány“. Plán bílých kol, který předznamenává současné iniciativy sdílených jízdných kol, byl mimo Nizozemsko zpopularizován britskými průkopníky psychedelického rocku Tomorrow v písni My White Bicycle, kterou později přezpívali též Nazareth.

Výraznou hudební událostí roku 1968 se stal tzv. politiek-demonstratief experimenteel concert (politicko-demonstrativní experimentální koncert). Na první akci 30. května byly (premiérově) uvedeny skladby tří dnes legendárních osobností nizozemské avantgardy – Petera Schata, Louise Andriessena a Mishy Mengelberga. Jak naznačuje název, politická radikalita tu byla programově propojena experimentalitou umění. Všichni uvedení skladatelé byli ovlivněni působením skupiny Provo, i když Schat a Andriessen se v roce 1968 posunuli směrem k marxisticky orientované politice. V tištěném programu tak byla analýza uváděných děl doplněna úryvky z textů levicových revolucionářů a teoretiků od Lenina a Maa po Marcuseho či Adorna. Koncert původně zamýšlený jako útok na orchestr jako instituci se stal v atmosféře demonstrací ve Francii útokem na stávající řád.

Experimentální avantgarda většinou nelákala moc velkou pozornost. Naopak, společensky vlivnější se ukazovala být populární hudba. Reflektoval to i zakladatel skupiny Provo Roel van Duyn píšící o tom, že „provo je beat“. V šedesátých letech v Nizozemsku nastoupila vlna tzv. nederbeatu. Mezi nejslavnější protestsongy, jak si je běžně představujeme, patří Welterusten meneer de president (Dobrou noc, pane prezidente), folková píseň z roku 1966 kritizující postup Lyndona Johnsona ve Vietnamu. Boudewijn de Groot v ní přeje americkému prezidentovi sladké sny, které si má užít nehledě na mrtvé, které má na svědomí. Dalším hitem šedesátých let je píseň Wasted Words z roku 1965 od nizozemské kapely The Motions. Autorem skladby a kytaristou The Motions byl Robbie van Leeuwen z Shocking Blue. Promrhaná slova reflektují situaci afroamerického hnutí za lidská práva a reakce, s nimiž se setkávaly požadavky aktivistů a projevy Martina Luthera Kinga – od ignorace po volání po tvrdém potlačení protestů. Zásadní postavu nizozemské protestní hudby představoval folkový zpěvák Armand. Čerpal inspiraci z hnutí hippies, ale též z hudby slavných amerických radikálních písničkářů Woodyho Guthrieho či Peta Seegera. Jeho romantický hit Ben ik te min (Nejsem dost dobrý?) z roku 1966 poukazuje na třídní rozdíly mezi dvěma milenci. V šedesátkovém „dylanovském“ stylu zní též nedávná De Ballade Van Sarina En Kromo (Balada o Sarině a Kromovi) z pera Ernsta Jansze (zakladatele slavné nizozemské ska kapely Doe Maar) připomínající hrůzy holandské koloniální správy v Indonésii.

Většina dobové nizozemské hudby však zůstala apolitická, když opomeneme inherentní vzpouru, kterou rock pro mladé představoval. I albová prvotina holandské psychedelické nederbeatové kapely Q65 z roku 1966 s názvem Revolution protestní estetiku spíše apropriovala a hudebníci se přiživovali na ohlasu protestních akcí skupiny Provo. Ostatně většina úspěšných nizozemských kapel tehdy působila v Haagu a měla podle slov zpěváka Q65 Wima Bielera k amsterdamským protestům daleko.

Punk, pop a zklamání z kapitalismu v sedmdesátých a osmdesátých letech

Punková scéna, úzce spojená s nizozemskými squaty, přinesla v sedmdesátých a osmdesátých letech nový zájem o radikální politiku. Anarchopunkové kapely jako The Ex nebo B. G. K. tak přinášely témata jako antifašismus, podpora stávkujících, palestinské osvobození nebo salvadorští povstalci bojující proti vládnoucí juntě a kritiku rasismu a sexismu. Členové The Ex ve spolupráci s anglickou anarchistickou kapelou Chumbawamba vydali pod společným názvem Antidote album Destroy Fascism! Co se týče B. G. K., zkratka znamená Komando Balthasara Gérarda a odkazuje na vraha, který zastřelil Viléma Oranžského. Hudebníci se tak stavějí nejen proti atavistické monarchii, ale především proti nacionalismu, které Vilém symbolizuje. Jednou z nejslavnějších nizozemských punkových kapel se stali Rondos, kteří se světově proslavili společným koncertem s britským uskupením Crass. Odmítali establishmentovou buržoazní estetiku a ideologicky se klonili ke komunismu. Z počátku prý šlo o protest jako provokaci, ale postupně se stávali skutečnými aktivisty. Za zmínku stojí píseň Which Side Will You Be On? odmítající pacifismus tváří v tvář neonacismu.

Popová kapela Klein Orkest nahrála v roce 1983 píseň Over de muur (Přes zeď), v níž kriticky hodnotí evropský poválečný vývoj. Východní Berlín žije v politické nesvobodě, zatímco ten západní, ač otevřenější, nechává chudé živořit, jen ptáci svobodně létají přes zeď.

Black Lives Matter

V létě 2020 se v Nizozemsku podobně jako v mnoha jiných zemích konaly masové protestní akce inspirované protesty proti policejní brutalitě v USA. Nesloužily pouze jako symbolická podpora těch amerických, nýbrž reagovaly na nizozemské vlastní problémy se systémovým rasismem a koloniálním dědictvím. Mediálně výrazná byla v posledních letech například kontroverze kolem Černého Petra, sluhy svatého Mikuláše, který plní funkci odpovídající ve střední Evropě známému čertu. Černého Petra, postavu, která by měla představovat Maura, většinou ztvárňují na černo nalíčení bílí herci s ústy zvýrazněnými křiklavě červenou rtěnkou.

Protesty Black Lives Matter (BLM) ve Spojených státech provázela hudba – od tradičních protestsongů Mississippi Goddamn, Strange Fruit nebo Revolution will not be televized po nově vznikající písně jako Lockdown nebo I can’t breath. Autoři novějších písní navíc odkazují na ty starší, aby se zařadili do širší tradice protestní hudby a zároveň poukázali na podobnost problémů, kterým dodnes musí čelit. I nizozemské protesty mají své hymny. Mezi nejznámější patří Geen Wedstrijd (Není to soutěž), kterou vydali rapeři Bizzey a Akwasi. V písni se hlásí k hnutí BLM a vyzývá nebílé obyvatele Nizozemska k účasti na protestech.

Jiný raper, Manu, ve spolupráci s nizozemským labelem Top Notch a organizací The Black Archives spustil řetězový projekt #Adembenemend (#Dechberoucí, odkaz na předsmrtná slova George Floyda a Erica Garnera) a vyzval další nizozemské umělce, aby se hudebně podělili o vlastní zkušenosti s rasismem. Umělci tak vytvořili hudební krajinu paměti zachycující systémový útlak, zasazující ho navíc do dějin nizozemského kolonialismu. Texty připomínají například působení Sjednocené východoindické společnosti, nizozemské výboje v Surinamu či Indonésii a nizozemský podíl na obchodu s otroky. Významnými tématy jsou dále systémový rasismus ve vzdělávacím systému, politické úspěchy rasistických politiků a samozřejmě policejní násilí a rasová profilace. Nejpůsobivější je ovšem projekt jako záznam každodenní rasové diskriminace zažívané dospělými i dětmi.

Celý projekt provází jistý revoluční étos, sám Manu mluvil o tom, že „revoluce jde ruku v ruce s hip hopem“. Byly revoluční i jeho výsledky? Protesty, které hudba provázela, pomohly nastartovat diskusi o rasismu v nizozemské společnosti a zvětšily povědomí o jeho dopadech. Když se vrátíme k Černému Petrovi, kritické poznámky vůči tradiční postavě zazněly na protestech i v písních. V kontextu holandské hudby stojí za to poukázat na song Expose Zwarte Piet, který raper Chivv vydal pod hlavičkou výše zmíněného labelu TopNotch už v roce 2019.

Západní témata, domácí řešení

Jak jsme si ukázali, nizozemská populární hudba má tendenci integrovat dobové trendy, ale hledat vlastní odpovědi. Šedesátá léta dvacátého století přinesla do Nizozemska především rockové beaty, ale oproti Spojeným státům nebo Británii tu chyběla specifická celospolečenská krize vybízející k velkým občanským nepokojům. Dobové protestsongy tak často reagovaly na politické události za oceánem, místo aby problematizovaly domácí poměry. Přitom Nizozemsko má samo koloniální minulost a problémy se systémovým rasismem. Radikální aktivismus hnutí Provo doma inspiroval hudební avantgardu, ale jinde zaujal svými bílými plány. Pozdější nástup punkrocku znamenal i nárůst politické angažovanosti v hudbě. Umělci, často spojení s anarchistickým hnutím, se vymezovali proti nizozemskému státu i proti kapitalistickému systému vůbec. Dnes Nizozemci reagují na širší trend protestů spojených s BLM, v rámci toho ovšem řeší vlastní problémy.

Autor je historik

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: