Všichni jsme mrtvoly

Román Null polského spisovatele Szczepana Twardocha bere čtenáře na ukrajinskou frontu, ukazuje všednodenní podobu války i příběhy lidí, kteří ji musí vést.

Nemůže to dopadnout dobře. První by to mohl vědět Burjat zajatý na „špatné straně otce našeho Dněpru“ Koněm a dalšími ukrajinskými vojáky při slabém ruském útoku. Vypravěč by k němu ale musel alespoň chvíli mluvit tak, jako většinu knihy promlouvá k hlavní románové postavě.

„Pro Burjata s hlavou omotanou lepicí páskou armáda i ta vzdálená, nesmyslná válka měly být způsobem, jak se dostat z bídy, ničím jiným. Moc se to nepovedlo, ale to mladý Burjat ještě neví,“ říká místo toho vypravěč čtenáři. Že tato válečná anabáze nemůže skončit dobře, je v nové knize polského spisovatele Szczepana Twardocha ale zřejmé už od prvních stran.

Román Null se odehrává na levém břehu Dněpru, na předmostí drženém Ukrajinci na jinak Ruskem okupovaném území. Null znamená linii dotyku s nepřítelem, místo, kde už nikdo jiný než nepřítel před vámi není. Null v Twardochově románu je díra v zemi, snad bývalý sklep, zakrytý dřevěnými deskami a kvůli maskování všemožným haraburdím. V okolí se najdou i sklepy lepší.

Hlavní postavou Nullu je Kůň – v minulém životě polský intelektuál-historik, který jako řada dalších začal po ruské invazi vozit na Ukrajinu pomoc jako dobrovolník, v tom se snadno může jednat o autorovo alter ego, aby následně podepsal smlouvu s Mezinárodní legií, stal se v řádné ukrajinské armádě pilotem dronů, vojákem námořní pěchoty a prostým pěšákem na „špatné straně otce našeho Dněpru“.

Kromě personálních změn na různých místech Ozbrojených sil Ukrajiny (ZSU) stojí za jeho sešupem po vojenských žebříčcích aféra, jejíž podstatě se na třech stech stranách Nullu dobíráme, ale nedobereme.

V Polsku přitom Kůň neměl s armádou nic společného. Nebyl na vojně. Nezná polskou vojenskou terminologii. I vlastní pistoli nechal při svém definitivním odjezdu z Varšavy doma. V kyjevské restauraci si raději objedná anglické menu. Ve válce ale mluví ukrajinsky a ukrajinské věty a slova díky tomu ve svém vyprávění používá i Twardoch. Zpravidla je i překládá.

Všechno a všichni pracují

Kůň je volací znak hlavního hrdiny. Jeho jméno se nedozvíme. Románem procházejí další – Šavle, Borůvka, Opice; ale třeba i Leopard. Obecně platí, píše Twardoch, že čím bojovnější a s čím větší historickou zátěží volací znak někdo má, tím slabší výkon lze od takového vojáka čekat. „Pro Leoparda je armáda něco jako vězení, dá se akceptovat, ale je horší než vězení.“ Na „špatné straně Dněpru“ se Leopard, kromě jiného chronický opilec, jednoho dne proti své vůli probudil, aby se ho kolegové „na správné straně Dněpru“ konečně zbavili.

Různé postavy dávají Twardochovi prostor popisovat různé zkušenosti ukrajinských vojáků i jejich odlišný vztah k vlastnímu vojenskému nasazení – od mobilizovaných přes dobrovolníky, kteří se k ZSU připojili po únoru 2022, po vojáky, kteří na frontě bojují od invaze zelených mužíků v roce 2014. Píše o lidech z ukrajinského venkova, kteří vypadají výrazně starší, než ve skutečnosti jsou, a výrazně starší než jejich vrstevníci z velkých měst.

Kulisy Twardochova Nullu tvoří bahno, voda po kotníky, tma, drony s termokamerami, kvůli kterým i vlastní exkrementy můžete vylévat, až když v úkrytu vychladnou, práce. Protože ve válce pořád někdo a něco pracuje.

„‚To pracuje naše dělostřelectvo,‘ říká Krysa, aby si dodal odvahu. ‚Naše,‘ souhlasíš. Pracuje, o to teď v téhle válce jde, že dělostřelectvo pracuje a vy sedíte v díře a čekáte, až jejich dělostřelectvo zapracuje na vás.“

Celé své vyprávění vtěsnal Twardoch do sotva pár hodin jednoho zimního dne. Během té doby ale vypravěč hlavnímu hrdinovi v nástinu zopakuje jeho vlastní příběh. Celý vyprávět nemusí, Kůň ho přeci sám zažil. Čtenáři zůstává možnost domýšlet si a dovozovat.

Z vypravěčových slov se dovídáme o chodu ukrajinské armády, kde snad všechno je koupené ze sbírek: „Ani jeden z dronů, se kterými jsi létal v předchozím životě, nebyl armádní, ukrajinská armáda nekoupila ani jeden mavic, všechno ze soukromých peněz, tak to vypadá doopravdy.“

Dozvídáme se o lidech, kteří prošli ruským zajetím – mučením elektrickým proudem, hladem, fingovanými popravami: „Borůvka samozřejmě ví, jak se liší ukrajinské zajetí od ruského. Viděl jedny i druhé zajatce během výměn, viděl, jak vypadají ti, co se vracejí z ruského zajetí, jako obrázky z gulagu, vyhublí, sám se také vrátil hodně hubený, mnohokrát zbitý, ale mučený tehdy, v roce 2014, nebyl, ale dnes je to jinak, mučí je, mučí je hladem, a z ukrajinského se Rusáci vracejí vykrmení, spokojení, umytí, bez toho pohledu vyděšených zvířat.“

Normální lidé

Twardoch stojí na straně těch, kdo bojují – v rozhovorech říká, že z jeho zkušenosti bojují za právo na život a svobodu Ukrajiny, ne za Evropu, jak se často říká u nás. Ví, že mobilizovaní, ti, kdo do války nešli z vlastního rozhodnutí, chtějí především přežít, ale že i oni se mohou prokázat odvahou a hrdinstvím.

Nic to nemění na tom, že hlavní postavy Koňova příběhu umírají – na následky vnitřních zranění po zásahu tlakovou vlnou vybuchlého granátu, na následky autonehody při nárazu auta se zhasnutými světly do samohybné houfnice se zhasnutými světly.

I Kůň sám se považuje spíše za mrtvého. „Řekl jsi tehdy něco Šakalovi, tak žertem, že až válka skončí, musíte si koupit basu piva, potkat se v Kyjevě a sehrát velkou bitvu impérium proti orkům, a Šakal se mile usmál a řekl: ‚Nikdo z nás se přeci konce téhle války nedožije. Jsme mrtvoly.‘“

Kůň sám si na frontu přinesl tajemství, které mu činí život lhostejným. Zřejmě právě to mu v Twardochově vyprávění zajistí, že až do okamžiků zachycených v knize projde válkou vcelku bez zranění.

Kůň má sice rodinnou historii s ukrajinskými kořeny i dědečkem v Ukrajinské osvobozenecké armádě (UPA), ale ta s jeho rozhodnutím jít dobrovolně sloužit do ZSU jistě přímo nesouvisí. Díky rodinnému původu není jen Ukrajincem, ale i Němcem, ochranitelsky vůči domnělému či reálnému pocitu nebezpečí však působí především jeho otec opakující v jedné z vyprávěných scén, že je Evropan: „Jsme normální Poláci. Normální lidé. (…) Jsme normální polská rodina. Polsko je v Evropské unii. (…) Polsko je v Evropské unii, Vratislav je v Evropské unii, všichni jsme Evropané, ty nacionalismy jsou minulost, co už nikoho nezajímá.“

Ani v německo-ukrajinském původu ale netkví Koňovo tajemství, takovýto původ jen o jednu dvě generace zpátky není ve středoevropském regionu ničím pozoruhodný. Snad jen tím, jak málo se o něm jako o možnosti hovoří.

Po slabém útoku mobilizovaných pěšáků přijde zpravidla útok řádný, s vycvičenými vojáky i obrněnými vozy, k něčemu takovému se nejspíše schyluje i v závěru Nullu. Hlavní roli tu ale přebírá malý dron, zjevně ruský, snad se špatným pilotem, a otázka, zda ukrajinské zařízení pro radioelektronický boj, díky kterému by všechny nepřátelské drony měly padat tak sto padesát metrů před cílem, skutečně pracuje na správné frekvenci. Kůň ví, že to neplatí pokaždé.

Szczepan Twardoch (*1979) patří mezi nejznámější polské spisovatele. Sám se od roku 2022 zapojuje do aktivit na podporu ukrajinské armády, uvádí se, že ve sbírkách na nákup vojenského materiálu vybral na dva miliony zlotých.

Null je Twardochův třináctý román, kromě něj jistě stojí za pozornost dvojice navazujících románů Král (česky 2020, slovensky 2021) z předválečné socialistické Varšavy a Království z Varšavy druhoválečné.

I když se odehrává právě nyní, patří Null do kategorie historických románů, na literární scénu přináší hrdinské vyprávění, strhujícím způsobem popisuje nejen válečné dění, ale i rozdíl mezi frontovým a „normálním“ světem na dnešní Ukrajině.

„Je hrozné a skandální, že lidé, kteří mají studovat, chodit na rande, bavit se, cestovat po světě, sedí už jedenáct let v blátě a každý den mohou zemřít. Nemůžu s tím souhlasit. Najděte ale na druhou stranu jiné řešení,“ říká k tomu Twardoch v jednom z posledních rozhovorů.

Szczepan Twardoch, Null, Wydawnictwo Marginesy, Warszawa 2025, 275 s.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.