Vězení je symbolickým odrazem společnosti

Jiří Mertl11. marca 2021193

O vězení lze říci, že je to instituce, kterou všichni známe, ale mnoho toho o ní nevíme (pokud samozřejmě v nějaké roli ve vězeňství nepůsobíme). Je to pochopitelně dáno totálností této instituce, jak slavně poukazoval Erving Goffman (1968). Nicméně totálnost je nutné chápat nikoli ve smyslu striktně nastavených pravidel a jejich vynucování, ale ve smyslu komunikace navenek a povědomí veřejnosti o tom, co se děje za zdmi věznic. Toto povědomí je v podstatě téměř výhradně konstruováno médii, která reprezentují určité (často bulvární) střípky týkající se zejména podmínek vězněných osob ve věznicích. Ostatně i česká média bohužel fungují podobným způsobem a větším objektem zájmu je pro ně útěk vězněné osoby než její úspěšný návrat do společnosti.

John Pratt (2007) dokonce média považuje za jeden z vysvětlujících faktorů, proč jsou skandinávské vězeňské systémy odlišné ve smyslu většího důrazu na rehabilitaci a (re)integraci vězněných a propuštěných osob. Skandinávská média totiž nereprezentují vězeňskou problematiku a systém v tak bulvárním světle (zejména s ohledem na „komfort“ vězněných osob), jak je tomu ve většině jiných evropských států. Skandinávské systémy proto nemusí čelit nesmyslné a často nepodložené kritice, která generuje zkratkovitá rozhodnutí a opatření v podobě přitvrzení v trestní politice, o němž víme, že je neúčinné a nic neřeší, a drakonizace podmínek pro výkon trestu, která dále ničí životy vězněných osob a dělá je nebezpečnějšími, než jaké byly před nástupem trestu.

Didier Fassin prostřednictvím své knihy Prison Worlds, stejně jako další etnografické práce z vězeňského prostředí, představuje možnost překonat tento mediálně konstruovaný obraz vězení, jednotlivých věznic a vězněných osob. Fassin navazuje na (z principu věci) nepříliš početnou literaturu: mimo již zmiňovaného Sykese, jenž zkoumal věznici ve Spojených státech, existuje ještě jedna studie tamního vězení, která je unikátní využitím metody auto-etnografie, tedy zachycení zkušeností a poznatků přímo vězněnou osobou (Carceral 2006), a dále z Norska (Mathiesen 1965; Ugelvik 2014), Anglie (Crewe 2012), Indie (Bandyopadhyay 2010), a zřejmě i dalších, které jsou však psány národním jazykem a nejsou přeloženy. V českém diskurzu je známá především etnografie Kateřiny Nedbálkové (2006), nicméně v posledních letech se tato literatura rozšiřuje, ať už ucelenými (Lochmannová 2020), nebo dílčími (Dirga 2016, 2017; Dirga et al. 2015) příspěvky.

Fassin nabízí pohled do jedné francouzské věznice, která je, jak sám uvádí, specifickým produktem různých reforem vězeňského systému v posledních desetiletích, které nápadně připomínají politiku masového uvězňování, jak o ní referuje například Loïc Wacquant (2009a, 2009b) nebo David Garland (2001). Obecně lze tuto politiku charakterizovat jako snahu o řešení sociálních problémů (chudoby, bezdomovectví, rasismu nebo jakéhokoli jiného typu marginalizace) prostřednictvím nástrojů sankční a trestní politiky. V důsledku takové snahy pak dochází k oslabování institucí sociálního systému (a tedy možnosti pomáhat marginalizovaným osobám pomocí pozitivních nástrojů, například sociální práce), který je následně suplován institucemi trestní politiky (soud, probační služba a vězení). Výsledkem je následně nabobtnávání vězeňské populace, jelikož příčiny sociálních problémů nejsou řešeny, takže se prohlubují a na osoby, které tyto problémy zažívají, je namísto pomoci uplatňována represe. Tato represe může mít podobu účelové kriminalizace, tedy zavedení trestání skutků, jež předtím nebyly trestány, nebo přitvrzováním trestů, což v konečném důsledku vede až k uvěznění marginalizovaných osob (v českém kontextu je velmi názorným příkladem uvězňování osob za neplacení výživného na dítě nebo za maření soudního rozhodnutí).

Věznice, v níž Fassin realizoval svůj výzkum, do velké míry kopíruje potřeby politiky masového uvězňování a je jim přizpůsobena a složení její populace odpovídá tomuto nastolenému trendu. Věznice je určena výhradně k uvězňování mužů, kteří mají krátké tresty (do dvou let) nebo čekají na soud rozhodující o jejich trestu. Osoby, s nimiž Fassin realizoval svůj výzkum, zpravidla pocházely z chudých a migrantských poměrů a důvodem jejich uvěznění byla nejčastěji banální trestná činnost (například drobné krádeže spojené s materiální nouzí nebo užíváním drog) nebo činnost, která byla zbytečně kriminalizována (velmi často například jízda bez platného řidičského průkazu). A právě linka chudoby, etnického/migrantského původu a obecně marginalizace jako hlavního důvodu pro uvěznění se vine celým Fassinovým dílem, takže se jí budu věnovat podrobněji.

Na chudé a jinak sociálně vyloučené platí přísnost

Fassin poukazuje na již dobře známou skutečnost, že během druhé poloviny sedmdesátých let a zejména v osmdesátých letech 20. století došlo k tzv. neoliberální revoluci, kterou je potřeba chápat ve smyslu diskurzivního obratu od sociálního pojetí životních rizik ke konceptu osobní zodpovědnosti (pro rozvedení této interpretace viz Mertl 2017). V oblasti vězeňství tato změna znamenala odtržení se od strukturálního chápání trestání, které spočívalo v přesvědčení, že trest je výrazem selhání společnosti. Společnost by se následně měla snažit preventivně řešit příčinu vzniku trestu (tedy společenské problémy), a když už vznikl, intenzivně pracovat na rehabilitaci dané osoby, aby se mohla co nejlépe začlenit zpět. Strukturální chápání pak bylo vystřídáno představou, že trest není symptomem sociálních problémů, ale naopak je jejich řešením, protože se jedná o jednoduchý a účinný nástroj, který lze využít pro motivaci osob, aby si samy (vy)řešily svoji tíživou životní situaci.

Fassin tak například uvádí případ 51letého Haiťana, který dlouhodobě žije ve Francii, pracuje jako dělník na stavbě a má za sebou drobnou kriminalitu a několik krátkých pobytů ve vězení. V době výzkumu si ve vězení odpykával trest šesti měsíců za přeskočení turniketu (a neoznačení jízdenky), aby stihl vlak, a kladení odporu při zatýkání. Samozřejmě se můžeme na tento případ dívat optikou, že jde o osobu, která se již opakovaně dopustila porušení pravidel a (další) uvěznění si zaslouží, ale pokud už předtím prošla vězením a tento trest zažila, nesvědčí to spíše o skutečnosti, že v tomto a podobných případech je uvěznění neúčinným způsobem, jak celou situaci řešit? Pokud nezafungoval první nebo druhý trest, není to spíše důvod k zamyšlení, jestli místo represe nezvolit jiný typ intervence?

Problémem je zmíněné chápání trestu jako nástroje řešení sociálních problémů, což velmi názorně dokumentuje Fassin na jednom z rozhovorů se soudkyní, která opakované udělování trestů obhajuje s tím, že každý trest může být „pozitivním šokem“. To by samozřejmě mohlo platit a platí to v případech osob, které žijí běžným životem a o tento běžný život vlivem uvěznění přijdou, což vnímají jako skutečný šok. Nicméně v případech, jakým je muž, o němž píše Fassin a který vykazuje typické znaky osoby, jež je marginalizována, toto neplatí. Již poměrně dlouhou dobu víme (viz například Farrall et al. 2010; Maruna 2001; Young 1999), že marginalizované osoby se vlivem své životní situace mnohem častěji setkávají s represí. Jsou častěji oběťmi páchání trestné činnosti a navíc tuto svoji újmu častěji nenahlašují orgánům činným v trestním řízení, policie a další represivní složky na ně častěji cílí svoji aktivitu a instituce s nimi méně často jednají rovnoprávně, přičemž se ukazuje, že v ČR není situace jiná (Toušek et al. 2018). Pokud se někdo setkává s větší mírou represe na bázi každodenního života, pak si na tuto represi zvykne a adaptuje se na ni (a otupí mysl vůči jakýmkoli negativním důsledkům), jelikož jinak by v daném prostředí jednoduše nepřežil. To znamená, že jakákoli další represe v podobě trestu odnětí svobody pro takové osoby neznamená šok, ale pouze další represi, kterou je nutné vydržet a překonat. Jinými slovy například v ČR se vyhazuje každý měsíc přes 45 000 Kč (tolik jsou výdaje na jednu vězněnou osobu na měsíc) na uvězňování jako často nefunkční a zdaleka nejdražší intervenci namísto využití lidštější, efektivnější a levnější varianty v podobě sociální práce v případné kombinaci s probačním dohledem.

Podívejme se ještě na jeden případ, který Fassin popisuje, a sice padesátníka portugalského původu, který byl odsouzen k trestu odnětí svobody, protože se při namátkové silniční kontrole zjistilo, že řídí auto bez platného řidičského průkazu a je na něj vydán příkaz k zadržení, jelikož v minulosti nezaplatil pokuty (zřejmě za překročení povolené rychlosti), o nichž podle svých slov nevěděl, protože mu dorazily na adresu, z níž se předtím odstěhoval. Na rozdíl od prvního muže nebyl tento muž nikdy předtím ve vězení, měl rodinu a pět dětí a vedl malou firmu podnikající ve stavebnictví. Jak je možné, že tento až stereotypicky spořádaný občan také skončil ve vězení? Na vině je tentokrát větší kombinace faktorů: mimo představy, že trest je dobrým motivačním nástrojem, zafungovala i kriminalizace jízdy bez platného řidičského průkazu a etnorasová stigmatizace ze strany policie (kontrola byla spíše „namátková“ – policie si podle vizuálního předsudku vybírá osoby, u kterých předpokládá, že „něco“ najde). Spravedlnosti tedy bylo učiněno zadost, problémem je však pragmatická a symbolická stránka věci: daný portugalský muž byl samotným pobytem ve vězení stigmatizován, což může působit negativně na něj i jeho rodinu, a sám se vyjadřoval ve smyslu, že se bojí o své podnikání, tedy zda splní zakázky, které již měl domluvené, a jestli vůbec v budoucnu bude mít možnost nějaké další domluvit. Takže zde šok z uvěznění zcela jistě zafungoval – daný muž už si bude určitě hlídat nezaplacené pokuty a platnost řidičského průkazu –, ale dost možná za cenu velké a nesmyslné újmy pro něj a jeho rodinu.

Oba případy otevírají ještě jednu velmi důležitou otázku, která je například i pro český vězeňský systém a trestní politiku velmi důležitá a aktuální a kterou řeší i Fassin ve své knize, a sice jaká je efektivita a smysl krátkých trestů. Psal jsem jinde (Mertl 2020), že v českých věznicích trest do jednoho roku odnětí svobody znamená v podstatě minimální nebo žádnou práci s vězněnou osobou, která tak čas ve vězení v podstatě přečká, aniž by jí to něco dalo a případně to přispělo k její rehabilitaci. Důvodem je přetíženost vězeňského personálu, kdy na jednu specializovanou pozici mnohdy připadá i několik stovek vězněných osob, a také formální procesy, kdy se stává, že než se vyřídí procedury spojené s přijímáním vězněné osoby, daná osoba má za sebou polovinu trestu a mohou se začít vyřizovat procedury spojené s propuštěním. Pokud se krátké tresty spojí i s velkou fluktuací vězeňské populace, vzniká průtokáč – jak trefně poznamenal jeden z informantů, s nimiž jsem mluvil –, tedy systém, který neúměrně zatěžuje personál ve věznici a vězněné osoby nikam neposouvá. Je až s podivem, jak celou situaci v podstatě naprosto stejně popisuje i Fassin (s tím, že ještě uvádí řadu příkladů extrémně krátkých trestů od dvou týdnu do tří měsíců), včetně kritiky ze strany vězeňského personálu, který krátké tresty také považuje za nejvíce problematické. Je tedy jasné, že krátké tresty v analyzovaných vězeňských systémech, aniž by došlo k nějaké systémové změně, například zmenšení byrokracie a posílení terapeutické a poradenské činnosti, v podstatě žádný smysl nemají a mají potenciál životy spíše ničit než je rehabilitovat.

Vězení jako symbolický odraz společnosti a nutnost změny obou

Mimo této hlavní linky se v knize Fassin věnuje samozřejmě celé řadě dalších témat, s nimiž se ve věznici setkal a která zasazuje zejména do kritického kontextu: nepředstavuje tato témata jako analytické zajímavosti, ale jsou pro něj zdrojem reflexe (ne)fungování samotného vězeňského systému a nástrojem apelace na jeho zlepšení. Pokud se čtenář nebo čtenářka chce dozvědět více o vnitřním fungování zmíněné francouzské věznice, o reprodukci násilí, o tom, jak klima ve věznici ovlivňuje fungování a bezpečnost ve věznici, o institucionální kultuře sdílené vězeňským personálem nebo o lékařské péči ve vězení, je Fassinova kniha určitě výborným zdrojem poznatků a podnětů k přemýšlení. Jak jsem navíc naznačil v této eseji a vím ze svého několikaletého výzkumného působení, celá řada problémů je platná i pro české věznice (vyjma většího počtu vězněných osob, které mají migrantský původ, a islámského fundamentalismu).

Z těchto vedlejších témat bych se chtěl blíže věnovat ještě jednomu z nich, které Fassin otevírá skrze další příběh vězněného muže, a tím je právní pomoc ex offo, tedy úřední přidělení obhájce. Co se týče zmíněného případu, danému muži bylo v době rozhovoru 45 let a byl odsouzen na osm měsíců odnětí svobody za napadení své ženy a syna v opilosti. Opět je nutné poznamenat, že nic není černobílé a muž svoji vinu bezvýhradně přiznal a byl připraven přijmout alternativní trest, kdy by nějakou dobu žil odděleně a odborně řešil svoji závislost na alkoholu. To se však nestalo a trest odnětí svobody znamenal ekonomické problémy pro celou rodinu, neboť manželka byla v domácnosti, syn studoval a dcera se připravovala na přijímací zkoušky na medicínu. Alternativní trest by býval cílil pouze na viníka celé situace a měl by alespoň minimální ekonomický dopad na rodinu. Navíc by alternativní trest zajistil muži i odbornou pomoc se závislostí na alkoholu, tedy původcem všech obtíží, kdy ve vězení, jak už jsem uváděl, takovou pomoc nedostane a je pravděpodobné, že pokud nevyhledá po propuštění sám odbornou pomoc, problém se bude opakovat. Nicméně vraťme se nyní k samotnému případu – daný muž u soudu využil přidělení právního zastupování úřadem, načež mu byla přidělena obhájkyně. K překvapení daného muže následně chtěla 1 000 eur za podle jeho slov patnáctiminutový rozhovor s ním a pětiminutový vstup u soudu. Obecně se má za to, že přidělení obhájce nebo obhájkyně ex offo znamená, že bude obhajovat danou osobu zadarmo (respektive bude placen/a z veřejných peněz), což ale není úplně přesné. Jak uvádí Fassin, ve Francii platí, že pokud obžalována osoba má nějaké ekonomické zázemí, obhájce nebo obhájkyně ex offo může přímo s touto osobou vyjednávat o odměně a její výši, což se ve zmiňovaném případě také stalo. V ČR jsou pravidla trochu jiná: náklady platí prohrávající strana, a pokud obžalovaná osoba soud prohraje (což se většinou stává), pak obhájce/obhájkyni ex offo platí ona. V případě, že na to odsouzená osoba nemá finance, náklady na právní pomoc ex offo platí stát, který ale po odsouzené osobě částku následně vymáhá zpětně. Pokud chce obžalovaná osoba bezplatnou právní pomoc, musí o ni nejdříve požádat a ta jí musí být přiznána, nicméně většina obžalovaných a odsouzených osob o nutnosti učinit takový krok vůbec neví, takže žádost nepodá. V kontextu ČR, kde jsou obecně dluhy a exekuce velkým tématem, které ovlivňuje mnoho osob a rodin, se jeví vymáhání částky za právní pomoc po odsouzených osobách jako naprosto nesmyslné, zvlášť když se průměrný dluh vězněné osoby pohybuje mezi 650 000 až 700 000 Kč.

Závěrem je třeba poznamenat, že vězení by mělo být častějším předmětem společenského zájmu, jelikož neplní pouze praktickou funkcí potrestání a v ideálním případě rehabilitace osob, které se provinily proti společenskému řádu, ale má také symbolickou rovinu. Podle Fassina je vězení hodnotovým odrazem dané společnosti a jejích představ o tom, co je závažné porušení společenských norem a u koho se tato porušení budou vymáhat. Jinými slovy, jak poznamenal Fjodor Dostojevský, civilizovanost společnosti se posuzuje návštěvou jejích věznic. Pokud nás tedy budou zajímat věznice a vězeňský systém, dozvíme se také něco o naší společnosti a o tom, co je potřeba na ní zlepšit, aby plnila funkci důstojného, solidárního a autonomního prostoru.

Didier Fassin: Prison Worlds: An Ethnography of the Carceral Condition. Polity, 2016.

Autor se odborně věnuje tématům sociální spravedlnosti, sociální deviace a marginalizace, v posledních letech také kritické sociální práci a kriminologii. V současné době působí na Západočeské univerzitě, kde realizuje výzkum, který se týká českých věznic, a externě vyučuje na Univerzitě Karlově. Donedávna působil i na Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí.

Literatura

BANDYOPADHYAY, Mahuya (2010): Everyday Life in a Prison: Confinement, Surveillance, Resistance. New Delhi: Orient BlackSwan.

CARCERAL, K. C. (2006): Prison, Inc: A Convict Exposes Life Inside a Private Prison. New York: New York University Press.

CREWE, Ben (2012): The Prisoner Society Power, Adaptation, and Social Life in an English Prison. Oxford: Oxford University Press.

DIRGA, Lukáš (2016): Jak se mluví za mřížemi: (tajná) mluva odsouzených v českých věznicích. In: Acta FF, 8: 1, 7–23.

DIRGA, Lukáš (2017): Body as a Project: The Relationship Czech Prisoners Have to Their Bodies. In: Sociológia, 49: 6, 636–656.

DIRGA, Lukáš; LOCHMANNOVÁ, Alena; JUŘÍČEK, Petr (2015): The Structure of the Inmate Population in Czech Prisons. In: Sociológia, 47: 6, 559–578.

FARRALL, Stephen; BOTTOMS, Anthony; SHAPLAND, Joanna (2010): Social Structures and Desistance from Crime. In: European Journal of Criminology, 7: 6, 546–570.

GARLAND, David (2001): The Culture of Control: Crime and Social Order in Contemporary Society. Chicago: University of Chicago Press.

GOFFMAN, Erving (1968): Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and Other Inmates. Chicago: Aldine.

LOCHMANNOVÁ, Alena (2020): Tělo za katrem. Praha: Academia.

MARUNA, Shadd (2001): Making Good: How Ex-convicts Reform and Rebuild Their Lives. Washington, D.C.: American Psychological Association.

MATHIESEN, Thomas (1965): The Defences of the Weak. London: Tavistock Publications.

MERTL, Jiří (2017): Přerozdělování Welfare: nástroj pomoci, nebo kontroly? Brno: Doplněk.

MERTL, Jiří (2020): „Musíte makat a poslouchat, no“: Vězení, potlačování autonomie a responsibilizace u vězněných a propuštěných osob v ČR. In: Sociologický časopis, 56: 4, 523–553.

NEDBÁLKOVÁ, Kateřina (2006): Spoutaná Rozkoš: sociální (re)produkce genderu a sexuality v ženské věznici. Praha: Sociologické nakladatelství.

PRATT, John (2007): Scandinavian Exceptionalism in an Era of Penal Excess: Part I: The Nature and Roots of Scandinavian Exceptionalism. In: British Journal of Criminology, 48: 2, 119–137.

SYKES, Gresham M. (2007): The Society of Captives: A Study of a Maximum Security Prison. Princeton: Princeton University Press.

TOUŠEK, Ladislav; WALACH, Václav; KUPKA, Petr; et al. (2018): Labyrintem zločinu a chudoby: kriminalita a viktimizace v sociálně vyloučených lokalitách. Brno: Doplněk.

UGELVIK, Thomas (2014): Power and Resistance in Prison: Doing Time, Doing Freedom. New York: Palgrave Macmillan.

WACQUANT, Loïc (2009a): Prisons of Poverty. Minneapolis: University of Minnesota Press.

WACQUANT, Loïc (2009b): Punishing the Poor. The Neoliberal Government of Social Insecurity. Durham: Duke University Press.

YOUNG, Jock (1999): The Exclusive Society. London: SAGE Publications.

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *