Špatně placené peklo platformové práce

Kateřina Smejkalová10. mája 20191111

Cyklisté a řidiči se zářivě zelenými hranatými termobatohy Uber Eats začínají být součástí pouličního koloritu center evropských velkoměst do té míry, že už jim mnozí z nás ani nevěnují zvláštní pozornost. Jejich specifická forma práce je však něco, co by si pozornost zasloužilo − všichni tito poslíčci a mnozí další totiž vykonávají práci v podobě jednorázových úkolů zprostředkovaných digitálními platformami. Jejich vzestup je mezi technologickými změnami, kterých jsme aktuálně svědky, jedním z vůbec nejzásadnějších fenoménů.

Na základě automatizovaného sběru a vyhodnocování dat propojují digitální platformy poptávku s nabídkou v jinak sotva přehledném digitálním prostoru, ať už jde o spotřebitele a obchodníky (Amazon), ty, kteří informace hledají s těmi, kteří je poskytují (Google), turisty a majitele nemovitostí (Airbnb) nebo právě ty, kdo poptávají vykonání nějaké práce, a ty, kdo mají čas, zájem a odpovídající kompetence práci vykonat. Drtivá většina takových transakcí nebyla bez platforem vůbec realizovatelná. Pro část tohoto segmentu se vžil zavádějící název ekonomika sdílení, ale zejména u platforem, které zprostředkovávají extra vynaloženou lidskou práci, je toto označení vyloženě chybné: mluvit o „sdílení“ auta v případě Uberu dává asi takový smysl jako hovořit o sdílení francouzského klíče u instalatéra, který přijde opravit dřez – je to zkrátka především práce. Daleko přesnější je označení gig economy, které bývá do češtiny překládáno jako zakázková ekonomika.

Očekává se, že bude čím dál důležitějším segmentem pracovního trhu a výrazně ovlivní budoucí podobu práce. Přestože prognózy úbytku pracovních míst v důsledku automatizace se velmi liší, všechny jsou zajedno v tom, že se přinejmenším dočasně budeme potýkat s nezaměstnaností v řádu desítek procent. Vlivem technologicky podmíněného propouštění (nejen) v průmyslu pravděpodobně stoupne poptávka po nízkoprahovém, nekvalifikovaném výdělku, jaký platformy často nabízejí. Postupující digitalizace bude navíc zřejmě dál přispívat k mizení střední třídy a ke štěpení společnosti na vysoce kvalifikované a dobře placené odborníky a ty, jejichž práce je buď tak mizerně placená, že se ji zautomatizovat nevyplatí, nebo už zautomatizována byla. Mezi privilegovanou skupinou zřejmě dále porostou nároky na služby pro zkvalitnění života a ušetření času, jak už je nyní ve formě hlídání, úklidu, dovážky nákupu nebo jídla z restaurace mnoho platformových aplikací nabízí. Tato tendence se protne s poptávkou po přivýdělku u druhé skupiny lidí, což bude rozmach platforem dál pohánět. V následujících letech se kromě toho čeká významné zdokonalování umělé inteligence, což zřejmě výrazně zlepší kvalitu matchingu (tedy propojení nabídky s poptávkou): využívání platformové práce bude ještě efektivnější, rychlejší a celkově jednodušší. Je tedy velmi důležité se logikami jejího fungování i společenskými důsledky včas zabývat, a to o to více, o co se zatím platformová práce jeví jako v mnoha ohledech problematická.

Iluzorní flexibilita, málo peněz

Obecně platí, že platforem zprostředkujících práci existuje nepřeberné množství a všechny se v detailu trochu liší. Lze je přesto alespoň zhruba rozdělit podle toho, jestli poskytují práci, která je fyzicky místně vázaná, a neodehrává se tedy čistě ve virtuálním prostředí, nebo zda zprostředkovávají úkoly teoreticky proveditelné odkudkoli, k jejichž splnění člověk potřebuje jen počítač a internetové připojení. Obě kategorie se pak dají dál rozčlenit na práce méně či více kvalifikované nebo vyžadující či nevyžadující nějaké další předpoklady (třeba vlastnit auto či kolo). V českém kontextu operuje platforem čím dál více, k tomu se přidává nepřeberné množství platforem globálního dosahu, protože i přes ty mohou lidé z Česka pracovat. Přesto zatím naprosto chybí přehled o tom, kolik lidí je do tohoto segmentu ekonomiky zapojeno. Pro země západní Evropy platí, že většinu měsíčních příjmů si tak zajišťuje pouze zlomek lidí, že ale počty občasných přivydělávajících si místy dosahují až čtvrtiny nebo pětiny ekonomicky aktivního obyvatelstva.

Vzhledem k tomuto rozšíření a predikcím do budoucna se tedy jeví jako nutné hledat odpovědi na řadu otázek ohledně kvality a ohodnocení takové práce: Je výhodná i pro pracující, nebo jen pro zadavatele a platformy samotné, které na zprostředkování vydělávají? Jak vůbec roli platforem a z ní vyplývající povinnosti adekvátně definovat? Vydělají si pracující na platformách tolik, kolik potřebují? Dodržují platformy slib autonomie a flexibility, který je pro mnoho lidí při volbě této práce stěžejní? Kvůli odlišnostem ve způsobu fungování neexistuje jednoznačný závěr. Důležité je, zda platformy nabízejí regulérní zaměstnanecký vztah, zda jsou freelanceři placeni od úkolu či mají hodinovou sazbu, zda si mohou úkoly svobodně vybírat s ohledem na jejich ohodnocení, náročnost a případně čas a místo výkonu a kolik jim zbude, když od celkového výdělku odečtou všechny své náklady, ať již na vybavení, či své sociální a zdravotní zabezpečení.

Špatných zkušeností s platformovou prací je po světě nepřeberně a celá zakázková ekonomika, údajná budoucnost našich trhů práce, se jeví v úhrnu spíše jako stroj na prekarizaci a vykořisťování. Například americký časopis The Atlantic si vzal pod lupu platformu Amazon Mechanical Turk, která v globálním měřítku zprostředkovává triviální pracovní úkony. Text se příznačně jmenuje „The Internet Is Enabling a New Kind of Poorly Paid Hell“. Právě na tomto typu platforem se soustřeďují lidé, pro něž nejde o žádný zábavný flexibilní přivýdělek, ale o existenční nutnost při strukturálně vysoké nezaměstnanosti na periferiích nebo znevýhodnění na tradičním trhu práce. Odměny jsou malé a výjimkou není ani to, že práce nakonec trvá podstatně déle, než je v zadání avizováno, případně že se vyskytne problém, který ji nedovolí dokončit. Ve skutečnosti tak jde o flexibilitu jen teoretickou: vzhledem k existenční závislosti a nízkým výdělkům jsou lidé často k takovým platformám doslova přikovaní, aby získali co nejlukrativnější a zároveň nejméně časově náročnou zakázku.

Stávkující poslíčci

Urgentně se tedy klade otázka, jaké mají platformoví pracující možnosti bojovat za svá práva. Jejich postavení v tomto ohledu strukturálně ovlivňují dvě věci: Jednak to, že se provozovatelé platforem rádi tváří, že platformy nejsou nic jiného než moderní nástěnky, které s transakcemi, jež se na nich odehrávají, nemají cokoli společného. Tím se lidé, kteří jejich prostřednictvím pracují, dostávají do pozice freelancerů se všemi pozitivy, které k tomu sice mohou patřit, v realitě se týkají ale především vysoce kvalifikovaných profesionálů, kteří si mohou zakázky vybírat a případně smlouvat o ceně; pro většinu zejména se všemi negativy v podobě prekarity a všeobecné nejistoty. Zde se jako určitá cesta jeví usvědčit alespoň část platforem z toho, že jsou zaměstnavateli se všemi povinnostmi, které k tomu patří, jak se to před časem stalo ve velké Británii Uberu. Postavení pracujících totiž často fakticky závislé činnosti odpovídá − mnohdy si nemohou volně vybírat zakázky ani stanovovat jejich cenu, pracují pod jménem platformy a ne svým, jsou úkolováni sofistikovanými algoritmizovanými systémy podobně, jako by je řídil nadřízený.  

Druhou strukturální překážkou je samotné fungování digitálních platforem. Lidé jsou virtuálně atomizovaní, v realitě se v drtivé většině případů nesetkají a mají velmi omezené možnosti navzájem navázat kontakt. Kromě toho si často bezprostředně konkurují, v mnoha právních systémech jejich sdružování také brání právo – jde-li formálně o podnikatele, vztahuje se na ně a jejich „fúzování“ kartelové právo. Specificky v postkomunistickém kontextu pak jakémukoli organizování brání mantra toho, že „pracovat na sebe“ je něco záhodného a že při tom zároveň neexistuje žádný nárok na určitou výši mezd či garanci jistých pracovních podmínek. Proto u nás paradoxně protestují klasičtí taxikáři, kteří se cítí znevýhodnění oproti Uberu, ale řidiči Uberu samotní ne, byť je dávno propočítáno, že práce přes platformu se málokterému z nich vyplatí.

Zejména na Západě tomu je jinak, odtud nás co chvíli zastihují zprávy o stávkujících řidičích a poslíčcích. Jejich protesty jsou vesměs úspěšné, tu se jim podaří dosáhnout vyššího hodinového či úkolového ohodnocení, příspěvku na údržbu pracovních pomůcek či jiných benefitů. Na druhou stranu je ale odpor platforem také velký, často aktivisty různě penalizují a šikanují. Je rovněž třeba poukázat na to, že zatím se úspěšné pracovní boje vedly pouze u platforem, které mají nějakou fyzickou dimenzi, takže lidé se pořád mohou potkat, respektive vykonávají úkoly, kdy jejich stávka má bezprostřední fyzické důsledky. Často se také jedná o práce, kde je předem stanovena výše odměny i způsob přidělování zakázek, takže pracující nejsou bezprostředními konkurenty. Například u grafiků konkurujících si o jeden úkol z různých končin zeměkoule je společný zájem méně zřejmý a společný odpor se organizuje daleko hůře. V tomto segmentu se pak často sází alespoň na různá fóra a weby, kde si platformoví pracující navzájem zanechávají hodnocení různých platforem, aby se ostatní z hlediska mezd a pracovních podmínek alespoň dokázali lépe zorientovat.

Tyto různé možnosti prosazování vlastních práv bude do budoucna nutné všemožně podporovat a rozvíjet, a to pokud možno i ze strany státu a tradičních odborů. Je očividné, že drtivá většina platformových pracujících nejsou žádní velkopodnikatelé, ale lidé závisející na výdělečné práci a tím pádem zcela jasně jejich klientela. Uskutečnění utopie o platformách jako lokálních družstvech místo amerických korporací si zřejmě musíme nechat na později.

Autorka je politoložka

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: