Sólisté a sólistky na jedné lodi. Poznámky k současné polské poezii

Co ví slovenské čtenářstvo o polské poezii?

Současná polská poezie je různorodé mnohohlasí, které se nejspíš nedá shrnout do jednoho článku, přesto to stojí za pokus. Mimo jiné proto, že se nejnovější polské básně do slovenštiny moc nepřekládají. Text se snaží odpovědět na otázku, proč tomu tak je, mapuje polský básnický provoz a přibližuje několik zajímavých osobností polské básnické scény: Annu Adamowicz, Tomasze Bąka, Dominika Bielického a Katarzynu Szwedu. 

Sedím a prohlížím si stránky slovenských nakladatelství zaměřených na poezii. Z vlastní čtenářské zkušenosti mám představu, že poezie polské střední a mladší generace na Slovensku téměř nevychází, a potřebuji si tu domněnku vyvrátit. Anebo taky potvrdit. Začnu pokusem o malou bibliografii básnického literárního překladu. Schválně vynechávám autory a autorky oceněné Nobelovou cenu za literaturu a také ty, ze kterých mladší a střední generace maturovala. Hlavním předmětem mého zájmu jsou autoři narození po roce 1970.

Co tu máme? Tak třeba v seznamu autorů nakladatelství Drewo a srd nacházím sbírky Svetlo a iné básne od Bronisława Maje (2003, nar. 1954) v překladu Karola Chmela, Out of Record od Marcina Barana (1999, nar. 1963), rovněž v překladu Karola Chmela, Arytmia od Jacka Podsiadła (2001, nar. 1964). Dále sbírky Dobá bronzová od Jerzyho Kronholda (2003, nar. 1946), Magnetický bod od Ryszarda Krynického (2003, nar. 1943), Sedemnásť červených veveričiek od Ewy Lipské (2001, nar. 1945), Piesne ignoranta od Marcina Świetlického (2000, nar. 1961), Verše proti zdaňovaniu poézie od Zbigniewa Macheje (2015, nar. 1958), všechny uvedené tituly v překladu Karola Chmela. Další na řadě je nakladatelství Modrý Peter. Marcin Świetlicki – Nesamozrejmé. 77 náboženských básní Marcina Świetlického vo výbere Wojciecha Bonowicza, překlad Peter Milčák, rok vydání 2018; Wojciech Bonowicz (nar. 1967) – Druhá ruka a iné básne, překlad Peter Milčák, 2019; Bohdan Zadura (nar. 1945) – Všetko, překlad Peter Milčák, 2021; Justyna Bargielska (nar. 1977) – Železná bohyňa milosrdenství, překlad Peter Milčák, 2022. Pak máme Marzannu Bogumiłu Kielar (nar. 1963) a Pokrvný strom (Skalná ruža, překlad Silvia Kaščáková, 2023) a Szczepana Kopyta (nar. 1983) se sbírkou Čítanka pre pracujúce triedy (Literarná bašta, překlad Kristína Karabová, 2018). Jak ten seznam vlastně číst a proč mi stálo za to ho připravit?

Neměla jsem ambici sestavit kompletní seznam překladů polské poezie do slovenštiny, ale už toto stačí jako ilustrace hned několika jevů. Generace autorů (na autorky se skoro zapomnělo, ale překladatelé za to nemohou, proběhlo to už v zemi původu) narozených kolem roku 1960 byla a stále je překládána poměrně hojně. Ano, jsou jména, která tam chybějí, jako třeba Andrzej Sosnowski, ale je to velmi solidní základ pro další zkoumání a uvádění dalších generací na slovenskou scénu. Třeba Świetlického lze bez nadsázky považovat za ikonického autora, pro mě byl v začátcích velmi důležitý i Podsiadło, i když jeho novější psaní už mi blízké není. Mimochodem je to značně pevnější a pestřejší základ, než má k dispozici čtenářstvo v Česku, kdyby někoho zajímala i taková komparatistika. Na překladatelskou práci, kterou jsem výše vyjmenovala, by se dalo skvěle navázat, jen se zdá, že to jaksi nikdo nedělá. Proč?

Podle mého názoru se vůbec nemusí jednat o poezii samotnou, o její kondici, kvalitu či potenciální uchopitelnost v cílovém jazyce. Je to celé spíše o tom, jestli se s danou tvorbou zrovna potká někdo, kdo bude mít dost odhodlání, tvrdohlavosti a pevných nervů na to, aby se stal jejím překladatelem. Překlad poezie je neskutečně krásná a naplňující záležitost, která je zároveň nesmírně prekérní a náročná. Texty si musíte sami najít, zmapovat scénu, rozhodnout se sami pro sebe, co vám stojí za překlad, přeložit to, najít nakladatele, velmi často také zjistit možnosti grantové podpory ve zdrojové zemi a pomoct s propagací. Nejste jen překladatel, ale i literární agent srdcař. A pro psychické zdraví je nejspíš lepší si nepočítat hodinovku. Takže ne, novější polská poezie není nezajímavá, jen nemá svého Karola Chmela a Petera Milčáka. A vedle debaty o poezii samotné by to možná chtělo vést i debatu o důstojných honorářích, grantové podpoře v rámci střední Evropy – pokud se teda shodneme, že nějaká střední Evropa vůbec existuje – a o důležitosti literárního překladu jako takového. Tolik pro kontextualizaci, pojďme se bavit o textech a provozu, v němž vznikají.

Poezie v singuláru, nebo plurálu? Sbor sólistů a sólistek

Dost mě zajímá, jak se o střední a mladší polské básnické generaci bude psát za několik desetiletí. Co z nás a toho našeho mnohohlasí vlastně zbude. Polskou básnickou scénu sleduji téměř dvacet let a považuji ji za silnou, kvalitní a jsem přesvědčená, že má co nabídnout i sousedním literaturám. Zároveň je pro mě nesmírně náročné tuto poezii, její hlavní diskurzy a specifika shrnout do jednoho článku. Básnický provoz je silně decentralizovaný, individualizovaný, výpovědi autorů a autorek, které lze nazvat generačními souputníky, bývají krajně odlišné, jak tematicky, tak jazykově. Proto tuto scénu označuji jako polyfonní souostroví anebo sbor sólistů a sólistek. Mimochodem Sólistky je název antologie současných polských básnířek, kterou v roce 2009 vydal Staromiejski Dom Kultury ve Varšavě pod redakcí Marii Cyranowicz, Joanny Mueller a Justyny Radczyńské. A je myslím celkem vypovídající. Za mě by nebyla celkem od věci i otázka, jestli je současná poezie jen jedna. Neexistuje jich náhodou více? Na ni by se možná lépe a konstruktivněji odpovídalo někomu, kdo je zvenčí, kdo to dokáže vidět z ptačí perspektivy, ale riskla bych odpověď, že ano, polských poezií je více. Ještě na začátku devadesátek bylo toto mapování podstatně jednodušší. Když řeknu třeba generace BruLionu, všichni, kdo se o polskou literaturu zajímají, vědí, že se jedná o generaci umělců narozených kolem roku 1960, kteří se sdružili kolem nezávislého časopisu BruLion a debutovali na počátku devadesátých let 20. století. Odhodlání skoncovat s angažovaností. Individualita. Civilní témata. Popkultura. Volné inspirace postmoderní poetikou (pastiš, parodie, ironie, intertextualita). Świetlicki, Jaworski, Baran, Sendecki. Skoro žádné autorky, což se už naštěstí trochu změnilo. Změnilo se toho hodně. Někdo z autorů a autorek narozených v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech tento básnický jazyk rozvíjí, někdo se s ním rozešel a staví právě na dříve vysmívané angažovanosti, někdo odbočuje směrem ke komorní intimitě, přírodě, široce pojatým kořenům. Zkusím ty básnické jazyky nějak uchopit. Trochu skrz provoz, skrz nějaké uspořádání, které je v tuto chvíli aktuální a v němž texty fungují. A trochu skrz ukázky z tvorby dvou autorů a dvou autorek.

Bohaté ceny a chudé časopisy. K literárnímu provozu

Zase musím začít pluralismem. Polská poezie má několik scén, literární provoz je poměrně decentralizovaný a rozhodně neplatí, že nejživější básnický literární život najdete ve Varšavě, momentálně asi nejspíš v Krakově.

Jak pracují nakladatelství, která vydávají poezii? Fungují dva modely. Prvním je malé nakladatelství, které vede jeden člověk, nejčastěji sám básník (wydawnictwoj Jacka Bieruta, Convivo Anny Matysiak). Druhý model představuje fungování v rámci větší kulturní instituce, třeba kulturního centra či knihovny (poznaňský WBPiCAK, Dom Literatury w Łodzi, vratislavské Warstwy fungující v rámci Wrocławského Domu Literatury). Unikátním fenoménem je Biuro Literackie, které je relativně velké, nemá institucionální zázemí a nabízí trochu jiný pohled na poezii, který lze popsat jako „tržní“. Příkladem je třeba nábor rukopisů. Pokud jste začínající autor či autorka a chcete BL nabídnout projekt své knihy, musíte se zúčastnit open callu do pracovny, v rámci níž probíhá workshop na festivalu Port Literacki pořádaném BL. Vybraní účastníci pak dostávají příležitost svou knihu vydat. Účast na pracovně není zdarma. Je to na jednu stranu skvělý způsob, jak dát začínajícím autorům a autorkám péči, kterou si zaslouží, na druhou stranu ale atmosféra castingu a soutěže nemusí být intelektuálně produktivní. Je také otázka, zda skupinová práce na rukopisech nepřispívá k tomu, že všichni účastníci a účastnice začínají psát podobně, ale to už je námět na samostatnou textovou analýzu.

V posledních letech polský básnický (a obecně literární) provoz zažívá rozkvět online časopisů, které ale dost často mají poměrně krátkou životnost. Proč online? Asi proto, že vzhledem ke grantové politice posledních let redakce jednoduše neměly na tisk a celý projekt často vznikal bez rozpočtu, z čirého nadšení. Což je samozřejmě krásné, ale i naprosto neudržitelné. Na druhou stranu online forma otevírá možnosti, kterým se papír celkem brání, třeba propracovaný vizuál, který by byl pro tištený časopis velmi nákladný, je tady celkem běžný, časté jsou ilustrace vytvořené na zakázku pro konkrétní text (ano, nejspíš také zadarmo). Příkladem takových časopisů je třeba krakovský čtvrtletník Kontent, varšavský Mały Format, Iglica, Trytytka, Zakład, Strona Czynna. Patří k nim i můj oblíbený Magazyn Wizje, který po několika velmi kvalitních sezonách skončil. Literární internet je atraktivní taky v tom, že do jisté míry dokáže decentralizované scény propojit, navíc je dostupný i ze zahraničí. Doufám, že se tomu formátu časem dostane i důstojné grantové podpory, nemusí to přece být jen nouzové řešení pro nadšenou mládež, ale plnohodnotná kulturní platforma (příkladem je publicistický Dwutygodnik či kulturní Artpapier).

Pokud jde o časopisy tištené, zmínila bych krakovský Czas Literatury či nový vratislavský Notatnik Literacki. Musím bohužel poznamenat, že i mezi tištenými časopisy byla v minulých letech celkem vysoká úmrtnost. Výjimkou jsou časopisy dlouhodobě dotované Ministerstvem kultury, které mají ten komfort, že se nemusí každoročně ucházet o podporu, ale v těch zase v posledních letech docházelo k náhlým a po stránce kvality často téměř fatálním politickým změnám (například Twórczość, Nowe Książki).

Politizace literárního provozu měla během osmileté vlády Práva a spravedlnosti různé formy, ze kterých bych pro úplnější obrázek zmínila dvě. První představovala grantová politika, která podporovala hlavně konzervativnější stranu kulturního spektra. Druhou formou bylo zapojení kulturní instituce jménem Instytut Literatury (IL), která se poezie do značné míry týkala a hodně rozdělila básnickou obec. Vznikl v roce 2019. Od začátku ho vedl Józef Maria Ruszar, osobnost politicky spojená s vládnoucí stranou. IL platil velmi vysoké honoráře, podporoval malé nakladatele. Zároveň ale propagoval velmi specifickou pravicovou kulturní ideologii. Vedlo to ke konfliktům v rámci literární obce, která se rozdělila na tábor, jenž spolupráci s touto institucí odmítal, a tábor zastávající – zjednodušeně řečeno – názor, že peníze nesmrdí. Minulý rok na podzim vyšel v časopisu Dialog Puzyny velmi rozsáhlý a podrobný text Antoniny Tosiek o nekalých praktikách Jozefa Marii Ruszara v rámci redakční práce, včetně mobbingu. Je to temná stránka dějin básnické obce, ale je nezbytné o ní mluvit.

Pak je tady něco, kolem čeho se básnický provoz svým způsobem organizuje: literární ceny. A těch je opravdu hodně, dokonce i takových, které se zaměřují pouze na poezii, i když ty nemají až tolik mediální pozornosti jako třeba multižánrová Nike. Udělují je noviny Gazeta Wyborcza či Paszporty Polityki, za nimiž stojí týdeník Polityka. Tam se ovšem poezie dostane málokdy. Ale třeba v roce 2022 ji získal básník a překladatel z angličtiny Jerzy Jarniewicz za sbírku Mondo cane. Co se poezie týče, pozoruhodná je básnická cena Silesius, krakovská Cena Wisławy Szymborské a Literární cena Gdynia. Všechna vyjmenovaná ocenění souvisejí s poměrně vysokou finanční odměnou (s cenou Szymborské za básnickou knihu roku se pojí odměna 100 tisíc zlotých, Silesius odměňuje knihu roku 50 tisíci, celoživotní dílo 100 tisíci, debut roku 20 tisíci). Tyto ceny spojuje také způsob financování – hradí je město, a tak nejsou závislé na komerčních sponzorech či grantech. Tento model, nepochybně pozoruhodný, má však při vysokém počtu poměrně prestižních cen zásadní nevýhody. Za nejpodstatnější považuji to, jak významně nominace a ceny tvarují literární kritiku. Vznikl dokonce novotvar nagrodyzm (nagroda – cena), který vystihuje, jak moc literární ocenění tvarují fungování provozu, hlavně pokud jde o literární kritiku a výběr titulů k recenzování. Nutno podotknout, že současná polská kritika poezie není v nejlepším stavu a její velkou část tvoří právě reflexe cen. Jednoduše proto, že na nic jiného nezbude prostor, protože kritiků je málo a peněz z ní ještě méně. Čestnou výjimkou je soustavná práce takových kritiků, jako jsou mimo jiné Jakub Skurtys, Paweł Kaczmarski či Dawid Kujawa, a také čtvrtletník Mały Format jako kritická platforma. Ve všech případech se jedná o poměrně akademickou, čtenářsky ne úplně přístupnou kritiku. Ráda bych ještě zmínila jeden s cenami související akt literárního aktivismu. V roce 2019 byli na cenu Silesius za debut roku nominováni Maciej Bobula, Michał Domagalski a Jan Rojewski. Cenu získal Bobula, ale autoři se předem domluvili, že se o finanční odměnu rozdělí, a připravili společnou řeč, ve které soutěžení v literatuře otevřeně kritizovali. Zajímavé je, že v dalším ročníku zavedl Silesius finanční odměny pro nominované a postupně to začaly praktikovat i jiné ceny.

Čtyři básnické hlasy

Hlas první – poezie pod mikroskopem

Anna Adamowicz ve svých básních pozoruje lidi a ostatní tvory s vědeckým zájmem, jako kdyby byla laborantkou s mikroskopem v ruce. Rozkládá tělo na jeho základní složky a zkoumá bytosti jako součástky, ale zároveň dokáže uchopit celou planetu jakožto společné bydliště nás všech. Snaží se opustit antropocentrický pohled. Všichni jsme si rovnocenní. Člověk, tuleň, kreveta. Tento přístup není sentimentální a nevyjadřuje touhu po návratu ke kořenům či k tradičním přírodním motivům v literatuře, je to spíše dekonstrukce antropocentrismu.

Hlas druhý – básnický survival

Tomasz Bąk reflektuje ve své poezii sociální a politickou realitu. Kdyby generace mileniálů potřebovala svůj generační hlas v poezii, mohl by to být právě Bąk. Současný, moderní, jazykově svěží. Zatímco ze slovenského překladu Kristíny Karabové známý autor Szczepan Kopyt píše spíše z politických pozic, Bąk je bližší básnické reportáži. Jeho lyrický subjekt bývá frustrovaný a cynický a je dost těžké se mu divit. Dělá to, co děláme všichni. Čte zprávy v mobilu, stěžuje si na stav světa, na konci měsíce zděšeně kouká na bankovní účet a počítá, zda vystačí do výplaty, zápolí se švarcsystémem a v životě nedosáhne na vlastní bydlení. Dost možná se v tom tak trochu poznáváte. Jen Bąk to umí napsat tak, že je to i zábavné.

Hlas třetí – civilní úspornost

Poezie Dominika Bielického je komorní, narativní, na první pohled čtenářsky přístupná. Je to civilní lyrika, kterou lze zároveň číst jako sbírku glos k polské mentalitě. Lyrický subjekt nekomentuje svět, jen ho rámuje, ořezává obrazy a situace tak, aby nám něco sdělil, abychom si všimli něčeho, co on pochytil jako první. V případě současné polské poezie se hodně mluví o tom, že je silně ovlivněna zahraničními básníky a básnířkami, často se zmiňuje vliv americké newyorské školy (Frank O’Hara, John Ashbery apod.) a Dominik Bielicki je určitě dobrým příkladem této básnické spřízněnosti.

Hlas čtvrtý – periferie a cesty ke kořenům

Prvotina Katarzyny Szwedy Bosorka z roku 2020 vyvolala na polské poměry nevídanou kritickou debatu, která rozdělila scénu na dva tábory. Kniha hodně staví na lemkovských kořenech autorky, folkloru, menšinové identitě. Ve druhé knize autorka hodně čerpá z westernů a amerického country, které sestavuje s polským či středoevropským periferním folklorem. Není to zároveň popkulturní hybridní literatura přejímající západní vzorce, ale etnografické zkoumání různorodých prvků a jejich tvůrčí sestavování na hraně pastiše. Je v tom hodně prasklin, kontrastů, dobrodružství.

A teď si představme, že tyto čtyři autoři a autorky mluví najednou. Přesně taková je současná polská poezie.

Autorka je básnířka a překladatelka české a slovenské poezie do polštiny