Nemůžu víc než proti svévoli moci bojovat vzpomínkami

Při nedávné přestavbě našeho bytu na mě z útrob šanonů a krabic vypadla obyčejná „áčtyřka“ papíru přeloženého napůl. Samotnou mě překvapilo, jak dobře byl zachovalý. Zvědavě jsem ho rozložila a uviděla obrázek obyčejné ruční kamery. Psal se rok 2007, jaro, doba, kdy mám narozeniny. Tyhle byly speciální, dosáhla jsem plnoletosti. Černobílá fotka byla důkazem, že po měsících vzdorování a bojů se u nás doma něco změnilo. Rodiče totiž začali brát vážně mé sny stát se filmařkou, dokumentaristkou. Způsob, kterým mi to dali najevo, byl více než vstřícný a více než velkorysý: dostala jsem od nich svou první kameru. Zatím tedy jen na obrázku, protože přímo na den mých narozenin ještě nestihla dorazit. Ale někde tam byla. A za nějaký čas skutečně připutovala.

Byla malá, akorát tak do ruky, ale uměla triky, o kterých se mi tehdy ani nesnilo. Mám v živé paměti fascinaci tím strojem, všechny ty chvíle, kdy jsem zkoumala, co umí, co dokáže, co všechno s ním já dokážu. Neustálé nakupování malých kazetek, které jsem s posvátnou úctou vkládala do kamery, hodiny strávené soustředěným natáčením, tichá a napjatá přítomnost kamery v batohu nebo tašce, odkud jsem ji co chvíli tahala a vzrušeně skrz její malý display zkoumala svět kolem sebe.

Byla v tom nefalšovaná radost z objevování, i když většina z těch záběrů nestála za nic. Ještě teď, téměř po dvaceti letech, když o tom píšu, vidím před očima všechny ty pokusy, všechnu tu práci, cítím nadšení dospívající dívky, která má poprvé šanci kreativně tvořit. Kameramanský dar jsem nikdy neměla, o krásu z prožitku prvních vlastních filmařských pokusů mě to ale nepřipravilo. Možná naopak. Zatímco papír s obrázkem mám (přiznám se, že k mému překvapení) stále doma, kamera se někde ztratila během studií na FAMU, když jsme si ji se spolužáky půjčovali. To se tak v životě stává. Nelituji však ani jediné minuty, kterou jsem s ní strávila a kterou jsem díky ní mohla vidět a tím pádem i prožít jinak, z nové, zajímavé, neokoukané perspektivy.

Nedokážu si přesně vzpomenout na chvíli, kdy jsem se poprvé upřímně zamilovala do dokumentárního filmu. Vyrůstala jsem ve filmařské rodině, filmy byly všude kolem. Starožitná skříň skrývala stovky VHS kazet, vedle všech možných filmů na motivy knih Karla Maye nebo přírodopisných seriálů se různě přes sebe povalovala nejzásadnější díla světové i československé kinematografie. Číhali jsme na ně jako na lovnou zvěř, naší pastí byl videorekordér schopný je zachytit na pásky.

Cinefilní nerdství se během mé puberty střídalo s tím literárním. Pod stromečkem jsem vedle knih nacházela filmy Karla Vachka, Martina Marečka nebo Heleny Třeštíkové, o víkendech jsem si je pouštěla a přemýšlela, jakým jazykem ke mně mluví a co si z nich můžu odnést do své vlastní, tehdy ještě zcela hypotetické tvorby.

Zatímco o počátcích své lásky k dokumentu obecně mluvit příliš neumím, nevím totiž, kdy vznikla, o chvíli, kdy mě poprvé zasáhlo nějaké dílo slovenské dokumentární kinematografie, dokážu vyprávět velmi přesně. Naše podomácku vyráběné kazety neměly obaly, jen ručně psané štítky, které jsem luštila tu s lehkostí (když je náhodou psala máma), tu s obtížemi (když kazety popisoval táta). Pouštění každého z filmů tak byla svého druhu loterie: dopředu jsem o nich věděla jen to, co mi řekli rodiče, nebo také nic, když jsem se jich schválně nechtěla vyptávat a bavil mě moment překvapení.

Obrazy starého světa. Emblematický film Dušana Hanáka jsem v době mezi šestnácti a devatenácti lety viděla několikrát. Když na mě z televizní obrazovky poprvé shlédly ustarané tváře slovenských venkovanů a ozval se hlas Ladislava Chudíka, pochopila jsem, že mám co do činění s výjimečným dílem. Udělalo mi to radost.

Během těch pár let se mi vrstvy Hanákova filmu vryly do paměti: sugestivní výjevy slovenského venkova by dnes možná neobstály, tehdy jsem termíny jako poverty safari nebo porno neznala, a i kdyby ano, stejně by na mě jeden z nejdůležitějších snímků československé dokumentární školy zanechal ten stejný dojem. Po právu. S jeho rozborem jsem se hlásila na FAMU, aby mi na ústním pohovoru Karel Vachek řekl, že je to příšerný film, a já se s ním o to několik minut přede všemi ostatními profesory a profesorkami hádala. Z potutelnosti jeho tváře jsem tehdy ještě nedokázala vyčíst, že mě zkouší, ačkoli Obrazy nejspíše skutečně neměl rád (jako celou řadu jiných důležitých filmů, což bylo později osvobozující a skvělé). Zkoušel mě dobře. Donutil mě stát si za svým.

Po přijetí na FAMU se okruh filmů od slovenského režisérstva rozšířil. Milovala jsem rané, školní snímky Viery Čakányové, její krátkometrážní film Piraňa o bulvární novinářce mi dodnes připadá komický a děsivý zároveň, hravá, surová a skrz naskrz kinematografická Alda zase šokovala škálou užitých vypravěčských postupů. Obdivuji Vieru dodnes.

Když na scénu vtrhla Zuza Piussi se svou Nemocí třetí moci, musela jsem ocenit odvahu, se kterou se staví institucím, i vstřícný a zábavný způsob, kterým dokáže vyprávět o naprosto otřesných věcech. Na mnoho scén z jejího filmu Křehká identita dodnes vzpomínám téměř se slzami smíchu v očích, a kdykoli ji vidím, mám – sama nevím proč – povznesenou náladu. Z mé vlastní generace nemůžu zapomenout na Terezu Nvotovou, která se dokázala vypracovat na přední evropskou filmařku, a těším se na každý její nový projekt.

S jinými tvůrci, mnohem koncepčnějšími a ve výrazu přísnějšími, než je Zuza, jako je Robert Kirchhoff nebo Peter Kerekes, jsem se seznamovala později. Kauza Cervanová nebo 66 sezón dodnes patří k filmům, které bych bez váhání zařadila mezi svých top 30 československé dokumentární kinematografie. A nejspíše by se tam vlezly i další snímky: z posledních let třeba Skutok sa stal od Barbory Berezňákové nebo Světloplachost od Ivana Ostrochovského nebo Pavola Pekarčika, či některé z filmů Mira Rema. Na škole jsem také chytla třeba Adama Oľhu, jehož záběr z filmu Nový život, kdy se jeho (portrétovaná) rodina prodírá polem slunečnic, považuji za jeden z nejhezčích vůbec.

Na spoustu lidí, na spoustu tvůrců a tvůrkyň, jsem už zapomněla, ale někde hluboko je nosím stále.

Proč to všechno píšu? Protože vím, čemu kulturní scéna na Slovensku čelí. A zatímco o oblasti slovenského výtvarného umění, hudby nebo literatury neumím přemýšlet a psát, u filmu, především toho dokumentárního, se o to můžu pokusit. Děje se tak neorganicky, skrze pocity, emoce, vzpomínky, skrz útržky scén, které se valí jedna přes druhou, až se někdy slévají v jeden nekonečně dlouhý film. Dokázala bych se na něj dívat neustále. Ale já chci, aby tomu tak skutečně bylo, aby se v té tradici pokračovalo.

Nedávno mě zasáhla zpráva o tom, že slovenský Audiovizuálný fond nepodpořil festival Jeden svět na Slovensku. Festivaly jsou páteřní infrastrukturou tvorby: spojuji diváctvo a tvůrce, otevírají jim nové prostory k reflexi a diskusím. Festivaly ale spojují i tvůrce mezi sebou. Vytvářejí nebo prohlubují se tu přátelství i prostor kritické debaty. Zní to banálně, ale je to zásadní. Omezení financování Jednoho světa na Slovensku je ale další ze série útoků na nezávislou a kritickou kulturu, kterého se Ficova vláda – zcela vědomě – dopouští. Snahy ovládnout a zkrotit kulturu jsou vždy znakem nerespektujícího a nedemokratického prostředí, svým způsobem se však vládní reprezentaci nedivím. Moc dobře vědí, že je to právě svoboda uměleckého vyjádření, která ohrožuje jejich status quo. Tvorba a vše, co se k ní váže, ho podrývají, vysmívají se mu, stojí někde vysoko nad ním. Ničí-li Fico s Martinou Šimkovičovou nezávislou slovenskou kulturu, dělají to proto, že vědí, jakého v ní mají soupeře.

Slovenská kultura ale svádí nerovný boj. Stojí proti těm, kdo rozhodují o její holé existenci. A já se bojím o budoucnost slovenských filmů, i když věřím v jejich tvůrce. Bohužel vím, že jen jejich odhodlání nestačí a stačit nemá. Mají-li lidé tvořit, nemohou živořit. Jen vnitřní svoboda v kultuře neobstojí. Vidíme to dnes a denně. S rychlostí a systematičností, se kterou Šimkovičová postupuje, může být do pár let všechno jinak. A myslím tím mnohonásobně horší.

Co ale tedy zbývá nám ostatním, zvlášť když nežijeme na Slovensku a nemůžeme chodit na demonstrace? To přesně nevím. Rozhodla jsem se ale proti mnohem mocnějšímu soupeři bojovat vzpomínkami. I kdyby jen proto, aby z naší kolektivní paměti nezmizely, tak jako nemizejí z té mé. Aby žily dál a dalo se na jejich základech stavět všechno další, nové a potřebné.

Autorka je filmová režisérka a šéfredaktorka mediálneho projektu Page Not Found.

Text je súčasťou projektu PERSPECTIVES – novej značky pre nezávislú, konštruktívnu a multiperspektívnu žurnalistiku. Projekt je financovaný Európskou úniou. Vyjadrené názory a postoje sú názormi a vyhláseniami autora(-ov) a nemusia nevyhnutne odrážať názory a stanoviská Európskej únie alebo Európskej výkonnej agentúry pre vzdelávanie a kultúru (EACEA). Európska únia ani EACEA za ne nepreberajú žiadnu zodpovednosť.