Čo znamenajú umelecké ištitúcie v roku 2021? Sú múzeá a galérie vypreparovanými pozostatkami devätnásteho storočia, alebo slúžia práve na to, aby zabránili toxickej expanzii umenia do života? Potrebujeme znovuvynájsť formy spoločnej práce a spoločného organizovania sa, ktoré sme v deväťdesiatych rokoch zavrhli ako prekonané, alebo naopak trvať na práci v slobodných povolaniach a ešte zintenzívniť jej obrátky? V sérii textov sa budú prácou v kultúre a zmyslom umeleckých inštitúcií v súčasnosti zaoberať slovenskí aj zahraniční umelci a umelkyne či teoretičky a teoretici. Členky kolektívu Prádelna v rozhovore s Tomášom Kajánkom uvažujú o súčasnom stave umeleckých inštitúcií, špecifikách umeleckých projektov oproti sociálnej praxi a rozvíjajú dosť radikálnu imagináciu toho, na čo všetko by umelecké inštitúcie mohli poskytovať priestor – od možnosti oprať si, oddýchnuť, nemusieť odpovedať na zbytočné otázky, až po možnosť využiť horolezeckú stenu alebo elektrické kreslo.
Rozhovor probíhal během výletu za Prahu, kde jsme společně přemýšleli, jak by mohla vypadat umělecká instituce. Řada umělkyň z kolektivu má četné zkušenosti s organizacemi zabývajícími se sociální prací. Jejich zkušenost je neocenitelná při promýšlení umělecké instituce usilující o sociální angažovanost. Umělkyně z kolektivu se rozhodly pro společnou formu odpovědí, kdy z textu není zjevné, kdo je mluvčí. Při přepisování rozhovoru jsme se snažili přiblížit dojem diskuse, která v kolektivu bouřlivě vznikla při nadhození otázek. Uvědomujeme si, že by jazyk, jakým je umění komunikováno veřejnosti, měl být přístupný, proto jsme řadu otázek a pojmů rozebírali, dokud jim všichni neporozuměli.
Rozhovor vedl Tomáš Kajánek a kolektiv Prádelna.
Medailonky: Tomáš Kajánek je umělec a kurátor věnující se pohyblivému obrazu a fotografii. Zajímá ho, jakým způsobem může umění překračovat vlastní odstup.
Kolektiv Prádelna je česká umělecká skupina založená roku 2020, po společné umělecké rezidenci umělkyně Magdaleny Natalie Kwiatkowské se ženami v sociální nouzi. Věnuje se participativním projektům a pohyblivému obrazu. Ve své práci problematizuje stereotypní zobrazování lidí v sociální nouzi.
Rád bych si s vámi promluvil o uměleckých institucích. Tušíte, co to je? Jak by podle vás měla taková instituce vypadat? A co by měla naplňovat?
– Umělecká instituce? To je organizace, která se zabývá uměním, ne?
– Jasně, s tím máme zkušenost.
– Hlavně aby se tam dostali i chudí. Všichni lidi.
– Ta spodina, jak se říká.
– Nás by ani nevzali mezi sebe. Když jsme byly naposledy na promítání našeho filmu, tak se k nám všichni chovali pěkně. Ale jen kvůli tomu, že jsme přišly s Majdou a znaly jsme se s tebou, Tomáši.
– Možná že ne, trochu to přeháníme. Když jsme byli v Městské knihovně na bienále Ve věci umění, tak nás nikdo neodsuzoval.
– To bylo tím, že to tam bylo obrovské a bylo tam málo lidí. A vy jste byli zase s námi.
– Jsme zvyklé, že jsme od civilizace vždycky odstrkovány.
– Dostat se k umění se nám povedlo jen díky Prádelně.
– Obyčejný člověk, bezdomovec, nemá šanci dostat se do galerie. Je tam nepříjemná atmosféra. Člověk se tam cítí blbě, tak radši odejde.
– Tohle by ale nemělo být, mělo by to být rovnoprávné.
Napadá vás, jak přizpůsobit uměleckou instituci, aby v ní bylo příjemně každému?
– Hlavně nedělat žádné skupinové návštěvy pro vybrané lidi. Aby lidé nebyli dopředu označeni jako bezdomovci, cikáni. My se snažíme přijít čisté a upravené. Každý člověk to tak má.
– To jako musíme být čisté a upravené, abychom mohly přijít do galerie? A co když nemůžeme? Někdy nemáme šanci být úplně tip ťop.
– To je třeba to, co mě štve. Co když jsou nějací houmlesáci, kteří by rádi šli? Možná by přišli na to, jaký talent se v nich pak skrývá. Ta instituce by jim mohla pomoct, motivovat je.
Měla by tedy umělecká instituce být sociálně aktivní?
– Pokud galerie chce zastávat hledisko těch, co jsou stranou, tak by hlavně měla vyjít mezi lidi, mezi ty, které chce oslovit. Pokud to budou bezďáci, tak jít na nějaký squaty, do stanu a přímo je oslovit.
– Instituce samy netuší, jak začít ten dialog.
– K tomu je třeba profesionála, profesionála utlačovaných. Stejně jako když režisér potřebuje profesionálního kameramana.
– V první řadě by se měly s těma lidma setkat. Aby si i ta instituce uvědomila, s kým chce spolupracovat, aby tam vzniklo vzájemné porozumění. Ať to nemají úkolově. Ta spolupráce by měla být dlouhodobá.
– Já si myslím, že bezdomovce by ani nezajímala galerie. Jen kdyby na vernisáži viděli jídlo a pití, tak by tam šli.
– Takhle chodí na vernisáže ale všichni. To je takový trik, jak tam někoho nalákat.
– Galerie by nám měla platit, že tam vůbec jdeme.
– Měli by si uvědomit, že pokud chtějí spolupracovat se sociálně vyloučenýma lidma, tak by měli jednat citlivě. Nelze si to napsat jen tak do programu galerie. Pokud něco nevyjde, tak to odnesou zas jen ti sociálně slabší, kteří tam byli zatáhnutí.
– Naši situaci tím třeba můžou ještě zhoršit.
– Nedokážou předvídat, jaké to může mít následky.
– To nám pak na důvěře k umění nepřidá, když se s tím setkáme.
Nepřipadá vám, že je to problém, který vzniká, když se sociální angažovanost uměleckých institucí odehrává v tematické rovině uměleckých děl? Dělají se výstavy o sociálních tématech, ale neřeší se samotná praxe. Co byste například chtěly v umělecké instituci vy?
– Super by bylo, kdyby v galerii mohla být sprcha, nebo aspoň nějaké čisté oblečení na převlečení.
– Mohly by tam být pračky, nebo aspoň lavor u vchodu, kde si můžeš umýt ruce, kde se můžeš osvěžit. I třeba nějaké občerstvení.
– No tak většinou máš v galerii záchod.
– Člověk by si měl v galerii umět odpočinout.
– Chybí mi tam odpočívárna, ne předražená kavárna.
– Člověk často když přijde do galerie, tak je unavený. Nebo bude unavený z výstavy.
– V galerii musí být zázemí na odpočinek. Instituce by s tím měla počítat.
– V případě největších mrazů by mohla být otevřená i přes noc.
– Když jsem pracovala v Manchesteru, tak tam byl jeden noční klub, který se přes den měnil na cestovní kancelář. Mohlo by to být něco podobného. Tady máš pěkný vzor pro instituci umění.
– Přes den galerie, v noci noclehárna.
– To by pak galerie plnila funkci ubytovny.
– To ne, to bych nedělala. To už je moc.
– Umělecká instituce by neměla mít takovou funkci, ale mít v tom cit.
– Já bych nechala galerii galerií. Jen bych nabídla možnost si vyprat, odpočinout, podívat se na umění. Ale ne spát.
– Umělecká instituce by spíš měla zaměstnávat lidi v nouzi, bez domova.
– Jo, to je lepší. Zároveň bychom se mohli lépe poznat.
Co myslíte, kdyby umělecká instituce poskytovala sociální služby, nestala by se jiným typem organizace?
– Stalo by se z ní další Jako doma.
– To je strašně jednoduchý takhle dopadnout.
– Takže je tam potřeba najít nějaký kompromis.
– Umělecká instituce by mohla například s někým, kdo zajišťuje sociální služby, spolupracovat.
– Je důležitý to nevyhrazovat jen pro určitou skupinu lidí. Musíme to udělat pro všechny lidi, přístup všem. Můžeme se toho od sebe tolik naučit. Jen by se měl udržovat společný respekt. Není to jen o jídle, pití a odpočinku, ale i o tvůrčích aktivitách.
– Galerie by si zachovala uměleckou prezentaci, ale přitom poskytovala základní sociální zázemí a podporovala dlouhodobou komunikaci mezi lidmi.
Jaké vnímáte výhody uměleckých institucí oproti organizacím poskytujícím sociální služby?
– V umělecký instituci očekávám příjemnější spolupráci.
– Nikdo tam s tebou nebude řešit, proč jsi na ulici.
– Nebude ti říkat, co smíš a co nesmíš. V galerii budeme mít větší volnost.
– Pokud začne umělecká instituce experimentovat se sociálním projektem, tak má jiný přístup. Přístup není spojený se sociální prací, očekáváš od toho jiné výsledky.
– Je to experiment, dopředu nevíš, co z toho bude.
– No a nepřijde ti blbý, že je to experiment, kdy se lidi ve špatné situaci stávají pokusnými králíky?
– V sociálních centrech je to dost často horší.
– Bez toho experimentu to nejde zjistit. Ale je důležité, aby tam zůstala tvořivost. Aby všichni bez rozdílu měli přístup k tvořivosti.
– Líbilo se mi, jak jsi nám povídal o tom francouzském uměleckém centru, kde ze vstupní haly udělali prostor pro všechny, který může každý vyžívat po svém.
– Jasně. Nesnažit se nás cpát silou do galerie, ale spíš vytvořit prostor se zázemím, který bude dostupný každému. Pak si asi společnou cestu najdeme.
–Tam by mohla probíhat ta společná komunikace, jak jsme se na začátku bavily.
– Měli bychom se všichni poznat a vyzkoušet, jestli to bude fungovat. Ta instituce si nedokáže představit, jak žijí zdravotně postižení, třeba, natož jak by jim měla zpřístupňovat umění. Měli by se o sebe doopravdy starat.
Když jsme se spolu byli minulý podzim podívat na bienále Ve věci umění, pamatuji si, že jste se divily, proč byla tak často zmiňována péče. Jak by podle vás měla umělecká instituce provozovat péči?
– Asi poskytnutím opravdové péče těm, kteří ji potřebují.
– Tak to nazveme jinak.
– To se mi líbí, taky bych to nenazývala péčí.
– Asi snaha o přístupnost je přesnější termín.
– Pohoda, klid, nohy v teple.
– Jo, to je lepší než péče.
Jak by tedy měla vypadat ideální instituce?
– Jak už jsme říkaly, měla by tam být místnost na setkávání.
– Se zázemím: pračkou nebo třeba aspoň valchou. To by bylo pro lidi zajímavější než si obyčejně vyprat.
– Úžasný by bylo, kdyby tam byly otevřené ateliéry nebo studio, které by mohli lidi využívat. Nemáme jinou možnost, jak se k tomu dostat.
– Aby si lidi mohli vyzkoušet dělat umění. Ne jen ti, co můžou chodit do školy. Pak pro ně bude umění i srozumitelnější, když si to vyzkouší.
– Já bych tam chtěla horolezeckou stěnu.
– Já bych tam chtěla šibenici. Místnost na ukončení života.
– Nebo elektrický křesla.
Rozhovor viedol Tomáš Kajánek a kolektív Prádelna.
Tomáš Kajánek je umelec a kurátor, ktorý sa venuje pohyblivému obrazu a fotografii. Zaujíma ho, akým spôsobom môže umenie prekračovať vlastný odstup.
Kolektív Prádelna je česká umelecká skupina založená roku 2020 po spoločnej umeleckej rezidencii umelkyne Magdaleny Natalie Kwiatkowskej so ženami v sociálnej núdzi. Venuje sa participatívnym projektom a pohyblivému obrazu. Vo svojej práci problematizuje stereotypné zobrazovanie ľudí v sociálnej núdzi.
