Pokud se v určitých kruzích, v nichž se překrývá zájem o ovce, ekologii a umění, začne mluvit o pastevectví, většině zúčastněných se vynoří na mysl postava Michaela Blaila. Toho doprovázejí různé pověsti, podle nichž žije „mimo civilizaci“, komunikovat s ním lze jen skrze dopisy, jezdí na Balkán odminovávat pastviny atd. S veřejností komunikuje skrze knihy – ta nejvýraznější z nich, Pastevče, do zboje!, je předmětem následujícího textu.
Pověsti bývají alespoň částečně pravdivé – nejinak je tomu i v tomto případě. Leccos se sice o tomto pastevci z Podyjí dá dohledat online (například jeho magisterské studium na Katedře environmentálních studií na FSS v Brně na Masarykově univerzitě či následné doktorské na FaVU u umělce Mariana Pally), jeho myšlenková a hodnotová východiska je však lepší hledat přímo na papíře. Především na nevirtuálních a hmatatelných stránkách se čtenářstvo může nechat přesvědčovat o (ne)pravdivosti oněch pověstí. Stránky, na kterých jsou vyjádřena Blailova východiska a myšlenky, lze najít – s trochou pátrání v přátelských kruzích či po bazarech (nebo jej přímo zakoupit u autorstva) – kromě ve zmíněné publikaci také ve dvou číslech Pasteveckého almanachu či v ovčáckém zinu Čoban.
Možnosti (ne)viditelné subverze
Publikaci vydala v nákladu čtyři sta kusů a bez ISBN Mezinárodní konfederace pastevců, jejíž členové náklad rovněž zaplatili – v knize je mimo jiné zdůrazněno, že na její produkci nebyly čerpány žádné veřejné zdroje. Michael Blail figuruje v tiráži jako odpovědný redaktor. Autorstvem je pak Jeremiáš Havranu a Banda autonomních ovčáků. O samotném autorovi Havranu se přímo v knize dočteme podobné informace jako o Michaelu Blailovi na internetu, zda se však jedná o Blailův pseudonym, se nikdy najisto nedozvíme. Můžeme jen tušit – tato taktika by odpovídala doporučením ze samotné knihy: „Používejte pseudonymů, falešných jmen a identit.“ Banda autonomních ovčáků pro čtenářstvo zůstává také nejasnou skrumáží bytostí zviditelněných jen skrze vytištěná slova. Právě téma neviditelnosti pastevectví a zároveň přihlášení se k „anarchismu třetího typu“, pro který je důležitý jak jedinec, tak kolektiv, komuna či komunita, patří ke hlavním tématům knihy.
Pastevče, do zboje! je kniha nestandardní, těžko se nachází analogie v současné literární produkci. Formálně se částečně jedná o manuál pro současné pastevce a pastevkyně – ale i pro další lidské bytosti, které nechtějí následovat současné kapitalistické nastavení světa: „snílci, vizionáři a vagabundi usilující o prožití života mimo silová pole konformity“. Podnadpis „aktuální možnosti pastorální subverze“ napovídá, že převládajícím systémům vzdorovat lze – byť s několikrát se opakujícím ujištěním, že cílem není, aby se všichni na světě začali řídit doporučeními těchto zbojníků. To je na jednu stranu sympatické ve své neutopičnosti po „změně systému“, implicitně však v sobě ukrývá určitou odevzdanost a zároveň nutnost existence stávajícího uspořádání světa – protože kdyby se proměnilo, nebylo by proti komu a čemu tyto subverze pořádat. Z určitého úhlu pohledu se jedná sice o radikální, pro čtenářstvo neznalé Blaila či zkazek o něm je jakoby zastřená určitou konceptuálností. Gesta zůstávají v podstatě jen na pastvinách a jsou tudíž zatím viditelná jen pro uzavřenou komunitu. Sebepotvrzení i zůstávání v komfortní zóně však může být zásadní: je čas ohledávat, co je míněno oním zbojem a kdo je onen pastevec, kterého publikace vybízí k akci.
Poetický banditismus jazyka
Kniha podle úvodních slov autorů „není pouhým teoretizováním o možných podobách pastorální rebelie a vzpoury“, ale jsou v ní uvedeny i „konkrétní návrhy a náčrty možností“, ty jsou v průběhu kapitol vždy uvedeny křížkem a také jinou, přímější dikcí. Publikace je podle Bandy také „pokusem o nástin dějin pastevectví“, snaží se však být „alternativní“, protože kombinuje „zkoumání klasické vědy“ s dalšími literárními i jinými útvary – svědectví, zvěsti, spekulace, mýty, průpovídky či „transčasové dialogy s našimi předky“. Tento výčet, značně okleštěný oproti originálu, zde uvádím i kvůli důležitému aspektu celé knihy a tím je jazyk. Jeho barvitost je až fascinující – musím se přiznat, že při prvním čtení jsem byla až zahlcena pestrostí a až omamností použitých slov a vět. Během prokousávání se publikací jsem pochopila, co autorstvo myslí tím, že „povaha textu je básnická, až snová“, přesto však je „přímým útokem na žánr bukolické idyly“. I jazyk může být oním zbojem, „poetickým banditismem, guerillovým pastevectvím, pastorální subverzí“. Protestem vedeným „prostředky duchovní a hmotné poezie“ vycházející z kombinace vzájemného respektu a tolerance všech entit na naší planetě.
Praktická příručka do (ne)pohody pastvin
Publikace sama o sobě je určitý estetický objekt, dobře sloužící čtenářstvu i po praktické stránce. Grafická úprava grafika Karla Prokeše, který použil patkové písmo Maiola a papír Munken Pure Rough (bez optických rozjasňovačů, tudíž s menší ekologickou stopou), je jednoduchá, vzdušná a návodná, nepůsobí však lacině. Naopak při listování má čtenářstvo pocit „dobře odvedené práce“, a to až nadstandardní kvality, vzhledem k většinové současné knižní produkci. Závan rustikálnosti se šmrncem současnosti poskytuje čtenářstvu i pevná vazba s textilní obálkou. Ta jako by ale nebyla esteticky samoúčelná – pokud máme následovat doporučení v tiráži a knihu číst „při svitu slunce nebo měsíce“, a to třeba i na pastvinách a za ranní rosy, publikace tyto neknihovní a nebytové podmínky dokáže vydržet. Ovčácké stopy se do ní zaryjí a ukážou, že i knihy umějí dobře stárnout ve venkovních podmínkách. I formát a délka knihy o 240 stranách se dobře transportuje.
Členění a ukotvení knihy
Text je členěn na šest hlavních kapitol, které by v jiném kontextu mohly stát i samostatně – zároveň by jim byla upřena určitá celistvost: u pěti z nich se následující odstavce zastaví, ze šesté uvádíme nejdelší citaci. Podle poděkování v závěru knihy je zřejmé, že i každá z nich měla svého „redaktora“, konzultanta – je to jeden z otisků akademického světa, který Blail dobrovolně (nebo transhumančně) opustil.
Téměř jednu čtvrtinu knihy pak zabírají tři podkapitoly – „Dodatky“, které o trochu více popisným a přímým jazykem rozvádějí a ukotvují vybrané pojmy a konkrétna z hlavních kapitol. Ve „Slovníku neopastoralisty“ najdeme vysvětlení pro jednotlivosti uvedené v textu – právě odsud máme informaci, kdo je Jeremiáš Havranu, co je čorba, redyk, kdo jsou jednotlivé pastevecké a nomádské národy atp. Poslední část pak tvoří soupis „Literatury“, která je rozdělena podle žánru a ukazuje, z jakých propletených polí zájmu a okruhů kniha Pastevče, do zboje! vychází.
Prostupnost krajiny a nenásilný zboj
První kapitola nese název „Krajina a pohyb“ s intermezzem vysvětlujícím pojem redyk, což – jak se čtenářstvo dozvídá – je označení původně z gorolštiny pro pěší přesun ovcí a koz z letních pastvin na zimoviště a naopak. Je to jiné označení pro pojem transhumance, což je pojem převzatý ze západní Evropy a v naší česko-slovenské krajině známější. Autorstvo v kapitole zdůrazňuje proměnu, která nastala v době především po průmyslové revoluci a vedla k „úpadku pasteveckých kultur“. Zmiňují ostnatý drát, vlakovou kolejnicovou síť a další dopravní tepny nebo války a zaminování krajiny – to vše pak směřuje k závěrečnému doporučení, že se pastevec „i přes všechnu marnost, jež vyvěrá z útrob přítomnosti“, má pokusit „bránit posvátnou a univerzální hodnotu, jíž celistvá a průchodná krajina nepochybně je“. Protože jak ze čtení mezi řádky vyplývá, i tvrzení, že někdo (tedy pastevec/pastevkyně) žije na „okraji“ společnosti, je jen vymyšlený koncept, stejně jako hranice, ve kterých se prakticky i konceptuálně pohybujeme. Svět není binární a okraje a hranice jsou diktovány byrokracií shora – a tu je podle Havranu a Bandy třeba napadat, byť jen subverzivně a nenápadně (stříháním ostnatého drátu).
Druhá kapitola „Poetický banditismus“ je uzavřena intermezzem básně být pastevcem. Tato část rozvíjí především možnosti poetického (tj. uměleckého) zboje. Přímá citace v úvodu od Bandy autonomních ovčáků sděluje, že zbojníci byli vždy ti, kdo „upozorňovali na to, že věci nejsou v pořádku“. Zbojník v jejich podání bojuje především „uměleckými a literárními prostředky“, ty však nejsou „konečným cílem jeho snažení“. Zboj je „duchovní a fyzický postoj“ i „zběsilost a pokora“. Kultura je zde ale chápána jako nezávislá na „kapitálových tocích“ a „byrokratických procedurách, společensky oceněná“ atd. Označení poetický banditismus vychází ze spojení zpěvu soupeřících vergiliovských pastýřů a přímého boje banditů nespokojených se stávajícími pořádky, které diktuje (jakákoli) vrchnost – „Stát, Zákon a Kapitál“. V doporučeních pak nacházíme různé prostředky, jimiž lze subverzivně (i s přímým odkazem například na Situacionistickou internacionálu) vzdorovat proti mocnosti: troubení na trembitu, zpívání ve vichřici, odmítání záznamu při pořádání pastorálních slavností, vytváření primitivních kalendářů z kamenů, nahrazení telefonování kouřovými signály, sabotování cykloturismu, věnování se ručním pracím a řemeslům, používání jazyka jako zbraně atd.
Nenásilné války dřevního hackera
Třetí kapitola s názvem „Postarchismus“ je nejkratší a vymezuje se vůči novým technologiím a neustálému dohledu. Pro autorstvo je „virtualita naším nepřítelem“, a proto je třeba kombinovat starobylé metody zboje s nejsoučasnějšími prostředky, podnikat například „sabotáž digitálních úložišť pomocí tureckého čaje“. Pastevec se může stát „dřevním hackerem“, který na jednu stranu zavádí ve svém příbytku zóny bez internetu a elektřiny či informační půst, na druhou stranu si je vědom toho, že zboj „není jen vymezení proti něčemu, ale i zaujetí postoje pro něco“, znamená „kriticky se vymezovat vůči světu“, a to jak radikálními myšlenkami, tak samotným způsobem vlastní existence, ovšem zřeknutím se veškerého násilí proti lidským i mimolidským bytostem. Z této části je však znát určitá odevzdanost osudu, kdy je zřejmé, že uniknout „temným silám“ dozoru a internetu už není zcela možné – je však stále možné jim zcela nepodléhat.
Čtvrtá kapitola se jmenuje „Pastevecký válečný stroj“. Kapitola začíná citátem Johna S. Kloppenborga, kdy „postava pastevce byla vnímaná ambivalentně: na jedné straně jako společensky nevýznamná, na straně druhé byl pastevec považován za nebezpečnou figuru“. Autorstvo následně uvádí různé historické příklady pastevců, kteří se vzbouřili proti vládnoucí moci: antické pastevce Viriata a Spartaka, po delší dobu se zastavuje u asijských kočovných nomádských kmenů, z bližší současnosti představuje iniciativu mořských pastevců Sea Shepherd Conservation Society (kterým jemně vyčítá jejich sklony k násilí) a pastevce na africkém kontinentu, italské pastevce sloužící neapolské organizaci Camorra, pastevce libanonské, balkánské i karpatské. Tento historický exkurz, doplněný i citacemi z Deleuze, Guattariho a Michela Foucaulta, ukazuje podhoubí i rozhled Havranu i Bandy. Doporučení je méně a jsou spíše konceptuální, například o manifestaci světového míru pomocí bílého prostěradla na holi při běžné odpolední pastvě. Hmatatelněji zde vyvstává onen stroj složený z myšlenek, aktivit, rebelií a neposlušností – leckdy v minulosti spojený se zbraněmi a válkou, v současnosti pak se snahou autorstva po nenásilí, dokud to jen bude možné. Revolta spočívá v neviditelnosti „mimo institucionální dozor“, ve vlastní angažovanosti na konkrétním místě například skrze guerillové pastevectví. V této kapitole je také zmínka –, jinak v celé knize téměř ojedinělá –, o potřebě starat se o planetu v ekologickém smyslu – například skrze samozásobitelství.
Bukolika, politika a magie
Následující kapitola „Bukolická anarchie a kultura protestu“ pojednává především o podobě anarchismu, ke kterému se autorství hlásí. V této části se nejjasněji vyjevuje návaznost myšlenek shrnutých pod pojem „neopastoralismus“ na přemýšlení a práci amerického teoretika, básníka a anarchisty Petera Lamborna Wilsona (alias Hakima Beye). Zřejmou inspirací pro recenzovanou publikaci byl jeho koncept dočasných autonomních zón, které lze chápat jako variantu pobývání v prostoru vymezujícímu se, a tudíž revoltujícímu proti převládajícím pořádkům (dosadit si můžeme uspořádání státní, ekonomické, sociální apod.). Havranu a Banda ji chápe jako umělecké dílo nebytí „v moderním světě“, byť na jediné odpoledne – a místo toho pochodovat se stádem, vyrobit si primitivní flétnu či uskutečnit nějaký rituální obřad v krajině. Imaginace je nápomocný nástroj pro v podstatě jakoukoli aktivitu, revoltu či vzpouru, která se však pohybuje na poli něčeho, co by se dalo popsat jako subverzivní svoboda bez násilí. Doporučuje se také například vyhýbat se volbám, vařit pro matky bez domova či okupovat opuštěná místa. Zajímavý je i popis celkem současných revolt francouzského ovčáka Josého Bového, přičemž je mu opět jemně vytýkáno, že nakonec (byť dočasně) vstoupil do stávajícího současného politického systému – totiž Evropského parlamentu. V této kapitole se také pojednává o domestikaci – a je to téměř jediné místo v knize, které se, byť stále s odstupem a více teoreticky v rámci historického exkurzu, zabývá samotným životem zvířat.
Návrat duší do praxe
Kniha, možná by se dalo říci, že tato erupce slovesnosti či „poetický manifest s názorem“, je u konce – po jejím odložení snad můžeme vyrazit lépe „ozbrojeni“ na své pastviny. Ať už ty, kde se pasou ovce, nebo ty, na kterých jsme doma – pastviny kulturní, umělecké, politické, sociální. Kdo je pastevectvo současnosti (bylo by záhodno nevynechávat ani pastevkyně) a jaký je jejich zboj a jaká zbroj, je na těchto stránkách poctivě ohledáváno až na samotnou dřeň. Během čtení čtenářstvo napadá spousta myšlenek, argumentů a otázek, drtivá většina z nich je však hned v následujících odstavcích zodpovězena, vyargumentována a/nebo se stávají bezvýznamnými. Ty, které zůstávají, se týkají spíše praktických úvah. Dobrodružné a napínavé čtení určitě může dodat síly pro konkrétní aktivity, které ale možná trochu zůstávají na hranicích neopastorálních pastvin. Politiku je – vzhledem k postupujícím krizím – záhodné rozšířit i mimo pastviny, třeba konkrétně na obnovu půdy, krajiny nebo i na well-being (a případně i například etiku šlechtění) samotných zvířat, o nichž není v rámci „pasteveckého zboje“ téměř žádná zmínka. Zároveň je třeba dodat, že pro toto číslo Kapitálu se tento pohled hodí – kniha se, podobně jako naše ohledávání, soustředí především na postavu pastevectva. „Nejvyšším cílem zboje je vrátit člověku a světu duši. Anima mundi. Smysl a hodnotu, které stojí mimo technokapitálovou tvář naší doby,“ tvrdí autorstvo v knize. Toho ale můžeme dosáhnout jedině spojenectvím mimolidských a lidských bytostí, které budou různé pastviny, přístupy, nároky a možnosti propojovat. „Nemůžete-li zachránit svět, zachraňte alespoň sami sebe“ pak zní, možná, příliš odevzdaně. Věřím, že neexistují jen gesta nebo jen velké změny. Existují i střední proměny, kterých můžeme být součástí, pokud se budeme zajímat a budeme otevřeni jinakosti. Možná že právě okraje pastvin, které se dotýkají polí, turistických stezek a městských komunikací, jsou tím nejdynamičtějším prostorem a pro pastevectvo tou největší výzvou. Ale možná i místem pro (naslouchání a) hledání společné cesty.
Autorka je členka redakce Artyčok.TV a doktorandka na Katedře environmentálních studií na FSS MU v Brně
