kurátorství by Ovčina and FRIENDS (Kateřina Žák Konvalinová, Tereza Špinková + Alex Sihelsk*, Ruta Putramentaite, Denisa Langrová, Edith Jeřábková, Antonie Bednářová)
Tématem aktuálního čísla Kapitálu, které právě držíte v rukou, je jedno z nejstarších lidských řemesel vůbec. Pastýřství/Pastierstvo se zabývá fenoménem pastevectví, pasteveckou kulturou, bukolikou, samotným pastevectvem, pasoucími se bytostmi i společenstvím pastviny samotné. Představuje tento speciální vztah mezi člověčenstvem a ne-člověčenstvem v subjektivně kurátorovaném výběru textů, který, jak doufáme, obohatí vaše nadcházející dny, na jejichž pozadí bohužel sledujeme systematickou likvidaci slovenské kultury.
Přesto – a nebo možná právě proto – připomíná toto tematické číslo jiné, snad citlivější verze světa a s nimi spojenou praxi a možnosti bytí či vztahování se k němu. Světa otevřeného, prostupného, volného, divokého a někdy nebezpečného. Světa vzájemně propleteného, jehož komplexita se stále vymaňuje jasnému exaktnímu popisu a operuje mimo sféru námi (lidmi) představitelného. Světa, který se řídí vlastním časem a rytmem. Světa stále ještě zakouzleného a magického – kde živí i neživí mají duše a specifická jména. O potřebě svět zakouzlit, tedy o hledání zasunutých schopností vnímat naše okolí také magicky a poeticky, se dočtete v úryvku z díla Pastevče, do zboje! od autorstva Jeremiáše Havranu a Bandy autonomních ovčáků. Tato publikace-manifest je biblí současného lokálního pastýřstva a pro Kapitál ji recenzuje Tereza Špinková. Seznamuje zájemce*kyně nejen s důležitými historickými reáliemi, ale i s hodnotami a praxí neopastorálního banditismu a jiných subverzivních aktivit vymezujících se vůči stávající moci či systému. Podobně snad i toto číslo Kapitálu nabízí myšlenkový vzdor a katalog přístupů: od partyzánského eskapismu po příklady konkrétních aktivit vedoucích k budování podpůrných sítí a vzájemně se obohacujícího prolínání multižánrových pastvin: kulturních, zemědělských, ekologických, aktivistických, guerillových, spirituálních s těmi polodivokými a mimolidskými.
A tak vám snad četba následujících stránek pomůže povznést se nad pochmurné mlhy blížících se podzimních dní, povzbudit ducha a vlít odbojně imaginativní šťávu do žil.
Kosmoekologie jedné pastviny
Tematickou část otevírá text od Vinciane Despret a Michela Meureta s názvem Cosmoecological Sheep and the Arts of Living on the Damaged Planet, který je kapacitních důvodů publikován online. Ze svého digitálního světa nicméně objímá a myšlenkově ukotvuje celý tematický print, neboť představuje kosmoekologickou rovinu pastevecké praxe a popisuje komplexnost této tradice. Není to pouze postava pastevce*kyně, na co je hodno se soustředit, ale je to celý balíček, celý mikrokosmos vztahů mezi člověkem, zvířaty, půdními a rostlinnými ekosystémy, které jsou vzájemně propleteny a kterých je člověk-pastevec*kyně pouze součástí. Zároveň však upozorňují, že i samotný koncept ekosystému je výtvorem lidské mysli, která má stále velmi omezenou schopnost pojímat komplexnost přírodních vztahů a systémů. Stejně tak Despret a Meuret problematizují nešťastný trend, který vyděluje člověka a pasuje ho do role externího škůdce, ničícího jinak stabilní systémy. Tvrdí naopak, že je nutné člověka vnímat jako jejich nedílnou součást. Člověčenství by si mělo uvědomit, že je spoluúčastníkem a výrazným hybatelem dění, za což také nese největší míru odpovědnosti. Autorstvo tak vybízí k rozšíření škály této odpovědnosti, k potřebě čelit kritice, vnímat i ostatní víc-než-lidské aktérstvo a jeho potřeby a vědomě se uskromnit.
Jedna pastvina se tak může stát dějištěm a průsečíkem mnoha tužeb, potřeb, chtění a hlasů – od developerských lobby přes národní programy soběstačnosti po ekologickou ochranu, turistiku nebo demarkační linii – a měl by to být výsledek veřejné (nejen-lidské) debaty, zohledňující všechny zúčastněné perspektivy, jaký bude osud oné pastviny. Debaty o tom, jak by (ne)měla vypadat, co by (ne)měla dělat a pro koho by (ne)měla být pastvina a krajina budoucnosti. Poučené debaty, v níž hlavním argumentem není jen ekonomická rentabilita a strohá utilitárnost.
Nejen písní pastevec je živ
V dalších textech se zaměřujeme na samotnou postavu pastýře*pastýřky a jejich historické otisky v pastýřských zpěvech a básních Theoritových a později Vergiliových, kde se v rámci bukolické idylky setkáváme s určitou ranou formou rap battlů – zápasů v recitaci či zpěvu. V úryvku vybrané písně či eklogu sledujeme soutěž ve zpěvu Menalkase a Damoetase, kteří se vsadí dokonce o krávu, a okolo procházející Palaemon je má v tomto souboji rozsoudit. Dle těchto pastýřských písní se jednalo o častou aktivitu doprovázející občasnou dlouhou chvíli, kterou pastevectvo může během své denní rutiny zažívat a která se prolíná touto kulturou až do dnešních dní – jak mimo jiné dokládá překlad básní od španělské pastýřky a básnířky Julie Reznak nebo píseň hudebnice Adriány Vančové a solarpunkového pastýřského učence Alex Sihelsk* (který je zároveň součástí rapového uskupení THC luna G).
So Sinopoulos-Lloyd se ve svém textu dále zabývá spirituální ekologií pastýřstva a reflektuje nejen svou pozici a cestu k pastevectví, ale dívá se na celkový obraz a mytologii odkazů pojících se s postavou pastýře. Mezi jinými zmiňuje jako jeden z hlavních atributů dobrého pastevectví schopnost podřídit se rytmu stáda – cílem pastevecké procházky není dorazit do cíle co nejrychleji, naopak klišé je pravdou, tedy že cesta je cílem. Stádo se potřebuje plně koncentrovat na pastvu a následně na přežvykování a siestu. Povinností pastýřstva je zařídit, aby toto vše proběhlo v co největším míru a poklidu.
Obecně tedy platí, že dlouhá chvíle je podstatnou součástí pastevecké kultury. Je to chvíle, kdy člověk může jen tak být. Nicméně člověk je od přirozenosti tvor neklidný, který má neustále potřebu něco vytvářet, a tak se inspiruje a používá to, co je okolo. Není náhoda, že pasteveckou kulturu tolik definuje právě hudební složka, například různé píšťaly vyřezané ze všelijakého materiálu, který doprovází cestu pastevce (kosti, dřevo, hlína…), či bubínky z vyčiněných kůží. Po ruce může mít i skvělý materiál – vlnu, kterou lze zpracovávat do různých podob, příkladně do pasteveckých oblečků, například kapucových hávů, jež jsou a byly díky vlastnostem vlny přirozeně voděodolné a během zimních přesunů funkčně a tepelně nenahraditelné. Neuvěřitelný materiál, který je v dnešních lokálních podmínkách degradován na odpad. Typickou součástí výbavy pastýřstva je pastýřská hůl, která poskytuje další prostor pro estetické zpracování. Stejně tak může být výbavou i blok a tužka pro zachycení příběhů, situací nebo myšlenek z terénu, jež se následně mohou stát textovým záznamem často pouze verbálně uchovávaných prožitků, zkušeností a znalostí. O nelehkém údělu pastevectva v současném světě se tak dozvídáme především skrze rozhovory s několika současnými pastevkyněmi a pastevci a skrze kresby Julie Reznak, které celé tematické číslo graficky výtvarně doprovázejí.
A jako se ovce po létě vracejí na svá zimoviště, chýlí se i člověčí čas nyní pomalu k domovu, k době přemítání, vyprávění si příběhů a regeneraci, abychom na jaře mohli*y opět vyrazit vstříc pučícím pastvinám, jejich ochraně a společnému zboji.
Pastevectví není jen řemeslo nebo kultura.
Pastevectví je organismus vztahů, názor, závazek, politika a magično.
Pastevectví je víra, jestli chcete, způsob života, pohled na svět.
Pastevectví je vztah na celý život.
Pastevectví je budoucnost, minulost i přítomnost.
Vyzýváme tímto ke společné koncentrované pastvě následujících článků, příběhů a zpovědí a přejeme dostatek času na jejich přežvykování a trávení. A budeme doufat, že po přečtení snad budete moci vyrazit lépe „vyzbrojeni“ na současné pastviny. Ať už ty, na kterých se pasou ovce, nebo i ty více abstraktní, které jsou především obživou lidskou – pastviny kulturní, umělecké, politické, sociální aj.
PASTÝŘSTVU ZDAR!
