Plně si přiznat, kým jsem

Dvacetiletý Henry studuje ve druhém ročníku vysoké školy v Česku. Vyrůstal v křesťanském prostředí na Slovensku, kde také vychodil církevní střední školu. Tím větší odvahu musel projevit, když se v patnácti letech identifikoval jako chlapec – přestože se narodil do dívčího těla. 

Studující s genderovým nesouladem mají oproti těm se specifickými potřebami ještě o něco horší ochranu – to platí v Česku stejně jako na Slovensku (kde jsou s nástupem nové vlády ohroženy nejen transgender osoby, ale všichni příslušníci a příslušnice LGBTQ+ a dalších menšin). Transgender lidé nespadají pod studující se specifickými vzdělávacími potřebami, kromě organizace Transparent v Česku a občanského sdružení TransFúzia na Slovensku nemají žádné zastoupení. „Ani infrastrukturně, co se týče podpory ze strany státních či nestátních organizací, se toto téma neřeší,“ dodává zakladatel organizace Transparent Viktor Heumann. Metodiky pro školy týkající se transgender a nebinárních studujících (zatím) chybějí. Na školách panuje ohledně přístupu k této skupině studujících nejistota, která se projevuje nepochopením a komunikačními přešlapy.

Něco proti Bohu

Henryho zkušenost z církevní školy se paradoxně tolik neliší od přístupu jiných škol – vždy záleží na individuálním přístupu jednotlivých vyučujících. „Velmi dlouho jsem sám sebe vnímal tak, že bych chtěl být chlapcem, než že jím skutečně jsem. Zhruba ve čtrnácti letech jsem se začal zabývat myšlenkou, že bych se svou identitou měl začít něco dělat. V patnácti jsem si plně přiznal, kým jsem,“ vzpomíná Henry. Jako první se svěřil svým rodičům, kteří jeho identitu nepřijali úplně hladce: „Pocházím z křesťanského prostředí, rodiče berou transgender identitu jako něco proti Bohu.“

Plné sebepřijetí nebylo snadné ani pro něj. Věřící Henry dlouhodobě procházel složitým vnitřním bojem. „Velmi dlouho, asi dva a půl roku, jsem čekal na zázrak: že se jednoho dne probudím a budu chlapcem. Zhruba po dvou letech jsem začal ztrácet víru,“ vzpomíná. Toužebně si přál stát se chlapcem, ale čím dál víc si uvědomoval, že k tomu bude muset dojít „nepřirozenou“ cestou. S tím bylo těžké se vyrovnat. „Bál jsem se pekla, ale stejně tak jsem se bál, že budu celý život něco předstírat a zůstanu nešťastný.“ Z naléhavé situace mu pomohla kamarádka, která mu připomněla podobenství o muži a potopě: tak dlouho čekal na Boží pomoc a odmítal pomoc bližních, až utonul. Díky tomu si Henry uvědomil, že žádoucí změnu může poskytnout medicína. Stojí ho ale spoustu úsilí odpovědět si na otázku: Pokud Bůh věděl, co bude chtít podstoupit, a opravdu by to znamenalo věčné zatracení, proč by ho do takové situace uvrhl? Trápily ho myšlenky, že by raději zemřel, než aby podobným způsobem zhřešil. „Dnes mohu říct, že se s tím vším cítím být vyrovnaný. Odpovědi na svoje otázky ale neustále hledám a jsem připravený na to, že jejich hledání nejspíš bude můj celoživotní úděl.“

Ve škole nás učili, že je to choré

Jeho rodinná situace se postupně zlepšuje, rodiče se učí jeho novou identitu přijímat. Henry v současné chvíli podstupuje hormonální léčbu, ale otevřeně hovořit o své identitě je doma tabu. „Máma se mě jednou zeptala, jestli mě má oslovovat mužskou verzí ženského jména – ale vzápětí si sama odpověděla, že to nedokáže, a neprojevila v tomto ohledu žádnou snahu. Já jsem po ní nikdy nechtěl, aby to dělala, ale ačkoli si uvědomuji, jak je to pro ni těžké, požádal jsem ji, aby se snažila neříkat mi ženským jménem. To bylo minimum, co mohla zlepšit. Do té doby mě častovala přezdívkami typu kozička,“ usmívá se Henry.

Vnímání jeho rodičů je podobné tomu, co Henry zažíval ve škole. „Na církevní škole nás učili, že je to choré. Postupně jsem se outoval lidem ve svém okolí. Když jsem odcházel ze školy, věděli to všichni kamarádi. Zbytek lidí se to dozvěděl přes můj Instagram v roce 2022 – teprve poté, co jsem odešel ze školy.“ Rozhodnutí svůj coming out na půdě školy odložit bylo promyšlené; přestože se mezi vyučujícími našli i lidé s pochopením, školní osnovy se k výkladu problematiky LGBTQ+ stavěly dost jednostranně: „Bohužel si umím představit, jak by to probíhalo, kdybych jim to řekl. Měli jsme předmět o křesťanské morálce, kde nás učili o LGBTQ+ komunitě. Dodnes mám ze školy skripta o tom, jak se homosexualita dá léčit. Tenhle předmět nás vyučovala naše třídní, tím víc to pro mě bylo stresující. Kdybych se vyoutoval ve škole, nejspíš by kontaktovali moje rodiče a navrhli léčbu: poslali by mě na tábor konverzní terapie. Před několika lety je propagovala jedna naše konzervativní poslankyně, ačkoli je nazývala jinak,“ vysvětluje Henry.

V kleci heteronormativity

Jednostranné vnímání tématu transgender dospívajících bohužel není jen potíž křesťanského dogmatismu. Výrazně jej podporuje tradičně heteronormativní prostředí školství i vzdělávání. Výzkumná zpráva z projektu OUT LGBTQ+ studující a témata ve školách (2020) zmiňuje, že jde o „základní a nezpochybňovaný rámec školního vzdělávání a fungování škol obecně. Jedná se o latentní princip, který je brán jako taková samozřejmost, že ani není tematizován. […] Heteronormativita se projevuje ve všech rovinách školního života – v organizaci školního prostoru (toalet, šaten, učeben), v grafické úpravě a výzdobě školy, v očekáváních od druhých a sebeprezentaci dívek a chlapců, v dominantně navazovaných vztazích, v obsahu učiva, v užívání genderově stereotypního a necitlivého jazyka atd.“ To potvrzuje i studie Homofobie v žákovských kolektivech (2009): „Homofobní obtěžování a šikana mají původ v heteronormativitě genderového řádu, který staví homosexuální, bisexuální a transsexuální lidi do asymetrického postavení vůči heterosexuálním lidem.“

Cesta za vnitřním klidem

Henry měl štěstí, že jeho přátelé ho přijímali takového, jaký je. Ne že by byl na církevní škole obklopen otevřenými spolužáky, ale když se jim v posledním ročníku svěřil, nikdo se proti němu nevymezil, všichni jeho identitu akceptovali. Stačilo říct: Jsem Henry a jsem trans. Zvědavější z nich se ptali na praktické aspekty transgender identity: jak to má s vírou, co bude následovat, jestli podstoupí hormonální terapii. Někteří chtěli vědět, jak ke své identitě dospěl.

Jeho cesta k sebeuvědomění vedla přes pátrání na internetu. Zhruba ve čtrnácti letech narazil na youtubera Christiana Kozla. Teprve díky němu si uvědomil, že není sám, kdo pociťuje nesoulad s vrozenou identitou. „Hodně mě toho naučil a otevřel mi oči: od něho jsem se dozvěděl, co všechno mě čeká na cestě za vnitřním klidem.“ Praktické informace pak čerpal ze stránky tranzicia.org, k níž se opět dostal přes YouTube kanál: zjistil, jací lékaři a lékařky na Slovensku se zabývají tranzicí, a našel zde jejich kontaktní údaje. Díky tomu věděl, na koho se může obrátit, když získal potvrzení od sexuologa. Nakonec se rozhodl podstoupit tranzici v Česku, kde se s žádostí o doporučení sexuologa obrátil na Lenku Královou z organizace Transparent. Jeho lékař mu poté doporučil kontaktovat zdravotní pojišťovnu, aby náklady na vyšetření nemusel nést sám. „Sice jsem nebyl hozený do vody, aniž bych uměl plavat, nicméně plaval jsem velmi nejistě, protože jsem neznal žádného člověka, který by tranzici podstupoval ve dvou zemích. Navíc transgender komunita na Slovensku je dost chatrná.“

Křehké období dospívání

Přístup vyučujících ve škole se různil; ačkoli Henry ve škole svou identitu otevřeně neprojevil, citlivější vyučující změnu sami zaznamenali. „Donesla se mi informace, že jedna učitelka to o mně tušila. Vyptávala se za mými zády mojí kamarádky z vedlejší třídy a projevila pochopení; říkala, že to pro mě musí být těžké. Kamarádka jí nic neprozradila, podezření učitelky se potvrdnaplnilo, teprve když jsem se vyoutoval.“ Jiná učitelka ho překvapila, když po studiích přišel do školy na návštěvu: „Angličtinářka patřila mezi konzervativní vyučující. Přesto o mně posléze hovořila v mužském rodě, což bylo odvážné; kdyby se v tom někdo vrtal, mohla z toho mít průšvih. Slyšel jsem příběh o rodičích, kteří ztropili skandál, protože studující oslovovali spolužačku požadovaným rodem – i když to dělali dobrovolně.“

Vyprávění transgender nebo obecně LGBTQ+ studujících občas vyvolává údiv nad tím, že si někteří vyučující neuvědomují náročnost a křehkost období dospívání. V době, kdy si mladí lidé budují vlastní identitu a hledají sebehodnotu, jejich hledání by nikdo neměl zpochybňovat. Stejně jako je nevhodné upozorňovat na něčí vzhled, mělo by být normou respektovat studující takové, jací jsou či jak se cítí. Na to ostatně také upozorňuje výzkumná zpráva OUT: „Pokud se [mladí lidé] setkávají s upozorňováním na to, že jsou ‚mimo normu‘, že ‚nejsou normální‘, je to obvykle znejišťující až zraňující. Zvláště tehdy, když mladí lidé mají celkově slabší sebevědomí a současně se jim nedostává dostatečná sociální opora v jejich rodině a v kamarádských skupinách, může silný heteronormativní diskurz způsobit snížení jejich well-beingu.“

Nejistota vyvolává nepochopení

S nástupem na českou vysokou školu se Henrymu ulevilo jen zdánlivě. V novém prostředí se sice mohl rovnou prezentovat jako muž, ale oficiálně ještě neměl změněné jméno. Spolužákům a spolužačkám se představoval jako Henry, nicméně vyučující musel informovat, že se jmenuje Henry, a požádat je, aby to respektovali. A to se ne vždy setkalo s pochopením. „První semestr byl náročný, tři kantoři měli výhrady. Jeden se tvářil, že mě nevidí, nadále mě oslovoval v ženském rodě a považoval mě za ženu, ačkoli jsem mu odevzdával práce pod jménem Henry.“

Tyto „výhrady“ nemusí vždy znamenat, že vyučující proti Henrymu (nebo proti dalším transgender studujícím) osobně něco mají. Situace je složitější, a jak ukazuje zmiňovaný výzkum LGBTQ+ studující a témata ve školách, vyučující zkrátka nevědí, jak se k situaci postavit. Jedním z důvodů je v úvodu zmiňovaná absence metodických doporučení, jak k tématu přistupovat. Vyučující tváří v tváří něčemu novému mohou pociťovat „profesní nejistotu“, která se přenáší do jejich vztahů s LGBTQ+ studujícími – a může se projevovat právě jako netolerance či nepochopení. Situaci dále komplikuje fakt, že informace jsou rozmanité a pocházejí z různých zdrojů, takže i ti vyučující, kteří se pídí po znalostech, se mohou dostat do pasti, protože se v tolika zdrojích zkrátka nejsou schopni zorientovat.

Převládají mýty a omyly

To potvrzuje také zakladatel organizace Transparent Viktor Heumann: „S dotazy se na nás obrací řada škol. Jejich většinový postoj ale bohužel jen svědčí o neznalosti problematiky: nepovažují téma za důležité s tím, že každý přece ví, co má dělat. Tak to ale není. Okolo tématu transgender a nebinárních studujících vzniká spousta mýtů a omylů. A nejen na školách: obracejí se na nás organizace pro podporu duševního zdraví, lidé ze sociálních služeb i zdravotnictví, protože nevědí, jak s transgender a nebinárními osobami pracovat. Snažíme se to vykrýt, ale je to nad naše síly. A dosud se nenašel nikdo, kdo by téma kromě nás zaštiťoval.“

Další z příčin nepochopení může být patologizace problému, která vychází jednak ze zařazení genderového nesouladu mezi duševní poruchy, jednak ze sexualizace tematiky (identita LGBTQ+ osob bývá redukována na jejich sexualitu, ačkoli ta je jen částí spektra lidské osobnosti). Viktor Heumann vysvětluje, proč tomu tak může být: „Přístup české sexuologie se snaží udržet diskurz poruchy, který vychází z diagnostických manuálů ze sedmdesátých let. Bohužel u nás stále není mnoho odborníků ani odbornic, kteří by problematiku sledovali současnou optikou. Většina lékařů a lékařek genderový nesoulad patologizuje.“

Problematická proměna myšlení

Ze skupinových i individuálních rozhovorů v rámci výzkumu vyplynul zásadní rozdíl ve vnímání studujících s minoritní sexuální orientací a transgender osobami. Zatímco homosexuální a bisexuální studující na českých školách většinou nepociťují žádná omezení, transgender studenti a studentky vyvolávají mezi vyučujícími řadu otázek ohledně svého postavení a správného přístupu k nim. „Důvodem je to, že přítomnost transgender studujících představuje nutnost adaptovat se na výraznou, viditelnou změnu, která navíc zasahuje do ustálených pravidel fungování – například změna oslovení, potřeba jiného prostorového uspořádání (WC, šatny) nebo potřeba změny přístupu v souvislosti s obtížemi, které přináší hormonální terapie. To je některými zúčastněnými vyučujícími i studujícími vnímáno jako problematické – vyžaduje to reakci od ostatních, je nutné něco změnit,“ uvádí se ve výzkumu.

Téma transgender studujících je pro vyučující nesrozumitelné, což jim brání stát se pro ně oporou. „Ještě více než v ostatních tématech souvisejících s minoritní sexualitou tedy prožívají nejistotu, jak k tématu přistoupit, a vyjadřují potřebu vědět, jak to má být, jaký je závazný postoj, který má škola dodržovat (co může – nemůže definovat sama atp.). Nedostávají však ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a zřizovatelů odpovědi. Vyhledávají si tedy doporučení na internetu. Navíc k tématu přistupují z výše popsaných heteronormativních pozic, které jsou často nereflektované. Považují heterosexuální vztahy za nadřazené (rodina, reprodukce) a očekávají, že takto hierarchicky budou prezentovány i dostupné zdroje,“ píše se dále.

(Po)rozumět jinakosti

Roli pochopitelně hraje také osobní zkušenost – ať už vlastní LGBTQ+ identifikace, nebo blízkost s osobou minoritní sexuality či identity. Vyučující, pro něž přítomnost transgender studujících není zcela novou zkušeností, jsou informovanější, otevřenější – mimo jiné také díky tomu, že znají organizace zaměřené na problematiku LGBTQ+ a využívají jejich informace (pozvou třeba některé z nich na diskusi do školy.).

Uvedenou optiku potvrzuje i Henry, jejž přístup některých vyučujících v dobrém slova smyslu překvapil. Zmiňuje třeba osobnost lektora bojových umění, podle Henryho konzervativního kantora, který lidi rád škatulkuje a názor na ně si tvoří předem. Vůči Henrymu byl vždy nápomocný – ať se jednalo o dělení studujících na chlapce a dívky, nebo o možnost v klidu se převléknout. „Předem jsem mu napsal e-mail s prosbou, aby mě zařadil mezi kluky, protože dívky mají jiný způsob sebeobrany. Odepsal mi, že se dohodneme. Pochopil, že mi stačí, když mě bude oslovovat jménem Henry, a zeptal se, jestli mi došlo, s kým budu v šatnách,“ usmívá se Henry. Na uvedeném příkladu oceňuje především možnost svobodně se rozhodnout o možnosti převlékání, ale váží si i osobní roviny: pedagog Henryho odlišnost přijal, situaci mu nijak neztěžoval a především mu umožnil projevit se v žádoucím genderu – přestože všeobecně dává najevo, že transgender osoby vnímá negativně.

Protože jeho postavení v kolektivu je křehké a Henry nepatří mezi studující, kteří by na sebe chtěli strhávat zbytečnou pozornost, sám nevyvíjí aktivity vedoucí k lepší informovanosti vyučujících ohledně situace LGBTQ+ osob na škole. Jakékoli snahy školy o žádoucí osvětu ovšem přijímá s povděkem: „Přestože naše škola není moc pokroková, nabízí různé akce. Minulý rok třeba poslala všem studujícím e-mail s informací o přednášce o transgender lidech. Na půdu naší školy přišli lektoři a lektorky z Transparentu. Letos zase škola poskytla vybavení pro zrealizování vzpomínky na Matěje a Juraje, kteří zahynuli při teroristickém útoku na LGBTQ+ bar Tepláreň v Bratislavě. Obě akce byly příjemné, cítil jsem se tam dobře.“

Cítit se dobře

O to nakonec jde: aby se transgender studující (ani žádná další minorita, včetně studujících se specifickými potřebami, s odlišným etnikem či mateřským jazykem) necítili vyloučení z kolektivu. Nebo zkrátka ze studia. Mohou to být drobnosti, které studujícím z LGBTQ+ menšiny působí úzkosti nebo nepříjemné stavy. „Není příjemné, když vyučující mezi řečí zmíní nesouhlas nebo netoleranci. Stává se to, protože někteří vůbec nepoznají, že mezi nimi sedí transgender člověk nebo gay. Jeden učitel třeba poznamenal, že poznal víc lidí s duší dívky a tělem muže, od nichž očekával ženskou reakci, ale někteří zareagovali nežensky. Když odhlédnu od toho, že samotné tvrzení je nesmysl, někdo citlivější by se mohl urazit. Já jsem zvyklý z církevní školy, slyšel jsem tolik věcí, že mě nic nepřekvapí,“ konstatuje Henry.

Přesto se i on snaží podobným situacím předcházet: když třeba ve škole narazil na kantora, který se otevřeně stavěl proti LGBTQ+ lidem, raději si změnil předmět, aby nemusel poslouchat jeho útoky. Přitom stačí málo k tomu, aby mohl svobodně studovat: „Ocenil bych, kdyby profesor, který mě nerespektuje v oslovení, alespoň nekomentoval, že prezentuji svou práci v mužském rodě a pod mužským jménem. Respektující přístup o lidech hodně napoví.“ K tomu patří také pochyby či omyly; ostatně heslo „splést se není problém“ patří do komunikačního manuálu organizace Transparent, který v rámci svých workshopů představuje na školách. Jakýkoli projev vstřícnosti je krokem k přijetí transgender studujících a mohou to být skutečně drobnosti: „V prváku jsem byl ještě vedený jako dívka. Jedna vyučující v rámci docházky četla jména. Když jsem se přihlásil, pohlédla na mě a rovnou se zeptala, jak mě má oslovovat. Nebyl jsem si jistý, zda se mohu vyoutovat, nicméně jsem ji požádal, aby mi říkala Henry. Nakonec o nic nešlo a mě potěšil její zájem,“ vzpomíná na jeden takový detail Henry.

Shrnuje-li svou pozici, vypomáhá si jednoduchou analogií: „Potíže transgender lidí jsou jako potíže leváků: také mají komplikovanější život kvůli tomu, že věci jsou přizpůsobené pro praváky. A stejně jako u přístupu k levákům i tady stačí málo: nedělat docházku nahlas, místo toho se všichni mohou zapsat před hodinou. Toalety by stačilo udělat unisex, případně je dělit s tím, že si každý*každá může svobodně vybrat, na jakých se cítí líp. A v šatně zkrátka zřídit samostatné kabinky.“

Autorka je matka, feministka a fotografka

Jste studující se specifickými potřebami na Slovensku? Dejte nám vědět, jsme zvědaví na váš příběh! Ozvěte se na: komentare@kapital-noviny.sk.

V rámci projektu Perspectives si k téme identity môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Jonas Baltakis: Breathing in the meadow air, I return to Onuškis from Montreal (NARA)
Martyna Ratnik: Freeing suppressed minds (NARA)
Karolis Vyšniauskas: „I felt like I was lying.“ Lithuanian pop star Monique finds her true self (NARA)
Rasa Milerytė: Love Has No Gender, But Men in Love Fear Holding Hands in Public (Bendra.lt)
Aurelija Babinskienė: Muslim woman Alaa: it hurts when people are sorted by nationality or religion (Bendra.lt)
Karolis Vyšniauskas: „I feel like a brother to the people who died.“ Rafael Gimlestein on the war in Israel and Gaza (NARA)
David Laufer: „Chci být Fight club týpek i David Bowie.“ Příběhy o vypořádávání se s vlastní maskulinitou (revue Prostor)
David Laufer: Maskulinita na prodej. Kdo vydělává na českých mužích a co dnes stojí být pravý chlap? (revue Prostor)