V roce 2002 vydala Světová zdravotnická organizace zásadní dokument k tzv. demografické revoluci. „Počet lidí ve věku 60 a více roste na celém světě proporčně mnohem rychleji než jakékoli jiné skupiny. Mezi roky 1970 a 2025 se očekává nárůst starší populace o 694 milionů, tedy o 223 %. Předpokládá se, že v roce 2025 bude na světě až 1,2 miliardy lidí starších 60 let. V roce 2050 až 2 miliardy. Z nich 80 % bude žít v rozvojových zemích.“ V reakci na demografickou prognózu představila koncept aktivního stárnutí. O deset let dříve přijala OSN „zásady pro seniory“. V obou případech jde o snahu konceptualizovat potřebu zapojit seniory do veřejného života, umožnit jim co největší nezávislost a seberealizaci na všech úrovních lidského života, zabezpečit jim důstojnost a bezpečí. Konkrétní aplikace této politiky potkáváme leckde a v lecjaké podobě. Bývají rámovány stejným jazykem – jazykem sebeurčení, lidských práv, využívání potenciálu, individuální participace, nezávislosti a svobody. Nikdy mi to nedošlo, dokud jsem v Bělorusku nepotkala Vasilije Nikolajeviče Mitnického.
Vasilij Nikolajevič je žoviální děda z Vitebsku, města velikosti Brna na východě Běloruska, kde žije okolo 90 tisíc lidí nad 60 let. A mají spolek. Spolek se jmenuje Zlatý věk (Zolotoj Vozrast), funguje už osm let a mně nejednou vyrazil dech.
„My jsme penzisti. Jsme vaše babičky a vaši dědečkové. Jsme aktivní. Penzisti, to jsou lidé, kteří celý život chodili do májových průvodů!“
Vasilij Nikolajevič je výborný rétor a zkušený předseda. Celý život sbíral funkce předsedy, kde mohl. V Pionýru, ve Svazu mládeže, ve straně, v lokálních výborech, na pracovišti.
„Celý život jsem organizoval lidi okolo sebe – tak to teď dělám stejně.“ Stejným jazykem, stejným formátem. Zlatý věk organizuje subbotiky – slavné sovětské sobotní brigády. A sázejí stromy, uklízejí parky od odpadků, hrabou listí a sklízejí sníh na veřejných chodnících. Organizují internacionální pomoc dětem – sbírají oblečení a hračky pro uprchlíky, pořádají benefiční koncerty a veřejné sbírky. Mezinárodní družbu – naposledy vyjeli na družbu za ukrajinskými penzisty do Lvova. Starají se o veřejné nástěnky, kam vyvěšují obrázky svých vnoučat, fotografie z akcí a plány do budoucna. Cvičí spolu na jakousi lokální spartakiádu, otužují se a tančí se stuhami. Připomínají si výročí u pomníků a drží občasné čestné stráže u věčných ohňů. Slaví samozřejmě První máj – ve formě velké sousedské slavnosti s praporky, vlaječkami, hudbou. Schůzují a plánují dopředu, hodnotí v procentech, rozdávají si funkce.
„Pro staré lidi je těžké účastnit se nějakých akcí. Často se bojí, je to pro ně náročné, mnohdy o různých akcích ani nevědí, nemají, s kým tam jít. A často si neumějí představit, o jakou akci jde.“ A co víc, je pro ně náročné se v postsovětské společnosti navzájem hledat a samoorganizovat. Mladí lidé k tomu podle něj používají „demokratický newspeak“ – on sám, tvrdí mi a pevně mě drží za paži, samozřejmě také zná třetí sektor, crowdfunding a post PR a zpětnou vazbu a sociální sítě. Nicméně takoví lidé jsou mezi penzisty výjimeční. Vlastně skoro žádní. Nemůžu se zbavit dojmu, že přede mnou stojí jakási postsovětská verze Zena Cosiniho, ale mlčím a pokyvuji hlavou. Vasilij Nikolajevič má totiž neuvěřitelné výsledky.
V Bělorusku zamrzlý sovětský režim vystřídala divoká privatizace. Politickou nesvobodu a zavřené hranice nahradila svoboda ekonomická. Lidem, kterým bylo v roce 1991 šedesát let, je nyní téměř osmdesát. A z velké části už se nebyli schopni adaptovat na nové podmínky, na nová pravidla hry. Běloruští penzisté jsou proto typicky uzavření do vlastních mikrokosmů rodiny a nejbližších přátel, jejich děti a vnoučata se mnohdy stěhují do velkých měst nebo za prací do zahraničí a oni zůstávají sami. Všudypřítomná korupce u nich vzbuzuje pocit bezmoci a vydanosti napospas svévoli úředníků, lékařů a majitelů domů. A nové sociální iniciativy a služby mluví, jak trefně říká Vasilij Nikolajevič, demokratickým newspeakem, kterému nerozumějí a často se k nim nejsou schopni vůbec dostat. Sovětská hantýrka a důvěrně formát akcí, jaký Zlatý věk používá, je pro ně starý svět, po kterém se jim stýská a kterému rozumějí.
Kromě toho se Zlatému věku podařilo na straně druhé další vítězství. Politická imunita. Současné běloruské státní orgány se stavějí k nevládním organizacím a občanským iniciativám více než odmítavě. Nepolitické organizace se mnohdy stanou politickými omylem. Nedávno mi kamarád vyprávěl o mladé holce na vozíčku, která se snažila prosadit bezbariérový přístup do veřejných institucí ve svém městě. Rozjela občanskou kampaň, získala ohromnou podporu – a současně s tím vyšlo najevo, že peníze na bezbariérové přístupy dávno město mělo, a právě ony „zmizely“, protože nikdo nepředpokládal, že lidé s fyzickým handicapem budou ti, kdo se ozvou… A z občanské iniciativy se vyklubala nekompromisní kritika politiků na radnici. Státní správě prorostlé korupcí a pohodlím za závěsem netransparence je proti srsti víceméně všechno. Ale Zlatý věk ne. Zlatý věk má všechny dveře otevřeny, nebudí nejmenší strach z prozápadních či protivládních tendencí ani nepůsobí dojmem, že by chtěl svou vizi pro starší obyvatelstvo prosazovat na státní úrovni a implicitně tak kritizovat stávající model.
„Důchodci jsou pro běloruský stát mrtvoly.“ Směje se Vasilij Nikolajevič. Když totiž mrtvoly používají mrtvý jazyk, daří se jim i v Bělorusku rozšiřovat prostor živého stáří.
Autorka študuje politológiu na FF UK.
