POCHOPIT NEUCHOPITELNÉ
Už 23. den se snažím porozumět tomu, co se děje. Nedaří se mi to absolutně. Slova nepřicházejí. Lidé se mne ptají: Kdy myslíš, že to skončí? Jak myslíš, že to skončí?
Nevím, proč lidé nerozumějí, ze analytické myšlení nefunguje, když jsem nucena se každé ráno dívat, nespadla-li bomba na dům, kde žije moje sestra. Jsou ještě jiné otázky, na které taky nemám odpovědi, i když jsou jednoduší.
Máš se dobře?
Jak vaši?
Rodiče jsou v Kyjevě, nebo u tebe?
Kam mám poslat peníze na pomoc lidem v nouzi?
Jak ti je?
////
Když si otevírám Instagram nebo Facebook, všichni mi říkají, co mám vlastně cítit.
Koho mám nenávidět, koho litovat, komu porozumět. A začínám cítit vinu i proto, že to tak necítím. Necítím nenávist ke všem Rusům. I když ano, cítím nenávist vůči Rusku. Nenávist, kterou jsem nikdy necítila. Až teď jsem pochopila, co to je za pocit. Je to neuvěřitelná síla, která vychází zevnitř a může donutit svýma rukama uškrtit člověka. Aspoň s takovým pocitem jsem žila od třetího do patnáctého dne války.
NENÁVIST
Co znamená slovo nenávist? Zde naleznete jeho pět významů. Další významy si můžete přidat sami.
- Nenávist
Déle trvající silný emotivní negativní sociální vztah vznikající z rozpornosti sociálního postavení subjektů a z nich plynoucí […]
Zdroj: marxismus.cz - Nenávist
Nenávist (anglicky The Grudge) je americko-japonský hraný film z roku 2004, režii snímku provedl Takaši Šimizu. Jde o horor, který je založen na předpokladu – pokud někdo zemře v záchva […]
Zdroj: cs.wikipedia.org - Nenávist
Nenávist (anglicky Hate) je sci-fi povídka britského spisovatele Arthura C. Clarka, která vyšla v ČR ve sbírce Zkazky z planety Země (Knižní klub, 1996 a Baronet 1996, 2011) a ve […]
Zdroj: cs.wikipedia.org - Nenávist
Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Často jí předchází silný impulz, otřes, zlom v životě člověka a je udržována při životě bolestí či hn […]
Zdroj: cs.wikipedia.org - Nenávist
Nenávist může být: nenávist – lidská emoce v kultuře; Nenávist (povídka) – povídka britského spisovatele science fiction A. C. Clarka; Nenávist (film, 1959) – britský film z roku 1959 […]
Zdroj: cs.wikipedia.org
Nenávist povídka, nenávist film, nenávist emoce…
Další význam slova nenávist si můžete přidat sami.
A ano, cítím i soucit. I když všichni mi říkají, že mám soucítit jenom s Ukrajinou. Poslední měsíc cítím, že já sama jsem Ukrajina, celý stát je mou fyzickou nedělitelnou součástí. Proto necítím emoce jako k něčemu cizímu, na co se dívám zblízka nebo na dálku. Já to pociťuji zevnitř. Takže není to soucit. Je to cit. Je to to samé napětí, jako kdybych třetí týden držela rukama kabel s elektřinou.
Můj soucit má samozřejmě jistá lidská omezení, ale jak se zjistilo, nejsou geograficky založená.
///
- ledna 2022 – mám naplánovaný let Kyjev–Praha. Už skoro dva týdny myslím na to, abych letenky změnila a zůstala doma ještě na týden-dva-neurčito.
Byla jsem v Kyjevě víc než dva měsíce v kuse. Je to poprvé za strašně dlouhou dobu. A ne jenom kvůli covidu. Vždy je něco, proč musím být v Praze a odkládám jet do Kyjeva. Zkoušky na škole, natáčení, střihání filmu, výstava atd. Nebo deadliny, které nikam nevedou, ale odněkud se v životě objevují. Teď samo slovo deadline vnímám jinak.
DEADLINE
Výraz (slovo) deadline má tento význam: poslední termín, nejzazší časová hranice.
Časová hranice, která ztratila důležitost.
- března – dneska je 20. den války. Ztráta jakéhokoli smyslu slov. Dvacátý. Den. Války. Zdá se mi, že čtení zpráv začíná být jakousi tragickou rutinou. Ale pokaždé když si zprávy otevírám, cítím se jako v první den války. První. Den. Války.
///
Jak já se cítím?
Zjistila jsem, že to, co cítím, vůbec není pozoruhodné nebo výjimečné. Prociťuji všechny fáze, jako kdyby mi umřel blízký člověk. Šok, agrese, smutek, beznaděj a fáze neuvěřitelné aktivity.
Cítím bezmoc. Cítím vinu. Vinu, že nejsem doma. Ano, protože můj domov byl a navždy je na levém břehu Kyjeva. V tomto pocitu jsem taky podobna většině lidí, kteří se během války nenacházejí na území Ukrajiny.
Už podruhé se mi stalo, že odjíždím z Kyjeva přímo před tragickými událostmi, které tuto zemi mění. Přelom roku 2013/2014 jsem asi poprvé slavila na Majdanu s kamarádem. Bylo tam neuvěřitelné množství lidí, už měsíc tam stáli stany, lidi tam žili nebo chodili každý den. Za týden jsem odjela. A už z Prahy jsem se online dívala na neuvěřitelnou krutost vůči obyčejným lidem, kteří stáli za svými názory a svými právy a svobodami.
Tentokrát jsem odjela z Kyjeva měsíc před válkou. A nevím, je-li to neuvěřitelné štěstí nebo neštěstí. Štěstí, protože moji rodiče nebo kamarádi mají z Ukrajiny kam odjet. Nejedou do neznáma s jedním batohem a nadějí na rychlý návrat. Neštěstí, protože cítím neuvěřitelnou vinu, že mám to privilegium spát bez sirén a bombardovaní.
/////
Celý svůj život používám porovnávaní, abych pochopila, co se děje nebo co vlastně v tento okamžik cítím. Něco je velké jako něco jiného. Kolik let by trvalo doletět ke Slunci. Výbuch je velký jako kolik jiných výbuchů. Město je velké jako seznam dalších měst po světě. Znám někoho stejně dlouho, jako jsem studovala nebo bydlela někde. Teď tento mechanismus přestal fungovat. Porovnávat válku s jakoukoli jinou válkou se prostě nedá. Porovnávat počet mrtvých? Mrtvých dětí? Mrtvých žen? Mrtvých vojáků? Porovnávat počet zničených budov? Zničených škol? Zničených nemocnic? Divadel? Porovnávat počet uprchlíků?
Teď nastal čas, kdy jakýkoli způsob, skrze který jsem realitu vnímala, už nefunguje.
////
Nevěřím na apolitičnost. A zvlášť na apolitičnost umění a umělce.
Stydím se za svoje kamarády, ať už z Ruska, nebo jiných států, kteří se snaží dělat, že se jich to netýká. A ano, takoví lidé, jak se zjistilo, kolem mě existují. Nebo jich se to týká tím způsobem, že cítí vinu. Nechci vaši vinu! Chci vaše činy! Takové, jakých jste teď schopní, ale činy. To, že se teď bojíte rusofobie, mi vás ukazuje jen jako strašné maličkaté osobnosti. Všichni jsme četli stejné knihy, dívali se na stejné filmy. Ted je čas být člověkem. Jsem si jistá, že čas být umělcem nastane po válce, když bude potřeba nacházet slova, obrazy, zvuky pro naši novou realitu. A nebude to naše společná realita, už nikdy nebude. Můžeme ale všichni být lidmi, o kterých jsme četli v knihách a obdivovali je ve filmech. Lidmi, co dělali možná malé skutky, ale které aspoň jednoho člověka tím či jiným způsobem zachránily. Možná vlastně slovo, které jsem použila na začátku, není správné.
Nestydím se za nikoho.
Význam slov se mění.
Pořád se snažím najít slova, která by popsala situaci nebo můj vztah k ní. A pokaždé se topím jako v moři. V moři, kde existuje jen několik ostrůvků, vlnolamů, které vystupují z hloubky vody – válka, invaze, Charkov, Mariupol.
My nežijeme v muzeu.
Lidé, kterých si vážím, mi několikrát v rozhovoru řekli něco o rusko-ukrajinském konfliktu. Není to konflikt. Je to válka. Lidé se hned snažili vysvětlit, co mysleli tím konfliktem, že je to širší kontext a tak dále a tak dále. Slova jsou důležitá. Jazyk je důležitý. Na Ukrajině, v Ukrajině, Kyjev, Kyjiv, konflikt, válka. Je to úsilí, které musíme vynaložit, aby – jak všichni rádi opakujeme – pravda zvítězila.
////
SLNKO
Otváram oči, zatváram oči, vdychujem, vydychujem,
vdychujem
Nedýcham
Koľko sa tak dá vydržať?
Pre koho dnes bude svietiť slnko?
Pre teba môj kamarát?
Pre teba môj kocúr?
Pre teba môj pes?
Pre teba môj kamarát jež?
Pre akáciu, ktorú som objímala v detstve ?
Pre akáciu, ktorú pradávno zoťali zlí ľudia?
Dýcham
S dýchaním spomienky tlejú
Ako pozostatky záclon v cudzích bytoch
Ako domy, ktoré už nebudú obývané
Kde nikto ráno neotvorí kartón mlieka
Kde sa nikoho rameno úderom nedotkne
O zárubňu
A zo zvyku nezačne nadávať do priestoru
Hovoria mi, ako sa máš?
Ako príbuzní
Ako rodičia
Ako sestra
Ako sa má sveta
Ako sa má vaľa
Ako sa má paša
ako sa má masha
Ako sa majú artem a jana
Dobre, odpoviem
A vo vnútri sa moje srdce oblieva
Kyselinou
Rozožiera telo zvnútra do čiernych vredov
Zloby
Agresie
Nenávisti
Slová stratili významy
Čísla stratili významy
Aj vek stratil význam
Sľubov niet
Zostali v pamäti
Iba stretnutia
A rozlúčky
Sneží v marci
Vo sne sa pýtam prečo sa to deje
Ako to?
Prečo im pomáhaš?
Prečo natoľko nenávidíš ľudí?
Na koho vlastne kričím?
Neverím nikomu
Každú noc sa mi sníva
Zem
Čierna
Černozem černejšia ako noc
Černejšia ako ľudské srdcia
Čierna ako slnko tohtoročnej jari
Líham si na mŕtvu zem
Ktorú už aj mravce opustili
a počúvam, čo mi hovorí
A tesne pred prebudením
Počujem piesne starých veľrýb
Ktorí sa tiež preberajú zo zabudnutia
a dýchajú
////
Vyrostla jsem na katastrofických filmech z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Bála jsem se bermudského trojúhelníku, erupce sopek, zemětřesení, tornád. Bála jsem se všeho iracionálního. Podvědomí. Velké síly, kterou nelze ovládnout a pochopit. Podobným způsobem jsem vnímala i válku, jako nějaký výpadek z racionálního života, jako kdyby najednou všichni přestali vidět. Realita je ale mnohem smutnější. Je to racionální zlo. Jsou to rozhodnutí lidí. Člověka.
Možná teď bych tady mohla napsat definici toho, co je člověk.
Problém je v tom, že teď už nevím, co člověk je a jak jím být.
Autorka je filmová režisérka
