Rozhovor s Marekom Hovorkom, riaditeľom MFDF Ji.hlava
Od 25. do 30. októbra bude česká Jihlava hostiť už 26. ročník Medzinárodného festivalu dokumentárnych filmov, ktorý je na festivalovej mape významnou filmovou udalosťou. Tento rok bude po prvýkrát jej súčasťou Etická konference zaoberajúca sa vzťahmi medzi filmármi*kami a protagonistami*kami, ale aj nástrahami pozícií festivalových kurátoriek*ov. S riaditeľom festivalu Marekom Hovorkom, ktorý jihlavský festival založil ako gymnazista, sme hovorili o tohtoročnom programe, novoobjavenom najstaršom dlhometrážnom dokumente, prekarizovanej práci festivalových kurátorov*iek, ale aj reflexii pandemických podôb Ji.hlavy.
Po online ročníku (2020) a ročníku v respirátoroch (2021) by mal byť tento ročník Ji.hlavy „taký ako predtým“. Ako prebiehali tohtoročné prípravy? Bude Ji.hlava stále v hybridnom formáte?
Musím říct, že letos ty přípravy připomínají to, co známe z doby před pandemií. I celý ten rok byl, co se týče festivalové práce a filmových festivalů, minimálně od dubna naprosto srovnatelný s tím, co známe z období před pandemií. Festivaly se obecně třeba v Evropě vrátily do toho módu, v jakém fungovaly dřív. Mnohem víc se omezily jejich digitální výhonky, všechno se vrátilo především k fyzické účasti. A i hosté měli radost z toho, že cestují. Berlinale bylo ještě poznamenáno doznívající pandemií, protože součástí Berlinale je i European Film Market a ten proběhl výhradně online a ne všechny delegace filmu do Berlína dorazily. Ale pak už od festivalu po Berlinale se festivalová scéna navrátila do kondice před pandemií. To, co jsme my zažívali v Jihlavě už na podzim, jsme tam zažívali na dalších festivalech.
V decembri 2020, teda po historicky prvej online Ji.hlave, ste kapitálu poskytli rozhovor, v ktorom ste povedali: „Svět nebude stejný a internet je obrovskou příležitostí, jen se v tomto prostředí musíme naučit žít. Ne rezignovat na normální život, ale využít nových možností. Nesmíme přestat chodit do kina. Ale přiznejme si, že každý budeme chtít vidět v kině jiný film. A že mnoho audiovizuálního obsahu můžeme vidět i jinde. (…) Myslím si, že svět po pandemii bude nejen více digitalizovaný, ale i více komunitní. A to je cesta i pro kina. Je v zájmu nás všech, aby tento přerod zvládla, protože zážitek vidět film v kině je nenahraditelný.“ Myslíte, že sa naplnila vaša vízia?
Určitě platí to, že jsme se během pandemie naučili mnohem víc pracovat s digitálními nástroji, čehož je příkladem i náš rozhovor. Tři roky zpátky bychom asi nezvolili call. Mnohem víc lidí se naučilo ovládat internetové platformy, ať už jsou to klasické VOD portály jako DAFilms nebo MUBI, nebo internetové televize jako Netlfix či HBO. Všechny tyhle služby zaznamenaly během pandemie skokový nárůst v řádu stovek procent. Očekávání, které jsem měl, bylo, že situace po pandemii bude náročnější spíš pro hollywoodské filmy, protože během ní se množství studií velmi rychle rozhodlo využít internetové televize jako distribuční kanál. Ukázalo se, že tento typ filmu publikum chce vidět v kině a dává přednost kinu před televizí, nebo aspoň ve větší míře. Ale samozřejmě tam zůstala ta vazba, že klasické televize mají dnes v internetových televizích mnohem většího konkurenta. A je pravda, že u festivalů je to popandemické probuzení opravdu hodně silné a ty festivaly, které měly jasně definovanou cílovou skupinu a byly velmi navázané na své diváky, se velmi rychle vrátily do své předpandemické podoby z hlediska návštěvnosti nebo počtu filmů. A byl to právě k naší velké radosti i případ loňské Jihlavy. Ale mýlil jsem se u těch artových filmů, protože je vidět, že artové publikum si hodně oblíbilo internetové televize a k artovým titulům se vrací do kin mnohem pozvolněji. Ono to souvisí s jednou věcí, která mne tehdy vůbec nenapadla, a tou je duševní rozpoložení. Pandemie otevřela otázky duševního zdraví, protože jsme najednou byli všichni konfrontováni s náročnou situací, kdy život vypadal úplně jinak, než jsme do té doby byli zvyklí. Ta téměř dvouletá pandemická zkušenost se na spoustě z nás nějakým způsobem podepsala. A potřebujeme ještě nějaký čas na revitalizaci, na ozdravení, abychom se třeba mohli v té míře, v jaké to fungovalo předtím, konfrontovat s artovými tituly. Ale i zde se to strašně rychle mění a ukázalo se, že distribuční firmy, které mnohem přímočařeji vybudovaly silnou diváckou základnu před pandemií, se mnohem rychleji vracejí a u těch, které to spojení měly už tehdy slabší, je návrat těžší. Pandemie prověřila vztahy nejen rodinné, partnerské, ale i vztahy ve smyslu provázanosti s nějakými konkrétními událostmi nebo třeba i kiny a distribučními společnostmi.
Aká bola účasť na minuloročnej Ji.hlave s porovnaní s ročníkmi pred pandémiou a koľko máte predaných akreditácií tento rok?
Přesná čísla bych musel dohledat, ale historicky nejúspěšnější rok byl 2019. Každý rok byl o něco úspěšnější než ten rok předtím – i když víme, že kapacita Jihlavy je nějakým způsobem omezená a růst je přirozeně limitován velikostí města/regionu, ve kterém probíhá, což mu zas dává jisté kouzlo, energii, nezaměnitelnost. A ten postpandemický ročník se těm číslům skoro blížil. Měli jsme 500 čistě online akreditovaných diváků. Zbytek byli diváci z festivalu. Každý rok se pohybujeme kolem 6 000 akreditovaných diváků, hostů, profesionálů, novinářů; toto číslo bylo stejné i loni, ale byly do něj zahrnuty i online akreditace.
Nadviažem ešte na prvú otázku – plánujete teda aj tento rok aspoň časť programu vysielať online v priamom prenose? Napríklad diskusie Inspiračního fóra…
Je to tak, i letos plánujeme mít online festival jako součást festivalu, i letos bude Jihlava hybridní. Bude to samozřejmě stejně jako loni – nejde jen o mechanické překlopení filmů, ale o výběr zhruba třetiny z 300 titulů, které uvádíme, a ty budou dostupné ještě 14 dní po festivalu divákům, kteří se buď akreditovali na klasický festival, nebo si koupí online akreditaci ve chvíli, kdy program bude spuštěn.
A když se ptáte na Inspirační fórum, tam to bude podobně – každý den budeme v rámci online části zveřejnovat jednu diskusi, která proběhla v rámci Inspiračního fóra živě.
Ako bude tohtoročná Ji.hlava reflektovať agresiu Ruska na Ukrajine? Aké ukrajinské filmy ste zaradili do programu?
Myslím si, že reflexe této nové zkušenosti bude hodně široká. My jsme si kladli otázku, jak k tomu přistoupit poté, co se už mnoho festivalů před námi snažilo dát prostor ukrajinským filmům, a jestli to je ta jediná cesta. Kromě toho, že budeme uvádět ukrajinské filmy, ať už Sergeje Loznici, nebo dalších režisérek a režisérů napříč různými sekcemi, budeme tématu Ukrajiny věnovat i jeden den Inspiračního fóra, protože si myslíme, že se toto téma různými způsoby dotýká každého z nás, a chceme, aby tímto způsobem bylo reflektováno. Vybrali jsme ukrajinské filmaře do Industry programu, kde odprezentují svoje připravované filmy, jsou též součástí programu pro nastupující generaci evropských producentů (Emerging Producers – pozn. B. N.). A vedle toho bude do programu zařazena ještě jedna sekce, která se jmenuje Poznámky k válce. Do ní jsme zařadili filmy, jež vznikly po roce 1945 a nějakým způsobem reflektují buď druhou světovou válku, nebo otázky spojené se studenou válkou. Přišlo nám zajímavé, jak k nám filmy, které jsme doteď měli zakonzervované ve vnímání určité historické perspektivy a historických událostí, najednou mluví úplně jiným, současným jazykem a jak i my tyto filmy čteme nově. Což je jednak důkaz jisté živosti uměleckého díla, které vlastně v každé době může mít jinou interpretaci, protože nás v něm zajímají jiné věci. Ale zároveň je to i zajímavá divácká zkušenost – naše vnímání je hodně podmíněno dobou, rozpoložením a společenským kontextem, kdy se na film díváme. V téhle sekci uvedeme znovu i snímek režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy Český mír, který před deseti lety vzbudil velkou pozornost, protože mapoval kampaň za vznik americké základny v českých lesech. Bude zajímavé se na ten film podívat znovu, i když samozřejmě problém toho okamžiku byl, že šlo o americkou základnu, nikoli o základnu NATO a z toho vyplývaly různé konsekvence, které ten film popisuje. A naše zkušenost dneska je úplně jiná. Myslím, že ze spousty pacifistů se najednou stali lidé, kteří si uvědomují, že když je někdo napaden, tak se musí mít možnost bránit a musí k tomu mít prostředky. Najednou jsme se dostali do období, kdy útok jadernými zbraněmi je reálný, a spousta institucí a jedinců se na to musí připravit po logistické i psychologické stránce – že to je reálná možnost světa 2022, ve kterém žijeme.
Okrem spomínanej sekcie Poznámky k válce avizuje festival, že predstaví najväčšiu prehliadku filipínskej kinematografie konanú mimo Ázie. Prečo ste sa rozhodli zamerať práve na kinematografiu Filipín?
Je to retrospektiva, na níž pracujeme už minimálně tři roky, a filipínská kinematografie nám přišla vždycky zajímavá svou živostí, spontánností a silou ve smyslu nezávislého filmu, ať už mluvíme o Lavu Diazovi, Brillantem Mendozovi nebo v Ji.hlave dobře známém Khavnu De La Cruzovi, experimentálním filmaři Roxleem, Kidlatu Tahimikovi nebo dalších.
Zkrátka nám přišlo pozoruhodné, že zrovna Filipíny jsou jakousi asijskou kinematografickou velmocí, a proto jsme se rozhodli jim věnovat prostor. Primárně nás zajímá non-fiction část – dokumentární nebo dokumentárně-experimentální film.
Během práce na přípravě této retrospektivy jsme došli k závěru, že v případě Filipín možná má smysl takzvaně přepsat dějiny – protože dlouhodobě se za první celovečerní dokumentární film považuje Nanuk, člověk primitivní. Což je samozřejmě klíčové dílo – o tom, nakolik je dokumentární nebo ne, můžeme vést dlouhé diskuse, protože v tomto filmu jsou zakomponovány všechny problémy související s tím, co je a není dokumentární kinematografie. Ale to je to, co nás v Ji.hlavě zajímá – objevovat, prozkoumávat a posouvat hranice. Každopádně jsme objevili, že v roce 1913 na Filipínách vznikl celovečerní dokumentární film, který se jmenuje Domorodý život na Filipínských ostrovech (nebo Native Life in the Phillippines), a je to celovečerní dokumentární dílo. Součástí retrospektivy je tak i objev tohoto filmu, který je, nutno říct, v tuto chvíli zřejmě nejstarším celovečerním dokumentárním filmem. Je to vlastně velmi přirozené, že se to stalo. I ve světě výtvarného umění nebo i v dalších oborech se v posledních letech opouští evropsko-centristický diskurz „Západu“, otevírá se zkoumání oborů i mimo tohoto kontextu a objevujeme spoustu umělců a děl, jež nezapadají do výkladu, jak jsme ho používali doteď. Možná to nebude nejstarší film navždy, ten přirozený proces, kterým společnost prochází, bude pokračovat.
To znie skvelo, teším sa na nový prvý dlhometrážny dokument. V tlačovej správe sa uvádza, že tohtoročnou kľúčovou novinkou je ,,rozšíření nabídky pro teenagery a všeobecně snaha vytvořit prostor mezigeneračního setkávání a společného trávení času”. V programe je například workshop vytvárania tiktokových videí. Čo vás viedlo k vytvoreniu programu špecificky pre tínedžerskú časť vášho publika? Mám pocit, že je to veľmi náročná cieľová skupina. Zaznamenali ste dopyt po takomto programe alebo táto idea prišla zvnútra festivalu?
My jsme si naštěstí s publikem teenagerů a teenagerek blízko skrze naši spolupráci na bázi dobrovolnictví – festival by se každý rok neobešel bez pomoci 150–200 dobrovolníků a dobrovolnic. Uvědomujeme si, jak je to důležitá a silná skupina, a vlastně i proto jsme před pěti lety začali v Ji.hlavě s programem Ji.hlava dětem, jehož cílem je vytvořit zázemí pro nedospělé diváky. Prostřednictvím různých workshopů, divadel, koncertů jsme je chtěli přilákat a tuto skupinu rozšířit. Zároveň taky propojit publikum z Jihlavy a okolí s publikem festivalových návštěvníků. Neboť jelikož festival překonal 25 let, mezi jeho pravidelnými návštěvníky jsou tak už i rodiny s dětmi a těm nabízíme servis – mohou chytře zabavit děti a sami jít do kina a užít si film, na který by děti jít nemohly.
S programem Ji.hlava dětem jsme si uvědomili, že jednak je o něj zájem (jak loni, tak v roce před pandemií jsme měli asi 500 dětských diváků, což je skvělé číslo) a jednak že Ji.hlava dětem mluví pouze k jedné části těch nedospělých diváků, a proto od letošního roku rozšiřujeme program o Ji.hlava vibes – část zaměřenou na teenagery.
Keď som tú správu čítala, spomenula som si práve na Pohodu a iné festivaly, kde program pre deti súvisí s akýmsi odbremenením rodičov, aby mali čas na vlastný program. A ešte to aj môže fungovať ako dlhodobý nábor budúcich dobrovoľníkov a dobrovoľníčok.
Ono to naštěstí není jenom o tom…
To bol viac vtip ako seriózna poznámka.
Pokusím se na to nějak zareagovat, protože nám přijde důležité rozšiřovat zájem teenagerů o dobrovolnictví. Přináší jím to zkušenost – na konci festivalu dostanou certifikáty, poděkování. Kromě toho, že sami mají akreditaci, dostanou akreditace i pro svoje přátele, festivalové tričko… Je to budování nějakého vztahu i zkušenosti, že ne všechna práce je odměněna penězi, ale to neznamená, že nemá smysl. Ten certifikát třeba přiloží k přihlášce na školu, protože to poukáže na to, že jsou to lidé, kteří udělali ten krok navíc…
S touto témou súvisí aj moja ďalšia otázka. Veľmi sa mi páči veta „Snít dá práci“ – jedno z vašich Ji.hlavských „zvolání“, ako ste uviedli v už spomínanom rozhovore. V súčasnosti sa čoraz viac hovorí o prekarizovanej práci. Filmový festival v Rotterdame masovo ukončil kontrakty tímu svojich kurátorov*iek, čo vyvolalo oprávnenú kritiku. Film Festival Alliance spracoval výsledky prieskumu odmeňovania práce členov*iek festivalových štábov v severoamerickom kontexte. Podľa prieskumu tvoria štáby väčšinou freelanceri a freelancerky, len minimum ľudí je v zamestnaneckom pomere. Tým rastie fluktuácia a následne aj náklady na zaúčanie nových ľudí. Zároveň sa znižuje rozsah času a energie, ktorú môže freelancer*ka festivalu venovať. Popri tom musíme samozrejme zohľadniť aj znižujúce sa obnosy finančných prostriedkov alokovaných pre festivaly a kultúrne akcie všeobecne, infláciu… Ako sa s týmto problémom potýka Ji.hlavský festival? Máte vnútri organizácie nejaký kódex, zamestnávate ľudí na zamestnanecký pomer, alebo sú väčšinou freelanceri*ky?
Určitě je to velké téma. My jsme i z tohoto důvodu s našimi kolegy z jiných festivalů založili Asociaci českých filmových festivalů, abychom měli nějaký společný nástroj pro tyto i další otázky související s rolí filmových festivalů; abychom společně byli schopni komunikovat směrem k různým institucím – a tohle je určité jedno z klíčových témat. Co se týče Ji.hlavy, většina štábu nastupuje buď třeba na festivalový týden/týdny, nebo 2–3 měsíce před festivalem. V těchto případech jde o krátkodobé smlouvy. Máme asi 15 zaměstnanců – kolegů a kolegyň spolupracujících na celoroční bázi, přičemž tady jsou ty smlouvy individuální a vycházejí ze společné domluvy. Jedna otázka je forma (úvazku) a druhá je finanční ohodnocení a pro nás vždy bylo strašně důležité. Hlavně v období finanční krize, v letech 2008–2009, jsme se dostali na hranu toho, co je vůbec přijatelné. Od té doby jsme se strategicky snažili konkrétní pozice posilovat, aby tito lidé byli ocenění za svou práci, ale samozřejmě to naráží na naše finanční možnosti a na to, jakým způsobem to státní orgány nebo filmové instituce, ať už je to Ministerstvo kultury, nebo Státní fond kinematografie, nahlížejí. Je to téma, které jsme posledních 10–15 let průběžně řešili a v rámci rozpočtu navyšovali tu část, která mířila do festivalového štábu.
Ale to, co jste říkala, je strašně zajímavý fenomén, který tady neznáme tolik jako u západoevropských filmových festivalů, z nichž většina najímá kurátory jenom na několik měsíců. Problém není jenom to, že jsou pod tlakem, že tuto práci musí dělat jakoby na zakázku pro více institucí, ale zároveň dochází k tomu, že se zúžil počet tzv. gatekeeperů, kteří ovlivňují podobu té viditelné části kinematografie. Když někdo, kdo je dramaturgem Biennale, musí být zároveň dramaturgem dvou dalších festivalů, je zkrátka on/ona tím, kdo spolurozhoduje o tom, jaké filmy budou festivaly uvádět. To je velmi nebezpečné. Kromě toho lidského aspektu – že finanční ohodnocení není adekvátní know-how – se tak zároveň ještě zmenšuje počet lidí, kteří to know-how a schopnost orientovat se v současném filmu mají. A spolu s tím se zmenšuje i možnost proniknout mezi kurátory.
Případ Jihlavy to není, protože my máme stálý programový tím, který platíme celoročně. Vždycky pro nás bylo důležité, aby programový tým byl tím, co je svázané s Jihlavou, je to součást naší identity.
V roku 2020 vyhrala cenu za najlepší dokumentárny film v sekcii Opus Bonum Viera Čákanyová s filmom Biela na bielej, minulý rok v rovnakej kategórii ceovečerný debut Čiary Barbory Sliepkovej. Aké bude zastúpenie slovenského filmu na Ji.hlave tento rok?
V sekci Zvláštní uvedení bude film +-90 Marka Kuboše. Uvedeme nový film Jara Vojtka Turnus, který velmi autentickým způsobem přibližuje životní dráhu tří lidí pracujících v zahraničí jako gastarbeiteři, jde o dva muže a ženu, ke kterým má Jaro Vojtek nezaměnitelným způsobem blízko a bez jakýchkoliv předsudků nebo filmařských nástrah nám ukazuje přibližuje jejich vykořeněné životy.
Myslím si, že zdaleka nejde jenom o film Jara Vojtka, který ukazuje, že u dokumentárního filmu sílí tendence smazávat hranice mezi tím, co je dokumentární a co je hrané.
To je právě i otázka, které se budeme věnovat letos v Ji.hlavě – etika ve dvou úrovních. Na první úrovni proběhne první ročník Etické konference, která se bude věnovat moci a mocenským vztahům. Jde nám o to, popsat nejrůznější formy vztahů mezi tvůrcem/tvůrkyní a sociálními herci před kamerou, ale třeba i vztahy v rámci filmového štábu a popsat konkrétní situace a přístupy, dilemata a otázky. Dnes už víme, že se praxe změnila. Souvisí to i s tím, o čem jste mluvila – o doceňování a oceňování práce. Udělali jsme rozhodnutí zařadit do programu poslední filmu Ulricha Seidla Sparta, který vyvolal po zveřejnění článku v německém vydání Der Spiegel, v němž je velmi kriticky nahlíženo na to, jak se Ulrich Seidl a jeho tým choval především k dětským hercům, značnou kontroverzi a odsouzení. Tento film jsme měli v plánu uvést dávno předtím, než tyto věci vešly ve známost, dávno před jeho premiérou. Když jsme se dozvěděli, že při vzniku tohoto filmu došlo k zásadním momentům, tak jsme v našem týmu odstartovali velkou diskusi, jak se k tomu postavit. Vzhledem k tomu, že Ji.hlava dlouhodobě patřila mezi festivaly, jež dávaly filmům Ulricha Seidla prostor i v minulosti, přestože byly kontroverzní, a Seidl měl před 12 lety v Jihlavě i masterclass, rozhodli jsme se film zahrát, ale spojit ho s tématem etických otázek.
Druhá etická rovina, kterou budeme zkoumat, je rovina kurátorů a dramaturgů, protože i ti se v posledním roce ocitli pod velkým tlakem. Příkladem je třeba právě případ tohoto filmu – publikování článku v Der Spiegel vyvolalo velký tlak například na festival v Torontu, který měl film uvést a na poslední chvíli to zrušil. Nebo i na festival v San Sebastianu, který se rozhodl tento film v programu zachovat. Taky víme, že ukrajinští filmaři a filmařky vyvolali velký tlak na evropské festivaly, aby neuváděli snímky ruských filmařů během války. Nejsou to nové situace, ale letos jsou samozřejmě intenzivnější. Kdy dramaturgie slouží propagandě a kdy slouží opravdu sdílení uměleckého vyjádření? I dnes je velká hrozba, že festivaly se mohou stát zbraní lokální propagandy. Jak v tom mají festivaly vlastně postupovat? Jak mají nastavené mechanismy, aby se jim to nedělo? To je ta druhá rovina, a i proto jsme se rozhodli Seidlův film zahrát, abychom na to téma ještě víc poukázali. A taky na to, že festivaly mají být místem, které umožňuje vidět nejrůznější tvorbu, ale zároveň mají být i kritickým bodem, jenž promlouvá do vlastních řad.
Film Ulricha Seidla budete teda premietať a bude k nemu nejaký lektorský úvod či diskusia, alebo to bude v rámci Etickej konferencie?
Ta Etická konference je celodenní program, ale určitě plánujeme diskusi i po filmu, která se té problematice bude věnovat.
Mohli by ste priblížiť program Etickej konferencie? Aké hostky a hostia tam budú, koľko dní bude trvať…
Součástí programu bude akademický i profesní panel – dáme prostor akademikům a akademičkám, kteří se této otázce věnují v teoretické rovině, ale i aktivním filmařům a filmařkám – nejenom režisérům, ale i dalším profesím. Úvodní přednášku přednese jedna z nejvýznamnějších postav na poli etiky dokumentárního filmu, profesorka Patricia Aufderheideová ze School of Communication na American University ve Washingtonu, D. C.
Na Etickú konferenciu sa veľmi teším, pretože sama robím dramaturgiu v Bratislavskom Kine inak A4 a veľmi často premýšľam nad kurátorstvom a nad tým, čomu mám inklináciu dávať priestor a prečo. Teda že ide nielen o to, čo človek vyberie, ale aspoň tak aj o to, čo nevyberie.
Ono to určitě souvisí s proměnou komunikačních technologií a komunikačních kanálů. Před 10–15 lety byl mnohem jasněji definován rozdíl mezi médii – ať už tištěnými, nebo digitálními –, sociálními sítěmi a nástroji osobní komunikace, jako je Gmail nebo messenger. Ale dnes přibylo mnoho nových typů komunikačních kanálů, ale i sociálních síti – TikTok, Instagram… Každá generace měla a má svoje komunikační kanály, což přináší větší pestrost, ale i vyhraněnost. Proto nám přijde tak důležité se úrovni festivalových kurátorů a kurátorek věnovat. Budou tam dva panely – jeden uzavřený v rámci programu Festival identity, určený výhradně programmerům, dramaturgům a dramaturgyním, a pak v sobotu v rámci Industry panelu proběhne otevřený diskusní panel.
Na záver by som sa vás spýtala, ako premýšľate nad budúcnosťou Ji.hlavy – nad jej formou (online/hybridná)? Aké sú vízie Ji.hlavy? Pribudnú nové sekcie či môžeme očakávať aj radikálnejšie zmeny? Akí sú vaši favoriti z tohtoročného programu?
Pro nás je vždycky důležité zachovat si schopnost reagovat na dění kolem nás a najít originální cestu, jak se k tomu, čím procházíme, vyjádřit. Platí to i pro letošní ročník. A i vzpomínané propojování generací – Ji.hlava dětem vznikl spolu s Inspiračním fórem a filmovým festivalem, jako jeden z tří pilířů Ji.hlavy. Důslednějším rozšířením programu je Ji.hlava vibes, protože chceme, aby programy nefungovaly v rámci festivalu solitérně, uzavřeně, ale byly co nejvíc propojené. Těším se úplně na všechny filmy, byl bych rád, kdyby se jich do programu vešlo víc než těch zhruba 300, které v něm jsou v tuto chvíli zařazeny. Vždycky se snažíme program postavit tak, aby zaujal i diváky, kteří jsou na festivalu poprvé a hodně dokumentárních filmů ještě neviděli. V sekcích Svědectví nebo Česká radost si i diváci, kteří nejsou cinefily, najdou filmy, jejichž témata je osloví a pomohou jim začít objevovat dokumentární kinematografii.
Ale abychom taky měli i program pro náročnější – pro lidi, kteří se do Ji.hlavy vracejí, ať už jsou to kritici, nebo filmařky –, těm často doporučuji sekci experimentálních filmů Fascinace. Letos je to taky třeba filipínská retrospektiva nebo profil dvojice nezávislých amerických filmařů z období šedesátých a sedmdesátých let Shirley Clarke a Lionel Rogosina, kteří se ve své tvorbě pohybují na hraně mezi dokumentárním a hraným filmem.
Ďakujem za rozhovor, uvidíme sa v Jihlave!
Tak moc děkuju a budu se těšit v Jihlavě.
Marek Hovorka (1980) založil v roku 1997 jeden z najvýznamnejších európskych filmových festivalov – Medzinárodný festival dokumentárnych filmov Ji.hlava, ktorého je odvtedy riaditeľom. V rokoch 1998 – 2005 študoval na Katedre dokumentárnej tvorby pražskej FAMU, kde v súčasnosti vedie seminár Festivalové stratégie. Spoluzaložil sieť európskych dokumentárnych festivalov Doc Alliance, filmový trh East Silver a tiež medzinárodnú online platformu pre distribúciu dokumentárnych filmov DAFilms, ktorej slovenská pobočka sa na trhu etablovala v roku 2020. Marek Hovorka vyvinul niekoľko vzdelávacích a industry programov, napríklad Inspirační fórum, Emerging Producers či Festival Identity. Je členom redakčnej rady časopisu o dokumentárnom filme Dok.revue. Bol členom najrôznejších porôt na medzinárodných a dokumentárnych filmových festivaloch, ako napríklad FID Marseille, kodanský CPH:DOX, Visions du Réel vo švajčiarskom Nyone, MFF Karlovy Vary, Cinema Verite v Teheráne či It’s All True v Sao Paule. V roku 2016 kandidoval na post dekana pražskej FAMU. Je členom zastupiteľstva mesta Jihlavy za platformu Fórum Jihlava.
Barbora Nemčeková je filmová kritička a dramaturgička Kina Inak A4
