Nezávislí nakladatelé tvoří v diverzních, různě privilegovaných kontextech

Jako nakladatelka se často zamýšlím nad tím, že jako nastolovatelka témat ve veřejném prostoru disponuji značným kapitálem – ne ekonomickým, ale tím „gatekeeperovským“. Tato privilegovanost ale vychází jen a pouze z aktuálního kontextu – zatímco vydávat knihy svobodné ve svém obsahu i formě v politicky stabilním a relativně bezpečném středoevropském prostoru lze snadno, pro nakladatele mimo západní svět zavání jakákoli diskuse na zdánlivě neproblematická témata, jako jsou ekologie vydávání knih nebo společenská zodpovědnost, utopií. Stejně jako feminismus žádající si různé přístupy v různých kulturách, i bibliodiverzita (snaha vydávat knihy co nejrozmanitější) musí být vždy vsazena do konkrétních souvislostí. Malí nakladatelé hovoří o „diverzitě kontextů“.

Když jsem v listopadu 2021 přednášela na celosvětové konferenci Mezinárodní aliance nezávislých nakladatelů a nakladatelek (International Alliance of Independent Publishers), uvědomila jsem si, jak odlišné strategie musí jednotlivá nezávislá nakladatelství působící v tak rozdílných zemích, jako je Sýrie, Kanada, Togo, Indonézie, Maroko nebo Švýcarsko, aplikovat, aby přežila. A zdaleka neplatí, že ve Švýcarsku není cenzura (má jen jinou formu, například globální společnosti skupují problémové knihy, které by je mohly poškodit) nebo že v Sýrii nemůže být nakladatelkou žena – tyto stereotypy máme tendenci aplikovat, zejména pokud svět posuzujeme jen svým privilegovaným pohledem.

Co znamená být nezávislý, nezávislá?

Nemusíme se dívat ani tak do vlastní předrevoluční historie, jako nám stačí naslouchat hlasům nezávislých nakladatelů současnosti. Je třeba si přiznat, že v Česku i na Slovensku právě prožíváme zlatý věk nezávislé nakladatelské praxe (samozřejmě ne co se týče výše prodejů, ale možností práce) – jako nakladatelé si totiž můžeme dopřát být na mnoha úrovních nezávislí. Ale skutečné nezávislosti dosáhneme jen v momentě, kdy se vědomě rozhodneme nebýt na vydávání knih ekonomicky závislí a odvážíme se publikovat i projekty s mizivým prodejním potenciálem. V tom jsou si nezávislí nakladatelé z různých koutů světa podobní. Drtivá většina z nás se snaží uživit jinde, aby nás nelákalo vydávat jen nekonfliktní mainstreamové bestsellery, ale právě jsme si byli schopni udržet i naši vydavatelskou svobodu – tedy tu možnost strkat nohu do dveří veřejného prostoru s tématy, kterých se jiní bojí.

Být nezávislý vyžaduje – zvlášť v souvislosti s globálními vydavatelskými a distribučními domy – odvahu. Ten, na koho je vyvíjen tlak, ať už v souvislosti s nutností prodat co nejvíce knih, nebo získat pro svého investora co největší podíl ze zisku, nikdy nemůže vydávat knihy svobodně. Vždy se – dříve nebo později – bude muset uchýlit ke komodifikaci knih, k vytváření produktů, konzumního zboží.

Problém je, že myšlenka o odvaze stát na vlastních nohou rovněž úzce souvisí s určitou nakladatelskou privilegovaností – například s působením v zemích se silnou tiskařskou tradicí, a tudíž cenově dostupnými technologiemi, s relativně nízkými cenami za intelektuální a autorskou práci (což je však skutečná ostuda), s rostoucí movitostí populace, s digitálně vstřícným prostředím, se silnou čtenářskou kulturou a hustou sítí knihoven… To vše v Česku i na Slovensku máme – zatímco na celém africkém kontinentu neexistuje jediná skutečně kvalitní a dostupná tiskárna, v Maroku nejsou knihovny samozřejmostí ani na univerzitách a v řadě rozvojových zemí není elektřina dostupná dvacet čtyři hodin denně, natož pak internet.

Inspirativním podnětem ze strany malých nezávislých nakladatelů je dívat se na téma vydávání knih ne jako na produkci zboží, ale na poskytování služby. Díky tomuto chápání je najednou koncept „zůstat i ekonomicky nezávislým“ mentálně udržitelný.

Kdo si může dovolit ekologický přístup

Jednou z oblastí, kde se téma privilegovanosti v rámci mezinárodní nakladatelské konference skloňovalo nejvíce, byla ekologie. Zatímco v evropském prostoru můžeme tematizovat konec používání plastových obalů na knihy nebo tisknout na ekologický papír, pokud výrobní cena knihy v subsaharské Africe překročí dva dolary, nikdo si ji nekoupí. Takže bavit se tam o papíru s neutrální uhlíkovou stopou je nonsens. Stejně jako o konci používání plastu při výrobě knih – pokud by se v tropických zemích při tisku knih nepoužíval, publikace by se do dvou týdnů zkroutily a staly se neprodejnými. U neprivilegizovaných zemí třetího světa je v kontextu vydávání knih celá řada témat, která my v Evropě řešit nemusíme – respektive se týkají jen globálních nakladatelů, kteří se snaží maximálně stlačit výrobní cenu knihy, byť by to znamenalo, že ji vytiskl dětský dělník v Číně. U velkých hráčů na knižním trhu je rozhodnutí volit nejlevnější řešení tisku čistě a tvrdě byznysové – je nicméně potom zajímavé podívat se, v jakých rukou pak končí zisk z prodeje. V těch autorových či autorčiných zpravidla ne. V našem privilegovaném světě je dobré se občas při nákupu knihy podívat, kde vznikla – jestli nákupem nepodporujeme právě třeba země, které se nechovají eticky. A třeba podpořit nákupem ty publikace, které vznikly v česko-slovenském prostoru – ekologicky a udržitelně.

Oproti tomu jsou nezávislí afričtí nakladatelé do rozhodnutí tisknout tam, kde by – při existenci schůdné alternativy – nikdy netiskli, dotlačeni kontextem, ve kterém působí. Třeba aby si vůbec mohli své lokální knihy dovolit vydat, musí se tamější nakladatelé při výrobě publikací se svými kolegy a kolegyněmi z dalších afrických zemí spojovat a finančně skládat – třeba na lodní přepravu kontejneru plného v Africe vydávaných, avšak v Asii tištěných knih. Světový knižní trh totiž definuje megalomanie – netisknout a nepřepravovat velké náklady totiž v řadě zemí znamená, že nezávislý nakladatel nenajde na globálním hřišti svého obchodního partnera. A tak je nutností tvořit partnerství, koalice, podpůrné sítě.

Nakladatelé ze zemí třetího světa také často argumentují tím, že používat nezbytný plast na výrobu několika stovek knih určených pro rozvojový trh je rozhodně ekologičtějí než vyrábět statisícové náklady knih jako v západním světě, které pak kvůli obří nadprodukci (což představuje způsob, jak stlačit výrobní cenu knihy na minimum) končí skartací. Pro mnoho neprivilegizovaných zemí je vůbec téma likvidace neprodaných knih provokativním tématem, například podle nakladatelů v Togu nebo na Haiti drtivá většina místních ani žádnou knihu z ekonomických důvodů nevlastní, a pokud ano, dědí se pak z generace na generaci.

Západní svět oproti tomu přichází v rámci tématu ekologie s tezí, že udržitelnost a ekologické chování se stávají i v rámci nakladatelské praxe obřím byznysem – třeba už jenom proto, že si je řadu ekologických certifikátů nutné draze kupovat navzdory vlastnímu vzornému ekologickému chování. Vedle nadprodukce bojuje západní svět také s tím, že řada knih se nikdy nedočká svého druhého života – privilegovaní Evropané si nyní mohou dovolit kupovat stále nové a nové publikace – ale ty přečtené najednou nikdo nechce. Když se cena nové knihy srazí na minimum a vyjde v širokém nákladu, ty z druhé ruky se stávají neprodejnými. Nakladatel sice maximalizuje svůj zisk, protože trh zcela zaplaví svým produktem, ale zároveň za sebou nechá miliardy potištěných stránek doslova na jedno použití, které odpovídají značnému množství pokácených stromů a lesů.

Brát a neoplácet adekvátně

Absurdní je také skutečnost spojená s vytěžováním a zároveň zaplevelováním privilegovaných světa neprivilegizovaných. Bohatý západ například vytěžuje v neprivilegizovaných zemích nerostné bohatství, které slouží k výrobě knižních čteček – ty mimochodem podle nejnovějších studií zatěžují životní prostředí mnohem více než tištěné knihy. Paradoxem je, že vytěžené bohatství se nikdy nevrací do země svého původu, a to nejenom z ekonomických důvodů tamějších obyvatel, ale i proto, že mnoho zemí třetího světa (potažmo těch, kde aktuálně vládne některá z forem diktatury) dosud není technologicky tak vyspělých, aby měly na moderní technologie odbyt.

Vytěžování se děje i formou rozmanité apropriace, přivlastňování kultury. Příkladem mohou být fashion designéři, kteří kradou tradiční vzory látek a uplatňují je v západním módním průmyslu. U knih se tak děje třeba na úrovni banálních západních příběhů vkládaných do stereotypně popisovaného „exotického“ prostředí pro zvýšení atraktivity knihy. Případně dochází k apropriaci lokálních příběhů, které jsou přežvýkávány do banality, mainstreamu, popkultury pro západní svět a v něm potom prodávány.

Z druhé strany pak privilegovaní zaplavují neprivilegizované (mnohdy své bývalé kolonie) kulturním šuntem. Australská nakladatelka Susan Hawthorne toto chování ve své knize Bibliodiverzita. Manifest nezávislé nakladatelky popisuje jako kulturní kolonizaci, kdy odkládání neprodaných literárních braků západní provenience do zemí neprivilegizovaných srovnává s odkláněním prošlých léků farmaceutických firem právě také tam, do zemí třetího světa.

Nadvláda angloamerické kultury

Kulturní kolonizace má ale i další rozměr – například drtivá většina knih, včetně těch akademických, které se po světě prodávají v překladu, je angloamerické provenience. Oproti tomu do angličtiny se prakticky vůbec nepřekládají publikace z minoritizovaných jazyků, tedy těch, kterým současná společnost západního typu stereotypně (a dost arogantně) přisuzuje menší hodnotu. Což se děje i u takových zemí, jako je čtvrtmiliardová Indonézie. Samozřejmě taková šedesátisedmimilionová Francie má rozhodně větší tradici v psané kultuře než tato země jihovýchodní Asie, v současnosti silně spojená s islámskou kulturou, dříve holandská kolonie. Názorně to ale ilustruje dominanci kultury západního světa. Sama jsem byla v šoku, když jsem před lety u místního knihkupce v Bandungu nenarazila na prakticky žádný překlad současného indonéského autora do angličtiny, zato na Obraz Doriana Greye Oscara Wilda v angličtině ano. Tak toto je ona kulturní kolonizace (kulturní imperialismus) v praxi.

Privilegovanost v neprivilegizovaných zemích má jinou podobu – takovou, na kterou jsme za třicet let demokracie už sami zapomněli. Na nakladatelské konferenci ve španělské Pamploně zaznělo mnoho zajímavých zkušeností; syrská nakladatelka Samar Haddad hovořila v rámci své přednášky o privilegiu narodit se vzdělaným rodičům, kamerunská spisovatelka Djaili Amadou Amal o privilegiu vůbec knihy číst a mít k nim přístup. Pro Kenzu Sefrioui z Maroka je privilegiem moci jako žena dělat nezávislé knihy – v zemi, kde se podle jejího zjištění čte vesměs jen Korán. Íránská nakladatelka Azadeh Parsapour promluvila o tom, jaké to bylo, moci poprvé psát svobodně – díky odchodu ze země, kde byla vychovávána v ideologii, mohla zažít privilegium „znovu-promyslet samu sebe“.

Když si kupujeme knihy, mysleme na to, v jakých kontextech vznikaly. Jak snadné je vydávat a prodávat privilegované hlasy a projekty a jak náročnou cestu na svět mají knihy ztišovaných, zneviditelňovaných, marginalizovaných, minoritizovaných autorů a autorek, nakladatelů a nakladatelek. Čtěme knihy, které jen nereplikují to, co chceme jako privilegovaní číst, ale to, co nás může jinou perspektivou obohatit. To, co je neprivilegizované, může mít pro náš život překvapivě mnohem větší hodnotu.

Autorka je česká nakladatelka (wo-men) a literární dokumentaristka