Německá předvolební bezradnost

Sled událostí posledního lednového týdne v Německu ilustruje, jak rychle se rozpadá to, co jsme donedávna považovali za politickou normalitu, a to i v zemích, které dosud sloužily pro účely ujišťování, že tento rozpad je jen jakási deviace vyhrazená těm „zaostalejším“. Skličující je zároveň pohled na to, jak mu čelí i země s tak robustními institucemi a na poměry kritickou veřejnou debatou zcela bezmocně. Bezmoc je po onom neuvěřitelném týdnu totiž zcela hmatatelná.

Nejprve se poslední lednovou sobotu odehrál předběžný vrchol vměšování se do vnitřních záležitostí Německa ze strany aktuálně pravděpodobně nejmocnějšího muže planety Elona Muska. Poté co na své síti X stihl vulgárně pozurážet všechny čelné představitele německé politiky, aby následně jako jediný recept proti domnělému „ekonomickému a kulturnímu úpadku“ země doporučil tamním voličům a voličkám, kteří jdou koncem února k urnám v předčasných parlamentních volbách, pravicově extremistickou AfD, vystoupil jako hlavní host i na předvolebním sjezdu této strany.

Přítomným kladl na srdce, aby už konečně hodili za hlavu zbytečný stud a pokoru kvůli nacismu a Německem rozpoutané druhé světové válce, což představuje frontální útok na pro německou společnost i politiku klíčovou a donedávna nedotknutelnou oficiální politiku paměti. Ne že by bylo zrovna AfD v tomto ohledu třeba nějak přesvědčovat – už před lety jeden z jejích spoluzakladatelů prohlásil, že nacismus není v celých německých dějinách víc než jen „holubí lejno“. Celá konstelace však byla v tomto případě přece jen bezprecedentní a pouhé dva dny před osmdesátiletým výročím osvobození Osvětimi také skandálně nevkusná.

Zbytečně riskantní manévr

Zdaleka to však není všechno, čím byl ve dnech, které následovaly, tento historický odkaz zdevalvován. Dokonce přímo ve stejný den, kdy se německý parlament dopoledne věnoval právě pietní vzpomínce na oběti holokaustu, totiž poslední lednovou středu, se následně odpoledne odehrálo prolomení tabu, na jehož adresu se od té doby nešetří dramatickými hodnoceními typu, že „Německo už nebude jako dřív“: Lidovci z CDU/CSU vědomě prohlasovali svůj návrh usnesení za podpory AfD, což dosud přinejmenším na spolkové úrovni žádná z mainstreamových stran nikdy ani nedopatřením nedopustila. 

Celé to přitom byl věcně zcela zbytečný a mimořádně riskantní manévr lídra CDU/CSU do voleb Friedricha Merze. Ten v reakci na útok v Aschaffenburgu pár dní předtím, při kterém rukou odmítnutého žadatele o azyl umřelo malé dítě a jeden dospělý, okamžitě slíbil změnu kurzu a nápravu dílčích selhávání německé migrační politiky. Potud v pořádku – německá veřejnost si většinově zpřísnění přeje a některé nešvary, jako je třeba právě nedostatečná razance při vracení odmítnutých zpět do zemí původu, jsou nezpochybnitelné. 

O čem nicméně Merz nechal parlament hlasovat, bylo pouhé usnesení, které by zavazovalo německou vládu se jeho jednotlivými návrhy zabývat – jenže ta dosluhující menšinová už nic takového nestihne a po nástupu té nové usnesení spadne leda tak pod stůl. Kromě toho bylo od začátku zřejmé, že by většina návrhů neměla šanci ani před německým ústavním či evropským soudem. 

To Merze přesto přes silnou kritiku již dopředu neodradilo od toho, aby vyhlásil, že on materiál prostě prohlasuje, a to s jakýmikoli hlasy – a jak řekl, tak udělal. Jestli to až do konce byla skutečně jeho strategie, snad aby se zalíbil voličům váhajícím mezi CDU/CSU a AfD, nebo dokonce těm, kteří už k AfD přeběhli, nebo byla celá věc jen důsledkem jeho nechvalně známé impulzivity, z níž už nenašel důstojnou cestu ven, není zcela jasné. Ať tak či tak, škoda byla napáchána. 

Rakouskou cestou?

AfD nemůže uvěřit svému štěstí, že se tím konečně fakticky stala právoplatným aktérem německého politického provozu. Střední proud německé společnosti je pobouřený, zaznívá, že pokud tím v německém žargonu „protipožární zeď“ proti extremistům zprava už vyloženě nepadla, pak byla přinejmenším opovážlivě nabourána. Z CDU hlasitě vystupují známé osobnosti, po celém Německu se proti ní konají demonstrace a neočekávaně celou kauzu tvrdě odsoudila i Angela Merkel, která se až dosud od konce své politické kariéry držela striktně mimo veřejné dění.

Je obtížně představitelné, že by celý manévr CDU/CSU, aktuálně s asi třiceti procenty hlasů v průzkumech na prvním místě, ve volbách pomohl. Pravděpodobně spíš oslabí ve prospěch AfD na straně jedné a sociální demokracie, Zelených a liberálů na straně druhé. Početně možné však – bez podílu AfD na moci – zřejmě nadále zůstanou jen dvě koalice, totiž ta složená z CDU/CSU a SPD nebo místo SPD se Zelenými. Jenže obě strany se teď CDU/CSU vyloženě štítí a vyjadřují pochopitelné obavy ohledně toho, zda se lidovcům ještě vůbec dá věřit, že si kdykoli při neshodě v takové koalici svoje záměry prostě zase neprohlasují s AfD. 

Největší pesimisté se teď tak už dokonce začínají obávat rakouského scénáře. Jakkoli ten je pro Německo zatím vysoce nepravděpodobný, je zřejmé, že ve střednědobé perspektivě se stal realističtějším, než si kdo ještě před pár dny dokázal představit. Je zcela jisté, že na komunální i zemské úrovni vezmou ti politici z CDU/CSU, kterým dával přísný odstup od AfD menší a menší smysl, Merzův krok jako svolení postupovat odvážněji. Ona protipožární zeď se tak bude dál drolit.

Středeční legitimizace, čtvrteční debata o zákazu

Absurditu předposledního rokovacího týdne parlamentu v současném složení pak dokonalo zasedání ve čtvrtek, které mělo pouhý den po přizvání AfD k politickému rozhodování za téma – její zákaz. Ačkoli byly na stole hned dva odpovídající podněty, nedospělo se moc k ničemu – potíž spočívá v tom, že zákaz není možný, dokud strana není opravdu vlivná a pro politické zřízení nebezpečná. Jenže v okamžiku, kdy aspiruje na druhé místo ve volbách s pětinovou voličskou podporou, zase panují oprávněné obavy, že už ji prostě jen tak zakázat nejde. 

Německo tak míří k výjimečným předčasným volbám za dramatického vnějšího vměšování, proti kterému ale v podstatě nejde nic dělat, s drolícím se celospolečenským konsenzem i absolutní bezradností, jak přistupovat k čím dál agresivnějšímu a silnějšímu extremistickému aktérovi. Většinově spoléhá na tradiční nástroje – demonstruje se, píší se rozhořčené úvodníky, probíhají parlamentní rozpravy, prověřují se zákonná opatření. Místy se volí neortodoxní krajně riskantní strategie, které všechno pravděpodobně jen zhorší. 

A žádné světlo na konci tunelu Německo po volbách rozhodně nečeká – spíš se jen se zatajeným dechem odhaduje, zda bude rozpad všeho nadále tak zběsilý, jak v onom osudovém posledním lednovém týdnu.

Autorka je politologička