Zatímco ženy dostávají nevyžádané rady o tom, jak se vyhnout znásilnění nošením vhodného oblečení, případů násilí na ženách stále přibývá. Ženská zkušenost měst a strach, který ženy dennodenně zažívají, jsou genderově podmíněné a zakotvené v patriarchálních strukturách společnosti. Lze tuto situaci vůbec změnit?
Vypínám hudbu a odkládám sluchátka, drtím svazek klíčů v pěsti, předstírám telefonát, mám po ruce připravený kovový konec vodítka od psa, neustále se každou chvíli ohlížím – nezrychluje ten člověk za mnou krok? To jsou jedny z mnoha způsobů, jak se vypořádat se strachem ve městě, když jdu večer pozdě z práce nebo večírku. Od malička slýchám, že večer bych neměla chodit sama, že „takhle“ bych se neměla oblékat, že „tohle místo“ není pro mě. Jsou to symbolické hranice a bariéry, které nám staví strach a společnost.
Téma strachu je studováno dlouhodobě, v uvažování o městech se často zohledňuje pocit nebezpečí na různých místech a strach z kriminality. Strach je do velké míry podmíněný také genderově. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že popsat svůj strach a svou zkušenost s nočním městem, je téměř nemožné. Pokřikování, sexistické poznámky, zatarasení cesty, abyste nemohli projít dál a museli se prodírat skupinou kluků; to je jen pár příkladů, které jsou pro někoho možná směšné. Někteří zvážní (jestli vůbec) až ve chvíli, kdy popisujete strach chodit večer sama, protože pár metrů od vašeho vchodu byla znásilněna a zavražděna žena, která se v noci vracela domů. Ženská zkušenost města a veřejného prostoru je zkrátka odlišná od té mužské.
Veřejný prostor pro muže
Městský prostor je odjakživa spojován s mužstvím. Různé příručky společenské etikety v 19. století po ženách středních tříd ve veřejném prostoru požadovaly, aby byly takřka neviditelné – nesměly na sebe příliš upozorňovat, nesměly se chovat a oblékat příliš vyzývavě, zastavovat se, zbytečně se zdržovat a rozhlížet. Ulice a veřejný prostor jako prostor sociálního života byly v 19. století pouze pro ženy z dělnické třídy a pro tzv. lehké děvy. Postupná „emancipace“ přišla paradoxně s rozvojem reklamy a obchodu – pro ulice plné reklamních plakátů a okázalých výloh bylo potřeba, aby se ženy ve veřejném prostoru pohybovaly a zastavovaly, aby byly viditelné.
Dnes jsou ženy ve veřejném prostoru jak viditelné, tak neviditelné. Leslie Kern, která vloni u nakladatelství Verso vydala knihu Feminist City, píše, že města na jednu stranu poskytují anonymitu, osobní prostor a možnost schovat se v davu. Na druhou stranu, jako žena na to zcela spoléhat nemůžete. Neustále jste objektem tzv. male gaze, pokřiků, komentářů na váš vzhled nebo pískání. Často vás čeká nevyžádaná konverzace, když někde sedíte sama. Pořád totiž panuje zarytá představa, že ženy nemohou být ve veřejném prostoru samy a vždycky si chtějí s někým popovídat.
Právě tyto zkušenosti a s nimi spojený strach vedou k tomu, že často třeba volíte jiné cesty, které jsou mnohdy delší, jen abyste se ujistila, že jdete sama. To vám bere možnost prožívat město plně a svobodně. Neustále musíte být ve střehu, neustále se musíte ujišťovat. Je to stresující a únavné.
Násilí na ženách
Po tom, co začátkem března zmizela cestou domů Britka Sarah Everard, začaly ženy na sociálních sítích sdílet hashtagy #TextMeWhenYouGetHome (napiš, až dorazíš) a #SheWasWalkingHome (byla na cestě domů). Pod těmito příspěvky sdílejí ženy po celém světě své vlastní zážitky, každodenní strach a způsoby, jakými se chrání. Fráze „napiš, až dorazíš domů“ je jedním z prostředků, jak o sebe navzájem pečujeme, když jedna z nás odchází domů sama. Některé telefony obsahují funkci SOS, která vám po opětovném stisknutí tlačítek vytočí tísňové služby a nouzovým kontaktům pošle vaši polohu. Přestože je takových rad tisíce, přestože chodíme domů včas, volíme bezpečné cesty, dáváme na sebe pozor, existují stále takové případy jako je ten Sarah Everard. Je pro nás už naprostou samozřejmostí žít neustále ve strachu, že se to kdykoli může stát i nám.
Tento příklad navíc poukazuje na širší problém násilí na ženách. Dle dat OSN více než 70 % britských žen uvedlo, že zažilo sexuální obtěžování na ulici. Každý třetí den je v Británii rukou muže zavražděna jedna žena. Koronavirová pandemie posloužila jako katalyzátor násilí na ženách v partnerském vztahu, protože ženy nemají před násilnickým partnerem kam utéct. Některé české organizace hlásí až poloviční nárůst poptávky po službách. České odhady předpokládají, že znásilnění zažila každá desátá žena.
Může si za to sama
Instruktor sebeobrany Pavel Houdek, který se zaměřuje na boj proti sexuálnímu obtěžování a násilí, nedávno na svůj Instagram zveřejnil manuál pro muže, jak pomoci vytvořit bezpečný veřejný prostor i pro ženy. Hlavním krokem je začít u sebe a neházet vinu na ženy. Dále nabízí několik prostých rad – nezírat, nekomentovat, nesahat, respektovat ne, respektovat osobní prostor, nedávat blbé a nevyžádané rady, naslouchat. Je až komické, že tato základní pravidla slušného chování musíme někomu vysvětlovat. Přesto se pod příspěvkem strhla debata některých mužů o tom, že se přece nebudou omezovat, že je obtěžují takové návody, jak se chovat, že ženy o tu pozornost stejně stojí. A ať si radši pořídí zbraň nebo kurz sebeobrany, když se jim to nelíbí. Nevyžádané rady o tom, ať si pořídím zbraň, auto, nebo ať se s tím rovnou smířím, jsem slyšela několikrát, jsou zoufalé a nikam nevedou. Muži se ve městě samozřejmě také bojí, to nikdo nerozporuje. A takový návod platí pro všechna pohlaví ke všem pohlavím. Ale pokud někomu nedochází ten rozdíl, tak to mluví samo za sebe.
Zásadním úkolem je preventivně bránit násilí mířenému proti ženám tím, že budeme podobným způsobem vzdělávat naše děti, mládež i dospělé. Je třeba zachytit takové postoje, normy a chování, které k násilí na ženách vedou, podobně jako je tomu u prevence šikany mladistvých. Musíme prosazovat vzorce chování vedoucí ke zdravým a uctivým vztahům. Je také třeba o těchto tématech mluvit a nabízet tak různorodé perspektivy a zkušenosti, které jsou jinak marginalizované, a respektovat je. Naučit se rozpoznávat ohrožení a zakročit, podat pomocnou ruku místo přenášení viny na oběť. Ženy nemají být těmi, kdo má věnovat svůj čas navíc tomu, aby se naučily dalším způsobům sebeobrany. Je to patriarchální společnost, kdo musí přijmout zodpovědnost.
Jako jedinci se můžeme snažit na sebe navzájem dohlížet, pečovat o sebe a neznevažovat něčí strach. „Možná přesně netušíme, jak by takové bezpečné město mělo vypadat, ale víme, že to nebude zahrnovat soukromá bezpečnostní opatření. Nebude to záviset na policii, která předejde nebo adekvátně prošetří dané zločiny,“ tvrdí Kern. Případ Sarah Everard je toho důkazem – z vraždy je obviněný člen londýnské policie. Policie navíc napadla protestující ženy, které se sešly k připomenutí Everardové, aby poukázaly na problém násilí na ženách. Ti nás rozhodně neochrání.
Město pro ženy
Města byla vytvořena s mužskou zkušeností jako „normou“. Vytyčují tak překážky pro ženy a ignorují jejich dennodenní potřeby. Gender mainstreaming neboli zohledňování rozdílných zkušeností a potřeb mužů a žen ve městě je běžnou záležitostí ve stále vzývané Vídni nebo v Barceloně. Problematika navrhování měst se tak vztahuje na praktické otázky jako budování přehledných, čitelných a dobře osvětlených cest, investování do veřejných prostor, udržování zeleně a infrastruktury nebo zapojování žen do plánování a navrhování měst. Města, která jsou bezpečnější pro ženy, jsou pak bezpečnější i pro další opomíjené skupiny.
Implementace těchto postupů sama o sobě ale nestačí. Jak píše Kern, „jelikož je ženská zkušenost formovaná patriarchální společností, zahlazení ostrých hran této zkušenosti pomocí městského designu samo o sobě patriarchát nezpochybní“. Tyto změny je nutné provádět ruku v ruce se zrušením patriarchátu a s celospolečenskými změnami, které ženám zajistí důstojný plat, dostupné bydlení a zpochybní tradiční rozdělení rolí v domácnosti. A nakonec obecně spolu se změnami týkající se udržitelnosti měst a klimatické spravedlnosti.
Autorka se věnuje urbánní sociologii
