Rozhovor s předním českým veřejným intelektuálem a novinářem Petrem Fisherem, který působil ve veřejnoprávní televizi i rozhlasu, se soustředí na hodnoty, které by mělo veřejnoprávní médium nést a ochraňovat, ale také na způsob fungování mediální organizace a možnosti a strasti provozu a vedení těchto institucí.
Ráda bych se s tebou podívala na anatomii instituce veřejné služby. Zákon, etický kodex či vnitřní předpisy jsou rámce pro hodnoty i způsoby práce novinářů a fungování mediální organizace. Když vhlédneme dovnitř těchto rámců a podíváme se na jejich převod do konkrétních každodenních praktik, mohl bys uvést příklad ze svého působení, takovou situaci, v níž se pro tebe ukazoval některý z těch principů či etických pravidel?
Stanici Vltavu jsme koncipovali jako intelektuálně-umělecký prostor, kde se nejenom prezentuje umění, ale kde se o něm také diskutuje. Často se přitom objevovala námitka, zda názory, které jsme tu dávali k dispozici, nemají být nějak vyvažovány jakýmisi proti-názory. Jinak řečeno, zda i v oblasti umělecké kritiky a publicistiky máme sledovat kritérium vyváženosti. Kupříkladu se stalo, že v debatě o knize Marka Švehly o Ivanu Magorovi Jirousovi (Magor a jeho doba – pozn.red.) se v debatě sešli dva lidé, kteří knihu ostře kritizovali, a redaktor, zvyklý nevstupovat do debaty, jejich názory nijak „nevyvažoval“, což autor knihy, který debatu slyšel, považoval za chybu a celou debatu za faktickou popravu. Zřejmě měl pravdu. Otázka je, jak toto zinscenovat jinak, podle jakých kritérií, když často přesně předem nevíte, kdo si co myslí. Snaha „vyvažovat“ obvykle sklouzne do modu jednomu líbí, druhému nelíbí, a tak se to staví proti sobě. Ale je toto vyváženost umělecké kritiky či publicistiky? Nebo se má dělat statisticky, zjistit, jaký převládá názor, a podle toho v procentuálním poměru zvát lidi do debat? Diskuse se i v médiích veřejné služby tradičně chápe spíš jako konflikt, drama střetu, a tak se inscenuje. My jsme chtěli diskusi jako spoluobjevování, což je samozřejmě daleko těžší.
Problém je, že pojem „vyváženosti“ není nijak definovaný a vymezený, přestože se suverénně nejčastěji používá ve vztahu k médiím veřejné služby. Často jsem se dostával do konfliktu s vysílacím zákonem, konkrétně s omezováním umělecké svobody ve vysílání explicitnějšího jazyka či drsnějších scén. Většina současných uměleckých děl je otevřenější jak jazykově, tak v popisu některých intimit, což naráží na zákonnou normu prakticky denně. Zákon je v tomto směru tak rigidní, že prakticky brzdí možnost vysílat zajímavá díla před 22. hodinou. To byl také – vysílání ostřejšího výrazu či scény v dopoledních hodinách – zástupný a účelový důvod, který odstartoval proces neobnovení mé pracovní smlouvy.
Chápal jsem to tak, že je povinností média veřejné služby prezentovat důležitá umělecká díla v časech, kdy jsou přístupná pro co největší publikum, tak jak to požaduje Kodex Čro. A to dokonce i tehdy, je-li takové vysílání v konfliktu se zákonem. Nešlo o provokaci, ale o předřazení veřejné služby zákonu, který ani sami radní (členové Rady ČRo – pozn.red.) neobhajují a neumí jeho logiku vysvětlit. Konfliktní případy mohou ukázat, co je špatně, a RRTV (Rada pro rozhlasové a televizní vysílání) je tu od toho, aby rozhodovala, ukazovala nedostatky a nedotaženosti, dávala legislativní podněty. Bohužel RRTV často jen tupě aplikuje zákon, podle něhož by se prakticky nemohly v ČT vysílat současné filmy a seriály v prime timu.
Diskurzivní moc veřejnoprávních médií je posilována jejich spolehlivostí, resp. tím, jak jím můžeme věřit: můžeme se spolehnout, že médium nepodléhá politické zakázce, že standardy novinářské práce (které by samozřejmě měly platit pro všechna média) zahrnují kvalitní ověřování informací, používání spolehlivých zdrojů, že v prezentaci obsahu jsou rozlišeny názory od zpravodajství, reklama od redakčního obsahu atp. Některá z těchto kritérií jsou měřitelná, jiná kvalitativní a pro diváka rozeznatelná spíše intuitivně. Co z tvojí práce a zkušenosti bys uvedl jako příklad praxe, která posiluje tuto důvěryhodnost veřejnoprávních médií v českém mediálním prostoru?
Obávám se, že dnes už nikdo nevěří ničemu. Důvodem není jen hysterické prostředí sociálních sítí, ale i skutečnost, že média veřejné služby podléhají diktátu sledovanosti a poslechovosti a přizpůsobují mu nejen formu, ale i obsah. Můžete mít úžasný obsah, ale když ho podáváte emotivní formou jako v cirkuse, těžko tomu čistě intuitivně věřit. Vidíte a jasně cítíte, že vás někdo nahání, žene vás k televizi či rádiu, zkrátka že dělá více marketing než vysílání. Tomu odpovídá i množství autoreklamy, které kupříkladu z německé či rakouské televize vůbec neznám, o zahraničním veřejnoprávním rozhlase, který je klidným hlasem v rozbouřeném prostředí, ani nemluvě. Odlišení zprávy od komentáře také dnes už nefunguje. Je pořád tolik posluchačů, kteří píší, že některé zprávy nezařazujete vůbec, protože se nehodí z hlediska korektnosti, politicky atd. – pochopili, že výběr zpráv je vlastně také komentář, ale už nerespektují zásady a hodnoty, podle kterých se to dělá. Důvěra se ztrácí z obou stran. Co v takovém prostředí dělat: Trpělivě trvat na solidní práci s fakty, opakovat, přesvědčit erudicí a rozhledem, ať si říká kdo chce co chce.
Nafukování marketingu může být smrt veřejné služby
Odvěká diskuse o divácích/posluchačích/čtenářích vždy nastolí dilema nabízet, co diváci/posluchači podle průzkumů sledovanosti chtějí, vs. „vychovávání“, nabízení náročnějšího či překvapivého obsahu (anebo formy). V extrémní podobě mohou být obě tyto pozice v podstatě škodlivé (podbízivost i sociální inženýrství), ale jinak mají oba přístupy také výhody – skrz dostupnou formu komunikovat podstatná složitá témata, i diváky/posluchače rozvíjet a nabízet nové znalosti. Mohl bys ze své praxe uvést příklad, který ukáže užitečnost divácké vstřícnosti, a pak také příklad, který ukazuje smysl toho přístupu s důrazem na rozvoj?
Existuje názor, že když vás něco nezasáhne, prostě to není, a tedy každý způsob, kterým toho docílíte, je vhodný, protože se lidé buď něco dozví, nebo se něco stane. Taková Ježíškova vnoučata, charitativní akce Čro, jsou vlastně neuvěřitelně vlezlou akcí, autoreklamou, která zneužívá lidskou touhu pomáhat, její patos mi vadí, ale její étos, tedy pomoct starším a opuštěným, nemohoucím lidem, je natolik důležitý, že to přece jen překousnu. Toto napětí mezi patosem a étosem se dá najít v médiích všude. Někdy je ale étos alibi k tomu, aby se obhájila v podstatě ryze komerční strategie. Je to neustálý boj a rozhodování, toto ještě ano, toto už ne. Všiml jsem si ale, že v médiích veřejné služby se tento boj zevnitř už skoro nebojuje, všechno jde, všechno lze obhájit sledovaností a potřebou diváků. Stírá se hranice mezi veřejnou službou a soukromým podnikáním v oblasti médií. Veřejnoprávní zpravodajství ve veřejnoprávních a komerčních médiích se dnes tolik podobá, že nepoznáte ČT od Primy. Všechno jedno jest, a všichni nahání diváky, jak se dá. Přesně jak o tom před 40 lety psal Pierre Bourdieu.
Vzpomínám si, jak jsme na Vltavě pomáhali Českému olympijskému výboru s prezentací návrhu nové úpravy hymny, kterou výbor prosazoval. Tisková konference, tak trochu show, potom debaty na facebooku, čísla návštěvnosti letěla nahoru, začala debata, která odhalila vztah Čechů k symbolům, k hudbě, spoustu dalších věcí, ale pro mnohé to byla jenom marketingová akce, jak zvednout návštěvnost webu a poslechovost. Bublina, jak se dnes říká skoro všemu. Tohle nafukování může být smrt veřejné služby, ale může to být také cesta k těm, kteří tuto službu jinak pomíjejí.
Snaha divačku/posluchačku obohatit si vyžaduje silné novinářské a tvůrčí osobnosti, které nabízí vizi, kam (a také jak a proč) chtějí vnímaní diváků rozšířit. Ty jsi na pozici šéfredaktora ČRo Vltava programovou vizi nabízel. Zajímá mě, co z ní máš pocit, že se podařilo realizovat, a jak hodnotíš ty výsledky, ale také, jestli se třeba tvoje úvodní představa ukázala v něčem utopická anebo dokonce třeba chybná?
Chtěli jsme otevřené a kritické rádio o umění a kultuře, které žije ve společnosti, reflektuje, co se v ní děje, a pomáhá ji k orientaci a vyjasnění důležitých otázek a problémů. To bylo pro některé lidi v rozhlase moc, protože si představují kulturní stanici jako pohodové hájemství odpočinku. Ukázalo se ale, že pro takové rádio je tu dost posluchačů, že je tu potřeba takového nastavení či perspektivy, je tu dost zvídavých a kritických lidí. Vycházeli jsme z kvality, kterou chceme nabízet, a z otevřenosti v publicistice. Z aktivního působení ve veřejném prostoru, a i po tom, jak se ukázalo, je hlad. Utopické bylo mé naivní přesvědčení, že to vedení rozhlasu skutečně chce a že to ve většině chtějí i lidé, kteří Vltavu vytvářejí. Konvencionalismus poslechovosti a samoúčelné odpočinkové krásy byl i tam, kde bych ho nečekal. Ukázalo se, že rozhlas ani řada lidí nedokáže překročit svůj stín. Bylo ode mne utopické i předpokládat, že lidé chtějí být lepší a objevovat, skutečně tvořit. Většina o to nestojí, chce dělat práci ve formě vyplňování přednastavených modulů, je to snadnější a nebolí to.
Rada Českého rozhlasu je spíš politické těleso
Ve veřejnoprávních mediálních organizacích funguje běžná manažerská struktura – její fungování by mělo podporovat ty hodnoty a poslání definované zákonem a etickým kodexem, k čemuž mají přispívat další kontrolní orgány (v ČR Rada ČT, ČRo, ČTK a RRTV). Zajímá mě, nakolik stávající organizační uspořádaní institucí, s nimiž máš zkušenost, a také jejich vztah s těmi kontrolními orgány, reálně slouží tomu, aby bylo to klíčové poslání veřejnoprávního média naplňováno.
Šéfredaktor Vltavy má poměrně velké kompetence, co se týče konkrétního obsahu i změn ve vysílání. Strukturu vysílání, tedy programové schéma, schvaluje Programová rada, kde se projednávají i nové pořady, nové schéma, nová zvuková grafika. Nemůžete udělat nic, co by touto Radou neprošlo, což na první pohled vypadá jako převzetí spoluodpovědnosti, tak to ale není, schvalování je daleko formálnější. Za svého působení jsem nezažil, že by nebylo schváleno něco, co jsme připravili, to ale neznamená, že se to neděje, namátkou mi v mysli vyskakuje zrušení zábavné soutěže na ČRo Plus, která posluchače nebavila, přestože byla krásnou ukázkou marketingového infotainmentu, který dnes letí. Zřejmě špatná cílovka… Z programování se pak nakonec stává něco jako plán reklamní agentury – obsloužit cílovky a nabrat posluchače, často je úplně jedno, jakou formou, zabírá-li dechovka, pouštějte dechovku.
Kontrolní orgány jako RRTV či Rada Čro podle mě nefungují ve zpětné vazbě dobře, zejména Rada Čro je dnes spíše politické těleso, které podporuje ředitele a hraje s ním různé hry. RRTV působí velmi formálně, je těžké ji přimět k nějaké debatě či komunikaci, která by pomohla řešit konkrétní konflikty precedenčního charakteru, viz kauza „porno na Vltavě“. Rok jsem se snažil řešit otázku explicitního jazyka ve vysílání uměleckých děl, a nic, nikdo neměl zájem problémy skutečně řešit. Lepší je vydat pokárání, třeba vyčíst televizi, že v pořadu o horolezectví vysílaném v 18 h řekl lezec třikrát „kurva“, nebo že ve filmu Dead Man Jima Jarmusche se neuctivě nakládá s mrtvolou, což do vysílání nepatří vůbec. To opravdu není služba veřejnosti.
Autorka je filmová teoretička, kurátorka MFDF Ji.hlava, experimentálna filmárka, poetka a zakladateľka nakladateľstva Nová Beseda.
