Líbejte fašisty! Politická satira v populární hudbě

Ivan Loginov24. mája 2023197

Politicky angažovaná hudba má dlouhou tradici a častým nástrojem kritiky je použití ironie. Občas je tak dosaženo humorného efektu, ale určitě ne vždy. Zároveň vtipná politická reference nemusí znamenat satiru (viz vypěstování zahrady na pozemku zabitého souseda nacisty v Garden song od Phoebe Bridgers). Není proto snadné jednoznačně oddělit politicky satirické songy od jiných protestsongů. Další problém vychází z množství, které značně převyšuje rozsah tohoto článku. Rozhodnutí je tedy arbitrární, ale snahou je poukázat jak na skutečně zásadní songy, tak i na méně známe až vyloženě obskurní kousky. 

Bojujte s mocí, ale radši ne moc 

Americký folk byl tradičně spojen s progresivní, až radikální politickou orientací – Woodie Guthrie, Pete Seeger, ale i Lead Belly, jehož Where did you sleep last night? (Kde jsi spala včera v noci?) přezpíval ve vysílání MTV Kurt Cobain, spojovali ve své tvorbě masově srozumitelné lidové (ve své masovosti) motivy s politickou agitací. Ani navazující generace písničkářů neopustila tuto linku, od Joan Baez po Phila Ochse. Poslední zmíněný často svoje protestsongy balil do roucha satiry. Nejvýraznějším příkladem je jeho hit Love Me I’m a Liberal (Jsem liberál, milujte mě) z šedesátýchj let. Ochs tu zesměšňuje pokrytectví (amerických) liberálů, jejichž progresivní názory končí tam, kde se jich to začíná dotýkat – zatímco se někteří podivují nepokrytě rasistickému chování některých konzervativnějších Američanů z jižních států, nejsou zároveň ochotni podílet se na desegragaci. Mezi mnoha covery a přepracováními stojí za vyzdvižení stejnojmenný song z roku 2016 od britského písničkáře Chrise T-T, který ovšem zachoval pouze ducha originálu, jde o zcela novou píseň po hudební i textové stránce. Nejlíp jeho píseň shrnuje verš „bojuj s mocí, jen ne moc“ odkazující na Fight the Power (Bojuj s mocí) od legendárního hip hopového uskupení Public Enemy.Dalším zajímavým počinem navazujícím tematicky na Phila Ochse je Baby, I’m an Anarchist (Bejby, jsem anarchistka) z roku 2002 americké punkové kapely Against Me!, v níž zpěvačka z anarchistické pozice poukazuje na pokrytectví liberálů. Vtipným detailem je, že do liberálů řadí i neanarchistickou levici – v ironickém odkazu na španělskou občanskou válku zpívá „bojoval jsi za Stalina, zatímco já za svobodu“. Pro tvorbu Against Me! je takováto sebeironie typická, jako další příklad uveďme skladbu Those Anarcho Punks Are Mysterious (Ti anarchopankáči jsou tajemní) ze stejné desky.

Britská písničkářka Maggie Holland nazpívala v roce 1999 píseň A Place Called England (Místo zvané Anglie). V textu kontrastují dvě paralelně existující Anglie, nebo spíše představy o tom, co Anglie je. Na jednu stranu nehostinné a do sebe uzavřené místo plné Burger Kingů a parkovišť, na druhou stranu se nabízí vztahování se k Anglii jako k místu postavené na lásce k přírodě a lidem, které si to místo oblíbili také. Na tuto píseň vznikl cover od Young’uns. Tato britská folková skupina, zpívající většinou a capella, ve vlastní tvorbě též řeší zásadní politicko-společenské otázky, od homosexuality po bitvu o Cable Street. Za pozornost stojí song A Lovely Cup of Tea (Šálek dobrého čaje), ve kterém z pohledu britského nacionalisty zažijeme situaci, kdy se tento spolu s dalšími aktivisty z Ligy na obranu Anglie při pochodu na mešitu nakonec připojí na čaj a na fotbal k místním muslimům. Milé rituály tu pomáhají překonávat nenávist, v refrénu se dozvíme, že „co ve mně zabilo fašistu, byly Hassanovy domácí sušenky a šálek dobrého čaje“.

Židovská hudba se dá právem považovat za předvoj současné západní protestní hudby. Tak například židovský protestní pokřik/popěvek z prostředí carského Ruska Daloy Polizei (Pryč s policií) byl zhudebněn nesčetněkrát, většinou ve spojení s další písní In Ale Gasn (Všude, kam se podíváš). V kontextu humoru je podstatná verze kanadského písničkáře Geoffa Bernera, který ponechal chytlavý refrén, ale doplnil píseň o aktuálnější a šířeji platné sloky o policejním násilí. Poukazuje na „kouzelnost“ vazebních věznic, kde se dějí nevysvětlitelné věci, jako že se lidé se zavázanýma rukama zvládají oběsit. Text končí poznámkou, že tu jsou určitě i stateční policajti, protože pracovat u stejného stolu s vrahy vyžaduje odvahu.

Další výraznou osobou politicky angažované klezmerové scény je v Německu žijící americký Žid Daniel Kahn, který mimo jiné nazpíval vlastní verzi Arbeitlosemarsch (Pochod nezaměstnaných). Mezi jeho další songy patří Super Subtle Folk Song (Velmi jemný [ve své kritice] folkový song), ve kterém ironickou formou poukazuje na to? jak se (ne)řeší klimatická krize. V závěru vyzývá: „Dokud oheň hoří, dolejme ještě víc benzinu.“

Moč mocnější slov 

Patrick Schneeweis, známý jako Pat the Bunny, byl frontmanem mnoha legendárních folk-punkových uskupení. Zaměřme se tu na Wingnut Dishwashers Union, na jehož albu Burn the Earth! Leave it Behind! (Spalme zemi! Nechme ji za sebou) je každá píseň plná ironie namířené ven i dovnitř. Dozvíme se, že „moč je pádnější než slova“, když jí polijeme politiky nebo vězeňské bachaře, nebo že by měli „jít do prdele všichni policajti, co kdy dělali svoji práci.. a také banky, co nikdy nebyly vyloupeny“. V songu Jesus Does the Dishes (Ježíš myje nádobí) Pat poukazuje na to, že někteří se absurdně ptají „kdo bude mýt nádobí po revoluci?“, což je něco, co nedávno skvěle na Instagramu artikulovala redakce feministického magazínu Druhá směna: „ještě jsme ani nezačali, a ty už chceš, aby tě někdo obsluhoval.“

Před prezidentskými volbami ve Spojených státech vydali AJJ v roce 2019 song Mega Guillotine 2020, ve kterém vyjadřují své zklamání z americké politiky a z možností, které volby nabízejí, tím, že si – v nadsázce – přejí vítězství velké gilotiny. Gilotinu vzývá i hiphopová/funk-rocková skupina The Coup v tracku the Guillotine. Zde jde opět o hyperbolu a hlavně o symbol moci, kterou mají obyčejní lidé proti politikům a milionářům – „mají televizi, my máme pravdu; vlastní soudce a my máme důkazy; máme hodně lidí, oni mají vrtulníky; oni mají bomby a my máme gilotinu“. S podobnou nadsázkou pracují v dalších písních, například 5 Milion Ways to Kill a CEO (5 milionů způsobů, jak zabít CEO).

Indiefolková emo kapela Bright Eyes se proslavila melancholickým hitem First Day of My Life (První den mého života). Dnes, a obzvlášť mimo Spojené státy, málokdo ví, že b-sidem k tomuto singlu z roku 2005 byl protestsong When the President Talks to God (Když prezident mluví s bohem), kritizující křesťanský nacionalismus a militarismus, který obnášelo prezidentsví George Bushe mladšího. I přes celkový emočně nabitý vokál je píseň plná ironických narážek ve stylu „kdo z nich asi hraje hodného poldu?“ nebo „dávají si pivo a hrají golf, když vybírají státy pro invazi?“ (možný odkaz na video, kde Bush mluvil o potřebě zakročit proti teroristům a následně ukázal, jak mu jde golf). Na závěr přichází otázka: „Když prezident mluví s Bohem, přemýšlí někdy nad tím, že ve skutečnosti tomu tak není a že ten hlas je jen v jeho hlavě?“ Podobně je naladěna i o rok starší píseň Who Would Jesus Bomb (Koho by vybombardoval Ježíš?) amerického písničkáře Davida Rovicse zesměšňující nejen Bushe ale obecně pokrytectví Američanů zaklínajících se vírou v Ježíše Krista při každé příležitosti, ale zároveň podporující americké vojenské zásahy (nejen) na Středním východě.

Líbejte fašisty, kdekoli na ně narazíte

Slavný německý novinář a spisovatel Kurt Tucholsky napsal v roce 1931 pod pseudonymem Theobald Tiger satirickou báseň Rosen auf den Weg gestreut (Cesta posetá růžemi) kritizující neschopnost a neochotu společnosti a politické scény reagovat na hrozbu fašismu. Autor v textu ironizuje to, jak se kolem fašistů chodí po špičkách, a nebezpečí, které představují, se zlehčuje a ignoruje. Báseň později zhudebnil skladatel Hans Eisler, známý mimo jiné pro svou spolupráci s Bertoltem Brechtem, a nazpíval Ernst Busch. V roce 2005 Cestu posetou růžemi po svém zpracovali punkrockoví ZSK a vydali pod údernějším názvem Küsst die Faschisten (Líbejte fašisty). Německo-anglickou verzi v rytmu klezmeru vydal i výše zmíněný Daniel Kahn. Obzvláště v posledních letech nabývá Tucholského satira na aktuálnosti, a to i mimo jeho rodné Německo. Každá obhajoba Viktora Orbána jako „normálního konzervativce“, každá kritika protestů proti Hnutí za život jako by volala: „Líbejte fašisty, kdekoli na ně narazíte.“

Velkým tématem současné německé politicky angažované hudby je kritika krajně pravicové strany AfD (Alternativa pro Německo). Z humorněji laděných tracků zmiňme například What the AfD thinks we do… (Co si AfD myslí, že děláme) norimberské synthpunkové kapely Akne Kid Joe. V písni reagují na typické představy kritiků o levicovém aktivismu a stavějí se do pozice levicových aktivistů, kteří mají smlouvu s Antifou a protestují proti AfD na plný úvazek. Dále stojí za pozornost píseň AFD, kterou vydali v roce 2016 rapeři Hafbefehl a Xatar . Vysmívají se tendenci příznivců pravicově populistické rétoriky AfD svalovat všechny problémy na uprchlíky a zároveň je využívat pro špatně placenou práci.

Těžko se mi mluví s tvým pérem v ústech

Feministicky zaměřená satira by si nepochybně zasloužila vlastní text. Spojujícím prvkem je, že málokdy je prvoplánově vtipná, mnohem častěji je spíše zaslouženě naštvaná. Nejde nezmínit průkopnickou feministickou punkovou kapelu Bikini Kill. Napříč celou diskografií nalezneme úderné verše zaznamenávající systémový útlak žen, vyjádřený skvěle například v písni White Boy (Bílej kluk) – „těžko se mi mluví s tvým pérem v ústech, zkusím příště křičet bolestí o něco tišeji“. Zde a dále ve Feels Blind (Cítím se slepá) ze stejného alba se poukazuje zejména na celkové odcizení vůči zastaralým patriarchálním institucím a na násilnost genderové socializace, kdy se žena učí „být vždy hladová“ po lidských právech, ale i doslova – v kontextu neudržitelných standardů krásy a poruch příjmů potravy.

Méně agresivní, ale neméně působivý je track Just a Girl (Jenom holka) z roku 1995 od americké poprockové kapely No Doubt. Zpěvačka Gwen Stefani v ní poukazuje na přetrvávající omezení autonomie, kterým musí ženy čelit, jak zpívá v prvním refrénu: „Jsem jenom holka, krásná a křehká, tak mě nenech(te) mít žádná práva.“

Britská multiinstrumentalistka a zpěvačka PJ Harvey ve svých textech naopak pracuje s mnohem nejasnějšími významy, které schovává za ironii a mnohoznačnost. Na albu Rid of Me (Zbav se mě) z roku 1993, věnovaném z velké části otázkám genderu a sexuality, najdeme tracky jako Man-size nebo 50ft. Queenie (50 stop vysoká královna), které se dají vnímat jako mírně satirické zamyšlení nad genderovými rolemi a postavením žen ve společnosti. Ještě výraznější je o rok dřívější hit Sheela-na-gig inspirovaný středověkými plastikami vyobrazujícími ženy s nadrozměrnou vulvou. I když se prý autorka nesnažila o feministickou hymnu, dodnes se o významu písně vedou debaty a každý si v prostoru mezi mytologií a partnerskými vztahy, který text vytváří, nalézá něco svého.

Satira a politický rap

Velkými tématy (nejen) pro americký rap jsou dlouhodobě policejní násilí a rasová diskriminace. Od Fuck tha Police N.W.A. po D.N.A. Kendricka Lamara je to něco, co je dodnes potřeba artikulovat a připomínat. V roce 2018 vydává Childish Gambino (známý též jako Danny Glover) hit This Is America (Toto je Amerika), ve kterém poukazuje na systémové násilí, kterému čelí. Baltimorský raper JPEGMafia řeší policejní brutalitu, systémový rasismus a narůst popularity alt-right hnutí ironicky. Věnuje se těmto tématům zejména na tracích 1488, I Just Killed a Cop Now I’m Horny (Právě jsem zabil fízla, teď jsem nadržený) nebo I Can’t Fucking Wait for Morissey to Die (Nemůže se dočkat, až zemře Morissey). V jiném songu, I Might Vote 4 Donald Trump (Možná budu volit Donalda Trumpa) z roku 2016, ironicky vyhrožuje, že to ve volbách hodí Trumpovi, čímž poukazuje na to, že celé volby považuje za frašku.

Ne vždy na první pohled vtipná, ale zato vždy úderná je politická satira dvojice raperů Run the Jewels. Tak například v nedávném JU$T (Spravedlivý) poukazují na to, jak všechny iluzorní svobody dodnes nepřebíjejí dopady otroctví a celkové prostředí rasové nerovnosti. Mimo jiné připomínají nedokonalou platnost 13. dodatku, což umožňuje rozvoj vězeňsko-průmyslového komplexu, a též přítomnost portrétů otrokářů na amerických dolarech.

Český raper Stříbrný Rafael ve svých textech skoro vždy pracuje s nějakým humorem, zde se hodí zmínit jeho politicky zaměřené tracky. V Nevol vlevo se ironicky staví do pozice angažovaného pravicového voliče a vysmívá se tak, v hyperbolizované formě, pravicové kritice. Zaznějí i konkrétní odkazy na Václava Klause jako „snowboard je levicový“ nebo „modrá, nikoli zelená planeta“. V další písni ze stejného alba – Lepší rodiny – poukazuje na aroganci některých lidí tzv. z lepší rodiny.

Třídní uvědomělost pro všechny

Z britské mainstreamové hudby nikdy nevymizela politická témata – napříč generacemi a žánry se umělci nebojí vyjádřit k palčivým otázkám. Od písničkáře a odboráře Billyho Braga přes velšské rockery Manic Street Preachers po ty nejsladší představitele britského popu. Dokonce i masově úspěšný Tubthumping od Chumbawamby má politický podtext.

Pulp v roce 1995 vydali svůj bezpochyby nejúspěšnější hit Common People (Běžní lidé). Kapela patřící do tzv. velké čtyřky britpopu (vedle Blur, Oasis a Suede) se na tomto singlu vymezovala proti tzv. slumové turistice, kdy lidé z vyšších vrstev „chtějí žít jako běžní lidé“ a okusit tak životní styl, který vnímají jako autentický a cool. Píseň je údajně inspirována zážitkem zpěváka a textaře kapely Jarvise Cockera během studia na univerzitě, kdy se seznámil se zahraniční studentkou, která právě něco takového vyhledávala.

V devadesátých letech se rovněž rodí twee pop, který dodnes ovlivňuje podobu indie popu až po Sufjana Stevense a Mitski. Tento žánr ve své přeslazenosti a jednoduchosti často skrývá subverzi a tak je tomu i v případě songu Marx and Engels skotské kapely Belle and Sebastian. Tvůrci hitu The Boy with the Arab Strap dlouhodobě neskrývají sympatie k levicové politice a výše uvedený song by mohl sloužit jako podklad k remaku 500 dní se Summer, v němž by si softboy nárokoval rozvíjení vztahu s ženou, s níž se seznámil v prádelně, která ovšem chce „být ponechána o samotě s Marxem a Engelsem“. Mimochodem ve zmíněném filmu postava Summer, ztvárněná Zooey Deshanel, použila citát z The Boy wit the Arab Strap ve školní eseji.

V roce 2000 vyšel film Billy Eliot režiséra Stephena Daldryho o dospívajícím klukovi z hornické rodiny, který se snaží rozvíjet svůj taneční talent. Na pozadí přitom probíhá stávka horníků. O pět let později vznikla muzikálová adaptace, na které spolupracoval Elton John. Ten, ač známý zejména pro své balady, nahrál už v roce 1981 píseň Fascist Faces (Fašistické tváře) útočící na vládnoucí politiky z konzervativní strany a celkovou atmosféru hysterického antikomunismu. A tak i v diskutovaném muzikálu zazní song Merry Christmas Maggie Thatcher (Šťastné a veselé, Maggie Thatcher), v němž se kritizuje politika britské konzervativní premiérky Margaret Thatcher a její dopad na pracující. Hlavním terčem je privatizace zásadních odvětví, kterou během své vlády provedla. Refrén političku nešetří a hned po přání veselých Vánoc sbor zpívá: „Dnes všichni slaví, protože jsme o rok blíže k tvé smrti.“

Synthpopová skupina Pet Shop Boys od počátku své tvorby neváhala komentovat politické dění. Její tvorba je protkaná ironií a často bývá misinterpretována, jako v případě Go West nebo Opportunities. Co nikoho nenechá na pochybách, je například novější track What Are We Going to Do About the Rich? (Co uděláme s bohatými?). V Love is a Bourgeouis Construct (Láska je buržoazní konstrukt) PSB vykreslují ironickou situaci, kdy se protagonista – vyzbrojen vágně marxistickou filozofií – rozhodne odmítnout lásku jako něco nedosažitelného. Na konci se však přiznává: „Vzdávám se buržoazie, dokud se ke mně nevrátíš.“ Píseň je inspirována univerzitním románem Pěkná práce britského spisovatele Davida Lodge. Za zmínku dále stojí Theatre (Divadlo) o bezdomovectví ve Velké Británii nebo antimilitarstická DJ Culture.

Sdílená témata, různé podoby

Jak je vidět, napříč žánry, obdobími i zeměmi jsou součástí politicky angažované hudby podobná témata. Různé žánry pak nabízejí odlišné možnosti, jak se s tématy vypořádat. Tematicky obzvlášť rezonuje zklamání z centrismu a bezzubosti liberálních politiků a odpor vůči policii – jak rapují lobbyboy&saab900turbo na featu JUG se skupinou Gondor Flames : „ACAB v každý zemi.“ Co se týče plytkosti a nedůslednosti liberálního přístupu k politice, aktuálním příkladem z českého prostředí budiž relativizace fašismu např. v poznámce z časopisu Respekt (15.– 21. 5.), že Georgia Meloni „se sice hlásí k fašistickým kořenům italské politiky, nijak ale neohrožuje demokracii.“  Především pro folk a (folk)punk je pak typická sebeironie, zatímco v jiných žánrech až na výjimky se ironizuje spíše směrem ven.

Doprovodný playlist:

Autor je historik a publicista

Napíšte komentár

Vaša emailová adresa nebude publikovaná. Povinné polia sú označené *

Partneri: