Základním organizačním principem koloniality je strukturální genderovaný rasismus

V rozhovoru s feministickou aktivistkou, právničkou a vědkyní Sylvií Tamale se Zuzana Uhde ptá na vztah feminismu a dekoloniálního myšlení jak v africkém kontextu, tak obecně, na africké chápání genderu nebo dekolonizaci univerzit.

V roce 2020 jste publikovala knihu Decolonization and Afro-Feminism, která propojuje feministické a dekoloniální myšlení a přichází s ambiciózní kritickou analýzou propojenou s návrhem na dekoloniální a do budoucna zaměřenou rekonstrukci vědění, institucí a společenského života v Africe. V knize píšete: „Africké feminismy byly vždy mezi mlýnskými kameny západního vlivu a nadvlády na jedné straně a africkým relativismem a znevažováním na straně druhé.“ Vaše kniha je ale skvělou odpovědí těm, kdo považují feminismus a emancipaci žen za nekompatibilní s původním africkým věděním či kdo dekolonizaci chápou jako návrat k nějakému mytickému předkoloniálnímu období. Mohla byste osvětlit vztah mezi feminismem a africkým věděním? Jak předejít tomu, aby se původní vědění stalo novou hegemonií a jak propojit feminismus a dekolonizaci jako politiku budoucnosti?

Jako všechny jiné aspekty života v Africe je i ideologie prostupující, utvářející a určující praxi afrického feminismu zásadním způsobem ovlivněna kolonialitou. Kolonialitou tady mám na mysli odkaz kolonialismu, který změnil naše myšlení, logiku i chápání světa. Tato kolonialita přeformulovala místní pojetí morálky, chápání genderu, sexuality, rodiny a tak dále. Například hodně afrických kultur poskytovalo prostor pro sexuální nevyhraněnost a fluiditu. Když přišli kolonisté, začali zavádět své rigidní genderové ideologie, které měly za cíl udržovat v chodu hetero-patriarchální kapitalistický systém. Jinými slovy, pro imperialisty bylo zásadní plně integrovat Afriku do globální vykořisťovatelské ekonomiky. A dodnes v tom pokračují, a to velmi úspěšně prostřednictvím uchvácení našich myslí, s využitím nástrojů, jako je právo, vzdělání, náboženství a masová média. Rozvedu, co tím mám na mysli: svým trváním na binárním paradigmatu genderu imperialisté zajistili, že neplacená práce žen v tzv. soukromé sféře zajišťovala reprodukci a životní úroveň těch, kdo pracovali v tzv. veřejné sféře. Takto ženy připívaly kapitálu a kompenzovaly nízké mzdy mužů. Jinými slovy, zisky kapitálu byly maximalizovány skrze neplacenou práci a pečovatelskou práci, kterou ženy vykonávají v domácí sféře, včetně péče o děti, uklízení, pěstování plodin, pečování o nemocné a poskytování „něžné milující péče“ svému nedostatečně placenému partnerovi.

Naneštěstí je hlavní proud feminismu na africkém kontinentu i nadále pod vlivem západních způsobů vědění. Snaží se o osvobození afrických žen, ale na základech neproblematizovaného přijetí genderové binarity, která se opírá o omezené představy rovnosti, neoliberální individualismus, materialismus a heteronormativitu. Africký feminismus potřebuje kritické vědomí, které se postaví proti reprodukci eurocentrických vzorců a hierarchií. Takové uvažování musí být schopno odmítnout falešně univerzalizující nárokování si pravdy a plně vzít v potaz, jak byly systémy původního afrického vědění zničeny kolonialismem. Toto je klíčové v boji za emancipaci afrických žen. Pro dosažení genderové spravedlnosti je zapotřebí znovuobjevit a znovu si osvojit paradigmata původních kultur, která byla mnohem vstřícnější a rovnoprávnější než ta současná.

Naši předci dovedli ocenit vzájemnou provázanost a vzájemnou závislost veškerenstva. Velmi dobře chápali, že „já jsem, protože my jsme“. To je africký koncept Ubuntu – který odkazuje na solidaritu a spiritualitu zahrnující vazby na druhé, na komunitu a na přírodu. Africké vědění poskytuje africkým feministkám a feministům způsob, jak myslet mimo zažité rámce, a otevírá prostor pro kritiku západních liberálních hranic, které určují „dělání feminismu“.

Ráda bych se zeptala na univerzity, protože hodně feministického vědění je vytvářeno a rozvíjeno na univerzitách. Instituce univerzity hraje zásadní roli v úsilí o dekoloniální rekonstrukci. Univerzity mohou buď reprodukovat „epistemologický apartheid“, jak jste to nazvala ve své přednášce na Ghanské univerzitě, anebo mohou přispívat k horizontální výměně mezi různými geopolitickými prostory. To by pomohlo oddělit relevantní západní vědění od falešně univerzálních a utlačivých kategorizací a interpretací, jak jste právě vysvětlila. Dnes ale akademická sféra do značné míry prosazuje hegemonní politickou ekonomii produkce vědění. Institucionalizované pojetí vědecké excelence, specifické publikační praktiky, které systém oceňuje, včetně recenzního řízení… to vše znovu a znovu vytváří bariéry proti nezápadním způsobům vědění a zintenzivňuje komodifikaci vědění, kterému se ve své knize taky věnujete. Závislost na externích projektových financích pro výzkum vede k tomu, že je neustále potvrzováno západocentrické rámování výzkumu a definování vědecké agendy a otázek, které si klademe. Vědci a vědkyně každodenně čelí kariérním tlakům, které je nutí podřídit se tomuto geopoliticky vychýlenému způsobu hodnocení akademické práce – například jaké publikace a v jakém časopise jsou považovány za excelentní, jaká výzkumná témata mají vůbec šanci získat finanční podporu a tak dále. Co je podle vás ve světle těchto institucionálních omezení nejpalčivější dekoloniální výzvou pro genderová studia na půdě afrických univerzit? Je vůbec možné v takovém neoliberálním univerzitním prostředí usilovat o změnu a dekolonizaci univerzit samotných?

Asi největší výzvou je odnaučit se koloniální ideologii – v tom dnes selháváme – a znovu se naučit africkému vědění. To je ta největší výzva. Je to právě naše neschopnost odhodit dominantní způsoby racionality, hegemonní diskurzy a praktiky, které se pro většinu Afričanů a Afričanek za tu dobu staly „selským rozumem“ a které pro ně nedělají nic jiného, než že udržují v chodu stávající společenské nerovnosti.

Dokonce i na přednáškách genderových studií narazíme na profesora, který používá argumenty založené na koloniální logice nebo dělá výzkum postavený na epistemologických předpokladech vycházejících z dualistických a objektivistických postojů. Anebo z postojů, jež oceňují západní světonázor vycházející z hebrejsko-křesťanské kultury, která například před genderovou spravedlnost staví tolik „ale“, „nicméně“ a „kdyby“… Mnoho programů genderových studií na africkém kontinentě se například vůbec nevěnuje otázkám sexuality nad rámec reprodukčních práv a sexualizovaného násilí. Dalších otázek se vůbec nedotknou. Takže třeba nemluví o ženách, které se vymykají koloniálnímu genderovému systému – jde o transgender lidi nebo o otázky různých sexuálních norem a neheteronormativních ideálů. Obrovskou výzvou pro genderová studia na africkém kontinentě je tedy propojit feministické, postkoloniální a dekoloniální pohledy v našem porozumění genderové spravedlnosti. Je opravdu zapotřebí, abychom procitli, mladí dnes říkají, abychom byli velmi woke. Abychom byli citliví k otázkám, které se týkají koloniality.

Ve svém výzkumu se dlouhodobě věnujete různým formám sexuality a kolonialitě genderu. Původní africké chápání genderu bylo podle vás fluidnější, binární interpretace genderu a negativní postoj k nekonformní sexualitě jsou až produkty koloniální konstrukce reality. Přijde mi ale zajímavé, že například dnes v Ugandě je ochrana LGBTIQ+ menšin považována za západní import. Můžete vysvětlit tento rozpor a svůj historický pohled na africké chápání sexuality a genderu? Odkud se podle vás tyto rozpory berou?

Už jsem zmiňovala africké koncepce genderu a sexuality, které jsou fluidnější a vstřícnější, ale historicky vzato můžeme říct, že imperialisté ukradli to, co já nazývám softwarem našich mozků, a přenastavili naše myšlení i hodnoty. Úplně nám zničili naše duševno. A jak píšu ve své knize, Afričané a Afričanky se musí vrátit do historických análů a znovu najít sebe samotné. Nebo jinak řečeno, znovu si vytvořit kritické vědomí a nabýt důstojnost. Takže například ve většině Afriky biologické pohlaví nesplývalo s ideologickým genderem. Relativní flexibilita původních genderových systémů umožňovala ženám plnit tzv. mužské role ve smyslu autority a moci nad druhými. A protože tyto role nebyly rigidně maskulinní ani femininní, tak okolo překračování genderových pravidel neexistovalo žádné stigma.

Existuje tolik příkladů podobného ohýbání genderu, od núbijských Otoro, Tanala a Bara na Madagaskaru nebo Konso a Amhara v Etiopii po Wolof v Senegalu. A mnoho dalších… V Ugandě mezi Langi existuje alternativní gender, mohli bychom říct femininních mužů, který je znám jako Odoko dako a byl plně uznán a přijímán. Mohli si brát jiné muže za manžely a také plnili spirituální a kulturní role.

Dalším prvkem ve většině afrických kosmologií je, že mrtví přesahují spirituální svět a žijí v našem světě jako „živí předci“. Předci mohou využívat pro své působení jakékoli živé tělo, bez ohledu na pohlaví. Tomu se říká „být posedlý/posedlá“. Proto ekvivalenty západních sekulárních pojetí transgenderismu a homosexuality nebyly v africkém ontologickém a epistemickém rámci nijak nemyslitelné. Jak je vidět třeba u Sangoma v Jihoafrické republice, ti mají zcela plný „transgender“ status (transgender v uvozovkách pro nedostatek jiných termínů). A jde pouze o jeden z příkladů toho, o čem mluvím.

A teď jak jste se ptala na ten zdánlivý rozpor mezi importem ze Západu jak homofobie na jedné straně, tak obrany homosexuálních práv na straně druhé. To jde lehce vysvětlit. Obrana práv LGBTIQ+ na Západě je výsledkem dlouhého boje queer aktivistů a aktivistek, jako byli například Harvey Milk v sedmdesátých letech minulého století nebo Marsha P. Johnson v osmdesátých letech. Ale všichni dobře víme, že i dnes se na Západě gay lidé stávají terčem pravicové mobilizace, která se často pokouší zrušit práva, jež si gay lidé vydobyli. Stačí se podívat na počet států v USA, které se pokoušejí prosadit legislativu, která má zrušit různá vítezství LGBTIQ+ komunit na federální úrovni. Antiqueer boj je ve své podstatě mezinárodní. Jediný rozdíl je v tom, že na Západě začaly boje za práva v porovnání s Afrikou či postkoloniálním prostorem dříve, a proto také zaznamenaly dosud více úspěchů než třeba v Africe. Homofobie je pouze jednou z mnoha problematických realit, které za sebou zanechal kolonialismus a které se v Africe pokoušíme vyřešit. Takže já to jako rozpor vlastně nevidím, protože homofobie na Západě i nadále existuje a LGBTIQ+ lidé musí i nadále bojovat za svá práva. Více bitev než my dosud vyhráli proto, že jejich hnutí je starší než to naše.

Ráda bych se zeptala ještě na rozvojovou politiku, která má přímé dopady na to, o čem se teď bavíme. Kritizujete provázání feminismu a rozvojového průmyslu, protože to nahrává depolitizaci a byrokratizaci genderu. Toto propojení vede k tomu, že témata určují donoři, poskytovatelé grantů. Označuje se to jako proces NGOizace feministického aktivismu, který v důsledku odsouvá témata sociální spravedlnosti na vedlejší kolej. Dnešní převaha tzv. rozvojového feminismu, jak ho nazývá Amina Mama, je nezamýšleným důsledkem závislosti na donorech a projektovém externím financování. Je to ale taky nedílná součást kapitalistické rozvojové politiky, která záplatuje jednotlivé dílčí problémy systému bez toho, aby řešila strukturální příčiny špatného ekonomického vývoje na africkém kontinentě.

Začala bych u modernistického rozvoje, jak ho chápe mainstream globálního Severu. Ten není pro dekoloniální feministy a feministky na africkém kontinentě v ničem relevantní. Zakládá se totiž na neoliberálních předpokladech, které kladou důraz na ekonomickou efektivnost, neomezený trh, maximalizaci zisku, deregulaci a privatizaci. To vše pouze dále upevňuje pozici hetero-patriarchálního kapitalismu. Rétorika genderu v tzv. malestreamu (tedy mužském mainstreamu) pořád převažuje v diskurzu a praxi rozvoje. Tento přístup rozvojového feminismu, který pouze umožňuje ženám účast ve stále stejných vykořisťovatelských strukturách, s sebou přináší pouze malé technické změny.

Dekoloniální feminismus na druhou stranu trvá na tom, že dříve než marginalizované skupiny mohou vůbec uvažovat o tom, že by participovaly ve společenských strukturách, je zapotřebí tyto struktury zcela změnit – jde o struktury jako genderované oddělení soukromé a veřejné sféry, neplacená pečovatelská práce, kterou zastávají ženy, komodifikované vlastnictví půdy, to vše je zapotřebí změnit. Vzdělávací systém, který pořád vychovává nekritické a robotické absolventy, cizí náboženství, jež nadále zotročují naše mysli, neoliberální demokracie, kterou pohání kapitalismus… to vše je zapotřebí změnit. Takže potřebujeme strukturální změnu; není to o tom, pouze otevřít dveře ženám a pak oslavovat to, že máme zastoupení žen a mužů v parlamentu 50 : 50, například. Takový parlament by se stejně nezastával zájmů kontinentu. Politika samotná se musí změnit, stejně jako způsob, jakým volíme zástupce do parlamentu. To vše se odvíjí od neoliberálního kapitalismu a jeho zájmů.

Dekoloniální škola myšlení byla formulována v kontextu Latinské Ameriky. Zmínila jste, že v Africe je stále spíše omezená podpora a vědecký zájem o dekoloniální myšlení. Vidíte v Africe formující se školu dekoloniálního myšlení jako nový přístup ve společenských vědách a výzkumu?

Nejprve bych chtěla opravit tvrzení, že dekoloniální myšlení má původ v Latinské Americe. Termín „kolonialita“ formuloval peruánský teoretik Aníbal Quijano, to je pravda, a tento termín byl dále rozpracován v prvním desetiletí 21. století dalšími vědci, jako jsou Walter Mignolo, Nelson Maldonado-Torres a další. Dlouho předtím ale afričtí myslitelé a myslitelky formulovali základní myšlenky, na nichž tento koncept staví: Cheikh Anta Diop, Kwame Nkrumah, Léopold Senghor, Steve Biko, Ngũgĩ wa Thiong’o. Podobné myšlenky formulovali i další vědci a vědkyně z diaspory, například sestry Nardalovy, Jeanne a Paulette, samozřejmě Franz Fanon, bell hooks, Angela Davis a mnoho, mnoho dalších. Takže ano, latinskoameričtí myslitelé přišli s termínem kolonialita, ale jeho základní myšlenky byly zcela jistě formulovány ještě předtím.

A teď k té otázce, zda si myslím, že tento směr v Africe sílí. Ano, myslím, a to zejména v Jihoafrické republice. Je to dáno i tím, že je to nejmladší demokracie, a proto tam dekoloniální myšlení zakořeňuje rychleji než jinde na kontinentě. Myslím, že dnes najdete mnoho studentů a studentek, mladých lidí, kteří čtou Fanona, blogují o různých problémech a tématech – a třeba to nenazývají kolonialitou, ale týká se to různých aspektů koloniality. Nejsem si ale jistá, že můžeme říct, že se dekolonialita stala populární ve školách a na univerzitách; myslím, že ne, protože jde o pomalý proces. A proto je zapotřebí toto uvědomění akcelerovat a vytvořit z dekoloniality v podstatě něco jako nové náboženství.

Moje další otázka míří dál k dekolonizaci konceptů. Vy sama jste kritická ke konceptu genderové rovnosti, který pak stavíte proti mnohavrstevnatému konceptu genderové spravedlnosti. Odkazujete na vztahovou ontologii, etiku a ekologii, a to zvláště v kontextu žité zkušenosti většiny afrických žen. Vaše kritika je ale podle mého názoru inspirativní i v jiných geopolitických kontextech. Mohla byste vysvětlit svůj kritický postoj k genderové rovnosti a nastínit návrh, jak alternativně směřovat k genderové spravedlnosti?

Genderová rovnost je v africkém kontextu problematická na několika úrovních. Zaprvé, některé přístupy rovnost konceptuálně opírají o stejnost nebo ekvivalenci, což je pro mnohé Afričany a Afričanky nepřijatelné. Takové odcizující a reduktivní pojetí rovnosti prostě nesouzní s jejich chápáním spravedlnosti. Mnohé ženy samy sebe nechápou jako totožné s muži, ale spíše to vidí tak, že se doplňují. Volají tedy po zrušení systematické nespravedlnosti, která pošlapává jejich důstojnost a hodnotu jejich existence jako žen. Nejde jim ale o to, být stejné jako muži. Tento světonázor se zakládá na komplementaritě a rezonuje s africkými hodnotami, které jsou spojeny s koncepty, jako je Ubuntu, spíše než s konceptem genderové rovnosti.

Zadruhé, genderová rovnost je zakotvena v liberálně koncipovaném systému lidských práv. Lidskoprávní agenda je podle mě příliš provázána s neoliberálním kapitalismem a jeho cynickou a všudypřítomnou vládou. Když například privatizujete vodu, což se hojně děje, tak jak se pak můžete u stejné vlády dožadovat svého práva na vodu? Lidská práva jsou podrobována neoliberálnímu kapitalismu. A jak všichni víme, takový způsob vládnutí stojí proti požadavkům marginalizovaných skupin, jako jsou třeba ženy, jejich lidská práva neoliberální kapitalismus zredukoval na teoretické abstrakce. Africké společnosti měly své vlastní kulturní způsoby vypořádání se s nerovností a ty byly mnohem efektivnější než nějaká abstraktní práva, jako je třeba genderová rovnost.

A posledním bodem, který bych zde zmínila, je to, že koncept genderu stojí na univerzalistickém rámci lidských práv a esencialismu. Gender tak, jak se o něm hodně mluví, totiž často přehlíží diverzitu na základě rasy, třídy, sexuality, náboženství, postižení a tak dále. A tyto univerzalistické rámce a esencialismus, o němž zde mluvím, nechávají mnoho afrických žen na holičkách. Řekněte mi, empiricky, které ženy by měly být rovné kterým mužům? Liberální přístup k lidským právům, v rámci kterého genderová rovnost funguje, navíc podřizuje práva skupin svobodě jednotlivce. Komunitaristický přístup afrického kontinentu nesouhlasí s takovým individualistickým pojetím spravedlnosti. A proto podle mého názoru najdou africké ženy rovnostářštější a spravedlivější rámec v tradičních filozofiích, jako je Ubuntu, které podporují lidskost, prospívání komunity a smíření prostřednictvím dialogu a reparací.

Vaše kniha se zaměřuje na africký makroregion a zakončujete ji úvahou o feministickém panafrikanismu. Mohli bychom tvrdit, že horizontální dialog mezi různými nehegemonními lokacemi, včetně Afriky, může přispívat ke geopolitické decentralizaci produkce vědění. To pak může otevřít prostor pro dekoloniální představy inkluzivní a kosmopolitní budoucnosti, které by směřovaly k formulování nového univerzálního projektu. Achille Mbembe například tvrdí, že vzhledem k tomu, že kolonizace byla projektem planetární nadvlády, musí být dekolonizace také celoplanetárním projektem, který by spočíval v dialektické, kosmopolitní rekonstrukci. 

Jaký je podle vás vztah mezi africkou dekolonizací a dekolonizací jiných geopolitických a nehegemonních lokací? Kontext Latinské Ameriky je často vnímán jako dekoloniální partner do debaty. Co jiné geopolitické regiony, například region střední a východní Evropy – odkud pocházím, a proto se na to ptám –, který zaujímá určitou geopolitickou pozici mezi, stojí na okraji západního centra produkce vědění a reprezentuje bílou-ale-ne-západní geopolitickou identitu. Myslíte, že mezi střední a východní Evropou a africkým subsaharským makroregionem vzniká prostor pro vzájemný dialog a učení se?

Nejprve je třeba říct, že základním organizačním principem koloniality je rasismus. Přesněji řečeno strukturální genderovaný rasismus. A dokud se globální dekoloniální hnutí nevyrovná s tímto patogenním aspektem, tak je pro Afriku zbytečné pokoušet se o jakékoli partnerství s dalšími aktéry globálního Jihu nebo i s tím, co jste nazvala evropským „meziprostorem“, jako je střední a východní Evropa. Samozřejmě že je zájmem všech marginalizovaných společností světa spojit síly a spolupracovat v dekoloniálním transformačním hnutí, to bezesporu. Ale nedávné události po válečném útoku na Ukrajinu byly velmi vypovídající a jasně ukázaly komplexní rozpory, které z takových aliancí plynou a které vycházejí z velké části z našich rozdílných historií podmanění. Takže sice jsme byli šokováni přístupem a chováním vůči černochům, kteří se snažili utéct před válkou, nebo i příběhy uprchlíků z Ukrajiny ve Spojeném království, kteří odmítali být ubytováni ve čtvrtích s převážně černošským obyvatelstvem, nicméně to podle mého názoru napovídá, že toto téma je mnohem, mnohem složitější.

Proč bychom měli předpokládat, že ti, kdo dehumanizují a objektivizují černochy, by s nimi dovedli upřímně bojovat bok po boku za humanizující a transformativní prostor? Jakýkoli dialog mezi těmito makroregiony musí začít u našich kolegů a kolegyň ze střední a východní Evropy či Latinské Ameriky, kteří by uznali svou vlastní privilegovanou pozici a vědomě se postavili moci a zdrojům, které jim dává ta samá koloniální a rasistická moc, proti níž bojují. Myslím, že je zapotřebí se mnoho odnaučit a opětovně učit v regionech, jako je třeba střední a východní Evropa. Dynamika rasových předsudků je klíčovým intersekcionálním tématem, které má zásadní dopad na možnost podobných aliancí.

Sylvia Tamale je vůdčí africká právnička, vědkyně a feministická aktivistka. Za svou akademickou práci i za boj za lidská práva marginalizovaných skupin získala mnoho ocenění. Je spolueditorkou časopisu Feminist Africa a byla hostující profesorkou na mnoha akademických institucích po celém světě. V roce 2021 obdržela čestný doktorát v oboru práv z Pretorijské univerzity v Jihoafrické republice. V roce 2022 za svou poslední knihu Decolonization and Afro-Feminism získala cenu sekce Feministické teorie a genderu Mezinárodní sociologické asociace. 

Zuzana Uhde je sociální vědkyně

Rozhovor je zkrácenou verzí podcastu Na rozcestí, který vychází ve spolupráci deníku Alarm a Sociologického ústavu AV ČR.