Ten den pavilon 28 pokrývala hustá mlha. Jakmile jsem prošla nemocniční branou, svět se zpomalil. Na první pohled se lidem může zdát, že v rozlehlém areálu převládá beznaděj, já však pocítila něco jiného. Panovala tu atmosféra, kterou jsem nikdy předtím nepocítila.
Kontrast pomalu rozpadajících se budov pavilonů a naprosto impozantních alejí mohutných stromů tvoří vskutku magické místo. Člověk by si myslel, jako by tu díky rozpadlým budovám a utrpení lidí za zdmi pavilonů život končil, avšak příroda, jež velebí toto místo spolu s odhodláním každého pacienta vyléčit se, ve mně vyvolává pocit, že teprve zde život začíná.
Roztřesené dívky
„ZVONIT NA ODDĚLENÍ DÍVKY“, nápis na zvoncích mě uvedl do dětského oddělení 28. Dětské oddělení je jako jeden z mála pavilonů v areálu zrekonstruovaný. Krásné čisté stěny, obrovská okna bez mříží. Později jsem se dozvěděla, že absence strašidelných mříží neznamená, že by se snad okna dala svobodně otevřít. „Zamykáme pokoje, jde se větrat!“ Tato věta se dvakrát denně ozývala chodbami oddělení. Stěny byly plné dětských obrázků. Velmi mne oslovily. Tehdy jsem si uvědomila, že ani tak nezáleží na tom, zda někdo má talent. Pokud nemá téma a potřebu jej výtvarně vyjádřit, nikdy jeho dílo nebude oplývat silou pocitů, které působí na diváka. Zkoumala jsem každý tah štětce a představovala si, co asi dítě, které drželo štětec v ruce, muselo cítit. Obrázky působily naprosto uvěřitelně, jako by vyobrazovaly duši každého dítěte.
Byla jsem obeznámena s denním režimem dětského oddělení. Každý den začínal společnou komunitou. Sedátka postavená do kruhu vyplňujícího celou místnost. Na každé „kostce“, jak jim v nemocnici říkají, seděla jedna dívka. Pohled na každou z nich mě rozesmutnil natolik, že jsem se i já cítila jako jedna z nich. Plná bolesti a smutku. Ruce obvázané obinadly, třes nohou, nehty zaryté do kůže a vlasy zakrývající celý obličej. Schovat se, to bylo první slovo, jež mě napadlo. Pokládám si otázku, zdali se chtějí schovat před svou bolestí, nebo snad chtějí schovat svou bolest před lidmi. Naproti dívkám stálo pět prázdných židlí. Později jsem pochopila, že jsou určeny pro doktory. Ve chvíli, kdy psychologové a psychiatři vstoupili do místnosti, napětí se znásobilo. Už se třásla každá z dívek. Zaznamenala jsem, že i mé nohy se zapojily do jednotného třesu nohou. Jako by se celá místnost začala hýbat. Ozvěny nárazů bot o podlahu byly nepřeslechnutelné. V momentě, kdy se všichni usadili, jedna z dívek otevřela velký deník a začala číst. Říká se mu „Šerif“ a má všechny obeznámit s tím, co se daný den bude dít.
,,Dnes je 16. listopadu, svátek má Otmar. Citát na dnešní den: ‚Jestliže tě tvá minulost neuspokojuje, tak na ni zapomeň. Vymysli si pro svůj život nějakou novou historii a uvěř jí. Soustřeď se jen na ty chvíle, kdy jsi dosáhl splnění svých tužeb – a tato síla ti pomůže uskutečnit všechna tvá přání.‘ Paulo Coelho. Snídaně: houska, sýr, máslo. Svačina: loupák, jablko. Oběd: ovarová polévka s kapáním, druhý chod těstoviny po italsku. Večeře: dukátové buchtičky.“ Podobně prý „Šerif“ vypadal každý den. Přemýšlela jsem nad citátem, jejž dívka s krásnými dlouhými vlasy četla. Musím se přiznat, že se mi oči zalily ještě větším smutkem. Začalo „kolečko“, kdy každá z dívek měla shrnout své dnešní pocity. „Dnes se nemám dobře, nedokážu říct proč, ale cítím velkou bolest. Možná to bude způsobené tím, že dnes mají přijít rodiče. Nechci je vidět, nechci s nimi mluvit.“
Psycholožka se obrací na další dívku: „Lauro, sestřičky říkaly, že jsi včera nedojedla ani jedno jídlo. Co se dělo?“ Laura vzlykajíc odpoví: „Včera mě sestry vážily, přibrala jsem další kilo, vím, že bych se měla radovat, ale nedokážu to. Cítím se, jako byste mě tu vykrmovali jako vepře. Proč mě nutíte, abych byla tlustá bečka?“ Laura už skoro křičí. „Nikdo tě tu nenutí, Lauro,“ chlácholí ji psycholožka, „jediné, o co nám všem dohromady jde, je ti pomoct.“ „Ale já od vás pomoc nechci, chci jít domů!“ opáčí Laura. Odmlčí se a pokračuje v monotónním pohybu nohama. A tak podobně smutně „kolečko“ pokračuje dalších zhruba 45 minut. Na konci komunity třes těl ustal. Oči dívek byly červené od pláče. Jak těžké musí být hovořit o emocích, to si ani nedokážeme představit.
Oceán slz lemovaný řasami
Dívky si na záda vzaly aktovky a seřazené odcházely do školy, která se nachází na oddělení. Měla jsem čtyři hodiny času. Začala jsem prozkoumávat oddělení. Procházela jsem dlouhými studenými chodbami, jež vedly k jednotlivým pokojům dívek. Každý pokoj byl označen číslem. Vstoupila jsem do pokoje s číslem osm. Byl skoro prázdný, nacházela se v něm jen krásně ustlaná postel a fixy popsaný stoleček se židličkou. Začetla jsem se do vzkazů napsaných na stole: „Smrt. Ztráta. Chci umřít. Už nemůžu. Nenávidím vás.“ Nejvíce mě zaujal dlouhý text, vyrytý drobným písmem do stolu: „Mrazivá zašlá chodba, i přesto cítím závan smradu dezinfekce. Netrpělivě stojím uprostřed hloučku vystrašených dívek. Výrazy bledých tváří děsí mě. Oceán slz uprostřed drobných řas. Modrá na bílé pokožce tvoří kruhy pod očima. Nad hlavami každé z nich lemují se bolesti. I přesto, že hlouček stojí, třes pociťuji všude kolem, jako moucha chycená uvnitř okenice. To jsme my, mouchy ve spárech. Neznám smysl drobných barevných parazitů kolujících mým tělem. Přemítám nad barevností těchto pilulek. K. B.“ Jak málo toho stačí k přežití? Přemítala jsem nad touto otázkou, avšak následně jsem si uvědomila, jak je smutné, že jediné, co zde dívky mají, je postel a stůl se židlí. Chladný pokoj s nemocničně bílými stěnami se mi vůbec nelíbil. Když jsem se zeptala sester, proč v pokojích nemají více věcí, které by jim pokoj mohly zútulnit, dostala jsem nečekanou odpověď. Je to pro jejich bezpečí. Jak může bezpečí znamenat prázdnotu? Nejprve jsem tomu nerozuměla, ale následně mi bylo vysvětleno, že dívky vyhledávají jakoukoli příležitost k tomu, aby si ublížily. Tudíž každá obyčejná věc se v mžiku může stát sebevražedným nástrojem. Jednou se prý jedna z dívek málem otrávila vdechováním deodorantu. Kam až může úzkost člověka dohnat?
Vrátila jsem se zpět na chladnou chodbu. Před sesternou stálo pět dívek, ze kterých kapala krev. Aktovky odhozené u dveří. Jedna po druhé čekaly, až je sestra ošetří. Strnule jsem stála a zírala na to, co se mi odehrává před očima. Někdy je zátěž běžného života pro nemocného člověka natolik velká, že i obyčejná škola dívky rozhodí a následně to končí novou jizvou. Některé se do krve poškrábaly, jiné si našly nástroj, jímž se pořezaly. „Už zase? Co se ti tak hrozného děje? Víš, že ti tohle může zhoršit režim? Musím to dát do zápisu…“ ozývají se hlasy ze sesterny. Myslím, že to nejsou zrovna věty, které by dívkám pomohly, ale nemohu si dovolit do toho vstupovat. Dívkám věnuji pouze vlídný úsměv, kterým se snažím naznačit, že jim rozumím. Ošetření se zakončí podáním benzodiazepinu v podobě Rivotrilu, léku na uklidnění. V hlavě mi prolétla myšlenka: To není jiná možnost než podávat vysoce návykové léky? Hned jsem ji pustila z hlavy, protože vím, že nejsem ten správný člověk, který by mohl hodnotit práci odborníků.
Nebezpečí číhá všude
Po obědě a odpoledním klidu následují terapie. Výrazy dívek mě přesvědčily, že na oddělení jsou nejoblíbenější aktivitou „korálky“. Měla jsem možnost vyzkoušet si tvorbu náramku z korálků společně s dívkami. Je to opravdu úžasná terapeutická práce vyžadující soustředění a zručnost. Musím uznat, že i přesto, že se dívkám třásly ruce, šlo jim to mnohem lépe než mně. Soustředila jsem se, abych jehlou provlékla pět korálků. Najednou se z rohu místnosti ozval výkřik. Jedna z dívek si jehlou pobodala ruku. Celá místnost se rázem dala do pohybu. Sestry spolu s terapeutkou pevně držely dívku, která se jim vší silou snažila vyvléci. Křičela a plakala, zatímco jí krev stékala po těle. Ten den už jsem onu dívku neviděla. Nevím, co se s ní stalo, mohu si jen domýšlet. Avšak doufám, že jednoho dne bude natolik silná, že pomyšlení na to ublížit si pomine.
Okolo čtvrté hodiny začala doba návštěv. Tašky plné věcí od rodičů pacientek se hromadily na sesterně. Sestry je nestíhaly prohlížet. Hromada s věcmi, které na oddělení nepatří, se stále zvětšovala a tašky zůstávaly poloprázdné. „Malovátka, to nesmíš! Pravítko už vůbec ne! A co je tohle? No ty ses snad zbláznila! Ty nevíš, že ty tepláky mají mít vyndanou šňůru? Vždyť tu nejsi poprvé!“ Dívky si postupně odnášely tašky se smutkem, že jim sestry vyřadily mnoho pro ně důležitých drobností. Po večeři se utvořila fronta dívek čekajících na léky. Dívka hlásí: „Klára B., 24. 5. 2006, pokoj osm.“ Pomyslela jsem si, že by to klidně mohla být autorka té smutné úvahy vyryté do stolu v pokoji číslo osm s iniciálami K. B. Se zájmem jsem si ji prohlédla a zdálo se mi, že pocit mouchy chycené uvnitř okenice se v její tváři opravdu zrcadlil, ale jak jsem vzápětí zjistila, zrcadlil se i ve tvářích všech ostatních dívek ve frontě. „Zapít léky a otevřít ústa!“ Ostrý hlas sestry mě neúprosně vrátil do reality. Sestry kontrolují, zda byly léky skutečně polknuty. Je mi líto, jak zde dívkám nevěří, na druhou stranu po incidentu, který se stal na „korálcích“, tomu již rozumím.
V 19:00 se oddělení 28 ponořilo do klidu a já se postupně rozloučila s každým zákoutím, které mě ohromilo. Vyšla jsem z hlavních dveří, byla už tma a já nemohla přestat myslet na všechno, co jsem ten den zažila. Dlouho jsem tento zážitek zpracovávala. Každý den myslím na dívky, které jsem měla možnost potkat, a přeji si, aby jednou hrdě stály na zemi a byly na sebe pyšné, že to dokázaly. Každý den myslím na lékařský personál, který se o nešťastné dívky stará a snaží se jim pomoci. Pavilon číslo 28 má podobně silně magickou náladu jako samotný areál nemocnice, kde krásné a zranitelné bojuje o přežití v souboji s běžnou realitou všedního života.
Téma dětské psychiatrie je mi blízké. Sama jsem pacient, který si prožil mnoho stigmatizujících událostí. Tyto události ve mně vyvolaly velký smutek, a proto se snažím o destigmatizaci psychiatrických pacientů. Považuji za důležité, aby se o tomto tématu více hovořilo a aby tito pacienti byli společensky přijímáni a zařazeni do běžného života.
Autorka je studentka filmové tvorby. Literární reportáž byla vytvořena za účelem výtvarného výzkumu.
