Je mi jedenáct. Ukážka z knihy Krev Kruh Černá

Dnes vám prinášame ukážku z knihy Krev Kruh Černá (Deník Alarm, 2025). Tento dokumentárny román sa vracia do 90. rokov a rozbíja predstavu „pokojnej transformácie“. Surovo zachytáva násilie neonacistických skupín aj reakcie ľavicovej subkultúry, bez romantizovania či mýtov. S autorom knihy, Radkom Wollmannom sa budeme rozprávať aj na festivale Brak, v sobotu 30.5 o 17.30. 

Je mi jedenáct a násilí plní noviny a zprávy. Po Praze běhají bojůvky rasistických skins s řetězy, pálkami a noži. Čistí ulice, rozkopávají stánky Vietnamců na tržnicích, napadají kohokoli s jinou barvou kůže. Hlavně pak Romáky nebo toho, kdo vypadá „alternativně“ – pankáče, rockery, skejťáky, feťáky, gaye. Ve svých hlavách bojují za národ a bílou rasu.

To všechno dělají s popěvkem populární rasistické kapely Orlík, která se umisťuje i na předních příčkách televizních hitparád a pomáhá z tohohle nenávistnýho hnutí udělat široce sdílenou módu.

Kapela v roce 1991 končí, konfrontována s tím, co zasela, když se po jednom z jejich koncertů centrum  Prahy promění v jedno velké loviště pro ožralé a ozbrojené rasistické skins, kteří ve své vášni smetou každého, kdo jim přijde do cesty.

Landa s Matáskem se pak v televizi zajíkají, jak jejich kapela „proti tomu všemu vlastně trochu byla…“ a že „naše doba není zralá pro demokracii“.

A mezitím si tisíce mladých prozpěvují:

Zařvi si OI OI
držku mu rozbij
s takovym šmejdem nesmiš se srat
napal ho pěsti, k zemi ho dobij
přišla ta chvile, musiš se rvat…
Všem, ktery se nechaj utlačovat (z alba Orlik – Demise)

V rasistickém koktejlu svých textů tak kapela mnoha lidem poskytla předmět nenávisti i řešení:

Co to bylo za ranu?
Kdo nam to sem z palmy spad?
Černy voči, černy tělo
To neni můj kamarad!
Bila liga
Bila sila
Bila liga
Bila sila
Bila liga je bila, bila
Vyčisti si boty
V nich je Tvoje sila
Bila sila mě zaslepila
Černou duši mi vybělila

skladba Bila liga (z alba Orlik – Demise)

Dnes oba pánové říkají, že se na tu dobu nemůžeme dívat nynějšíma očima, protože jsme tehdy ještě nevěděli, co je to nenávist a rasismus. V porevoluční době bylo vše vymknuté z kloubů a všichni hledali svoje hodnoty a hranice.

Nechávám slova textů mluvit za sebe. Mohlo to skutečně být jen mladické potýkání se se světem, s nově nabytou svobodou a s hledáním pravdy?

Je mi jedenáct, když v Plzni umírá turecký občan, jehož skupina třiadvaceti rasistických skinheads považovala za Roma. Měli tyče, řetězy a nože, umírá po bodné ráně nožem.

Je mi dvanáct, když v Klatovech probíhá třídenní pogrom na romskou rodinu a v důsledku ubití umírá jednadvacetiletý Emil Bendík.

Je mi dvanáct, když je dvaapadesátiletý Josef Sztojka smrtelně zasažen cihlou vhozenou do místnosti, v níž probíhala romská zábava.

Je mi dvanáct, když jiný rasistický skinhead rdousil, uškrtil kabelem a pobodal střepy šestiletého Radka Rudolfa.

Je mi třináct, když v Čerčanech umírá Juraj Šarközi.

Je mi čtrnáct, když po bodných ranách umírá v Jílovém u Prahy Karel Balogh. Je mi čtrnáct, když umírá Jiří F., protože se v hospodě ohradil proti rasistickým názorům. Je mi čtrnáct, když skupina neonacistů v Písku vhání Tibora Danihela spolu s dalšími třemi Romy do řeky, hází po nich kameny a nenechá nikoho, aby jim pomohl. Tibor Danihel tehdy utonul. Je mi čtrnáct, když o půlnoci umlátili Tibora Berkiho baseballovými pálkami v jeho vlastním domě a když zemřel Filip Venclík jen kvůli tomu, že se ohradil proti násilí na cestujících v pražském metru.

Je mi devatenáct, když po bodných ranách umírá súdánský student Hassan Elamin Abdelradi. Je mi devatenáct, když tři neonacisti zmlátí a zkopou Helenu Biháriovou a posléze ji shodí do Labe. Je mi devatenáct, když skupina neonacistů nechává tělo zkopaného a zmláceného Milana Lacka bezvládně ležet na silnici, kde ho za několik minut přejede auto.

Je mi dvacet dva, když neonacista ubodá na diskotéce Otu Absolona.

Je mi dvacet devět, když v Příbrami umírá pobodaný antifašista Jan Kučera.

Všechny zmlácené, pořezané a zkopané z té doby už nikdo nespočítá.

Je mi třicet, když do domu ve Vítkově na Opavsku, kde bydlí romská rodina Sivákových, vletí molotov. Malou Natálku oheň popálil na osmdesáti procentech těla. Natálka bojuje s bolestivými následky popálenin dodnes.

Je mi třicet, když se dav neonacistů a běžných občanů pokusí o pogrom na litvínovském sídlišti Janov.

Je mi čtyřicet čtyři, když dva z útočníků na dům rodiny Sivákových propouští soud po dvou třetinách trestu na svobodu.

Je mi čtyřicet čtyři, když v Plasích někdo zkope ukrajinské ženy s dětmi, které k nám utekly před válkou…

Spousta rasově motivovaných násilných trestných činů většinou namířených proti Romům nebo anarchistům nebyla v průběhu devadesátých let potrestána, nebo byly tyto tresty velmi mírné.

Soudy tehdy tuto věc ještě částečně nepovažovaly za významně společensky nebezpečnou. Dělo se to ale také proto, že se policii ani soudům mnohdy nedařilo dokázat, kdo ze skupiny útočníků zasadil osudové rány. Pokud se o to tedy vůbec snažili.

Party neonacistických skinheads tak odcházely od soudů se směšnými podmínkami za výtržnictví. Výsměch poškozeným nebo pozůstalým, signál soukmenovcům, že není čeho se bát. I když se všechno posere, pořád to nedopadne žádným kriminálem.

Taktika skupinových a nejlépe nočních útoků beztrestnosti nahrávala. Svou roli hrála i skinheadská image – holé hlavy, bombry, džíny, těžký boty. Zmlácená, dezorientovaná a ustrašená oběť mohla jen těžko věrohodně svědčit o tom, jak útok proběhl. Vše se seběhlo velmi rychle, identity útočníků spolu splývaly a popis seděl na všechny stejně.

A tohle byla jedna z věcí, kterou jsme se rozhodli zvrátit.

Každého jednotlivého neonacistu vytáhnout z davu na světlo, nafotit, opatřit jménem, bydlištěm, příběhem, soupisem útoků, které má na svědomí. Znát jeho vazby, míru jeho zapojení v politice nebo pouličním násilí. Tvář a jméno. Konkrétní neonacista, konkrétní násilník, konkrétní pachatel. Konkrétní terč.

A pokud bylo třeba, pak si pro každého z nich dojít, ať už jsou kdekoli. Neexistuje beztrestnost, ani tma, která by ho navždy skryla, jak se vrací z nočního lovu.

Je vždy místo nebo chvíle, kde a kdy se všechno sčítá a kdy je nakonec každý z nich sám a pozná, kudy se vydal a čemu se dal všanc. Tam, kde se cítil bezpečně, je možná právě to místo, kam si pro něj přijdeme.

Šeptáme mu do ucha: „Nelituj a neobviňuj nikoho kolem sebe, ani nás. Na tohle setkání jsi nás pozval sám svým vlastním rozhodnutím. Odhodlal ses hlásat rasovou a sexuální nenávist, potetoval ses symboly padlé třetí říše a ve jménu její ideologie jsi do někoho zabodnul nůž nebo ho mlátil tyčí do hlavy. Jen proto, že má jinou barvu pleti, vyznává jiné názory nebo utekl z válkou nebo chudobou zkoušené země, svobodně miluje, koho chce, nebo jen vypadá trochu jinak.“

„Rozhodl ses ozbrojit se a organizovat se. Rozhodl ses bojovat.“

„Nelituj a neobviňuj nikoho kolem sebe, ani nás, že jsme ti v tom přišli zabránit…“