Jmenuji se Péťa Bielicki a jsem studentem 5. ročníku Všeobecného lékařství na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Momentálně máme stáž z psychiatrie. Stále se nás ptají, jestli jsme si vědomi právě probíhající psychiatrické reformy. Ano, už jsem o tom četl. Cílem je přesunout hlavní náplň psychiatrie z ústavní léčby (psychiatrických nemocnic) do komunitní (do domácího prostředí pacienta), kam by za ním/ní docházela pouze psychiatrická sestra zkontrolovat daného pacientka/tku, podat depotní (injekční formou do svalu) medikaci, popř. by mohl docházet i lékař. Zároveň se psychiatrická společnost (zejména NÚDZ) snaží o destigmatizaci psychiatrických onemocnění.
Ačkoli mi to bylo vyčítáno jako nedostatečné chránění si soukromí, poskytl jsem své dlouholeté kamarádce a dokumentaristce Mgr. Tereze Rekové rozhovor na téma Tourettův syndrom a vlastní zkušenost s transgender tématikou. Nemluvil jsem o trans komunitě a o tom, jací jsou, jak by se měli chovat, nechci být ničí vzor. Mluvil jsem pouze o sobě.
Jako pacient s diagnózou F.64 jsem si samozřejmě musel projít sexuologickým vyšetřením. Dostal jsem se, na žádost mé psychiatričky, do rukou lékaře, který sice byl sexuolog, nicméně o transsexualismu (úzké medicínské označení pro transgender lidi) věděl pramálo. Jedna z prvních otázek byla, zdali jsem si hrál s panenkami nebo s auty. Chápu, že z hlediska psychiatrické anamnézy, je správné zpracovat psychosociální a psychosexuální vývoj jedince od raného dětství, ovšem výrazy v knize „Psychiatrie“ (J. Raboch, P. Pavlovský a kol.) „chlapecké a dívčí hračky“ a přisuzování odlišné pohlavní identity podle hraček, je značně vyčpělé. Na semináři (a s tím souhlasím) nám bylo sděleno (MUDr. Procházkou ze Sexuologického ústavu VFN a 1. LF), že hraní si s hračkami tradičně přisuzované určitému pohlaví, může i nemusí „něco znamenat“. Chlapec či dívka může mít odlišnou pohlavní identitu, v pubertě se mohou přihlásit k menšinové sexuální orientaci, či jsou cis heterosexuálové. Ovšem dobře míněná rada „nezakazovat, ale ani nepodporovat“ (tj. koupit hračku, pokud si o ní dítě řekne, ale svévolně mu ji nenabízet) mi také zavání malérem.
Další věc, která mne zarazila, pochází z knihy „Psychiatrie Testy“ (J. Raboch a kol.). Z mnoha otázek tam vyčnívá tato: „ Když chlapec projeví své přání stát se dívkou, v differenciální diagnóze se může jednat o: porušenou pohlavní identitu, poruchu osobnosti, schizofrenii.“ Budete se asi divit, ale odpověď zní: Platí vše uvedené! Je pravda, že u poruch osobnosti nemusí být vymezené (díky citové oploštělosti) zdali se někdo cítí chlapcem či dívkou, ovšem tyto poruchy se rozvíjejí v pubertě a adolescenci, ne v dětství. Na druhou stranu ani dospělému pacientovi, který se svěří lékaři, že „se necítí být ženou/mužem“ nemůžeme automaticky napařit diagnózu emočně nestabilní porucha osobnosti tak, jako se to v 21 letech stalo mne. Co se týká schizofrenie, u psychotických poruch není vedoucím příznakem touha žít v opačné sociální roli. A schizofrenie je u dětí docela vzácná, projevuje se nejčastěji halucinacemi, rozštěpem myšlení a změnami v chování, ne poruchou pohlavní identity.
Abych se vrátil ke svému prvnímu sexuologickému vyšetření, poté, co jsem lékaři sdělil, že nemám partnerku, byl jsem dlouze dotazován na to, co si představuji při masturbaci, na jaké porno koukám a zdali na to hledím jako muž či žena. Vyvedlo mne to z míry. Dnes vím, že dle psychiatrické anamnézy by se psychiatr měl vyptat i na tohle. Patří to do tzv. sexuální anamnézy. „Nesmíme opomenout masturbační fantazie a techniky (zejména u pacientů bez partnerského vztahu)“, píše se v knize „Psychiatrie“ (str. 72). Tyto otázky snad by měli smysl ve forenzní psychiatrii u sexuálních násilníků, ne však, když k Vám přijde nervózní, mladá, vyklepaná duše, která od Vás čeká pomoc. Tyto otázky se zásadně nepředkládají pacientovi na 1. sezení (pokud o nich sám pacient nechce hovořit). Podle mě, by z anamnézy měly být vyškrtnuty úplně, pokud to přímo nesouvisí s pacientovým problémem (sexuální delikvence, sexuální dysfunkce). Na co je potřeba sexuální anamnéza u gerontopsychiatrického pacienta trpícími bludy či pacienta s úzkostně depresivní symptomatikou, mi také není známo.
Další věc, v které se lékaři neshodnou je kauzální léčba. Je pro ně otázka koho léčit a jak dlouho s léčbou otálet. Bylo mi sděleno, že bychom se měli vrátit k dvouroční observaci a real life test dělat bez hormonů. To mi přijde naprosto scestné. Je pravda, že by se pacient měl sledovat, ovšem 2 roky od vyhledání sexuologa a vlastně neřešení problému s narůstajícím napětím a genderovou dysforií není dobré. Někteří lékaři mají snad zkušenost s tím, že pacienti prodělavší proměnu nejsou spokojeni. Je třeba si uvědomit, že proměna z Vás neudělá jiného člověka. Také nezmizí Vaše každodenní problémy.
Teď již léčbě. Za zlatý standard se považuje hormonální terapie a následné nevratné operace vedoucí k biologické i právní změně pohlaví. Jsou však i takoví, jako např. doc. Kučerová z Hranic na Moravě, která v knize „Psychiatrické minimum“ uvádí, že výše uvedený postup je naprosto špatný a že by se trans lidé měli podvolovat jakési konverzní terapii, kde by jim psychoterapeut neustále opakoval: „Jste žena/muž, koukněte se, co máte mezi nohama a naučte se s tím žít.“ A obvodní lékař by předepisoval tunu antidepresiv.
Je správné, že se koná reforma psychiatrie, ale je potřeba ji udělat svědomitě, a některé zašlé a nevhodné otázky a metody by bylo lépe vyškrtnout a již se jimi nezabývat.
Autor študuje medicíny
