Jak učit umění, když si nerozumíme?

Nedá se přehlédnout, že umělecké vzdělávání zažívá očistec. Proměny, kterými prochází nebo by projít mělo, se diskutují na sociálních sítích, v akademických senátech, v médiích i na konferencích. Těžko říct, co a kdy tyto změny spustilo, ale za poslední roky vzniklo velké množství studentských iniciativ, které pojmenovávají problematické jevy a snaží se je odstranit. Tento článek se nesnaží být souhrnem všech zmíněných iniciativ, přestože by si je zasloužily. Zaměřuji se především na umělecké školy v Praze a Brně, čímž ale nechci opomenout úsilí studujících na Ostravsku, Ústecku, Olomoucku a v neposlední řadě také na Slovensku. 

Když akademický senát volil v roce 2021 nové vedení Akademie výtvarných umění v Praze (AVU), uspořádala jeho studentská komora pro tuto příležitost několik setkání se studujícími včetně diskuse mezi kandidáty*kami a akademickou obcí školy. Témata se týkala struktury výuky, postavení a vlivu vedoucích ateliérů, etiky výuky, udržitelného fungování školy i zakořeněných genderových nerovností. Směřování diskuse ovlivnil dotaz od dlouhodobého zaměstnance školy, který se nesl v duchu: „Bude se na AVU ještě učit umění?“ Jeho obava dobře ilustruje postoj části kulturní veřejnosti, která se obává, že mladá generace deformuje podstatu uměleckých škol nadbytečným mluvením. Ano, v oblasti uměleckého vzdělávání probíhá živá debata. Změnou oproti dřívějšku však je, že studenstvo, které tyto diskuse mnohdy iniciuje, v nich zaujímá viditelnou, až zásadní pozici. Možná proto to najednou vadí.

Když jsem dělala rozhovory v rámci své publikace Pokoj pro nás obě s absolventkami malířských ateliérů brněnské Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického (FaVU) z let 2005–2010, všímala jsem si ambivalentního postoje studentek vůči jejich vedoucím. Na jednu stranu si uvědomovaly, že se k nim vedoucí chovali jinak než k jejich spolužákům. Nebyly součástí neformálních večírků, a pokud ano, často byly předmětem sexistických poznámek. Svoji sílu musely na rozdíl od mužských kolegů dokazovat, a to i takovými hraničními způsoby jako například svlečením podprsenky. Když během konzultací v kabinetu, uprostřed ateliérového „kolečka“ nebo před klauzurní komisí pod nátlakem reagovaly brekem, stvrzovaly tím jen svoji domnělou slabost. Ostatně koncept síly byl v tradičním uměleckém prostředí panujícím v malířských ateliérech důležitým pilířem. Z diskurzivní analýzy archivních materiálů AVU, kterou jsem provedla v rámci svého doktorského studia, vychází, že síla byla v hodnocení studentek zmiňována ve vztahu k jejich „specifickým“ povahovým rysům. U studentů byla naproti tomu spojována s energií, kterou vkládají do svých děl.

Přes tuto více či méně pojmenovanou nerovnost v přístupu dokázala většina absolventek o svých bývalých vedoucích mluvit smířlivě. Shodovaly se, že jejich způsob komunikace a výuky nebyl příjemný, ale braly jej jako přípravu na náročný umělecký provoz po škole. Jedna z respondentek mé publikace pojmenovala přístup tehdejších vedoucích jako „nezvládnutý humor, takový chlapáctví“. Zároveň ale dodala, že „[…] pokud nějaká taková nejapná poznámka odradí někoho dělat umění, tak ať to nedělá. Takových situací v životě ještě bude, ale člověk je musí umět překonávat. Je těžké si z toho nic nedělat, ale nemělo by to studenta zabrzdit.“

Jakkoli jsou odpovědi mých respondentek podmíněny dobou, ve které studovaly, neměli bychom podlehnout dojmu, že snahy o zlepšení akademického prostředí jsou zcela nové. Dnešní studující jsou sice mnohem lépe schopni*y vymezit svému vedení hranice jednání, tomu ale předcházela spousta úmorného, často neviditelného úsilí jednotlivkyň i mimo kulturní centrum v Praze.

Třináct let stará diskuse

Absolventka FaVU Lenka Vráblíková měla například problém, když absolvovala s diplomovou prací nazvanou Jak studovat na umělkyni, kterou se otevřeně hlásila k feministickým hodnotám v době, kdy se institucím o Kodexu feministických institucí nezdálo ani v těch nejčernějších snech. Její výzkum společně s dotazníkem Zuzany Štefkové vedl v roce 2010 k diskusi akademické obce FaVU a studujících, ze které existuje zápis. Ten trefně rozbíjí všeobecný názor, že problematika uměleckého vzdělávání je uměle vytvořená přepjatou mladou generací studujících nastoupivších po roce 2017 a kauze MeToo. Většina témat, kterými se dnes zabýváme, byla na uvedené třináct let staré diskusi již probírána. Také potřebu generační obměny motivovanou větší genderovou rozmanitostí na škole vystihuje komentář dvou vedoucích ateliérů ze zápisu z jednání:

„Tomáš Ruller spolu s Jiřím Ptáčkem hovořili i o tom, že nyní probíhají na uměleckých vysokých školách konkurzy, a je tedy dán prostor, aby se silná generace umělkyň, které dostudovaly a etablovaly se na umělecké scéně v devadesátých letech, dostaly ke slovu.“

To se ale nestalo. Důvodem mohla být mimo jiné absence jakékoli systémové pomoci ženám s pečujícími povinnostmi. „Silná generace umělkyň“ studující v devadesátých letech tak v době diskuse nejspíš opatrovala malé děti, jejichž přítomnost byla na nekonečných ateliérových schůzkách nemyslitelná stejně jako zavedení školek v rámci institucí.

Další velkou bariérou pro generační nebo genderovou obměnu formou konkurzů je přetrvávající problém „nástupnictví“, protože instituce mají vedle oficiálních procesů také své vnitřní, méně formální způsoby fungování. Pravidelná obměna pedagogických pozic, která má zajistit rozmanitost a otevřenost instituce, je tak v některých případech jen únavným divadlem, o jehož výsledku si šušká celá akademická obec. S výběrovými řízeními, která byla rozhodnuta ještě předtím, než byla oficiálně vyhlášena, mají ostatně zkušenost všechny v tomto textu zmiňované umělecké školy.

Mocenská pozice, nebo generační konflikt?

Není snadné si představit, jak těžké je opustit pracovní místo, které pro vedoucí mistrovských ateliérů znamenalo nejen pracovní úvazek, ale také možnost ovlivnit generace studujících. Jenže tak významný vliv daleko přesahuje rámec výuky a zasahuje do myšlení i ideologického směřování jednotlivců. Když například dlouholetý pedagog, bývalý rektor a emeritní profesor Milan Knížák neobhájil v pětasedmdesáti letech po patnácti letech fungování na AVU svou pozici vedoucího, strhla se lavina vášnivých protestů. Ta kulminovala Knížákovým vystoupením během promocí, kdy nesl transparent s nápisem „Vedení AVU jsou diletanti a plebejci ducha“, přičemž jeho studenti drželi nad hlavami cedule hlásající „Konec svobodné AVU, začíná éra plebejství“ nebo „Vláda duchovní lůzy“.

Vliv vedoucích je stále neoddiskutovatelný, přesto v posledních letech podléhá částečnému zpochybnění. Zásluhu na tom má také dnes již nefungující Ateliér bez vedoucího (cca 2014–2019), jehož jsem byla součástí a který mi z hlediska vzdělávání nabídl za rok víc, než jsem získala během celého studia. Ateliér bez vedoucího vznikl z potřeby vytvářet alternativu k zavedené výuce v ateliérech, kde diskusi určoval pedagog, případně starší a průraznější studenti. Sdružoval studenty*ky i absolventy*ky umění a teorie umění z různých uměleckých škol, kteří*ré společně tvořili*y vlastní program a testovali*y odlišnou možnost produkce uměleckého vzdělávání. Kolektiv se sice těšil posměchu ze strany různých zavedených pedagogů, ale svými sebevzdělávacími aktivitami inspiroval studenstvo napříč uměleckými školami v Česku.

Snahy nahlédnout na vedoucí pozice jako příliš mocenské jsou ale některými označeny jen jako generační konflikt. Nejviditelnější debatu na toto téma vyvolal dopis Jiřího Černického k odchodu ze své pedagogické pozice. Disclaimer: Před deseti lety jsem v tomto ateliéru strávila roční stáž, která pro mě tehdy představovala nejlepší studijní zkušenost. Tím ale neříkám, že jsem problémy, o kterých mluví jeho dnešní studentstvo (výbuchy vzteku, komentování oblečení, upřednostňování studentů-mužů), nezažila také a nebyly to příjemné momenty. Napjatá situace volající po empatické mediaci pro obě strany se však selháním médií stala senzací a odevšad křičícím příběhem o umělci zahnaném do kouta hyperkorektní mládeží.

V rozhovoru s jeho studentkami, které se proti své vůli staly terčem urážek a poznámek veřejnosti o jejich přecitlivělosti, zaznívá: „Dostal se do mocenské pozice a vede takový konstruovaný monolog o věcech, u kterých ví, že s ním budou lidé z jeho generace souhlasit. Je strašně jednoduché tímto způsobem obvinit tu nejmladší generaci a tyto spory si tím vysvětlovat.“

Volání po empatii

Když je řeč o přecitlivělosti, je namístě zmínit některé výstupy z dotazníkového šetření, které vloni uspořádala studentská komora senátu Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM). Procentuální výsledky je třeba brát s ohledem na to, že se šetření účastnila pětina studujících, přesto by nás odpovědi neměly nechat klidnými.

Z otázky na pocit bezpečí ve škole vzešlo, že 5 procent se spíše necítí bezpečně, 2 procenta se necítí bezpečně zcela a 16 procent označilo tento pocit jako ambivalentní; 59 procent respondentů*ek uvedlo, že se setkalo s nekonstruktivní kritikou na tvůrčí práci, 43 procent si myslí, že na škole dochází k upřednostňování jednotlivců například na základě osobních sympatií; 11 procent z dotazovaných uvedlo, že se v kontextu studia setkalo se sexualizovaným obtěžováním na fyzické či psychické úrovni, 7 procent se stejně motivovaným nátlakem, 2 procenta uvádějí, že se setkala se znásilněním, 1 procento se setkalo s pokusem o znásilnění. Se sexismem se setkalo 38 procent respondentů*ek, 33 procent uvádí, že se setkalo s nevhodnými poznámkami a vtipy ohledně vzhledu, 15 procent se setkalo s homofobií, 15 procent s nevhodnými poznámkami a vtipy ohledně etnické identity či původu, 13 procent s rasistickými poznámkami či vtipy, 8 procent s nevhodnými poznámkami či vtipy ohledně náboženství, 5 procent s transfobií, 3 procenta s xenofobií a 1 procento s bifobií. Ve všech odpovědích se procentuálně nejvíce jednalo o chování ze strany pedagogů*žek.

Při pohledu na tak znepokojující výsledky se nabízí otázka, jak velkému ponižování musí studující čelit, aby kulturní veřejnost uznala legitimitu jejich nesouhlasu.

Dosud jsem zmiňovala spíše příklady, kde figurovaly starší, zavedené osobnosti uměleckého provozu. Mýtus o generaci „sněhových vloček“ prosazující své progresivní cíle agresivním vytlačováním starších pedagogů zpochybňují nedávné případy kárných řízení či ukončení pracovní smlouvy na AVU i FaVU. V těchto případech se jednalo o oblíbené pedagogy mladší generace. Studující s touto zkušeností mluví o ztrátě důvěry, kterou si jednodušeji vytvořili mimo jiné díky menším věkovým rozdílům: „Přes deklarovanou horizontální praxi ovšem docházelo k opakovanému manipulativnímu chování a k vědomému zneužívání mocenské pozice, která byla podpořena strukturou uměleckého vzdělávání založenou na mistrovských ateliérech.“

V kritických reflexích uměleckých škol tak neslýcháme primárně potřebu generační výměny, ale volání po empatickém a především profesionálním přístupu vyučujících. Ten by měl být ideálně podpořen skutečnou pedagogikou a ne ad hoc vedením vycházejícím ze subjektivních zkušeností konkrétního umělce ve vedoucí pozici. O tom, že nic z toho není zaručeno věkem, individuální tvůrčí kvalitou ani feministickou příslušností, jsme se ostatně mohli přesvědčit v dokumentu Zkouška umění. Ten je přehlídkou podivností a pedagogických selhání, které opět skvěle pobavily širokou veřejnost, ale studentstvo film zesměšnil a hlavně vzbuzoval dojem, že v tak pitoreskním prostředí se přece nelze o ničem bavit vážně.

Hledání nové identity

Tento text píšu z pozice členky dnes už bývalé iniciativy Čtvrtá vlna (cca 2016–2018). Snažily jsme se tehdy dostat různá feministická témata s důrazem na sociální spravedlnost do veřejného prostoru prostřednictvím krátkých videí na sociálních sítích. Výrazný zájem veřejnosti vyvolalo video o ponižování (převážně) studentek z prostředí uměleckých škol. K jeho natočení nás před sedmi lety vedlo tušení, že se nejedná o ojedinělé případy. Rozsah a závažnost problému, který se odhalil po zveřejnění videa, nás ale šokovaly a zastihly nepřipravené. Téměř okamžitě nás začaly kontaktovat desítky studentek (a několik studentů) z rozličných škol a popisovaly své zkušenosti se šikanou, vulgárními komentáři, ponižováním a jinými formami mocenského útlaku ze strany vedoucích či pedagogů. Kromě zájmu médií jsme byly pozvány na setkání s vedením obou pražských vysokých uměleckých škol, které se na jedné straně podobaly výslechu, na druhé optimistickému jednání plnému slibů.

Záplava setkání a nebývalého zájmu nás přiměla uvěřit, že jsme součástí velkého feministického obratu. Samozřejmě to tak nakonec nebylo a spousta slibů byla v nejlepším případě zbožným přáním vedení. Nicméně je zřejmé, že se na školách změnilo klima, studující mnohem lépe znají své potřeby, vedoucí se zase častěji snaží o rovnocennější dialog. Osobně jsem ráda, že se pohybuji v prostředí uměleckých škol právě v době hledání jejich nové identity. Na druhou stranu je únavné, že si studující všechno musí vyjednat sami*y a že nepřicházejí do prostředí, kde se o základních hodnotách dávno nemusí diskutovat.

Vracím se tedy k otázce, jestli je vůbec možné se v takové záplavě kauz zaměřit na tvorbu umění. Myslím, že ano, nakonec je to přece důvod, proč na uměleckých školách vůbec jsme. Poprvé se ale začíná brát vážně, co se studující snaží sdělit. Protože se nejedná o jednoduchý obsah, nemůžeme čekat rychlé řešení a spokojený návrat ke konzultacím nad uměleckými díly. Institucionální změny se dějí pomalu, nedivme se proto, že neubývá kauz ani náročných diskusí.

Autorka je umělkyně pracující převážně s médiem malby. V současnosti se věnuje doktorskému studiu na AVU a její výzkum je zaměřen na historický kontext a působení genderových nerovností v tradičních uměleckých disciplínách.

Použité odkazy: 

• Martina Drozd Smutná: Pokoj pro nás obě. Vysoké učení technické v Brně, 2019
• Zápisník historičky umění Michaly Frank Barnové, 2010
• Jan Bělíček: Že je někdo dobrý umělec, neznamená, že bude taky dobrý pedagog, říkají studentky Jiřího Černického. Alarm, 3. 7. 2023
• Šetření Safe space. UMPRUM, 2022
• Vyjádření studentek a studentů Ateliéru intermédií k odchodu Pavla Sterce z FaVU. Artalk, 4. 6. 2021
• Martina Smutná, Eva Svobodová: The Fourth Wave: Initiative Tackles Sexism in Czech Universities and Beyond. Krytyka Polityczna, 1. 3. 2017

 
 
V rámci projektu Perspectives si k téme Vzdelávanie môžete prečítať aj tieto texty či vypočuť podcasty z partnerských médií:
Kateřina Stündová: Každý si něčím procházíme. Reportáž z přehlídky mladého umění Pokoje 2023 (Revue Prostor)
Magdalena Šipka: Jak vzdělávat pro budoucnost, kterou si ani neumíme představit? (Revue Prostor)
Monika Brenišínová, Nina Wanča: Stávka není sprosté slovo aneb Reportáž ze zákulisí největší akademické stávky od roku 1989 (Revue Prostor)
Hana Trojánková Biriczová: Jan Bičovský VS. vysokoškolská stávka (Revue Prostor)