2. díl
První díl článku o mentálním zdraví zemědělců končil dvěma zjištěními. Za prvé že zemědělství patří do skupiny profesí, jež bývají vystaveny velké psychické a mentální zátěži, která mívá vyústění do života s úzkostí a depresí a rozhodnutí ukončit svůj život. Tržní tlaky, spekulace a nízké výkupní ceny, zadlužení, nejistota odbytu, samota, genderové nerovnosti a změna klimatu – to vše a mnohem víc drtí ty, na jejichž stabilitě závisí přežití společností a ekosystémy celého světa. A za druhé že o duševním zdraví zemědělců toho víme velmi málo. Neexistuje dostatek dat a tato profesní skupina, stejně jako žádná jiná, není v České republice a na Slovensku sledována. Nezbývá tedy, než abych se sám vydal za zemědělci a přímo od nich zjistil, zda se cítí v nejistotě, zda mají deprese a co je toho příčinou.
Žít v minovém poli
Moje první cesta vede na bio statek do malebné vesnice v jižních Čechách, za farmářkou, která si, jistě ne náhodou, jako pseudonym pro tento článek vybrala jméno Viktorie. Procházíme spolu statkem, který sestává z velké řady budov, mimo jiné kravína, stájí pro koně a administrativního zázemí. V centru toho všeho se rozkládá venkovní jízdárna, kde zrovna probíhá nácvik westernové jízdy, kterého se účastní desítka dospívajících. To vše obklopuje výhled na malebné údolí s 630 hektary pastevních luk s remízky a lesy, které Viktorie vlastní nebo má propachtované (pronajaté), většinu aktivně obhospodařuje. Tato výměra už z ní dělá poměrně velkého místního aktéra, kterého nelze ignorovat. Hospodaří s pětičlenným týmem. Kolem nás létají v krkolomných piruetách jiřičky a neustále nás provází pastevecký pes, který všechny organizuje, shání a chvíli v klidu neposedí. Všechny krávy se k sobě v tomto horkém letním dni tulí na louce, shromážděny kopírují tvar stínu, který vrhá nejvyšší strom. Nacházíme se na území bývalého JZD, které v roce 1994 zkrachovalo. Dokud podnik nepřevzal Viktoriin otec, panoval zde rozklad, podle vzpomínek Viktorie krávy řvaly hlady. Jako jeden z prvních začal otec Viktorie s pastevním chovem hovězího dobytka a převedl statek do režimu ekologického zemědělství. Viktorie ho po otci převzala, rozšířila o agroturistiku a vede ho posledních 27 let.
Přestože by se mohlo zdát, že Viktorie si tady musí užívat rurální idylu s pohodovými sousedskými vztahy, tak tomuto stavu není nic vzdálenější. Před třemi lety si připravovala odchod z tohoto světa. Zhroutila se a strávila řadu měsíců v psychiatrické léčebně. Ačkoli důvody pro její zhroucení zcela nepominuly, říká, že z této zkušenosti vyšla vítězně, odhodlaně a posílena; elán a životní energie z ní jen prýští. Co skolilo tuto silnou ženu-zemědělkyni? Důvodů je více a jsou navzájem provázané. A ukazují mimo jiné na strukturální genderovou nerovnost, kterou je naše společnost silně nasáklá. Ženu, která vede celé hospodářství sama, bez partnera, to v silně mužsky dominovaném zemědělství staví do pozice a situací, které by nikdo nechtěl zažít. Ale od začátku.
Podle Viktorie má současný život v českém zemědělství jedno specifikum, které je zásadně odlišné od života zemědělců ve většině jiných států EU a světa. Je to množství propachtované půdy. Na obrazovce počítače ve své kanceláři mi ukazuje mapu farmy i s pozemky. Pestrobarevná mozaika zachycuje na mnoho způsobů propletené vrstvy vlastnictví a hospodaření. Má propachtovanou půdu od 120 lidí a domlouvá směny s patnácti zemědělci. Každý z nich má také propachtovanou půdu, stejně jako Viktorie. Pokud by chtěla hospodařit na tom, co vlastní nebo má pronajaté, tak by to mělo tvar, který je při současné mechanizaci neobhospodařovatelný. Takže je nutné domluvit směny pozemků. S propachtovateli (majiteli půdy) by ale potřebovala jednat aspoň jednou ročně a jednou za několik let delší dobu. Se sousedy několikrát za rok. Časově to tedy nevychází a jede se dlouhodobě na to, že to nějak funguje.
Viktorie vysvětluje, že míra společenského konfliktu, který s sebou vyjednávání o pozemcích s vlastníky a dalšími zemědělci přináší, je obrovská. Tento konflikt ohrožuje ekonomicky, ohrožuje sociální život na vsi, děti, společenské vztahy a nakonec i mentální zdraví. V takové konstelaci je totiž prakticky nemožné mít vztah nezatížený účelem. Ať už se jedná o vztah obchodní, sousedský, nebo vztah založený na péči, Viktorie nemá ve vesnici, kde žije, nikoho, vůči komu by se mohla chovat svobodně, vůči komu by nepotřebovala držet dekorum nebo používat sílu.
Před třemi lety se zhroutila z problémů, které jsou z 80 % dané touto samo o sobě nevinně vyhlížející mapou, která skrývá roztříštěnost pozemků bez rozumného, souvislého kusu. Nebyl to ale důvod jediný. Jako většina zemědělců měla Viktorie v té době asi 20 milionů nabraných dluhů na nákup pozemků se splátkovým kalendářem na příštích 20 let. K tomu jí dva roky za sebou nevyšla ekonomika farmy. Měsíc po měsíci také pod tlakem podnikání Andreje Babiše a dalších agrárních podnikatelů a spekulantů stoupala křivka ceny prodeje a nájmu pozemků napříč Českou republikou.
Viktorie vzpomíná, že když jí bylo 19 let, tak snila o tom, že bude hospodařit s krajinou. I když tehdy neznala dnes již běžně používaný pojem agrolesnictví, tak snila o tom, že bude dělat pastevní areály, bude si hrát s rozbory půdy, obnoví pastviny, vybuduje tůňky, vyřeší vodní trasy. Přiznává, že za těch 27 let se k tomuto hospodaření podle jejích představ ještě nedostala, a to nejen kvůli vysokým výdajům, které s sebou poctivá péče o krajinu nese. Je ráda, když má posekané a odvezené seno, když má nakrmený dobytek. Nákupy půdy, dohadování směn, sjednávání půjček pohlcují veškerou její mentální kapacitu, a jak se ukázalo před třemi lety, i více než tu.
Hospodařit na venkově jako žena s sebou nese celý další balík problémů. Viktorie žije a působí v oblastech, jimž dominují muži, kteří ji nepřijímají, protože se nevejde do jejich koordinátů o uspořádání rolí ve společnosti. Ať už se jedná o místní organizační výbor, nebo jednání mysliveckého spolku, často je jedinou ženou v místnosti. A vůči ženám na těchto fórech panuje otevřené nepřátelství, nejčastěji jsou odkazovány k ženským pracím a plotně, protože ať už je to zemědělství, nebo myslivost, tomu přece nemohou rozumět. I pouhá účast na společenských akcích ve vesnici se stává nesnesitelnou, samotná žena je tam automaticky nahlížena jako riziko pro „slušná manželství“. Viktorie ale není přijímána ani ženami z vesnice. „Přece se nebudeme bavit se ženskou, která nepeče vánoční cukroví,“ říkávají její matce. Ostatně, tento vztah je reciproční. Viktorie říká, že „tady se ženy nesetkávají nad klimatickou změnou, ale nad šitím oblečení pro malé děti“, a nemá nejmenší zájem probírat recepty, raději se věnuje literatuře, filmu nebo vlastnímu psaní.
Představy o tom, co by ženy měly a neměly dělat, se silně promítá také do jejích jednání s místními zemědělci. Většina z nich je vůči ní otevřeně nepřátelská, na některá jednání se Viktorie dokonce bojí chodit sama a po nich ji bolí žaludek. I přes podporu od místního starosty a jejího švagra dělají genderové vztahy z vesnice pro samostatnou ženu minové pole. „Nepiju, nepeču a neřídím traktor. Tak to je úplná diskvalifikace.“
V takové situaci je také téměř nemožné najít si partnera, což psychický tlak dále zvyšuje. Několik pokusů o navázání vztahu havarovalo na velkém množství podmínek pro společné soužití se všemi omezeními, která na farmě jsou, jako je najít si na vesnici vlastní uplatnění, neustálé nároky hospodářství, na něž už dnešní lidé nejsou zvyklí (například to, že zemědělci nemají volné víkendy ani svátky). Navíc ve světě jasných genderových rolí je pro muže na vesnici jen velmi těžké přijmout roli podpory pro ženu.
V jeden moment toho prostě už bylo moc a hlava jí vypověděla službu. „Já jsem měla pocit, že jsem ty všechny věci udělala tak strašně špatně, že jediná šance, jak to můžu vyřešit, je spáchat sebevraždu. Ještě jsem čekala na dořešení několika věcí a potom jsem měla připraveno, kdy to udělám. Když jsem se bavila s vlastními dětmi, tak něco plánovaly, a já už jsem si v duchu říkala, že já už tam nebudu.“ Nakonec to byl Viktoriin táta, s nímž má silný vztah, který si všiml, že něco nehraje, a včas ji odvezl do psychiatrické nemocnice. Po několikaměsíční základní stabilizaci v léčebně pak strávila nějakou dobu v péči rodiny. Na rozdíl od mnoha podobných případů nebylo mentální zdraví v její rodině nikdy tabu, a i proto situaci, kdy o jejím pobytu v psychiatrické léčebně všichni ve vesnici věděli, ustála. „Když mi dnes někdo řekne, že jsem blázen, tak odpovím, že jsem a mám na to papíry,“ směje se. Na téhle zkušenosti vidí i pozitivní věci, třeba že jí její onemocnění umožnilo mnoho tvrdých rozhodnutí, která by jinak nebyla schopna udělat, třeba opustit některé projekty, jež nikam nevedly. I v omezených podmínkách (zkuste si na vesnici najít psychoterapii) se soustředí na sebepéči, například dojíždí do blízkého města na jógu.
Zná jiné zemědělce, kteří čelí podobným tlakům jako ona? Ano, ale většinou to řeší alkoholem. I reakce na tlaky je genderovaná. „Muži se nehroutí, ale chlastají a mají z toho rakovinu tlustého střeva. A potom je těžké říct, jestli to mají z těch gulášů nebo ze stresu. Zemědělci v Čechách jsou šíleně zadlužení, protože ještě pořád splácíme majetky. Jsou z toho žaludeční vředy… Dodnes tu budujeme kapitalismus bez kapitálu.“
Viktorie je bojovnice, sama říká, že práce v zemědělství dává „takový pocit smysluplnosti a pocit naplnění, to je málokterá jiná práce schopna dát“. Zásadně jí pomáhá organizování událostí pro veřejnost na jejím statku, kde si dělá věci po svém, pro radost, jako jsou rodea a závody.
Je to ale přesně ten typ osoby, o kterou by společnost měla pečovat, jak jen to jde, dává společnosti mnohem víc, než od ní dostává.
Dnes je optimistická, protože je přesvědčena, že v tuhle chvíli konečně přichází moment, kdy se jí podaří spustit pozemkové úpravy, které pokud začnou brzy, tak skončí, když jí bude jednapadesát. Úvěry na pozemky splatí, až jí bude pětašedesát. Posledních deset ekonomicky aktivních let života by si tak mohla užít věnováním se krajině, jak po tom touží od mládí.
Solidarita, pachty a rodinné vztahy
Abych získal jakousi metaperspektivu o zkoumaném tématu, konzultoval jsem otázku mentálního zdraví zemědělců se třemi osobnostmi, které se různým způsobem specializují na zemědělské poradenství, působí v akademické sféře, v různých zemědělských svazech, ale především neustále přicházejí do styku s mnoha zemědělci a jejich zkušenosti jsou tak velmi cenné. Radim Kotrba kromě toho, že je sám farmář, je v předsednictvu Asociace soukromých zemědělců (ASZ), působí v Českém spolku pro agrolesnictví a na České zemědělské univerzitě. Upozornil mě mimo jiné na nedávnou finanční sbírku, kterou vyhlásila Celostátní síť ASZ na podporu dvou tragických událostí, kdy shořel statek a mladý zemědělec se převalil s traktorem a zemřel, zůstala po něm jeho žena s dětmi. To má samozřejmě velký psychologický dopad, podle Kotrby se v takových případech projeví farmářská solidarita. Navíc se zemědělci v ASZ sdružují a mají potřebu se třeba i každý měsíc potkávat. Mají možnost si společně zahnat chmury nebo nějaké problémy, které je trápí. Funguje to na neformalizované úrovni nebo na různých akcích, jako jsou plesy, dožínky, selské slavnosti. Jak říká Kotrba, „zemědělci sdružení v ASZ vědí, kam patří, pomáhá to soudržnosti a v regionech si statkáři pomáhají i v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů. Na společenských akcích se potkávají celé rodiny, takže tam dochází k bližším vztahům a má to i tu funkci, že si vypomáhají a jsou vždy připraveni pomoct těm druhým.“
Alena Malíková, správkyně regionálního centra Moravská brána Svazu ekologických zemědělců Pro Bio a členka správní rady Nadace pro půdu, popsala několik tlaků a nejistot, kterým z její dlouholeté zkušenosti zemědělci čelí. V první řadě jsou to podle ní často vysoké ceny za pronájem půdy a zásadní nejistota, jestli o pronajaté pozemky uživatel nepřijde. V Nadaci pro půdu řeší konkrétní případy zemědělců, kteří přišli o půdu nebo chtějí se zemědělstvím začít, a buďto jim poskytnou půdu z fondu, jejž spravují, nebo ji pomohou odkoupit. Jsou však i případy, kdy pomoc není vůbec snadná. Malíková se soucitným hlasem popsala případ manželského páru zemědělců s pěti dětmi, kteří fungují v systému komunitou podporovaného zemědělství (KPZ). Ten je postaven na principu solidarity a sdílení rizik ze strany spotřebitelů, kteří se zavazují k celosezonnímu odběru. I přes jistotu odbytu čelí problému v podobě vysokého pachtovného, se kterým, vypadá to, nikdo nepohne. Platí 12 000 Kč za hektar na rok, těch hektarů mají pronajato více. Že se jedná o hodně vysoký nájem, ilustruje Svaz vlastníků půdy, který uvádí, že nejčastější výše pachtovného bývá mezi 3 000 a 6 000 Kč za hektar na rok.1http://www.svazvlastnikupudy.cz/cs/pro-vlastniky/otazky-a-odpovedi/otazky-a-odpovedi.html#:~:text=Jak%C3%A1%20je%20obvykl%C3%A1%20v%C3%BD%C5%A1e%20pachtovn%C3%A9ho,rok%20(stav%20%C5%99%C3%ADjen%202016). Malíková jednala s člověkem, který zastupuje společnost vlastnící půdu, ohledně nabídky k odkoupení. Setkala se však s odmítnutím, prý by to nezaplatili. Tato rodina má potřebu hospodařit šetrně k životnímu prostředí a živit se tím, ale protože se jim nepodařilo najít jinou než drahou půdu, musí velkou část svého zisku vynakládat na pronájem. Často je cílem vlastnictví půdy investice a neberou se ohledy na její uživatele, ať už konvenční, nebo ekologické. Snem majitelů-spekulantů bývá prodej půdy pro stavební účely.
Malíková dále uvedla, že zemědělci jsou v kleštích dotačního kontrolního systému, který je prý zaměřen čistě na restrikce a penalizace a není v něm prostor pro konzultaci osobního problému nebo problémů na statku. Zemědělci navíc „jedou v mašinerii dotací, tlaků, které si sami na sebe kladou, jsou v soukolí systému a nedovolí si odstoupit, vydechnout, mnozí ani nejedou na dovolenou. Jsou ždímáni životem k tomu, aby ze sebe vydali maximum, a někdo to neustojí.“
Podle ní je v České republice a potažmo i na Slovensku problém ve vnímání zemědělců, kteří jsou ve společenském žebříčku úplně dole: „Jsou vnímáni buďto jako ti, kteří se babrají s vidlemi v hnoji, nebo ti, kteří pěstují řepku a kukuřici, berou dotace a pořád si stěžují. Každopádně to není někdo, kdo pro nás pěstuje jídlo, ale taková veš v kožichu.“ Podle Malíkové je obrovský problém v tom, že lidé a děti většinou netuší, odkud se jídlo bere, a ve společnosti panuje zkreslená představa o tom, kdo je zemědělec. Připisuje to lineárnímu a deterministickému vzdělání, které nepomáhá uchopení života v komplexnosti. Uvědomila si to prý na práci s půdou. Když o tom měla psát nebo mluvit, tak zjistila, že jí nestačí zavedené pojmy, v tabulkách jí chybějí další rozměry pro popsání komplexity.
Ačkoli je Malíková přesvědčena o nezastupitelné roli utváření společenství, které chápe jako základní jednotku pro důstojné fungování, tak se nedomnívá, že by současné zemědělské svazy tuto roli plnily. Podle ní jsou totiž primárně zaměřeny na zajišťováni peněz, nikoli na kultivaci psychické pohody a porozumění. To říká s vědomím toho, že jedné takové je sama členkou.
Poslední z osobností pracujících se zemědělci, se kterou jsem mluvil, byl Tomáš Klejzar, místopředseda Svazu ekologických zemědělců PRO BIO a regionální zemědělský poradce. Potkali jsme se v jeho kanceláři nacházející se na biofarmě Sasov v Jihlavě. Při diskusi mě provádí statkem, který je v mnoha ohledech výjimečný. Kromě toho, že farma funguje v systému oběhového hospodářství, kde jsou materiálové cykly uzavřeny a vstupy jsou místní, je jejich „vlajkovou lodí“ skotačivé plemeno české přeštické černostrakaté prase. Jedná se o jeden ze tří větších genových chovů s tímto starým českým plemenem prasat v ČR. Farma funguje na principu rodového chovu – prasnice, selata i kanci jsou dohromady. Porážku provádějí na vlastních bio jatkách, a tak zvířata nejsou převážena. Všude, kudy chodíme, nás provází nasládlý zápach bioplynky, která je první svého druhu na ekologické farmě v ČR. Z bioodpadu produkuje teplo, které slouží k vytápění hospodářských a administrativních budov.
První, co Klejzara okamžitě napadne v souvislosti s nejistotou a mentálním zdravím zemědělců, jsou rodinné vztahy. Nejčastěji se setkává s tím, že mnoho farmářů má problém, že vybudované hospodářství nemají komu předat. Mladým se prý do farmaření nechce. Každé farmaření obnáší hodně ruční práce, pokud to je rodinná farma a ne velký podnik. Pokud mladí zdědí statek, často ho někomu pronajmou, nechtějí se o něj starat. Ale už se setkal i s opačným případem, totiž že mladí chtějí začít dělat v rámci rodinného hospodaření něco jiného nebo jinak, ale ti starší jim v tom brání. V souvislosti s rodinnými vztahy jako významným činitelem se u spousty farmářů dále setkává s tím, že pokud se jim rozpadne rodina nebo manželství, má to destabilizační efekt pro fungování farmy. A tedy i pro schopnost produkovat potraviny pro společnost.
Všiml si, že velikost zemědělského podniku hraje roli ve stabilitě podniku a u problémů z toho vyplývajících. „Může být rodinná farma malá, která uživí jednoho z partnerů a druhý ještě jezdí někam za prací, a vyžijí. Může být malá farma, kde se všichni upracují k smrti a jsou z toho úplně na nervy. A naopak může být větší farma, kde práce je tak dobře zorganizovaná, že to šlape, ale existuje riziko z velikosti.“ Klejzar vysvětluje, že „od nějaké velikosti už musíte mít zaměstnance, a jakmile vezmete jednoho zaměstnance, tak se s ekonomikou dostanete úplně jinam, protože jste nuceni ho uživit. Když bude hranice například 100 hektarů, tak ten s těmi 99 hektary, který zaměstnance nemá, je na tom daleko lépe než ten, který má 100 hektarů, ale potom už musí mít 200 hektarů, aby se mu ty fixní náklady vracely. Je to velice ošidné, nikde to není napsané a nedá se spočítat, kde ta hranice je.“
Pokud jde o ventilování svých chmur, Klejzar se domnívá, že do nějaké míry alkohol pomáhá, ale vyloženě farmáře-alkoholiky nezná. Podle něj je rozdíl mezi ekologickými a konvenčními zemědělci v tom, jestli je to větší podnik a má zaměstnance. Právě zaměstnanci větších podniků podle Klejzara bývají náchylnější k alkoholismu, čímž potvrzuje pozorování MUDr. Jana Horčička z Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod.
Klejzar si není vědom, že by fungovali psychologové pro zemědělce. Když je to vyloženě potřeba, tak jako psychologická pomoc fungují regionální zástupci svazu PRO BIO, k nimž patří i on. Ostatně z této role má mnoho osobních zkušeností, kdy funguje jako zpovědník a podpora pro zemědělce v úzkých. Jednou například přijel na statek a farmářka se rozbrečela, protože jí umřel manžel, měla velké problémy s dcerou a bylo strašně moc práce na statku, který nezvládala. Klejzar farmářku vyzval, aby se prošli na její oblíbené místo na nedalekém kopci s pěkným výhledem do údolí. Ukázalo se, že tam deset let nebyla, a tento zážitek v kombinaci s diskusí vyústil v to, že jí pomohl s úzkostí. Právě změna prostředí a nahlédnutí na vlastní život a problémy z jiné perspektivy jsou podle Klejzara důležité, někdy je ale potřeba další osoby, aby k tomu mohlo dojít. Podobných příkladů má Klejzar víc, jako když pomáhal farmářce vyrovnat se s rozvodem, nebo se stává, že zemědělci nevyjde ekonomika, má dluhy a zkrachuje, což může vést ke špatným koncům. To jen potvrzuje, že psychologická péče pro zemědělce je důležitá a má smysl uchopit ji systémově.
Žít s katastrofou
Šnůru návštěv uzavírám u páru mladých ekologických farmářů, kteří pěstují zeleninu a fungují v systému komunitou podporovaného zemědělství (KPZ). Když jsem farmáři, kterému budu říkat Štěpán, volal, abych si domluvil návštěvu a rozhovor, tak jsem ho zastihl vyčerpaného v posteli s hlasem, který jsem nepoznával. Dozvěděl jsem se, že se zhroutil a je nemocný. Naznačil, že neunesl sérii katastrofálních událostí spojených s neúrodou a zkolaboval.
Když se o týden později potkáváme na jeho statku, už chodí a hlídá svého prvního několikaměsíčního syna. Stále ho však bolí ruce, vypadá pohuble, notně vyčerpaně a sklesle, pohyb mu dělá potíže. Společně sledujeme, jak se jeho syn nemotorně převaluje na posteli, jistě nemá nejmenší potuchy o tom, jak je obživa jeho rodiny závislá na půdě a dobré úrodě. U nohou se nám k odpočinku uložili dvě border kolie, které ještě před chvíli zápasily o pozornost.
Štěpán popsal svůj stav jako vyhořelost. Na kolena ho ale nedostaly jen špatné výnosy. Ztratil prý totiž důvod, proč před lety začal dělat zemědělství, a uvědomění si této změny ho vyděsilo. Jeho prvotní motivací pro vstup do zemědělství byla radost z péče o půdu. Bavilo ho zasadit rostlinu, sledovat, jak roste, těšilo ho, že plodinu dokáže vypěstovat do sklizňové zralosti. Aniž by pozoroval změnu, uvědomil si, že je dlouhodobě pod tlakem vypěstovat úrodu primárně kvůli uživení. Ačkoli jako pozitivní hodnotí to, že má v systému KPZ jistý odbyt, i tuto formu začal vnímat trochu negativně v tom, že pociťuje tlak závazku na splnění očekávání od spotřebitelů, které osobně zná a s nimiž se v průběhu sezony každý týden potkává. Když se něco pokazí a nemůže dostát závazku, tak je to podle Štěpána velice nepříjemné. Připomenu mu, že jedním ze základních principů KPZ je to, že když něco nevyjde, tak komunita sdílí riziko, nepožaduje vrácení peněz a v ideálním případě svého zemědělce podrží, jak jen to jde. I přesto ho trápí, že nedodává spotřebitelům podíly ve velikosti, které považuje za ideální. Protože se jeho partnerka primárně věnuje péči o dítě, Štěpán navíc poprvé sám rozhoduje o chodu na farmě, což ho podle jeho slov velice stresuje a vyčerpává.
Štěpán si klade otázku, jak získat zpět radost z hospodaření, bez které to dál nepůjde. Tu cestu vidí, ale je pro něj zatím hodně složité o tom mluvit. Nejistotu a trápení diskutují s partnerkou Janou. Ta je, zdá se, mnohem rezistentnější a plná elánu, ačkoli na rovinu mluví o tom, že tento rok je potkala katastrofa, jakou ještě nezažili a na kterou nebyli vůbec připraveni.
Mezi hlavními příčinami neúrody oba uvedli silné a nadprůměrné dešťové srážky, zimu, jedno nové pole nebylo i přes očekávání dostatečně úrodné. Dýně, papriky ani brambory nerostly. Tento rok vysadili 64 odrůd rajčat, která je v minulých letech ekonomicky držela, ale letos se neurodilo skoro nic, všechno shnilo kvůli nadměrnému vlhku. Na pole, kde se nacházejí zplesnivělá rajčata, už nechtějí ani chodit, říkají, že by se rozbrečeli, je to pro ně psychicky náročné. Takže tam raději posílají brigádníky.
Už třetí rok se jim také množí plevele na pozemcích, hlavně pcháče – bodlák, který Štěpán vnímá „jako nějakou bytost, se kterou se člověk musí nějak domluvit“. Má kořeny ve dvou metrech hloubky a prakticky se ho nelze zbavit. Bodlák a další plevele se přemnožily díky vydatným dešťům, zároveň ale nebylo možné vjet na rozmočené pole s technikou a plevele mechanicky regulovat. Plevel tak roste a konkuruje plodinám, bere jim živiny a světlo. Štěpán zkroušeně vypráví, že když nasadí plodiny, tak to vůbec neznamená, že je i sklidí, protože je plevel přeroste.
Navzájem se s partnerkou snaží vymanit z chmur tím, že promýšlejí, co se jim povedlo. Jana si vzpomněla, že mají špičkový fenykl a koriandr, který se konečně po mnoha letech pokusů naučili pěstovat. Štěpán si vzpomněl na zelí, které se bude moct sklízet. Přece jen se ukazuje, že je zachraňuje diverzita pěstovaných plodin. Díky tomu je vždy co dát jejich spotřebitelům.
Na otázku, zda uplatňují nějakou formu mentální hygieny, Jana odpovídá, že pro ni to jsou jednoznačně meditace, návštěvy divadla a výlety. Je podle ní důležité, když alespoň na chvíli změní prostředí, „i kdyby měl člověk jet do Prahy a dát si jen víno v kavárně“. Štěpánovi významně pomohly skupinové terapie s ayahuascou, které vždy absolvuje spolu s partnerkou. Také četba je pro něj důležitá. Letos se jim ale vůbec nic z toho nepodařilo, kromě dvou „výletů“, kdy jeli pro zemědělskou techniku. Kromě práce a péče o dítě si Štěpán na nic jiného nedokáže udělat čas a už prý jen střídavě „chlastá a kouří“, což je v rámci jeho „mentální hygieny“ tento rok všechno.
Než se s Janou a Štěpánem rozloučím, tak se domluvíme na výjezdu za dalšími ekologickými zemědělci v regionu, se kterými se Štěpán chce seznámit. Je evidentní, že má silnou potřebu sdílet vědomosti a zkušenosti s metodami pěstování s dalšími zemědělci, včetně sdílení starostí.
Životní příběhy Viktorie, Jany a Štěpána jsou pouze malým fragmentem velké a pestré skládačky složené z tisíců jiných životních příběhů zemědělců. Je zřejmé, že ani zemědělci, kteří fungují na principech ekologického zemědělství a jsou součástí alternativních modelů produkce a distribuce potravin, nejsou ušetřeni těžkostí, nejistot a depresí.
K zajištění stability zemědělců na psychologické i ekonomické úrovni jistě přispívá prostředí důvěry, které vzniká propojováním zemědělců se spotřebiteli skrze aktivity vedené „odzdola“. Je ale zřejmé, že změna charakteru prostředí, v němž zemědělci žijí a ekonomicky fungují, také vyžaduje systémovou proměnu vládních strategií a funkce administrativních struktur, jež udržují naživu primárně imperativ konkurence a maximalizace výnosů a zisků, zatímco aspekty důstojné mzdy či lépe spravedlivé odměny, péče o krajinu, veřejné zdraví a sociální soudržnost zůstávají stranou pozornosti. Zásadním způsobem se tak podílejí na vytváření toxického prostředí, ve kterém prosperuje jen málo aktérů. Zbývá tak věnovat se dvěma klíčovým otázkám, které si pokládá řada zemědělců a které by se měly stát ústředními pro veřejnost i pro vládní struktury: Jak obnovit a udržet radost z kultivace půdy, z péče o rostliny, zvířata a lidi a jak demokratizovat odbyt a přístup společnosti k potravinám šetrným ke zdraví spotřebitelů a životního prostředí, aby jejich užívání bylo právem a nikoli výsadou?
Odpověď na tyto otázky by snad mohla napomoci k vytvoření prostoru pro nadechnutí, ekonomickou stabilitu a kultivaci vztahů, ať už těch mikrobiálních v půdě, nebo těch nad ní – mezilidských.
Autor je analytik politické ekonomie potravinových systémů
