(Autonomie je samota a osamělost jedince nebo kolektivu. Její čistá forma vypadá tak, že člověk jde do lesa, najde semínko, zasadí ho, vypěstuje plod a ten uvaří na ohni, který rozdělal pomocí dvou kamenů o sebe narážejících. Na tom bychom se mohli shodnout. Jinak je to spíš teorie. Někdy je to taky těžko popsatelný momentální pocit existence kolektivního nevědomí.)
Otevřu oči. Venku studí podzimní slunce a okno pokoje je zamlžený. Nechce se mi vylízt ven zpod hromady přikrývek, protože kamna už nehřejou a dřeva i peněz je málo, zato stupňů Celsia ještě pořád celkem dost. Chvíli jen tak ležím na boku a tisknu kolena k břichu, abych znásobila kumulující se teplo. Přemýšlím o tom, jestli se zvládnu osprchovat, a rozhodnu se, že dneska zkusím být statečná. Ještě chvíli koukám z okna na jinovatku a poslouchám kejhání tříhlavýho husího houfu, co pobíhá po zahradě, ale vím, že nemá cenu to moc prodlužovat, protože stejně jako já i prostor pod peřinou začíná chladnout. Otočím knoflíkem rádia, co stojí na parapetu u postele, a zatímco tlumený hlas redaktorky z Vltavy zpovídá mladou českou spisovatelku ověnčenou novým oceněním, slízám z kývajícího se patra na studenou betonovou zem. Vlastně to ani není zas tak moc patro, spíš jakási chatrná konstrukce z kusů železa a dřevěných palet, co jsem naskládala na sebe tak akorát nešikovně, jak na to stačím. Jenom abych nemusela říct o pomoc nějakýmu klukovi. V rychlosti posbírám jakžtakž čistý kousky oblečení, hodím přes sebe tlustou mikinu a vyjdu do chodby. V chodbě je chladno stejně jako v pokoji, jenže navíc je to chladno ještě pocukrovaný pachem odpadků, co se hromadí před dveřma do kuchyně.
V koupelně je obsazeno. Jdu si uvařit čaj, což je vždycky trochu nepříjemný. Ne vaření čaje, ale ranní návštěva kuchyně. Kuchyň vždycky nese stopy předešlýho večera a mě to nikdy nedá než je aspoň trochu zahladit, což sežere vždycky minimálně půlhodinu mýho rána. Kdyby mi někdo dopředu řekl, že komunitní život je o uklízení bordelu po svých přátelích, co včera popustili uzdu, a že „moje“ rána nebudou tak úplně „moje“, nevím, jestli bych se tak nadšeně zapsala. Ještě jsem se k tomu čaji samozřejmě nedostala a už slyším cvaknout zámek od koupelnových dveřích. Zevnitř vychází Veronika, má pod očima temný kruhy. Pozdravím ji v chodbě jen tak letmo, působí trochu vyděšeně, asi kvůli tomu dennímu světlu, a proklouznu do koupelny. Je celá mokrá a špinavá, tak si nechám na nohou plastový pantofle a svlíknu si noční úbor. Voda je studená, až píchá jako jehličky, ale aspoň se člověk probere. To je zase fajn, protože kafe došlo a Zuzana, která má ještě nějaký schovaný u sebe v obytňáku, už dávno někde fachá. Jsem v tý neutěšený místnosti třeba dvě minuty a někdo klepe na dveře.
„Vstupte,“ zkouším navodit po ránu humornou náladu.
Člověk na druhý straně dveří se vůbec nezasměje, naopak, trochu si povzdechne a odšourá se pryč. Tak se to celý snažím neprotahovat a brzo vypadnu s polovičním pocitem nedotáhnutý očisty. Z koupelny jdu na verandu a rozhlížím se po krajině kolem. Mezi hromadama starých dveří, železa a nespecifikovatelnýho materiálu se husy cachtají ve svým zakaleným bahenním jezírku a psi se bezcílně courají sem tam a snaží se z těch hromad vydolovat nějaký poklady v podobě kostí, co si tam uschovali v předešlých dnech. Starý dodávky, co parkujou po celým prostoru, jsou v různým stadiu poruch a rozkladu. Zpod jedný vyleze rozcuchanej kluk. Nebo muž. No, něco mezi. Lidi tu stárnou rychle, ale zároveň pomalu dospívají, tak to občas člověka zmate.
„Dobré ráno.“
„Dobré dobré… co seš takhle vzhůru a pod autem?“
„No tak večer je mejdan a nějak se tam ty bedny musí dopravit viď.“
„No jo, tak já dojdu pro něco k jídlu, aby se ti líp pracovalo.“
„Jó? A mohla bys vzít jablečnej mošt a takovou tu kroucenou sýrovou pečivovou věc?“
Usměje se trochu nakřivo a já vidím, jak se taky trochu kroutí, jako ta jeho svačina, a přemýšlím, co a kdy asi posnídal on.
„Jó, to bych asi mohla,“ usměju se taky, a ačkoli nechci objektifikovat, zadívám se bezmyšlenkovitě na jeho špinavý hrubý ruce.
V obchodě prokličkuju mezi regálama, a co se nevejde do kapes, zaplatím u pokladny. Nakonec z toho vyjdu celkem zalevno, tak koupím ještě cigarety s nadějí, že vydrží do večera. Cestou potkám zase jinýho klukomuže, toho z maringotky v zadním rohu pozemku.
„Čau, hele, nemáš cígo?“
Podám mu krabičku a je mi jasný, že do večera nevydrží ani omylem.
„Jedeš…?“
„Jo, jasně, co ty?“
„Asi jo… uvidím.“
Rozloučíme se a jdem si po svejch svýma směrama. Když se vrátím, špinavej kluk zpod auta sedí na verandě a kouří. Vyložím lup i s nákupem na stůl a jdu uvařit ten čaj a drahý lepší kafe, co se mi zrovna taky podařilo nezaplatit. Sedíme a povídáme si o tom, co kdo četl, o tom, co kdo chtěl dělat a proč to nevyšlo, nebo o tom, co kdo bude dělat a jak to vyjde. Pijeme už třeba třetí kávu a moje srdce tluče na poplach. Pak přijde principál a halasí na celý kolo, že by to vzbudilo mrtvolu, a můj společník se zaleze schovat zpátky pod auto. Principál samozřejmě není doopravdy principál, spíš strká často hlavu do chřtánu různých šelem. Každopádně je to trochu šéf. Já proti hierarchii nějak moc nebrojím, připadá mi to jako zbytečně moralizující postoj, nicméně bych byla ráda, kdybychom si před sebou tolik netahali trika. Poslouchali zkušenější a byli laskavý k pomalejším. Ale to je nějaká huxleyovská utopie spíš než žitá praxe, ta je bohužel spíš o tý morálce. Snesu se z myšlenek zpátky na zem, opět umeju nádobí po svých bližních a vyplížím se dřív, než dostanu nějaký úkoly v podobě práce pro kolektiv.
Když sedím u kafe s lógrem v pajzlu u Palmovky a píšu maily, abych měla lepší budoucnost (jenom já, já osobně), cítím se jako podvodník. Svědomí mě svědí, že místo abych vozila něco odněkud někam a stresovala se s ostatníma, přemýšlím si nad svým studiem a ťukám do klávesnice drahýho počítače. Venku se pomalu začíná stmívat, a když skončím, je už úplná tma a moje útrata vycucne zbytek peněz v peněžence. Když se dovleču zpátky na kopec, skoro v žádném z pojízdných příbytků se už nesvítí. Odemknu dveře do domu a vejdu do prochladlýho pokoje. Tlumený světlo skomírající žárovky mě zrovna nemotivuje k přesunu kamkoli, ale jak už jsem zmiňovala, dřeva je málo… Oblíknu si druhý ponožky a třetí mikinu, sbalím batůžek a vypravím se na vlak. Cestou přemýšlím o tom, jestli bych i já neměla dospět, a přejíždím jazykem po dásni, ve který kdysi býval zub a teď je tam díra. Divný, jak si v tom svobodným životě občas člověk připadá jako ve vězení. Odříznutý od ostatních lidí, od kámošů s dětma, od kámošů s titulama, od kámošů, co chodí do zaměstnání, od kámošů, co se chtějí mít a mýt se v teplý vodě. Zatímco já trčím na špinavým plácku s pár dalšíma romantikama, co odmítli držet prst na tepu doby.
Když vystupuju, kolem dokola je temná noc, od pusy mi jde pára. Krok míjí krok a já jdu po silnici a lesem a zase po silnici a najednou uslyším dunění. Moje srdce najednou začne tlouct o trochu rychleji. Jdu ještě kousek a najednou přede mnou začnou problikávat záblesky barevných světel. Cítím někde uvnitř v žaludku nervózní chvění a zrychlím krok. Za chvíli už stojím uprostřed toho všeho mumraje. Kde včera nebylo nic, je dneska království, ve kterým imaginace má hodně velkou moc, ve kterým jsme my jeho jedinou hranicí. Holka za barem má na obličeji nakreslenou trochu děsivou klaunskou masku. Někdo mi podá lahvičku s kouzelnou vodou a já se napiju a stejně, jako se voda vpíjí do mě, tak já se vpíjím do prostoru a odcházím ze světa byrokratický uspořádanosti. Schovat se na chvíli v lámaným zvuku a sdíleným chaosu.
Možná že za tři dny zas budu přemítat o tom, kolik ještě zubů jsem ochotná obětovat a jestli někdy není lepší si přečíst knihu než si to poznání doslova odkroutit.
Ale teď ještě ne, ještě mě nechte chvíli snít.
Autorka patří mezi skalní fanynky radikálního soundsystému Peace Is Dead, ve volných chvílích studuje umění na brněnské FaVU VUT
